Zombicide: Do zbraně

hodnoceno 19x (Seznam vlastníků)

Nekompromisní masakr černou fixou, aneb Šašci počmáraní

Autor: mh | 28.2.2023 | 14

Roger mírně nadlehčí svoji pancéřovku RPG-7, aby trochu ulevil ramennímu kloubu. Periferním viděním zleva postřehne záblesk světla odraženého od Yařiných kovových drápů a zprava zaslechne Bradleyho, jak potúruje svoji elektrickou sekačku. Každý se musí soustředit na svoji skupinku zombií, přesto ale vnímají jeden druhého. Již několik dobře mířených ran našlo svůj cíl a pár těch nestvůr padlo zabitých k zemi, boj však ani náhodou ještě neskončil. Tím spíš, že se na obzoru náhle objevil on — jejich velký šéf, který jim všem velí a který jim dodává odvahy.

Letmý oční kontakt mezi přeživšími a domluva je jasná. Naším hlavním cílem pro další okamžiky bude právě velký šéf. Pokud ten padne, ostatní zombie se bez jeho podpory a velení buď rozutečou, nebo vzdají. Let's go, boys, večírek pro nezvané právě začíná!

Zombicide: Do zbraně je další hrou z rodiny Zombicide. Stejně jako všichni ostatní sourozenci je i tato hra kooperativní a určená pro 1 až 6 hráčů. Co už se ale liší podstatně, je samotný princip hry. Zvykli jsme si na to, že Zombicide tvoří spousta figurek, které se posouvají po herním plánu a představují buď přeživší, nebo naopak zombie, proti kterým hráči bojují házením kostkami. Nic z toho však v této hře nenajdeme, neboť jejím herním principem je v současné době poměrně oblíbený flip and write. Takže figurky zaměníme za lesklé karty a kostky za stíratelné fixy. Možná to někoho zklame, ale druhou stranou mince je to, že hra stojí takřka o 2 000 korun méně než klasické figurkové varianty.

Obsah krabice a kvalita komponent

Co tedy v krabici najdeme? Není toho o nic více, než jsem uvedl výše. Prakticky pouze pravidla, karty a fixy. Těch karet je však několik druhů: 6 karet přeživších, 6 karet velkých šéfů (bossů), karty zombií (48 černých a 24 červených), 6 karet pomocníků pro sólovou hru, 10 karet tahů, 7 karet oživení, karty velkého šéfa (3 pro první fázi a 4 pro druhou), 6 karet pokynů pro oživení a jedna karta velitele. Fixů je samozřejmě šest, pro každého hráče jeden. Jak můžete vidět na obrázku, když se to všechno rozloží, není toho zase tak málo.

Kvalita materiálu je samozřejmě uzpůsobená jeho plánovanému použití. Karty přeživších, velkých šéfů a zombií jsou ze stíratelného materiálu, protože na ty se bude při hře psát a po skončení hry se budou zase mazat. Ostatní karty jsou sice z materiálu velmi podobného, přesto mám pocit, že stíratelnou úpravu nemají, což ale ničemu nevadí, protože na ně se psát nebude. Ať ty, či ony, oba druhy karet jsou dostatečně kvalitní a ani po několikerém hraní nevykazují sebemenší známky poškození. Stíratelné karty bude asi lepší sem tam očistit pomocí lihu, protože časem se na nich objeví šmouhy, ale není to rozhodně nic, co by jakkoliv snižovalo jejich kvalitu. U podobných typů her se občas objevují nářky nad kvalitou popisovačů, to ale tady taky neplatí a fixy jsou podle mého názoru na velmi dobré úrovni.

Téma a princip hry

Téma je stejné jako u ostatních her Zombicide. Hráči se ujmou rolí přeživších, kteří bojují proti hordám zombií a snaží se přežít a zároveň splnit cíl zvolené mise. Mise jsou v této hře nahrazeny kartami velkých šéfů a cílem hry je společnými silami porazit jednoho zvoleného bosse.

Stejně jako velký šéf, tak i obyčejné zombie mají na kartě přes své vyobrazení nakreslenu čtvercovou mřížku s obrysem zvýrazněným silnou čarou. Všechny čtverečky uvnitř obrysu představují zásahové zóny, které můžeme směle nazvat „životy“. Přeživší pak disponují zbraněmi a každá zbraň má určen zásahový vzor, tj. rozmístění čtverečků, které na zombii nebo bossovi zasáhne. Boj tak spočívá v postupném začerňování zasažených zón na kartě zombie nebo bosse. Mimo to ještě mohou hráči v průběhu hry získávat munici v podobě nábojů a každý získaný náboj použít navíc pro začernění jedné zásahové plochy. Jakmile jsou začerněny všechny zásahové zóny na kartě, jsou zombie nebo boss mrtví. Jakmile je zabit velký šéf, končí hra pro hráče vítězstvím, zabitá obyčejná zombie se pouze odstraní ze hry, přinese hráči určitý bonus a pokračuje se dál.

Ovšem i zombie a velký šéf útočí a způsobují přeživším zranění. Každý hráč má k dispozici 15 životů, za každý zásah jeden z nich ztrácí. Pokud v průběhu hry získal ochranné štíty, může každý jeden použít k vykrytí jednoho zásahu (někteří bossové však způsobují zranění, která nelze pomocí štítů vykrýt a vždy se tak bude jednat o ztrátu života). Jakmile kterýkoliv z hráčů přijde o poslední život, končí hra pro hráče prohrou. Druhým způsobem jak prohrát je, že se hráčům nepodaří zabít velkého šéfa do konce hry.

