Zaostřeno na zločin: Posel špatných zpráv

hodnoceno 9x (Seznam vlastníků)

Recenze hry „Posel špatných zpráv“

Autor: mh | 16.11.2021 | 4

Posel špatných zpráv je karetní hra ze série Zaostřeno na zločin, kterou na český trh přináší firma ADC Blackfire. Jedná se o poslední dobou oblíbený žánr detektivní hry, kdy hráči vystupují v rolích vyšetřovatelů a snaží se vyřešit zločin, v tomto případě konkrétně vraždu. Ve stejné sérii vyšla ještě hra Jeho poslední karta, jejíž recenzi si taktéž můžete přečíst.

Herní materiál představuje pouhý balíček 55 karet, očíslovaných 0–54, který je společně se sešitem s pravidly a řešením případu uložen do menší krabičky o rozměrech 9,5 × 12,5 × 2,6 cm. Hru si tak můžete vzít klidně s sebou na cesty, ale mějte na paměti, že pro vlastní hraní na detektivy budete potřebovat trošku větší hrací plochu. Takže si ji užijete spíše na chatě než ve vlaku.

Princip hry

Hlavní scéna

Princip hry a pravidla jsou opravdu triviální. Nenajdete zde kola ani tahy, hráči od začátku do konce postupují na základě společné dohody. Na rubu karty č. 0 si přečtou základní instrukce, jak sestavit tzv. hlavní scénu. Prvních devět karet (č. 1–9) vyloží lícem dolů na stůl do čtverce tři krát tři karty (je to vidět i na obrázku výše). Kresba na jejich rubech pak vytvoří obrázek místa činu. Následně si na lícové straně karty č. 0 přečtou úvod případu (kdy a kde byla nalezena mrtvola a pár základních údajů) a mohou začít vyšetřovat.

Autorem série je Stéphane Anquetil. Kdo znáte Kroniku zločinu, možná jste si jeho jména všimli u scénářů z rozšíření Noir. A hned předesílám, že inspirace Kronikou zločinu je znát i zde, přestože se nepoužívá žádná aplikace. Místo panoramatického prohlížení místa činu najdete již výše zmiňovanou hlavní scénu vytvořenou z počátečních karet. Hráči si musí nejprve prostudovat detaily na jejich rubech, a pokud je něco zaujme, mohou příslušnou kartu otočit lícem nahoru a dozvědět se víc.

Vodítka

Tím hlavním, co celé vyšetřování posouvá kupředu, jsou tzv. vodítka. Na některých kartách se nacházejí odkazy na čísla dalších karet, které si můžete vzít z balíčku a tím posunout pátrání daným směrem. Nejedná se však o nic nového, stejný princip používají i ostatní podobné hry, ať už se jedná třeba o Detektiva nebo o již zmiňovanou Kroniku zločinu.

Na některých kartách narazíte na tzv. podmíněná vodítka – abyste si mohli odkazovanou kartu vzít, musíte vlastnit požadovaný předmět, neboli musíte nejdříve odhalit kartu, na které se tento předmět nachází. Předměty se rozlišují pomocí názvu a čísla, např. „STOPA #1“.

Což je změna oproti druhému případu ze série (Jeho poslední karta), kde je nejprve uvedeno číslo předmětu a teprve potom jeho název. Může se to zdát jako nedůležitá drobnost, ale bohužel to generuje určité zmatky. Za prvé: tento způsob svádí k tomu očekávat, že někde bude „STOPA #2“ (a případně „STOPA #3“ atd.). Místo toho však najdeme ve hře předměty „NÁPOVĚDA #2“ a „OTISKY PRSTŮ #4“. Čísluje se totiž napříč všemi předměty. Za druhé: zmatky ještě podpoří definice podmíněného vodítka, která zní „Pokud STOPA #1 nebo #2 nebo #3: ...“ Míní se tím, že pro splnění podmínky je potřeba mít předmět s číslem #1 nebo #2 nebo #3 bez ohledu na název. Bohužel toto z formulace pravidel nijak jednoznačně nevyplývá, je sice možné to dovodit, ale také to může hráče zbytečně zmýlit. Myslím si, že obrácený způsob ve tvaru „#1 STOPA“ je o něco lepší, protože více klade důraz na číslo.

A aby toho nebylo málo, tak předmět s číslem #3, na který se odkazuje zmíněné podmíněné vodítko, se nenachází na žádné z karet! Sice to prakticky nevadí, protože v podmínce je spojka „nebo“, takže stačí nalézt kterýkoliv z požadovaných předmětů, ale rozhodně to svědčí o ne úplně dokonalé finální kontrole konzistence. Těžko říct, kde tato chyba vznikla, protože nemám k dispozici originál, ale podle jednoho příspěvku v diskuzi předmět #3 chybí už v anglické verzi.

