Virtù: Umění vládnout

hodnoceno 12x (Seznam vlastníků)

Sjednoťte rozdrobenou Itálii

Autor: Azz | 31.10.2023 | 5

Na počátku renesance je Itálie rozdrobena pod nadvládu městských států, které mezi sebou soupeří o prestiž ve snaze převzít vládu nad celou zemí. Který ze slavných rodů bude ten, jenž se ujme vlády, a sjednotí tak Itálii v jeden silný stát? 

Ve hře Virtù: Umění vládnout se hráči ujímají rolí vůdců městských států na počátku novověku a soupeří o zisk co nejvyšší prestiže (vítězných bodů), aby se stali novými vládci Itálie. Hra je určena pro 2–5 hráčů s věkovým doporučením od 14 let. Zařazením se jedná o hru ekonomicko-strategickou, přičemž hlavní mechanikou je engine building.

Co najdete v krabici

Obsahu má v sobě krabice dost a její hmotnost je slušná. Ačkoliv je samotný herní plán relativně malý, zabere hra docela dost místa, jelikož je její součástí nabídka 12 vyložených karet k nákupu a každý hráč obhospodařuje ještě svoji vlastní herní desku s kartami a destičky měst. K tomu je k dispozici ještě několik kupiček žetonů kartonových a pro každého hráče ještě sada dřevěných vojáčků, špionů a univerzálních kulatých žetonů.

Kvalita komponent je dobrá po všech stránkách. Žetony se netřepí, kartonové destičky jsou příjemné do ruky na manipulaci a karty se zdají být odolné, což je důležité, jelikož se s nimi při hře hodně pracuje. Snad jen deska paláce mohla být z kartonu a nikoliv jen papíru, přidalo by to lepší pocit. Na druhou stranu se na ní hodně manipuluje s kartami, které ji částečně překrývají, tudíž tenký papír má své opodstatnění – karty na něm pěkně leží. Jde tedy spíše o osobní preferenci.

Pravidla jsou rozdělena na dvě knihy, přičemž jedna je určena pro hru ve 2 hráčích, druhá pro 3–5 hráčů. Primárně jsem hru hrál ve větším počtu hráčů (4–5).

Zpracování pravidel po obsahové stránce není špatné. K lepší orientaci je k dispozici obrázek připravené hry s očíslovanými popisky. Nedávno mi toto v nějaké hře hodně chybělo a měl jsem problém se zorientovat. Tady bylo vše pěkně popsáno, snad jen čísla na obrázku odkazující na popisky by mohly být trochu lépe logicky organizované, jelikož vedle 1a není jedna 1b, ale 4d a tak musíte na obrázku trochu hledat. Ale je to jen drobná vada při studování pravidel před první hrou. Samotná pravidla jsou poměrně dobře popsána a zpravidla doplněna o názorný příklad. Ale o pravidlech celkově se zmíním ještě později.

Jak se hra hraje

Ve hře Virtù představuje každý hráč jednu z mocností renesanční Itálie a bojuje o zisk co nejvíce vítězných bodů („prestiže“). K tomu slouží ovládání měst, budování politických institucí, postup na stupnici pokroku a nákup karet postav. 

Hra se hraje na kola, přičemž každé je rozděleno do dvou etap – jaro a zima. Jaro je rozděleno ještě na fáze začátek a konec.

Každý rod má do začátku unikátní sadu desky paláce a karet. K určení toho, co hráč bude v daném kole dělat, slouží deska paláce  – na té jsou do začátku vyznačeny základní akce. Ty může hráč v průběhu hry překrývat kartami postav a značně tak upravit, jaké akce může provádět. K určení akce slouží dřevěný žeton, který hráč v každém kole posune na jedno z dostupných polí a provede akci, na které jeho žeton skončil. Pohyb není libovolný, ale vždy pouze o 1 až 2 pole po směru hodinových ručiček (případně více po zaplacení zdrojů).

Zvolená akce většinou vyžaduje zaplacení nějakých zdrojů. Zdroje jsou virtuální, tedy nemají žádný fyzický žeton, a jsou buď dedikované pro akci na daném akčním poli na kartě, nebo hráč může použít dodatečné zdroje z destiček ovládaných měst, či karet postav mimo palác. Ty ovšem musí vyčerpat a jejich obnovení posléze stojí buď akci a zdroje, nebo nějakou dobu trvá. Žádné zdroje, krom peněz, se nepřenáší do dalšího kola.