Příprava hry

Příprava hry je jednoduchá a rychlá. Každý hráč si nejprve vezme fix a vybere jednu kartu přeživšího, za kterého bude hrát. Strana s označením „1H“ je určená pro sólo hru, druhá strana pak pro hru více hráčů.

Dále si hráči mezi sebou určí tzv. velitele, který obdrží příslušnou kartu. Funkce velitele je v zásadě formální – na začátku druhého kola se před ním objeví karta velkého šéfa a jinak má v průběhu hry poslední slovo v případě, že se hráči na něčem nedokáží dohodnout. Jedna strana karty velitele však obsahuje klíčové údaje, které se vztahují k obtížnosti hry (druhá strana obsahuje popis kroků tahu). Hra je škálovaná do čtyř úrovní obtížnosti, nazvaných snadná, standardní, těžká a noční můra. Na kartě velitele jsou pak uvedeny pokyny, jakým způsobem si počínat při té které zvolené obtížnosti. A je to velmi jednoduché a intuitivní. Celá hra je koncipovaná jakoby ve stendhalovském duchu — jsou tu dva balíčky zombií, černé jednodušší a červené těžší, také karta bosse má jednu stranu černou (jednodušší) a druhou červenou (těžší) a nejinak tomu je u karet s pokyny k oživení.

Hráči zamíchají oba balíčky zombií (každý zvlášť), podle zvolené obtížnosti každý hráč obdrží tolik černých a červených zombií, kolik je uvedeno na příslušném řádku karty velitele, a ty si umístí vedle své karty přeživšího. Zombicide: Do zbraně nepoužívá žádný herní plán, místo toho má každá karta přeživšího na svém levém okraji pomocí černožlutých šipek vyznačené tři sektory, ve kterých se zombie pohybují. Horní je tzv. třetí (nejvzdálenější), prostřední je tzv. druhý a spodní je tzv. první (nejbližší). Nově oživlé zombie se vždy objevují v nejvzdálenějším (třetím) sektoru.

Pak si hráči z karet s pokyny k oživení vyberou tu, která je určena pro konkrétní počet hráčů, a otočí ji na tu stranu, která odpovídá zvolené obtížnosti. Nakonec si zvolí velkého šéfa, jehož kartu položí poblíž stranou podle obtížnosti nahoru.

Průběh hry

Zombicide: Do zbraně se hraje na dvě kola a každé kolo se skládá z devíti tahů, přičemž velký šéf vstupuje do hry až ve druhém kole.

Na začátku prvního kola hráči zamíchají deset karet tahů a devět z nich vyloží do řady vedle sebe lícem dolů. Nepoužitou kartu odloží stranou, aniž by se na ni dívali. Dále pak zamíchají sedm karet oživení a lícem dolů je položí pod třetí až devátou kartu tahu (pod prvními dvěma kartami nebude nic). Tím je hra připravena pro první kolo.

V každém tahu pak hráči postupně vykonají 4–5 kroků, které jsou popsány na druhé straně karty velitele.

1. Otočení karty tahu

Hráči otočí tu dosud neotočenou kartu tahu, která se nachází nejvíce vlevo. Podle informací na otočené kartě pak bude probíhat téměř celý zbytek tahu.

2. Útok přeživších

Každý hráč zaútočí na zombie vedle svého přeživšího pomocí zbraně, jejíž barva je uvedena na kartě tahu. Narozdíl od figurkových verzí mají jednotliví přeživší již od začátku přidělené čtyři konkrétní zbraně, označené barvami modrá, zelená, červená a žlutá, se kterými si musí vystačit na celou hru, protože zde neexistuje žádné prohledávání a žádné další vybavení. Vždy dvě zbraně u každého přeživšího mají speciální efekt, který je uveden v rámečku. Každou zbraň pak lze v průběhu hry dvakrát vylepšit (zaškrtnout políčko vylepšení), přičemž se nejprve musí zaškrtnout vylepšení č. 1 a až potom č. 2.

Na základě zásahového vzoru použité zbraně hráč zaškrtá na jedné nebo více kartách „svých“ zombií příslušné zásahové zóny. K tomu musí dodržet určitá pravidla: Tvar zásahu je možné libovolně otáčet a zrcadlit. Vždy je však nutné zaškrtat úplný tvar zásahu, nelze zaškrtat pouze jeho část. Stejně tak každou zásahovou plochu lze zaškrtnout pouze jednou a oblasti mimo zásahové plochy nelze zaškrtávat vůbec. Pokud hráč nemůže nebo nechce použít celý tvar zásahu, může místo toho zaškrtnout jednu zásahovou plochu (něco jako střelba nazdařbůh). Po provedení zásahu se aktivuje efekt zbraně, a to jak trvalý z rámečku, tak všechny z odemčených vylepšení.

Pokud zaškrtnutá zásahová plocha obsahuje symbol náboje nebo štítu, znamená to, že hráč našel dodatečnou munici nebo zbroj, a obtáhne si na své kartě další příslušný symbol. Po zásahu zvolenou zbraní pak může každý hráč přeškrtnout libovolný počet dostupných (obtažených) nábojů ze své karty a za každý z nich zaškrtat jednu zásahovou plochu na libovolné kartě zombie.

Standardně každý hráč střílí pouze na zombie, které se nacházejí v některém ze sektorů u jeho karty přeživšího. Pouze zbraněmi, které mají efekt „velký dostřel“, může střílet i na zombie, které se nacházejí u sousedního hráče po levici nebo po pravici.