Určitým zpestřením vyšetřování je identifikace podle grafického znázornění zvukového záznamu a také podle otisků prstů. Jejich správné přiřazení ke konkrétním osobám patří mezi klíčové prvky vyřešení případu.

Vedlejší scény

Kromě úvodní hlavní scény v průběhu vyšetřování narazíte i na tzv. scény vedlejší. Ty se používají především tehdy, když vás vyšetřování přivede na jiné místo, jehož prozkoumání může být důležité. Některé karty mají na svém rubu uvedeno, že jsou součástí vedlejší scény, kterou máte dokončit společně s dalšími kartami. V takovém případě si nelíznete jenom jednu kartu, ale všechny uvedené a umístíte je lícem dolů vedle sebe podobně jako hlavní scénu. Ruby těchto karet opět vytvoří obrázek scény. V tomto případu se nachází pět vedlejších scén, přičemž jedna z nich se skládá dokonce až z osmi karet, takže je prakticky stejně obsáhlá jako scéna hlavní.

Podání hlášení

Finální uzavření případu se pak provádí pomocí odpovědí na otázky, které jsou položeny v pravidlovém sešitu. K této fázi hry, které se říká podání hlášení, můžete přejít, kdykoliv jste přesvědčeni, že máte jasno o klíčových bodech případu, přičemž vůbec nehraje roli reálný čas, který jste vyšetřováním strávili.

Otázky jsou rozděleny na hlavní a doplňující. Hlavní mají vztah přímo ke zločinu a umožňují určit pachatele a jeho motiv. Jejich správné zodpovězení je důležité pro úspěšné absolvování hry. Doplňující otázky míří na širší souvislosti, vedlejší motivy apod. Zodpovíte-li i tyto správně, můžete si zlepšit svoje celkové hodnocení.

Způsob odpovídání byl bezpochyby inspirován Kronikou zločinu. Vedle otevřených otázek, na které se musí odpovědět slovem nebo větou (a které se v Kronice zločinu logicky nevyskytují), se objevují i požadavky na uvedení čísla karty, která s odpovědí přímo souvisí. Například na otázku „kdo je pachatel“ je potřeba uvést číslo karty s pachatelem. Znalci Kroniky zločinu jistě tuší, že se nejedná o nic jiného, než o variantu tamějšího skenovaní karet.

Autor se snažil otázky formulovat tak, aby se co nejvíce vyloučilo náhodné tipování. Takže vedle základní otázky „kdo“ ještě nalezneme otázky jako „které karty toto dokazují“. Náhodné tipnutí pachatele tedy nestačí, je nutné nasbírat i ty správné důkazy.

Hodnocení

K hodnocení se pak používá systém hvězdiček. Jakmile zodpovědí všechny otázky, nalistují si hráči řešení případu, kde se dozví přesné odpovědi, správná čísla karet a všechny důkazy, které tuto odpověď podporují. Do výsledného hodnocení se však zahrnují pouze ty odpovědi a čísla karet, která jsou zobrazena modře. Za každou takovou správnou odpověď si hráči zapíšou jednu hvězdičku. Pokud správně zodpověděli klíčové hlavní otázky, spočítají si ještě nepoužité karty – sečtou neotočené karty hlavní scény a karty, které zůstaly v balíčku. Za každých pět takových karet si přičtou jednu hvězdičku navíc. Čím méně karet hráči pro vyřešení případu použijí, tím lepší bude jejich celkové skóre.

Na konci však chybí nějaké zhodnocení, které by vám podle výsledného počtu hvězdiček řeklo, jak dobře nebo špatně jste si vedli. Něco jako: 0 = totální mimoni, 1–3 = slabé, 4–6 = ušlo to atd. Máte možnost svůj výsledek zapsat do tabulky v síni slávy na předposlední straně pravidel a později se porovnat s jinými hráčskými skupinami, které necháte hru odehrát. Tímto způsobem můžete sestavit jakýsi žebříček úspěšnosti. Nedá se říci, že by to bylo špatně, ale přesto mám pocit, že nějaké autorské hodnocení uvedeno být mohlo. Stejně jako maximální počet hvězdiček, který je možné získat. Ale opět tu asi zapracoval duch Kroniky zločinu, kde to zobrazením hvězdiček také končí.

Analytický drobnohled

Protože, jak už jsem zmiňoval, hra nemá uveden maximální počet hvězdiček, pokusil jsem se tuto informaci zjistit sám. Sestavil jsem si strom karet a jejich vzájemných vazeb. V něm jsem pak označil všechny karty potřebné pro odpovědi na hlavní otázky. Podobně jsem postupoval, i co se týká otázek doplňujících. Potom jsem pro každou vyznačenou kartu vyhledal nejkratší cestu od některé z karet hlavní scény. Získal jsem tak teoretický minimální počet karet, které bylo potřeba použít, abychom zjistili všechny odpovědi. Teoretický proto, že mě nezajímalo, zda měl hráč šanci na tuto cestu přijít sám o sobě, zajímala mě pouze technická nejkratší cesta.

