Děkujeme, že alespoň zvážíte přestat blokovat reklamy na Zatrolených hrách.
Je to náš hlavní zdroj příjmů, ze kterých financujeme provoz Zatrolených her.
Počet hráčů: | 1–6 |
Doporučený věk: | od 12 let |
Herní doba: | 60 min (reálná data) |
Herní svět: | Současnost |
Herní kategorie: | kooperativní, úniková hra |
Čeština: | právě překládáme |
Vydavatelé: | |
Autoři: | Alexander Peshkov Ekaterina Pluzhnikova Martin Nedergaard Andersen |
Rok vydání: | 2019 |
Dostupnost: | neznámá |
Sdílej: |
Autor: mh | 3.11.2020 | 7
Tato recenze vznikla jako součást Recenzního programu Zatrolených her. Recenzovaná hra byla poskytnuta vydavatelem (resp. distributorem).
Více informací o Recenzním programu | Všechny recenze sepsané v rámci Recenzního programu
Dneska bude hezká noc. Dneska by to šlo.
Hra Útěk z blázince patří mezi kooperativní únikové hry jako např. Unlock!, série Exit: Úniková hra, Únikovka apod., které se snaží hráči přinést podobný zážitek jako reálné únikové místnosti.
Na začátku bych rád pár slov věnoval reálným únikovým místnostem. Nepředpokládám sice, že by čtenáři recenze nevěděli, co to znamená, ale přesto mi dovolte shrnout několik klíčových faktů.
Základním principem reálné únikové místnosti je, že se skupina hráčů shromáždí v nějakém uzavřeném prostoru, ze kterého se snaží, jak už název napovídá, uniknout. Na to má k dispozici časový limit, který je většinou stanoven na 60 minut. K úspěšnému zdolání únikové místnosti je nutné prozkoumávat prostor, ve kterém se skupina nachází, nalézat skryté prostory, předměty, indicie, luštit hádanky, plnit úlohy a odhalovat hesla a kódy k zámkům. Nalezení posledního kódu odemkne dveře, které vedou ven.
Zážitek z únikové místnosti je tvořen několika prvky: místem, ve kterém se odehrává (čím netradičnější, tím lepší), úrovní technického vybavení (někde se jedná pouze o zjišťování kódů k číselným visacím zámkům, jinde je hra plná různých elektronických vychytávek), úrovní úkolů (hádanek) a příběhem. Dalším, neméně důležitým činitelem je fakt, že se hráči nacházejí v uzavřeném prostoru, většinou bez oken (jedna z her, kterou jsem absolvoval, se dokonce odehrávala ve tmě a k dispozici jsme měli na začátku jenom jednu baterku, v průběhu hry jsme pak objevili další asi dvě) – ačkoliv jste si vědomi, že na vás obsluha dohlíží, může se občas dostavit zvláštní pocit „co když se odsud opravdu nedostaneme“? A bohužel může dojít i k neštěstí, jako se v roce 2019 stalo v Polsku, kdy vypukl požár, při kterém zahynulo pět dívek, které zrovna hru hrály. Klíčovým faktorem je pak také složení skupiny hráčů a jejich schopnost vyřešit předložené úlohy.
Co se týká příběhu, je vždy ku prospěchu zážitku, pokud co nejvíce koresponduje s úlohami, které hráči řeší. Nicméně více než o opravdový příběh s dějem se spíše jedná o popis rámcové situace a formulování konečného cíle. Hry bývají statické a v zásadě lineární, nějaké větvící alternativy jsou spíše výjimkou.
Deskové únikovky se snaží převést atmosféru únikových místností z reálného prostředí hráčům domů na stůl. Stejně jako u každé jiné „simulace“ reality se to nikdy nepodaří na sto procent. Reálnou únikovou místnost vnímáme prakticky všemi smysly (zrakem, sluchem, hmatem, čichem, někdy i chutí), k čemuž se přidává i vědomí, že jsme někde skutečně zavřeni. Deskové únikovky mohou nabídnout především zrak, do určité míry hmat, a pokud je její součástí nějaká aplikace, může se přidat i sluch.