3. Vylepšení zbraní

Jakmile jsou zaškrtány všechny zásahové plochy na kartě zombie, je tato mrtvá a její karta se odstraní z plochy. V tomto kroku si pak hráč za každou zombii, která byla zabita v některém z jeho sektorů ulice, může vylepšit jednu zbraň (pokud byly zabity např. dvě zombie, může si vylepšit dvě zbraně, případně jednu zbraň dvakrát). Ta předchozí formulace je trošku kostrbatější, protože není důležité, kdo zombii zabil, ale před kterým hráčem byla zabita — ten si totiž bude vylepšovat zbraň. Pokud hráč zabije zbraní s velkým dostřelem sousedovu zombii, zbraň si za ni vylepší nikoliv on, ale právě ten soused.

Vylepšení spočívá v zaškrtnutí políčka pod libovolnou zbraní, nemusí se jednat přímo o tu, kterou bylo v daném kole útočeno. Podmínkou je pouze to, že nelze zaškrtnout vylepšení č. 2, pokud u této zbraně ještě nebylo zaškrtnuto vylepšení č. 1. Od dalšího tahu pak může hráč toto vylepšení používat až do konce hry. V této hře se zbraně neopotřebovávají, neničí, ani neztrácejí své již jednou nabyté schopnosti.

Efekty jsou různorodé a jsou podrobně popsány v pravidlech, ale i na kartě přeživšího – tam jsou logicky popsány jenom ty efekty, které se vztahují k jeho zbraním. To hráčům usnadňuje orientaci, nemusí zbytečně listovat pravidly, aby si přečetli, co který piktogram přesně znamená, ale tuto informaci najdou přímo na své kartě.

4. Pohyb/útok zombie

Po případném vylepšení zbraní následuje pohyb zombií. Mně, který má rád v pravidlech rigidnější vyjadřování, by se více líbil pojem „aktivace“, tím spíš, že např. u Zombicide (2. edice) použit byl. Ale nedá se říci, že by současná podoba se slovem „pohyb“ byla nesrozumitelná nebo závadějící.

Hýbou se (nebo chcete-li aktivují) pouze ty zombie, které mají v levém dolním rohu shodný symbol pohybu jako je na aktuálně otočené kartě tahu – jedna nebo dvě šipky. Přičemž na kartě tahu se žlutou zbraní jsou uvedeny obě, takže se pohybují všechny zombie. Naproti tomu na některých kartách tahu je uveden křížek, což znamená, že se nepohybuje (neaktivuje) žádná zombie.

Nejefektivnější je vyhodnocovat situaci v pořadí od prvního do třetího sektoru: Pokud by mělo dojít k pohybu (aktivaci) zombií v prvním sektoru, zombie místo toho na přeživšího zaútočí a každá mu způsobí tolik zranění, kolik je nezaškrtaných hvězdiček na její kartě. Hvězdičky mimo zásahovou oblast zaškrtat nelze a představují trvalé zranění, ovšem zaškrtáváním hvězdiček v zásahových polích může hráč snižovat míru zranění, kterou mu případně tato zombie může způsobit. Zombie v ostatních sektorech se pak posunou do sektoru následujícího.

Černé zombie jsou „běžné“, všechny mají devět zásahových zón a většina na začátku tři hvězdičky, z nichž dvě je možné zaškrtat. Vymykají se pouze Běžci, kteří se aktivují jak jednou, tak dvěma šipkami, a jsou tak rychlejší než ostatní, a Zombo-psi, kteří mají do začátku o hvězdičku více.

Co se týká červených zombií, dva druhy mají speciální vlastnost. Smraďoch svým puchem snižuje obranyschopnost přeživších, proto jakmile je přítomen v jakémkoliv sektoru, každá zombie před tímto přeživším při útoku způsobí o 1 větší zranění než normálně, navíc je-li tam přítomno více Smraďochů, jejich efekt se sčítá. A Bomber zase, když má zaútočit, místo toho celý vybuchne, což znamená, že se jeho karta sice okamžitě odstraní (samozřejmě bez možnosti si vylepšit zbraň), ale zranění ve výši nezaškrtaných hvězdiček utrpí všichni přeživší, nikoliv jen ten, před kterým Bomber vybuchl. Ostatní červené zombie jsou nepříjemné především větším počtem zásahových zón, které je nutné zaškrtat pro jejich zabití, a také větším počtem počátečních hvězdiček.

5. Oživení zombií

První a druhý tah krokem 4 končí, ale od třetího tahu následuje ještě pátý krok – oživení zombií. Hráči otočí červenou kartu oživení umístěnou pod aktuálně otočenou kartou tahu. Na ní bude jedno z písmen A, B, C. Na kartě s pokyny k oživení je pak u příslušného písmena informace, kolik nových zombií a které barvy přijde aktuálně do hry. Hráči vytáhnou z jednotlivých balíčků odpovídající počet karet zombií a umístí je lícem nahoru doprostřed stolu. Následně se dohodnou na tom, jak si tyto zombie mezi sebou rozdělí. Toto rozdělení nemusí být rovnoměrné, některý z hráčů si dokonce nemusí vzít kartu žádnou. Záleží pouze na hráčích a jejich taktice. Přidělené zombie si každý hráč umístí do třetího sektoru a nastává další tah.

