Verona

hodnoceno 35x (Seznam vlastníků)

Verona ... žádný milostný románek (?)

Autor: Pegas | 11.11.2010 | 9

Verona, nová desková hra z dílny CBG, jejímž autorem je Petr Chval, vítěz Kreativního konkurzu 2010, nás přivádí do malebného renesančního městečka v severní Itálii. Doba temného středověku padla, nastává nový věk, obroda, renesance. Čas, ve kterém se vlády ujímá rozum. Již nikdy více  nebudou měšťané podřizovat své osudy kněžským albám. Nastává prosperita, nastává nový šťastnější věk …

Ve Veroně se hráči, reprezentující nejsilnější měšťanské rodiny, snaží získat co největší možnou kontrolu nad městem. Kdo si nakloní nejvíce významných obyvatel města, a pomocí jemných tenat diplomacie dostane požehnání církve, podporu cechů nebo pomoc od současného slabého vládce Verony, ten se stane novým pánem tohoto krásného, ale neklidného města.

Krabice se už od pohledu může pochlubit kvalitním výtvarným zpracováním, které se naštěstí ukazuje i v jejím nitru na jednotlivých komponentech. Krabice na pohled zaujme poctivou velikostí, ovšem, tak v jejím nitru se nachází možná až příliš volného prostoru. Herní plán je uložen volně, nemá pro sebe vyřezané místo a v krabici tak trochu volně plave. Kapitolou samo pro sebe jsou ne úplně přesná pravidla, která v současné podobě bohužel ukazují, že zvládnutí všech tajů našeho jazyka není snadné. Tento problém by však měl být v dotisku snad vyřešen.

Teď už k samotné hře. Po rozložení herního plánu a přidělení herního materiálů jednotlivým hráčům dostane každý hráč určitý počet karet s úkoly, které spočívají v ovládnutí určených ulic. Též se otočí první karta významné městské stavby, kterou v tomto kole hráči mohou získat, a která je zas podmíněna silným vztahem k určité mocenské skupině, např. k církvi.  Splněním úkolu či ziskem budovy hráči mohou získat okamžitou, či stálou výhodu, a především vítězné body. Hráči následně pokládají na hrací plochu své žetony akcí (lícem dolů) a následně jednotlivé akce postupně v každé uličce vyhodnotí. Na rozdíl od Starcraftu se zde vyhodnocují vždy všechny naplánované akce v dané ulici, a tedy se nemůže stát, že by byl hráč při vyhodnocování zablokovaný. Na konci herního kola vám vaši přívrženci a majitelé získané budovy platí z čisté lásky (a za ochranu) a tyto zdroje se používají jak na další pletichy, tak na verb žoldáků.

Přidělením páté budovy končí hra - má tedy teoreticky pět kol, avšak pokud  je-li mezi hráči rovnost, budova se neudělí, a její přidělení se odkládá do dalšího kola, ve kterém  se rovnou hraje o stavby dvě. Na konci hry se sečtou body za získané stavby a úkoly a započítají se k aktuální situaci na mapě, protože i vaši přívrženci ve svých ulicích pomáhají k získání nadvlády nad městem.

Tak takto vypadá Verona v kostce – prvním zdáním víceméně klasická eurovka: zabírání ulic ve městě, plnění úkolů, soupeření o veřejné budovy a nakonec se sečtou body…

… Podívejme se blíže, co se v uličkách Verony odehrává. Na via Sansone chřestí váčky s penězi, to Crescenziové za mrzký peníz kupují přízeň barvířského cechu. Na strážnici u viale  Pace je o poznání veseleji, i zde byl pohůnek Crescenziů. Se svými pěti Floriny uplácel kapitána stráže, ale netušil, že ještě ten večer navštívil strážnici don Bianchi a v jeho dlani se zalesklo peněz víc. Strážnice dnes připadla Bianchimským…

Jsou tři způsoby, jak ve Veroně získat a udržet mocenskou pozici v podobě přívrženců. Ani jeden není zrovna z nejčestnějších a korupce je prvním a nejzákladnějším z nich. V každé ulici, kam hráči naplánovali korupci, probíhá dražba. Hráči vezmou skrytě do dlaně určitý počet peněz, které jsou ochotni do zisku pozice investovat a kdo nabídnul největší částku, ten se může těšit z další podplacené duše, která mu připadla. Všechny takto nabízené peníze jsou utraceny, protože na úplatky se reklamace nevztahují. Pozice dvou hráčů v jedné ulici nevěstí nic dobrého, dva kohouti na jednom smetišti dlouho nevydrží a lze očekávat, že se v uličce v nejbližší době něco semele…