Můžeme si tedy položit otázku: má cenu si pořizovat deskovou únikovku, není lepší si zajít do reálné únikové místnosti? Můj osobní názor je, že to má cenu. Na jedné straně nebude sice zážitek tak intenzivní a naše možnosti ve hře budou omezenější, na druhé misce vah však stojí pohodlí domova (či známého prostoru), s tím spojená bezpečnost, možnost hrát kdykoliv (nemusím si termín rezervovat) a koneckonců i cena (deskové únikovky jsou levnější než reálné místnosti a dost často obsahují více scénářů, čímž se cena jednoho sezení ještě snižuje). Navíc i zde jde vývoj kupředu a to, co nám některé deskové únikovky předkládají, je opravdu povedené.
Hra Útěk z blázince je situována do psychiatrické léčebny North Oaks. Jedné noci se nezávisle na sobě rozhodne několik lidí, že z ní uteče. Nechci moc prozrazovat, ale nejedná se jenom o pacienty.
Hra obsahuje deset scénářů, v každém hrajeme za jednu postavu a naším cílem je dostat se ven. Ačkoliv podle sdělení autorů je možné scénáře hrát v libovolném pořadí, doporučují postupovat kampaňově od prvního k desátému. My jsme to takhle hráli, ale jak jsem pak trochu zkoumal nepoužité karty, hra je opravdu připravena i na to, že budete hrát na přeskáčku. V každém případě ale doporučuji nejprve odehrát scénáře v první části a pak teprve přejít na část druhou.
Doba hry jednoho scénáře se pohybuje kolem 60 minut – podle zkušenosti herní skupiny a taky podle toho, jak vám konkrétní úlohy sednou. Nám trvalo hraní jednoho scénáře nejméně 48 a nejvíce 106 minut, průměrná doba na jeden scénář pak byla 66,5 minuty. Hra vám tak nabízí zhruba deset hodin zábavy.
Hra je určena pro 1–6 hráčů ve věku od 12 let. Počet hráčů není překvapením. Téměř každá kooperativní hra se dá hrát i v jednom hráči, tím spíš, že zde je vždy pouze jedna postava, jejíž konání hráči ovlivňují. Horní hranice je asi především technická, protože pak už nastává spíše organizační problém. Pokud ho vyřešíte, může vás klidně hrát i víc.
Minimální věk je věcí do diskuze. Některé úlohy jsou takového charakteru, že si nejsem jistý, jestli je dvanáctileté dítě má šanci vyřešit. Příběh však této věkové hranici bez problémů vyhovuje, takže celá skupina sestavená z dvanáctiletých asi nebude mít šanci, ale vzít několik dvanáctiletých do skupiny starších (např. při rodinném hraní) je určitě v pohodě, rozhodně budou mít příležitost přispět svou troškou do mlýna.
Fyzicky je hra distribuována ve dvou krabicích, označených jako „část 1“ a „část 2“. Rozdělení má řád – první část obsahuje herní materiál pro prvních pět scénářů, které se odehrávají ve druhém podlaží sanatoria, a druhá část pak obsahuje herní materiál pro dalších pět scénářů, odehrávajících se v prvním podlaží (postavy utíkají z druhého podlaží do prvního a pak ven). Asi klidně mohla být krabice jenom jedna (větší) a uvnitř nějaký vhodný insert, který by materiál odděloval, ale ke zvolenému způsobu nemám námitek.
Každá krabice obsahuje typově shodné komponenty: dva balíčky očíslovaných karet (základní a doplňkový), sadu obálek představujících místnosti, situační plánek podlaží, seznam komponent, oboustranné bodovací listy, dvě brožurky nápověd (nápověda 1, nápověda 2), brožurku řešení, obligátní plastové pytlíčky se zipem a první krabice také pravidla.