Druhé kolo

Po oživení zombií na konci devátého tahu končí první kolo. Použité karty oživení se odloží stranou, všech deset karet tahů (včetně té nepoužité) se znovu zamíchá a opět se devět z nich vyskládá lícem dolů do řady. Nepoužitá karta se odloží do krabice, aniž by se na ni někdo podíval.

Nyní se zamíchají tři karty velkého šéfa pro 1. fázi a každá se položí lícem dolů pod 3., 4. a 5. kartu tahu. Pak se zamíchají čtyři karty velkého šéfa pro 2. fázi a položí se lícem dolů pod 6. až 9. kartu tahu. První dva tahy zůstanou bez karet velkého šéfa.

Nakonec se před velitele položí karta vybraného velkého šéfa odpovídající stranou nahoru a začíná druhé kolo.

Tahy druhého kola probíhají podle stejných kroků jako v kole prvním. Rozdíly jsou minimální. V kroku 2. Útok může hráč útočit nejen na své zombie, ale i na kartu velkého šéfa, pokud leží před ním. Má-li zbraň s velkým dostřelem, může střílet i na velkého šéfa, který leží před sousedním hráčem.

V kroku 5 se pak místo karet oživení otáčí karta velkého šéfa. Na té může být jeden nebo dva symboly, které určují, co velký šéf provede:

• Útok – velký šéf způsobí všem přeživším takové zranění, které se rovná počtu nezaškrtnutých žlutých hvězdiček na jeho kartě.
• Speciální útok – velký šéf způsobí všem přeživším zranění, které se rovná součtu nezaškrtnutých žlutých a modrých hvězdiček na jeho kartě.
• Speciální dovednost – aktivuje se speciální dovednost velkého šéfa. Každý boss má jinou speciální dovednost, ty jsou podrobně popsány v pravidlech a heslovitě přímo na jeho kartě.
• Oživení zombie – standardním způsobem se oživí zombie podle písmene B.

Na konci tahu se karta velkého šéfa přesune k dalšímu přeživšímu po směru hodinových ručiček.

Konec hry

O variantách konce hry jsem se již zmiňoval, tak jen pro pořádek. Hra končí, pokud nastane kterákoliv z následujících situací:

• Je zaškrtnuta poslední zásahová plocha na kartě velkého šéfa. V takovém případě hráči vítězí bez ohledu na to, kolik komu zbývá životů, nebo kolik zombií je aktuálně ve hře.
• Libovolný hráč přišel o poslední život. V takovém případě hráči okamžitě prohrávají.
• Skončil devátý tah druhého kola a na kartě velkého šéfa zbývá minimálně jedna nezaškrtnutá zásahová plocha. V takovém případě hráči okamžitě prohrávají.

Sólová hra

Pravidla pro sólovou hru jsou prakticky stejná jako pro hru ve více hráčích. Rozdíl v přípravě je v tom, že hráč používá kartu přeživšího na straně označené „1H“ a že si na začátku hry vylosuje ze šesti modrých kartiček tři pomocníky (jedinou podmínkou je, že pomocník nesmí mít stejné jméno jako přeživší — nemůže pomáhat sám sobě).

V průběhu hry pak v tazích, ve kterých se na otočené kartě tahu objevil symbol smajlíku, může použít i útok pomocníka, a to buď před svým útokem, nebo až po něm. Po použití kartu pomocníka otočí lícem dolů a v tomto kole již jej nebude moci použít. Je tedy vhodné vyčerpat jeho útok v maximálně možné míře včetně případných efektů. A pozor — karty se symbolem smajlíku jsou jenom tři, takže není dobré s útokem otálet, ale jakmile se smajlík objeví, je potřeba některého z pomocníků ihned zapojit.

Před začátkem druhého kola otočí hráč všechny karty pomocníků lícem nahoru a jsou mu tak opět k dispozici.

Hra pod drobnohledem

Produkce

Nyní se podívejme na hru trochu podrobněji. O kvalitě komponent jsem se již zmiňoval na začátku. Podle mne je dobrá a neshledávám v tomto směru žádné nedostatky.

Co se týká grafické stránky, nese se ve stejném duchu jako ostatní hry ze série, ilustrace jsou takového charakteru, že vám připadají jako „staří známí“, což je rozhodně dobře. Ve figurkových verzích platilo, že i pro stejné typy zombií existovalo několik verzí figurek, což dělalo hru zajímavější. Podobně je tomu i tady. Ne že by tedy každá ze sedmdesáti dvou zombií měla jiný obrázek, ale různých postav je rozhodně více než typů. A když už je obrázek stejný, je aspoň trochu jiné rozmístění hvězdiček, nábojů a štítů v polích. Což představuje poměrně dobrou variabilitu.

Znovuhratelnost

K té přispívá i šest různých velkých šéfů, z nichž každý má nejen jiný obrázek a mřížku, ale především jiné speciální schopnosti a jiný speciální útok. Proti každému se tedy musí hrát trochu jinak, takže pěknou chvíli potrvá, než si stačíte vytvořit nějaké stereotypní návyky. A když si k tomu připočítáte i rozdílné zbraně a vlastnosti jednotlivých přeživších plus čtyři úrovně obtížnosti, myslím, že můžeme s klidem říct, že variabilita a tím pádem znovuhratelnost je opravdu nemalá.