A dozvěděl jsem se zajímavou věc. V pravidlech se píše: Jestli chcete ukázat tah na branku, podejte hlášení hned, jak najdete hlavní prvky. Ostatní karty neotáčejte, dostanete za ně bonus. Jestliže jste spíše zvědaví a raději byste porozuměli celému příběhu, ve vyšetřování pokračujte. Budete pak mít podklady pro odpovědi na dodatečné otázky.

Při správném zodpovězení všech hlavních otázek se dá získat 6 hvězdiček. K tomu je potřeba použít minimálně 24 karet (5 karet z hlavní scény a zbytek z balíčku). Zůstává tedy 30 nepoužitých karet, což představuje 6 hvězdiček navíc. Celkem je tedy možné získat 12 hvězdiček.

Pokud se rozhodneme odhalit celý příběh, dopadne situace takto: Správným zodpovězením všech otázek (hlavních i doplňujících) je možné získat 9 hvězdiček. K tomu je potřeba použít minimálně 33 karet. Zbyde tedy 21 karet, což představuje 4 hvězdičky navíc. Celkové skóre je tak 13 hvězdiček!

Pokud jsem při analýze neudělal nějakou chybu, ukazuje se, že při „tahu na branku“ lze navzdory tvrzení v pravidlech získat méně hvězdiček, než při podrobném prozkoumání celého případu. Nepovažuji to však za vadu, je to pouze důkaz toho, že autor nejspíš nedocenil plný potenciál případu.

A ještě pro zajímavost náš výsledek – 6 hvězdiček (podrobné šetření), všechny za odpovědi na otázky.

Příběh

Klíčovou věcí u detektivní hry je vlastní případ a způsob, jakým se bylo nutno dostat k jeho vyřešení. To se špatně recenzuje, protože člověk nechce příliš prozrazovat, aby hráčům nesebral překvapení. Bez obav z nějakého znehodnocení hry mohu poznamenat, že případ je poměrně dobře vystavěn a kvalitou si nezadá s případy Kroniky zločinu. Vzhledem k omezenému počtu karet není sice tak košatý a neobsahuje žádné dynamické prvky (např. větvení příběhu na základě hráčských rozhodnutí), přesto nabídne i nějaké falešné stopy, které mohou detektivy svést na scestí. Samotný motiv činu není průhledný, takže hráči musí vynaložit určité množství svých detektivních a dedukčních schopností.

Jestliže u Jeho poslední karty jsem k autorskému řešení a vysvětlení důkazů neměl prakticky žádné vážnější námitky, zde s několika vysvětleními nejsem plně ztotožněn. Mám pocit, že to, co jsme se při vyšetřování dozvěděli, nedokazuje nade vši pochybnost, že se některé věci odehrály tak, jak řešení popisuje. Bohužel nemohu uvést podrobnosti, protože bych prozradil až příliš.

Porovnání s jinými hrami

Myslím, že se nabízí porovnat Posla špatných zpráv s některými jinými detektivními hrami, se kterými mám osobní zkušenost.

Kronika zločinu

Jak už jsem uvedl, autor hry je zároveň autorem části scénářů pro Kroniku zločinu, takže určité srovnání již proběhlo v předchozím textu. Shrnu tedy pouze, že přes absenci podpůrné aplikace jsou některé prvky hry Kronice zločinu velmi podobné. Místo panoramatického prohlížení místa činu jsou k dispozici hlavní a vedlejší scény, které to alespoň částečně vynahradí. Stejně tak velmi podobné je závěrečné uzavření případu v podobě odpovědí pomocí čísel příslušných karet. Kvalita a obtížnost samotného případu je taktéž srovnatelná se scénáři v Kronice zločinu.

Detektiv: Po stopách zločinu

Detektiv: Po stopách zločnu je přece jenom jiná liga. Už jen svojí komplexností, využitím dalších technologií (internetová aplikace), ale také vlastním příběhem, jeho strukturou a přece jenom vyšší náročností. A taky samozřejmě cenou, i když si kupujete hned pět případů a cena jednoho tak vyjde srovnatelně. Zatímco u Posla špatných zpráv jsme řešili detektivní hádanku, u Detektiva jsem měl pocit opravdového vyšetřování.