Komponenty jsou dostatečně kvalitní. Karty jsou tvrdé, po odehrání všech deseti scénářů nevykazují žádné známky opotřebení. Obálky jsou prostě obálky, na nich je hraní trošku znát především na ohybech, ale nejde o nic, co by hru znehodnocovalo. Obsah obálek tvoří dílem obyčejný potištěný papír a dílem komponenty na tvrdším kartonu, případně na specifických materiálech.
Ke kartám snad jedinou připomínku – text příběhu je vysázen patkovým, dobře čitelným písmem, zatímco pro text instrukcí byl zvolen méně vhodný, ozdobnější font, který je občas hůře čitelný. Lepší volbou by možná bylo pro instrukce zvolit například tučný řez stejného fontu jako pro příběh, anebo aspoň nějaký formálnější a lépe čitelný font.
Jako ve všech podobných hrách platí základní apel – nikdy se nedívejte na zadní strany karet, ani dovnitř obálek, dokud vás k tomu hra nevyzve. Stejně tak je hloupost listovat brožurkami nápověd, či nedej bože řešením. Na druhou stranu – podváděli byste tím jenom sami sebe a nikdo se z toho hroutit nebude.
Dobrou věcí je seznam komponent, který obsahuje každá krabice. Je na něm seznam všech obálek a jejich obsahu. Každá komponenta má na sobě vytištěno malé identifikační číslo, díky němuž (a přehledu) zjistíte, do které obálky patří a jestli vám náhodou něco nechybí. K tomu mám snad jedinou připomínku – místnosti v přehledech nejsou řazeny podle svých čísel, ale tak nějak divně na přeskáčku, důvod neznám.
V této souvislosti musím zmínit jednu nepříjemnou skutečnost. Moje balení obsahovalo jednu obálku místnosti dvakrát, zatímco jiná chyběla. Nicméně napsal jsem distributorovi a ten mi chybějící obálku bez problémů poslal poštou. Je to nepříjemné, ale tohle se při kompletaci může stát. Je dobře, že na to distributoři myslí a jsou schopni rychle chybu napravit.
Příprava hry nemůže být jednodušší – vyndáte balíčky karet, obálky místností, brožurky nápověd a řešení, bodovací tabulku a plán podlaží z krabice a můžete začít hrát.
Tip: Základní balíček obsahuje karty s černými čísly 0001–9xxx na rubu. Vyplatí se je roztřídit do deseti balíčků podle první číslice, při hře pak rychleji najdete kartu s požadovaným číslem.
Rozhodnete se, který scénář budete hrát, do bodovací tabulky zapíšete aktuální čas a otočíte úvodní kartu scénáře (první scénář začíná kartou 0001, druhý kartou 0002 atd.).
Útěk z blázince používá jednoduchý princip, který je v pohodě srozumitelně vysvětlen na jednom dvoulistu pravidel. Ortodoxní odpůrci podpůrných aplikací mohou zajásat – nic takového zde není. Hlavním motorem všech scénářů je očíslovaný základní balíček karet (s černými čísly na rubu). Těch je v první části 130 a ve druhé 163.
Hra probíhá tak, že si hráči přečtou úvodní kartu scénáře. Zde se dozví popis základní situace. Na kartě pak většinou bývá instrukce, jakou další kartu mají přečíst. Použitou kartu odloží na odhazovací balíček. Takto postupují balíčkem dál a dál.
Tip: Ačkoliv to v pravidlech není napsáno, my jsme postupovali tak, že jsme se ve čtení karet pravidelně střídali, aby došlo k ještě většímu zapojení všech hráčů do příběhu.