A to si ji ještě můžete o něco zvýšit stažením doplňkového obsahu z webových stránek lokalizátora (odkaz je v pravidlech). Konkrétně se jedná o tabulku nazvanou „Seznam úspěchů“, která obsahuje dvacet achievementů, o které se můžete snažit a postupně je zaškrtávat. Některé jsou celkem jednoduché a splníte je třeba mimoděk, na jiné se budete muset speciálně zaměřit, na což si nejspíš troufnete až v pozdější době.

Obtížnost

Když už jsme nakousli obtížnost – jak jsem zmiňoval výše, hra nabízí čtyři úrovně. Odlišují se navzájem počtem a barvou počátečních zombií, barvou strany karty s pokyny pro oživení a barvou strany karty velkého šéfa. Přičemž platí, že červená je vždy těžší než černá. Nejdřív jsem se podivoval, že už od druhé obtížnosti (standardní) se má používat červená strana velkého šéfa, zatímco karta s pokyny pro oživení je černá. Představoval jsem si to naopak, nejprve ztížit oživení a teprve pak velkého šéfa. Ale po praktických zkušenostech s hraním si myslím, že je to takhle navržené dobře.

Když nám hra přišla, ještě ten den večer jsme si ji šli ve třech zahrát. A dopadli jsme jako sedláci u Chlumce. Prohráli jsme hned po prvním útoku velkého šéfa ve druhém kole, a to tak, že jsme všichni tři přišli o všechny životy. Druhou hru následující den jsme sice také prohráli, ale už jsme se dostali ve druhém kole trochu dál a bylo to přesně jako v onom fiktivním americkém filmu Harpuna z nefiktivní, zato geniální Vesničky mé, střediskové: „Zabili Bradleyho!“ Nemusím ani zdůrazňovat, že jsme hráli na snadnou úroveň a proti začátečníkům doporučené Superzrůdě, která krom speciálního útoku nemá jiných záludností.

Musím přiznat, že jsem si v tu chvíli nedokázal představit, jak v té hře vůbec uspět. Ale již třetí hru se podařilo vyhrát. Byla to sólo hra a měla ji na svědomí dcera. A pak to najednou začalo jít. Postupně jsme na snadnou úroveň pokořili všechny bosse, pak jsme si přidali úroveň standardní a zase to fungovalo celkem dobře. Pouze ve chvíli, kdy jsme hru zkusili s novou skupinou, jsme zase nejprve dvakrát prohráli, ale potřetí už to s nimi zase vyšlo.

Nakonec jsme se stali na standardní úrovni tak zběhlými, že jsme se rozhodli vyzkoušet tu těžkou. Tady už přišla na řadu červená strana karty s pokyny pro oživení a ačkoliv se rozdíl oproti černé straně zdál nepatrný, začali jsme opět prohrávat. V sólo hře jsme dokonce dvakrát prohráli těsně (o dvě zásahová políčka), až posléze jsem zjistil, že jsme omylem hráli s oživovacími pokyny pro dva hráče, takže jsme si situaci ztížili. Ale ani návrat ke správné kartičce zpočátku nepomohl. Až se to nakonec zase podařilo.

Kdybych shrnul svoje zkušenosti ohledně obtížnosti, myslím si, že po pár zahráních by neměla činit zásadnější problémy ani standardní obtížnost, natož ta snadná. Ty jsou vhodné opravdu spíše pro seznámení se s hrou. Skutečné výzvy začínají až s těžkou obtížností. Nezdálo se to, ale i malé zvýšení počtu zombií, které se nově oživí každé kolo, způsobí, že musíte zase trochu narušit stereotypy, které se vám již podařilo vytvořit, a začít hledat trochu jinou taktiku. Rozhodně to má na obtížnost výraznější vliv než otočení karty velkého šéfa na červenou stranu.

Škálování obtížnosti tedy považuji za velmi dobře vyřešené. A pokud by se vám to i tak zdálo málo, můžete si zkusit vytvořit vlastní stupně obtížnosti kombinováním jednotlivých parametrů – počátečních počtů a barev zombií, barvy karty s pokyny pro oživení a barvy strany velkého šéfa. A masochisti můžou zkusit to, co jsme my udělali omylem – hrát s oživovacími pokyny pro vyšší počet hráčů.

Pravidla

S obtížností tak trochu souvisí i oblast pravidel. Nejlépe bývají přijímány ty hry, které mají jednoduchá pravidla na pochopení, ale je obtížné podle nich správně hrát. Od tohoto ideálu se, myslím, Zombicide: Do zbraně příliš neodchyluje. Herní mechanismy jsou jednoduché, přehledné a dobře vysvětlené se spoustou praktických příkladů.

Při vlastní hře již od začátku prakticky nepotřebujete nahlížet do pravidel, k čemuž samozřejmě přispívá i výčet efektů zbraní přímo na kartách přeživších. Přesto bych zrovna v tomto bodě měl jednu výtku. Zkrácená verze znění efektu „Kritický zásah“ uvedená na kartě umožňuje dvojí výklad. Zní: „Pokud útokem zaškrtáte hvězdičku, můžete tuto zbraň aktivovat podruhé u jiné zombie.“ Tak, jak je to napsáno, bychom se mohli domnívat, že lze tento efekt řetězit – prvním zásahem zaškrtnu hvězdičku, zbraň znovu použiju u jiné zombie, opět přitom zaškrtnu hvězdičku, zbraň tedy znovu použiju u další zombie atd. Umožňuje to totiž interpretace slova „podruhé“, která nemusí být jenom „druhá v pořadí“, ale volněji také jako „další“. Teprve nahlédnutí do pravidel a podrobnější text nás vyvede z omylu, protože v tom se píše: „Pokud byla při první aktivaci zbraně zaškrtnuta alespoň jedna ikona hvězdičky, můžete tuto zbraň aktivovat podruhé a zaútočit na jinou zombii.“ Tato formulace je již jednoznačná a řetězení efektu vylučuje.