Rozhodně tím nechci říct, že je Posel špatných zpráv špatná hra, pouze konstatuji, že srovnávat ji s Detektivem je jako srovnávat náš solidní druholigový fotbalový klub třeba s Realem Madrid nebo AC Milán. I druholigový klub může poskytnout svým divákům dobrou zábavu, ale přijde-li na to, Real či AC ho vždycky převálcují.

Detektivka do kapsy

Hry této série jsou cenově a produkčně velmi podobné, i když krabička je menší a počet karet vyšší. Ovšem na rozdíl od Posla špatných zpráv přinášejí trochu akčnější model vyšetřování. Kromě obyčejného sledování vodítek, která se samozřejmě i tady používají, případ obsahuje i dynamiku – ubíhá herní čas a v závislosti na tom se mění situace (některé karty pozbývají platnosti, případně může nastat automatický konec hry).

Zatímco v Poslu špatných zpráv si připadáte jako např. komisař Maigret, u Detektivek do kapsy spíše jako Bodie a Doyle. Záleží pak na vás, co je vám bližší. Jestli klidné a pečlivé shromažďování důkazů a čirá dedukce, nebo akční honba za pachatelem, kterého není potřeba jenom odhalit, ale také dopadnout, případně mu zabránit v napáchání dalších škod.

Detektivka

V této sérii u nás vyšly zatím tři hry, já osobně jsem hrál dvě, a to Krvavě rudé růže a Pohled ducha. Hry z této série jsou mírně dražší (asi o sto korun), ale především přináší úplně jiný princip hraní. Základem je vytvoření jakési „semi-3D“ scény pomocí krabičky a několika karet. To je určitě zajímavý prvek a kvůli němu jsem si hry pořídil. Hráči hrají sice společně, ale každý má vlastní sadu karet, které nemůže ostatním ukazovat, pouze jim přečíst jejich názvy. Pak se hráči střídají ve vykládání karet, které jsou podle nich pro vyšetřování důležité, nebo v archivování karet, které podle nich důležité nejsou. Vykládání karet však nemůže být libovolné, ale podléhá určitému pravidlu. Na konci vyšetřování pak hráči opět odpovídají na sadu otázek k případu.

Hry této série mají natolik unikátní systém vyšetřování, že je nelze srovnávat s recenzovanou hrou, jedná se o úplně jiné postupy a jiný herní zážitek. Mě však tato série příliš nezaujala a pro mě osobně rozhodně vítězí Zaostřeno na zločin.

Podezřelí

Čerstvou novinkou na poli detektivních her jsou Podezřelí, kteří přinášejí tři volně propojené případy (plus v ceně jeden bonusový, prologový). Princip hry je podobný, místo scén složených z jednotlivých karet dostáváte k případu mapu plus další materiály. Jinak i zde sledujete postupně odkrývaná vodítka v podobě čísel karet. Hlavní rozdíl je v tom, že hráči znají otázky již od začátku a odpovídají na ně v průběhu hraní. Na každou otázku mohou odpovědět vícekrát, ale vždy platí ta poslední. Podle počtu odhalených karet v okamžiku poslední odpovědi získají na konci odpovídající body, čím méně odhalených karet, tím více bodů. Samozřejmě pouze v případě, že bude odpověď správná. Při špatné odpovědi za ni nezískají nic.

Příběhy Podezřelých jsou situovány do 30. let 20. století a jsou inspirovány klasickými detektivkami Agathy Christie. Hraje se to dobře, atmosféra je odpovídající, ale bohužel se nemohu zbavit dojmu, že řešení případů operuje spíše se spekulacemi, než s důkazy. Ovšem i v Poslu špatných zpráv nejsem s autorským řešením plně ztotožněn, i když asi v menší míře než u Podezřelých.

Závěrečné zhodnocení

Jedná se o typickou „jednohubku“, podruhé už ke hře těžko zasednete. S tím je nutné počítat, ale zase je možné hru bez problémů poslat dál. Předložený detektivní případ byl zajímavý, pravidla jednoduchá a jasná. Obtížnost případu je spíš nižší, což bude vyhovovat i méně zkušeným hráčům. Herní doba závisí na složení skupiny, oficiálně uváděná je jedna hodina, my jsme hráli téměř dvakrát déle, ale podle komentářů lze odehrát i za čtyřicet minut. Samozřejmě, že detektivní hra tohoto typu nemůže propracováním případu soupeřit s detektivními romány nebo filmy. Stejně tak nemůže být věrným odrazem skutečnosti a musí být použito různých zjednodušení. Nenarazili jsme sice na žádné hrubé nelogičnosti, přesto jsme především v oblasti řešení nedokázali akceptovat vše, co nám autor tvrdil. Trošku to sice snížilo náš výsledný dojem, ale zase ne natolik, abychom hru zatracovali. Myslím, že i přes tyto výhrady se u Posla špatných zpráv dokážete dobře pobavit.