Na některých kartách mají hráči na výběr ze dvou možností, jak pokračovat a kterou další kartu odhalit. Příběh se tak nadále může odvíjet úplně jiným směrem. V pravidlech se píše, že některá rozhodnutí mohou být fatální a vést do slepé uličky nebo k předčasnému (neúspěšnému) konci, ale nám se to nepřihodilo, asi jsme se chybným rozhodnutím instinktivně vyhýbali.
Na některých kartách dostanou hráči pokyn, že mají kartu s nějakým číslem nahradit kartou se stejným číslem z doplňkového balíčku. Původní karta se vyřadí, aniž by se na ni někdo podíval, a na její místo se vloží karta z doplňkového balíčku (má červené číslo na rubu) opět bez toho, aby se na ni někdo díval.
Nahrazování je zajímavým prvkem, nevybavuji si, že bych něco podobného v nějakých jiných hrách tohoto typu viděl. Tímto způsobem se ovlivňuje příběh, který tak získává větší variabilitu. A pozor – nahrazovaná karta může být ze stejného scénáře, který právě hrajete, ale dost často bývá ze scénáře jiného!
S tím, jak postupujete balíčkem scénáře, dříve nebo později narazíte na kartu, která nemá uvedeno číslo následující. V tuto chvíli jste narazili na úlohu, kterou musíte nejprve vyřešit. Řešením každé úlohy je čtyřmístné číslo, které určuje další kartu pro pokračování.
Při řešení úlohy může nastat několik možností. Ideální je, pokud ji vyřešíte správně. Odhalíte příslušnou kartu a pokračujete v příběhu dál.
Pokud úlohu vyřešíte špatně, mohou nastat tři možnosti:
Ke každé úloze jsou k dispozici dvě nápovědy – první napoví pouze mírně, druhá už více, a pokud ani to nestačí, je možné odhalit řešení. Každé použití nápovědy nebo řešení se poznamená do příslušné kolonky v bodovacím listě. Vždy je však nutné nejprve použít a poznačit nápovědu 1, pak nápovědu 2 a teprve potom řešení. V brožurkách jsou úlohy identifikovány číslem karty, na které se aktuálně nacházíte.
Za chyby, použití nápověd a řešení dostáváte časovou penalizaci, která se na konci přičte k vašemu času. Za každou chybu a první nápovědu 1 minutu, za druhou nápovědu 2 minuty a za odhalení řešení 3 minuty.
Na kartě také můžete obdržet instrukci, abyste si vzali obálku s příslušným číslem (nebo nějak jinak určenou). Obálky většinou představují místnosti sanatoria, ale může se jednat i o něco jiného (např. automobil, výtah, kůlna).
Karta vám přesně řekne, jestli obálku máte otevřít, nebo nikoliv – tomto druhém případě jsou dveře zamčené a musíte nejprve standardním způsobem vyřešit úlohu a získat čtyřmístný kód další karty, která vám dovolí obálku otevřít. Zadání úlohy bývá nejčastěji přímo na obálce, ale vždy je nějak zmíněno i na kartě. Nápovědy a řešení jsou pak identifikovány číslem této karty.
Obálka obsahuje komponenty, které představují to, co jste v místnosti (nebo jinde) po otevření objevili. Komponenty označené speciálním symbolem uvedeným v pravidlech si můžete (nebo dokonce musíte) ponechat na stole do dalšího hraní, ostatní po opuštění místnosti vrátíte do obálky. Nicméně i tak vám pravidla dovolují prohlížet obsah obálek, které jste již otevřeli.
V rámci jednoho scénáře nenavštívíte žádnou obálku víckrát, některé jsou však použity ve více scénářích.
Scénář končí, pokud si na některé kartě přečtete buď „KONEC“, nebo „Pokračování příště“. To se týká především scénářů z první části a znamená to, že příběh bude pokračovat v nějakém scénáři části druhé.
Jakmile přečtete závěrečnou kartu, do bodovací tabulky zapíšete aktuální čas, spočítáte si, jak dlouho vám hra trvala, připočtete postihy a získáte tak výsledný čas vašeho snažení. Hranicí úspěchu je (po započtení penalizací) 60 minut, podrobnější zhodnocení vašeho snažení hra neobsahuje.