Narazil jsem ještě na jednu nejasnost, a to v kombinaci zbraní jako Uzi nebo Kladkový luk s velkým šéfem Mutace. Ta má speciální pravidlo, že pokud tvar zásahu překryje některou z tečkovaných čar, přeživší utrpí jedno zranění. Zmiňované zbraně mají zásahový tvar tvořený dvěma čtverci nad sebou (po rotaci vedle sebe), mezi nimiž je jeden čtverec volný (viz obrázek s kartami přeživších výše). Otázka zní: Pokud jeden zásah bude vést na jednu stranu od tečkované čáry a druhý na druhou stranu od ní, byla tato čára zásahem překryta, nebo nikoliv? Klíčové je totiž to prázdné pole mezi zásahy. Bere se jako součást zásahu, nebo ne? Já osobně se kloním k názoru, že nikoliv a že v tomto případě ke zranění nedochází. Jinak se na to dívám u zbraní jako Kosa, Katana nebo Vojenská odstřelovací puška, kde jsou dva zásahy, které se dotýkají rohem. V takovém případě jsem toho názoru, že zásah čáru překrývá, i když pouze rohem, a zranění od Mutace je namístě.

A pak byl měl ještě jednu připomínku. Na kartách velkých šéfů se vyskytují ikony s jejich speciálními vlastnostmi, které však nikde nejsou vyobrazeny, a to ani v tištěných pravidlech. Tam jsou sice všechny podrobně popsány, ale co která ikona znamená, si již člověk musí domyslet sám. Tohle je škoda a klidně by se tento přehled dal umístit na zadní stranu pravidel podobně jako popis specifik Bombera a Smraďocha.

Jinak jsem ale na žádné další nejasnosti nenarazil a drtivá většina pravidel je jednoznačná.

Při této příležitosti se krátce zmíním o překladu. O českou verzi se postaral ADC Blackfire a překlad je podle mého názoru v pořádku, výše zmíněné nejasnosti jsou již součástí originální verze pravidel. Přesto jsem na dvě drobnosti, za které může pravděpodobně funkce copy&paste a ne úplně stoprocentní kontrola, přišel. Na straně 7 v popisu přípravy hry začínají body 3, 4 a 5 stejnou formulací: „Zamíchejte 48 karet…“ a dále je pak v každém bodě specifikován jiný balíček karet, který se má zamíchat. Jenže číslovka 48 platí pouze pro bod 3, pro bod 4 je správně 24 karet a pro bod 5 dokonce 10. V originální verzi pravidel je to správně, chyba je pouze v českém překladu. Podobně je tomu na straně 5 při popisu panelu pro přeživší: v bodě 3 se popisuje stupnice brnění (já je v této recenzi nazývám štíty) a v bodě 4 stupnice nábojů, ale v obou bodech se píše: „… kdykoliv brnění použijete“. Naštěstí se ani v jednom případě nejedná o žádnou kritickou nepřesnost, která by ovlivňovala hru, v prvním případě by klidně číslovky mohly být vynechány, protože se stejně vždycky mají zamíchat všechny karty požadovaného druhu.

Kooperativní hra pro nesmělé

Všechny Zombicide doposud byly kooperativní, to naštěstí neporušuje ani Do zbraně. Kooperace je především v tom, že hráči společně vyhrávají, nebo prohrávají a že k prohře stačí smrt jednoho z přeživších. Ve druhém kole si také postupně předávají kartu velkého šéfa, a každý tak svým dílem přispívá k jeho poražení. Pak už jsou tu pouze zbraně s velkým dostřelem, kterými je možné střílet na zombie nebo bosse před sousedním hráčem.

Pravidla zmiňují ještě jednu formu kooperace, a to jakousi poradu hráčů – jednou před útokem na zombie, kdy hráči mohou diskutovat o nejlepším použití svých zbraní, a podruhé při oživování zombií, kdy se hráči dohodnou na tom, kdo si které zombie vezme k sobě. Z praxe však mám takovou zkušenost, že poradu před útoky jsme prováděli spíše sporadicky, většinou jsme si každý po odhalení barvy zbraně provedl zásahy podle svého vlastního uvážení. Pouze v případě, že se útočilo zbraněmi s velkým dostřelem, se příslušní hráči nabídli, že mohou střílet i k sousedům. Ačkoliv tato možnost je u těchto zbraní k dispozici po celou hru, nejčastěji jsme ji využívali ve druhém kole pro útoky na velkého šéfa, pro zabití zombie spíše výjimečně.

Spolupráce hráčů tedy ve hře přítomná je, ale v porovnání s figurkovými verzemi rozhodně v mnohem decentnější podobě, takže se dobře hodí pro nesmělé a neprůbojné hráče, kteří tak nemusí trpět tím, že se po nich chce výraznější příspěvek ke společnému dílu. Na druhou stranu se tímto poněkud eliminuje vliv alfa hráčů, kteří nemají tolik prostoru, jak organizovat počínání ostatních.