Akce, které mohou hráči provést, vyžadují zaplacení zdrojů a jsou následující: 

• Vláda – obnovíte vyčerpané destičky se zdroji (města a jiné)
• Mecenát – postoupíte na stupnici kulturního rozvoje
• Anexe – diplomatickou silou ovládnete neutrální město
  
• Obchod – získáte zlato za symboly lodí
• Tažení – přesunete vojáky
• Intriky – umisťujete agenty na mapu, desku spojenectví nebo k jiným hráčům, případně naopak někomu agenta odstraníte

Poté, co všichni hráči odehrají svoji akci, přichází konec jara. V této fázi se vyhodnotí obléhání měst a ustanoví se nové pořadí hráčů. 

Následuje zima, což je fáze ve které se platí žold vojsku, nakupují se nové karty a destičky, verbují jednotky, uzavírají spojenectví, ale hlavně dojde k reorganizaci paláce. V této fázi mohou hráči přidávat nové karty do paláce, a měnit tak akce, které mohou provádět. Naopak zase mohou z paláce karty odebírat a přesouvat je na potenciální zdroje. Ovšem karty odstraňované z paláce jdou mimo palác vyčerpané, takže se musí nejprve obnovit. 

K obnově karet dochází, pokud hráčův akční žeton při svém pohybu po paláci překročí symbol obnovení zdrojů. Pak se obnoví karty v levé, nebo pravé části paláce.

Po vyhodnocení zimy všemi hráči začíná nové kolo v nově určeném pořadí hráčů. 

Jaká hra je

Na Virtù jsem byl opravdu hodně zvědavý. Nějak mi v repertoáru poslední dobou chybí pěkná komplexnější hra pro 5 hráčů, což bývá často počet, ve kterém se scházíme. 

Očekávání tedy nebyla malá a pravidla jsem začal studovat ještě před obdržením hry. Tady už můžu říct, že pravidla, jak jsem psal výše, nejsou špatně napsaná. Dokonce bych řekl, že jsou napsána nadprůměrně, ale je jich tolik… Zapamatovat si vše před první hrou považuji téměř za nemožné. Principiálně hra není složitá, ale obsahuje mnoho drobných kroků a rozdílů, které ji činí poměrně složitou na rozběhnutí. Musíte kontrolovat, kdy se karta dává vyčerpaná, kdy nevyčerpaná, kdy dostáváte vyčerpanou destičku města, kdy nevyčerpanou atd. V prvních hrách s novými hráči je to opravdu náročné na uhlídání, aby všichni hráli správně. Rovnou mohu říci, že první hru jsem při vysvětlování tak zpackal, že jsme vlastně hráli hru úplně jinou. Při další partii jsme to tak museli vzít poněkud z gruntu a od znova. Ne, že by pravidla nedávala smysl – například když dobudete město, dostanete vyčerpanou destičku (jasně, to město bylo obléháno, je logické, že neoplývá zdroji a bohatstvím), zatímco při diplomatické anexi ji dostanete s dostupnými zdroji, což je v kontextu opět logické. Ale těch drobností je ve hře hodně, působí to až nepřehledně a chce to několik partií na osvojení si těchto nuancí.

Přejdu k mechanice hry. Tu bych klasifikoval jako engine building. Nakupujete karty, které vám přidávají lepší zdroje a akce, a postupně tak můžete budovat lepší „stroj“, s kterým se vám lépe hraje a posouvá vás k vítězství. Abych se neopakoval, odhlédnu od komplexnosti pravidel pro fungování paláce. 

Samotná palácová mechanika je velice zajímavá. Působí trochu dojmem Scythe, ale je vlastně hodně jiná. Mechanismus obnovy karet po levé a pravé straně přidává taktiku, kdy které karty použít. Možnost překrývat základní akce na desce nakoupenými kartami dává skoro neomezené možnosti, jak si hru poskládat, a můžete tak hrát více ekonomicky nebo vojensky – jak je komu libo. Je to komplexní a působí to velice dobře. 