Použité karty z odhazovacího balíčku a materiál z obálek, který jste si vzali s sebou, umístíte do krabice nebo do přiložených plastových pytlíčků. V dalších scénářích již nebudou potřeba. Nahrazené karty z doplňkového balíčku však ponecháte na svém místě, ty budou stále ovlivňovat ostatní scénáře. Tím jste připraveni na další hru.
Nikdy nepřenášejte žádné komponenty mezi krabicemi. Každá karta má na rubové straně v pravém rohu informaci, do které části patří. U obálek je to jednodušší – ty s čísly začínajícími dvojkou patří do první části (2. podlaží) a ty s čísly začínajícími jedničkou nebo nulou do druhé části (1. podlaží).
Nejste-li si jistí, pomůže vám seznam komponent příslušné části. Ten taky využijete, pokud budete chtít obnovit hru do výchozího stavu.
Protože mě téma deskových únikovek baví, odehrál jsem jich již několik. Poznal jsem tak různé principy, které používaly. Útěk z blázince používá prakticky pouze jeden – číslované karty, které postupně odhalují příběh. Nepomáhá si aplikací, vystačí si pouze s nimi. Stejně tak (s výjimkou jediné úlohy) nepoužívá celkem oblíbený princip kombinování dvou (nebo více) předmětů. Myslím, že to vůbec nevadí a zvolený princip je dostačující.
Texty na kartách jsou dvojího druhu – vyprávěcí, které vyprávějí vlastní příběh a popisují, co se děje, a instrukční, které hráčům říkají, co mají dál udělat. Někdy jsou instrukce triviální („pokračuj kartou číslo“), někdy jsou trochu komplikovanější. S již zmíněnou výhradou použitého fontu jsou však instrukce jasné a doporučuji se jich přesně držet.
Při hraní jsme nenarazili na žádný problém s integritou instrukcí, vše navazovalo hladce. Jediný problém, který jsme měli, vznikl naší nepozorností, kdy jsme na kartě, která obsahovala více instrukcí, jednu instrukci neprovedli. Výsledkem bylo to, že jsme se záhy ocitli v úplně jiném scénáři, a protože jako naschvál byly identifikační ikony obou scénářů velmi podobné, tak jsme si toho všimli až při pokusu o hraní dalšího scénáře. Je tedy opravdu potřeba se na instrukce pečlivě soustředit a vykonat všechny tak, jak jsou popsány.
Oživení základního principu přináší rozhodnutí (výběr ze dvou variant dalšího pokračování) a především s tím trochu související nahrazení některých karet kartami z doplňkového balíčku. Ten princip je tak jednoduchý, a přitom tak účinný. Opravdu se mi líbí. Elegantně umožňuje ovlivnit vývoj jak scénáře probíhajícího, tak scénářů budoucích.
Pomocí tohoto principu je také řešeno to, aby se scénáře daly hrát v různém pořadí. Znamená to tedy, že při jednom pořadí průchodu scénáři některé doplňkové karty nepřijdou vůbec na řadu.
Trochu bych vytknul, že toho rozhodování a nahrazování je v celé hře docela málo. Svědčí o tom už velikost doplňkového balíčku – 6 karet v první části a 15 karet v části druhé. Počet nahrazování (a tím pádem ovlivnění příběhu) se v jednotlivých scénářích pohybuje od 0 (žádné nahrazení ve třech scénářích) do 3 (ve dvou scénářích). Ale chápu to. Není úplně jednoduché vymyslet příběh tak, aby obsahoval větší množství smysluplných alternativ. Být to ve větší míře, musel by i základní balíček obsahovat karet mnohem více.