… šli, semknuti kolem mistra Bianchiho a naslouchajíce. Giacomo šel a s ním zádumčivý Esposito i veselý a pyšný Guiliano Rizzo, a Francesco šel bledý a vždy bez úsměvu, a Lorenzo di Credi šel a potkali Pollajuola a šel s nimi, a Pazzoli šel a Bugiardani šel a ještě několik dalších, šli a naslouchali…

Násilí je nejlepší metoda, jak mírně řečeno vyhnat ze své uličky protihráče. Provedením je násilí podobné korupci, avšak tentokráte hráči nenabízí peníze, ale nahánějí do boje pohůnky, lidské zdroje s touhou po krvi vašich nepřátel. Násilí je však méně vypočitatelné než korupce, k nabídnutému počtu pohůnků se ještě připočítá hod dvěma osmistěnnými kostkami, kdy pohůnek má „cenu“ pěti. To proto, že není vždy jisté, že se vaši bouchači dobře vyspali, nebo že mají zrovna dneska dostatečně rozvernou náladu. Inu i ekonomové by mohli vyprávět o „animal spirits“. Konečně, jsou i „čistější“ metody, jak celou ulici získat jen pro sebe…

…mistr Bianchi přeletěl očima obsah listu. Po chvíli jej chvějícíma rukama složil a opět se zadíval z okna na protější oslnivě bílou zeď nádvoří s popínavými rostlinami, na hru vodotrysku… Matka Lucrezia mrtva, Aminta zardoušena. Sáhl si pomalu k hrdlu, jakoby se dusil. Snažil se chladně přemýšlet, ale podařilo se mu jen se znovu přesvědčit, že jakékoliv další setrvání by znamenalo jistou smrt. Nebyl v seznamu spiklenců, ale vědělo se o něm, že se přátelil s patricijem Lorenzem Cresci…

Třetím způsobem, jak zamíchat mocenskými kartami ve hře, je Intrika. V každém kole můžete naplánovat jen jednu a jejím zahráním riskujete ztrátu části své vlastní moci. Ale v případě úspěchu může být ovlivněna situaci v celé čtvrti, ba i celém městě. Útěchou pro neúspěšné intrikány mohou být velmi působivé obrázky na kartách, na které se jistě i neúspěšný přívrženec vaší frakce před smrtí rád podívá.

Z uvedeného vyplývá, že kategorie euro-her je pro Veronu příliš úzká. Pro bezprostředně škodící prvky plné násilí a intrik rozhodně nelze Veronu zařadit mezi hry rodinné nebo výchovné. Ocení ji tak spíše zkušení stratégové, kteří rádi přemýšlí o tazích a vkladech protivníků, udrží poker face a v i zdánlivě komplikované situaci si jsou schopni nacházet nové cesty k vlastnímu prospěchu. Ačkoliv ve Veroně ke slovu přichází i kostky, role náhody zde není příliš vysoká a pomáhá udržovat nejistotu, které je pravidelně vystaven i ten nejlepší intrikán. Udávaný počet hráčů na krabici je 2-5, ale v každém počtu se hra dosti liší. V pěti hráčích se hůře plní úkoly, a hráči se perou o každou píď či dlažební kostku na plánu. Ve dvou hráčích se jedná spíše o strategickou výzvu, kdy každá ztracená či infiltrovaná pozice může nakonec hru rozhodnout. Těžko říci, ve kterém počtu je Verona nejlepší, to spíše záleží na náladě a počtu hráčů, ale mě nejvíce baví kompromis – tj. 3-4 hráči. Herní doba též záleží na počtu hráčů, uváděná  jedna hodina se může natáhnout na 90 či smrsknout na 45 minut.

Těžko uvádět plusy a mínusy. To, co je pro někoho kladem, může jiný shledávat záporem, tak jen v bodech:

• Kombinace „evropského“ a „amerického“ způsobu hry = česká hra od českého autora
• Konfliktní a nevýchovné téma
• I když je plán stále stejný, v každém počtu hráčů je hra trochu jiná·   
• Pěkné ilustrace (především karty zastrašování a vraždy), barvy na plánu jsou možná až příliš přizpůsobeny funkčnosti a přehlednosti
• Psychologický aspekt – dražba, odhadování intrik protihráče 
• Pěkně odsýpá, poměrně emotivní záležitost – dražba ani intrika vás nenechá chladnými
• Možná až příliš velká krabice
• Pravidla obsahují hrubky a místy nepřesnosti
• Hra je nemilosrdná, sice vás bude držet nad vodou finančním minimem, ale pokud budete cíleně zlynčováni ostatními, tak se budete těžko zvedat.