Bohužel ale musím říct, že tento engine (motor) má jednu zásadní nevýhodu – nějak nám do něj pořád chybělo palivo. Abyste koupili kartu, musíte jiné vypotřebovat, ale koupíte jen jednu a pak čekáte, než se vám karty použité k nákupu obnoví, abyste mohli udělat něco dalšího. Nepomáhá ani to, že symbol zdroje koruny se na kartě dá koupit opět pouze za symbol koruny (a něco k tomu). Takže místo toho, abyste pak třeba v dalším kole mohli efektivněji využít akci s tímto symbolem, budete tam kde jste byli, jelikož jednu korunu vyčerpáte nákupem. Musíte tak čekat, než se vám znovu obnoví karty. A navíc jich máte u paláce k dispozici jen omezené množství. 

Při testování jsme se tak vlastně všichni dostávali do stavu, kdy jsme měli tahy naplánované tak na 4 kola předem a jen čekali, až přijde řada a můžeme si odjet svůj naplánovaný tah. Ano, hra se pak celkem hýbe, když mají všichni rozmyšleno, ale nepřináší moc vzrušení, protože máte pořád pocit, že jen na něco čekáte.

Do toho jsou ve hře ještě agenti. Ti slouží k interakci mezi hráči (když pomineme možnost vojenské interakce) a hráči si mohou umisťovat agenty vzájemně na desky paláce. Ta možnost zní super, protože tím někomu zablokujete akci, ale když na tu akci čekáte 3 kola a pak vám ji nějaký dobrák zablokuje, potřeba vraždit stoupá. Nezbývá pak nic jiného než přehodnotit cíle, nebo se rozhodnout dalších pár kol čekat, než znova doběhnete s akčním žetonem na dané pole akce a po cestě odstraníte soupeřova agenta. Ale jelikož jsme měli většinou strategii naplánovanou, její operativní měnění nevycházelo výhodně, tudíž většinou volíte variantu čekat. Uff…

Obdobný pocit je z dobývání měst, což je jedna z cest k vítězným bodům. Najmete vojáky, pak chvilku trvá, než je přesunete na potřebné město a pak vám jich tam většina umře, takže pak trvá dalších pár kol, než se můžete zase vojensky pohnout. Tato mechanika opět dává celkem smysl z pohledu hry, aby se z ní nestala jen holá řež o města, ale bohužel je dobývání poměrně táhlé.

Hra jako taková se tedy vlastně celkem hýbe, každý hráč většinou celkem rychle odehraje svoji akci a jde na řadu další. Obléhání je vyřešeno také velice rychle, což je super, jelikož mnoho strategických her trpí na dlouhý boj. V podstatě všechny akce jsou po pár zahráních celkem jasné a rychlé. Bohužel hra tak nějak trpí na to, že ač se hýbe, tak se vlastně strašně vleče.

Celkové hodnocení

Už dlouho se mi nehodnotila nějaká hra takto těžce. Po grafické stránce a zpracování nemám co vytknout, Virtù se mi vizuálně moc líbí. Mechanikou se mi taky líbí. Možnost přidávat karty do paláce, a vlastně si tak sestavit svoji sadu akcí, je originální a přináší obrovskou variabilitu hry. Ale ten celkový dojem je hrozně utahaný.

Vím, že tato recenze zní celkem negativně. Vlastně se celou dobu snažím, aby to bylo jinak, ale při psaní se mi to nedaří. Ta hra není špatná, vlastně má moc pěkné myšlenky a inovativní mechaniky, jen je prostě pomalá. Aby to bylo zřetelnější, shrneme si to v bodech, kde pozitiva převažují:

Pozitiva:

• Grafické zpracování  
• Kvalita komponent 
• Zpracování pravidel
• Inovativní mechanika paláce
• Rychlé vyhodnocení boje
• Velká znovuhratelnost
• Naučil jsem se slovo „mecenát“

Negativa:

• Nákup karet se zdroji koruny pouze za koruny
• Delší učící křivka pravidel – je jich hodně
• Dynamika hry – je pomalá

Při recenzi se většinou snažím si v hlavě představit, jakému archetypu hráče by hra seděla. U Virtù je to hráč, který rád plánuje hodně dopředu a nevadí mu čekat na realizaci svého plánu. Můj problém s Virtù je, že čekací doba na realizaci plánů je na můj vkus už moc dlouhá, a stejně tak to vnímali moji spoluhráči.

Ve výsledku z toho tedy hra vychází jako zajímavá po stránce mechanik, ale obávám se, že díky své rozvleklosti si ubírá na atraktivnosti a mám tušení, že ji na stůl hned tak zase nevytáhnu.