Úlohy jsou nezbytnou součástí, kořením každé únikovky. Protože se v Útěku z blázince používají výhradně karty s čísly, musí tomu být uzpůsobeny i úlohy, které musí mít jako řešení vždy čtyřmístné číslo další karty v pořadí.
To samozřejmě trochu determinuje typy použitých úloh. Hodně jich je postaveno na nějakém matematickém principu (číselné řady, boolská logika, různé další výpočty), takže samozřejmě ve výhodě budou ti, kterým matematika nečiní velké potíže a kteří použité principy znají.
Na druhou stranu je potřeba pochválit, že autoři se i tak zaměřili na co největší rozmanitost úloh. Opravdu to není jenom o matematice a počítání. Některé úlohy testují postřeh, jiné představivost, některé vás potrápí v logickém uvažování, při některých budete skládat dílky požadovaným způsobem, najdete tu i celkem oblíbené boření čtvrté stěny a řešení některých úloh jsou postavená na překvapivých principech, které dokazují, že dnešní reprografická technika je schopna vyrobit i věci nečekané (rád bych naznačil více, ale nechci spoilerovat a připravit vás o zážitek).
Úlohy jsou tedy pestré, nevybavuji si, že by se jedna typově stejná úloha opakovala vícekrát (ani v jiných scénářích). I řešení úloh ryze matematických bylo pokaždé na jiném principu. V tomto bodě z mé strany spokojenost.
Pár připomínek bych k úlohám přece jenom měl. V pravidlech se např. píše: „Odložte všechna svá elektronická zařízení, blázinec je totiž velice starý a není v něm wi-fi. K útěku vám pomůže jen vlastní rozum a důvtip.“ Jedna úloha však k vyřešení vyžaduje znalost, o níž nejsem úplně přesvědčen, jestli patří ke všeobecnému rozhledu. Zde by použití internetu určitě pomohlo.
Některé úlohy (byly asi dvě) také měly řešení koncipováno spíše „akademicky“ ve stylu „tady je hádanka a pojďte ji vyřešit“, než že by výsledné řešení mělo oporu v realitě. Abych uvedl příklad: V jedné úloze jsme měli zjistit číselný kód zámku skříňky, který si postava kdysi zvolila a nyní si na něj nemůže vzpomenout. Řešení úlohy mělo svoji logiku, ale v reálu by si postava toto číslo zvolit nikdy nemohla, protože k jeho sestavení byly potřeba informace, které ve chvíli, kdy číslo zadávala, neměla k dispozici. Jinými slovy: na základě zadání se úloha vyřešit dala, ale reálná postava by v daném čase toto řešení nemohla použít. Podobný pocit nepoužitelnosti řešení v reálném prostředí jsme měli ještě u úlohy se sadou klíčů.
Záleží tedy na tom, jestli vám to vadí. Jestli jste člověk, který když dostane jako zadání „Jeden kopáč vykope studnu za 6 hodin. Za jak dlouho ji vykope 12 kopáčů?“, tak jenom suše spočítá, že za 30 minut, anebo se budete rozčilovat, že to je hloupost, protože do prostoru studny se vejdou současně s bídou dva.
Ale není všechno jenom zalité sluncem. Bohužel se do zadání úloh vloudily některé nejasnosti, a dokonce i chyby.