Sólová hra

Zombicide: Do zbraně velmi dobře funguje i v režimu jednoho hráče. Je to tím, že oproti hře více hráčů hrajete pouze s malými rozdíly. Jedním z nich je jiná použitá strana karty hráče. Ale nečekejte tam nějaké zásadní změny proti straně druhé. Prakticky se jedná pouze o vynechání efektu „velký dostřel“, který nemá v sólové hře význam, a jeho nahrazení jiným.

Dalším rozdílem je možnost použití pomocníků. Ti slouží prakticky jako speciální zbraně na jedno použití v rámci kola, takže jejich aplikace neznamená z pohledu herních principů nic nového. Jen si člověk musí hlídat, kdy se na kartě tahu objeví smajlík, protože jenom v tom tahu může služeb pomocníka využít.

Sólová hra tak vyžaduje úplně stejnou taktiku pro úspěšné dohrání jako hra více hráčů. Dá se tak skvěle využít třeba jako trénink taktiky před nějakou větší herní akcí.

Vliv náhody

Náhoda hraje v hrách série Zombicide velkou úlohu. Nejinak tomu je i zde. Nenajdete tu samozřejmě kostky, ale náhoda je přítomna ve formě zamíchaných balíčků karet. Náhoda tak řídí, které konkrétní zombie se oživí. A nemyslete si, i mezi červenými zombiemi jsou rozdíly. Jestli vám přijde Voják, nebo Smraďoch, je rozhodně znát. Již samotná přítomnost Smraďocha ve kterémkoliv sektoru zvyšuje případné zranění, které vám způsobí jakákoliv jiná zombie. A jestli ve dvojnásobném útoku přijdete o dva, nebo o čtyři životy už také může znamenat hranici mezi setrváním ve hře a okamžitou prohrou. A pokud se zadaří a před vámi se objeví Smraďoši dva, máte už zatraceně velký problém.

Nelze podceňovat ani náhodné rozlosování karet tahů a pořadí, ve kterém přijdou na řadu jednotlivé zbraně, stejně jako to, které zombie se na konci tahu pohnou. I zde vám může náhoda pomoci, ale taky dost uškodit. A roli může hrát i to, která karta tahu zůstane pro dané kolo mimo hru.

Menší vliv, podle mě, má rozlosování karet oživení, neboť se nám nikdy nestalo, že bychom prohráli již v prvním kole, takže nakonec dojde stejně na všechny, tj. třikrát se dostane na variantu A a dvakrát na každou z variant B a C. Co už hraje naopak opět roli podstatnou, je rozlosování karet velkého šéfa. Tam nevhodné pořadí může doslova prohrát hru.

S náhodou je tedy nutné počítat. Ale to je, koneckonců, charakteristický rys tohoto typu her. Kdo nemá náhodu ve hrách rád, ten stěží sáhne po Zombicide, ať už v jakékoliv verzi. A kdo tak učiní, tomu náhoda nevadí. Rozhodně se však nejedná o žádný luckfest, herní taktika tady přece jenom hraje zásadní roli a náhoda je jenom tou basou, která tvrdí muziku.

Vyváženost

Když už se bavíme o náhodě, stálo by za to se podívat i na to, jak je hra vyvážená, co se týká jednotlivých prvků. Vyváženost má smysl zjišťovat pouze u přeživších, a to ještě pouze u zbraní, protože životů a slotů na náboje a štíty má každý stejný počet. Přeživší mají zbraně přiděleny napevno a jediné, co s nimi mohou dělat, je jejich vylepšování. Vždy dvě zbraně u každého přeživšího mají jeden efekt platný od začátku (vždy se jedná o odhození a dvojitou dávku, ale rozmístění k barvám zbraní se liší) a žlutá zbraň, označovaná jako oblíbená, má aktivní obě vylepšení.

Co se převážně liší, jsou zásahové vzory jednotlivých zbraní a také konkrétní vylepšitelné efekty, které má přeživší u zbraní k dispozici. Každý efekt má svoji silnou stránku, takže si troufám říct, že je v zásadě jedno, které konkrétní máte. S jedinou výjimkou. Pro druhé kolo při hře více hráčů je určitě velmi dobré mít co nejvíce zbraní s velkým dostřelem, protože umožňují střílet i k sousedům.

Zbývají tedy zásahové vzory. Některé se opakují na více zbraních, jiné jsou unikátní. Tady už vzájemná kombinace zásahového vzoru a dostupných efektů může hrát roli. I když při základním zkoumání to nevypadá, že by měly být mezi přeživšími rozdíly, naše praktická zkušenost hovoří trochu jinak.

Zatímco se všemi ostatními přeživšími se nám hrálo zhruba stejně, Bradley byl jediný, se kterým to byl problém. První dvě hry jsem s ním hrál já, a tak by se to dalo svést na jistou herní nezkušenost. Ovšem zkusil jsem si s ním zahrát i později, když už jsem měl za sebou i spoustu výher, a jistý herní diskomfort se projevil i tentokrát. A podobně dopadla i dcera. Hlavní problém s Bradleym – resp. s jeho zbraněmi – byl v tom, že jsme velmi často nedokázali celý zásahový vzor umístit do žádné zombie a museli jsme se uchylovat ke střelbě „nazdařbůh“ za jeden zásah.

Problém může být v zásahovém vzoru jeho dvou zbraní, který je ve tvaru obdélníku o šířce 1 políčko a délce 3, resp. 4 políčka. To je tvar, který se ne vždy daří celý umístit, zvláště tam, kde už nějaké zásahy máte. Obě zbraně sice mají možnost vylepšení, které umožní jejich zásah rozdělit na dvě části, což už vypadá celkem dobře, ale aby se mohlo vylepšovat, musí se nějaká zombie nejprve zabít a to jde se základními verzemi jeho zbraní těžko. Navíc zelená zbraň má rozdělení až jako vylepšení č. 2, takže propracovat se k němu je ještě těžší. Rozumější elektrická sekačka je však žlutá zbraň a ta přijde na řadu maximálně jednou za kolo (a pokud máte smůlu a žlutá karta tahu vám zůstane mimo hru, tak ani jednou).

Pokud bych to shrnul, tak hra je podle mě dobře vyvážená a je v zásadě jedno, za kterého přeživšího hrajete, pouze u Bradleyho si poznamenáme malý otazník.

Srovnání s jinými hrami ze série Zombicide

Nabízí se provést srovnání s jinými hrami ze série Zombicide. Z nich jsem já osobně hrál pouze jednu, a to standardní verzi druhé edice, nicméně co jsem si zjišťoval, tak ostatní jsou principiálně stejné, liší se pouze zasazením do tématu a úpravou některých pravidel. V tomto směru se srovnávat moc nedá, protože Do zbraně je už svými mechanismy úplně jiná než všechny ostatní. A také chybí typické figurky. Ortodoxnímu příznivci Zombicide to nemusí vyhovovat, ale my ostatní se zaměříme spíše na to, jakou zábavu nám přináší. A tady hra v žádném případě neselhává, protože zábavná rozhodně je. Aspoň nám taková připadala. Kooperace je na trošku nižší úrovni, ale není to nic, co by ji jakkoliv degradovalo.

To, že nedokáže napsat takové epické příběhy jako její figurková verze, může souviset s tím, že se vlastně jedná o abstraktní hru, na které je téma zombií dodatečně navlečeno. Princip zaškrtávání vzorů v mřížce by klidně mohl fungovat v tématu vytváření deček formou patchworku nebo klidně někde jinde. Při hře se soustředíte především na to, abyste zaškrtali celou mřížku a zabíjení zombií vnímáte až ve druhém plánu. Neříkám, že téma není ze hry vůbec cítit, ale je nutně upozaděno. Na druhou stranu nám to nijak nevadí. Hra nás baví a bavila i známé, které jen tak nějaká hra nezabaví. Je prostě nutné se oprostit od toho, že od značky Zombicide mám nějaká očekávání, a užít si hru takovou, jaká je.

Jak mě Zombicide už podruhé příjemně překvapilo

Když jsem se poprvé dostal k recenzi hry ze série Zombicide, byla to pro mě absolutně neznámá a trochu jsem se obával, jestli nás vůbec bude téma a celá hra bavit, protože ani filmy o zombiích nepatří v naší rodině mezi extra vyhledávané. Jak už jsem zmiňoval v té recenzi, byl jsem nakonec příjemně překvapen, jak nás hra bavila a že nakonec předčila naše očekávaní.

Podobně jsem se cítil i nyní u hry Zombicide: Do zbraně. Tady jsem byl především napnutý, jak bude fungovat princip flip & write a jak to celé bude působit na člověka, který zná klasickou figurkovou verzi. A byl jsem příjemně překvapen již podruhé. Nejen, že mi vůbec nevadilo, že hra neobsahuje žádné figurky a že je vůbec celá trochu skromnější, ale vybarvovat zásahy na kartách nepřátel mě (a nejen mě) vysloveně bavilo. Navíc sólový režim, který je prakticky stejný jako hra ve více hráčích, umožňuje si zahrát plnohodnotnou hru, i když zrovna není poblíž nikdo, kdo by mohl hrát se mnou. Značka Zombicide mě tedy nezklamala, naopak v obou případech o něco předčila má očekávání.

Závěrečné zhodnocení

Hra Zombicide: Do zbraně sice patří do rodiny her Zombicide, ale od všech ostatních se podstatně liší skromější výbavou a především úplně jiným herním principem flip & write. Hráči tentokrát neházejí kostkami, ale zaškrtávají zásahy fixem na karty zombií. Ortodoxního fanouška série to sice možná může zklamat, ale ostatním hráčům hra nabídne svižnou a rychlou zábavu. Díky krátké přípravě a hrací době kolem půl hodiny, která se s počtem hráčů příliš nemění, se dá dobře použít jako filler, ale také si ji klidně můžete zahrát několikrát za sebou jako hlavní náplň herního sezení. Zároveň je dobře skladná, takže není problém ji přibalit do zavazadla na cesty.

Mechanismy fungují a jsou dobře vyvážené. Vzhledem k šesti kartám přeživších a šesti velkým šéfům se jen tak neohraje. Díky čtyřem stupňům obtížnosti ji mohou hrát jak začátečníci, tak zkušenější hráči, pro které dvě nejvyšší obtížnosti již představují opravdovou výzvu. Těch pár drobností, které jsem zmiňoval v recenzi, nemůže pokazit výborný dojem, který hra zanechává.

To byl vítězný zásah! Nestvůra se zarazila, jako by tomu nechtěla uvěřit. Nakonec i jí došlo, že právě prohrála. Její tělo se pomalu, ale jistě sesunulo k zemi. A když ostatní zombie spatřily, že jsou bez vůdce, přesně podle předpokladů přestaly bojovat. Ty chytřejší se obrátily a začaly se co nejrychleji kolíbat směrem pryč ve snaze si zachránit svoji existenci. Ty hloupější jenom zůstaly stát, paže svěšené podél těla a čekaly na naplnění svého osudu.