Začnu nejasností. Jedna úloha představuje čtyři logické hádanky, z každé z nich vzejde jedna číslice výsledného čísla. Tři jsou naprosto jasné, a řekl bych, že i jednoduché. Bohužel zadání čtvrté je nějaké divné. Jedná se o „klasickou“ úlohu, kdy dva ze tří lidí lžou a pouze jeden mluví pravdu (jedná se o manažery vychloubající se o výši svého platu) – toho máme určit. Problém není v tom, že by autorské řešení bylo špatně (ten člověk mluví skutečně jenom pravdu), problém je v tom, že tak, jak je to zadáno, existuje ještě jeden člověk, který také může mluvit pravdu. Na základě uvedených údajů se mi ho nepodařilo žádným způsobem vyloučit. Dal jsem úlohu k vyřešení i svým známým a dopadli stejně. Dle mého názoru nemá tato úloha jednoznačné řešení. Neznám originální verzi, takže nevím, jestli je nepřesnost už tam, nebo vznikla „ztracením v překladu“. Bohužel nepomůžou ani nápovědy, protože napovídají pouze věci, u kterých nebylo sporu. A v řešení se dozvíte jenom: „pravdu mluvil tento“. Žádné zdůvodnění nebo vysvětlení proč. Na druhou stranu tohle nemusí být až takový problém – vzejdou dvě čísla, jedno bude špatně, druhé musí být správně. Maximálně si tedy připíšete jednu chybu (1 minutu) penalizace. Musíte si ale být naprosto jistí těmi zbylými třemi hádankami.
Horší věc se však vyskytla jinde. Vzhledem k tomu, že se jedná o chybu, která znemožňuje hádanku vyřešit, budu konkrétnější, ale nic tajného neprozradím. V obálce č. 209 najdete novinovou stránku (materiál je označen číslem 209.2). Noviny mají v patičce uvedeno datum vydání „15. května 2019“. Toto datum hraje zásadní roli v řešení jedné úlohy a je bohužel špatně! Protože se nám nedařilo úlohu vyřešit, museli jsme si přečíst řešení a tam se píše: „… Novinový článek byl vydaný v březnu…“ S chybným datem na novinách úlohu nevyřešíte. Opět netuším, jestli je tato chyba již v originále, nebo vznikla překladem či sazbou českého vydání („March“ × „May“). Řádění tiskařského šotka se nedá úplně zabránit a tady jde bohužel o klíčovou informaci. Chybu jsem nahlásil distributorovi, slíbil, že to prověří. Zatím nezbývá nic jiného než na ni aspoň touto formou upozornit.
Na tiskařského šotka jsme narazili ještě jednou, a to na kartě č. 3711 ve druhé části. Tady ale jeho řádění nemá neblahý důsledek. Na kartě se popisuje jistý princip zašifrování čísla. Jako příklad je pak uvedeno číslo 2213, které však neodpovídá uvedenému popisu, správně má být 2113. Protože se však jedná pouze o příklad a předchozí postup je správně, jedná se spíše o překlep, který nás v řešení nijak nezmátl.
Možná by se z předchozích řádků mohlo zdát, že je hra plná chyb. To však není pravda. Výše uvedené chyby, resp. nejasnosti byly jediné, na které jsme narazili. Hra v deseti scénářích předkládá celkem 60 úloh a z nich je v jedné fatální chyba, druhá má možná nejasné zadání a ve třetí je bezvýznamný překlep. Drtivá většina úloh je však v naprostém pořádku a i tam, kde jsme nevěděli a museli jsme odhalit řešení, mohu konstatovat, že problém (tj. fakt, že jsme na řešení nepřišli) byl pouze na naší straně a úloha byla v pořádku.
Snad každá desková únikovka, co jsem hrál, obsahovala na závěr nějaké zhodnocení, jak jste si ve hře vedli. Většinou se jednalo o několikabodovou stupnici podle výsledného času a počtu chyb nebo nápověd. Tady je hodnocení po každém scénáři také – k čistému času hry se připočítají trestné minuty. Výsledek však může spadat pouze do dvou intervalů – 60 minut a méně = „vedli jste si výborně“, 61 minut a více = „pořád jste to zvládli a v dalších příbězích si určitě povedete lépe“.
Nemůžu si pomoci, ale přijde mi to málo, resp. jako dost hrubý rastr. Mně osobně by se líbilo použít hodnocení pomocí 1–5 hvězdiček, jako je tomu např. v Exitech.
Zatímco v reálných únikových místnostech je děj spíše rámcový, u deskových únikovek je na něj kladen mnohem větší důraz. Nic nebrání tomu, abychom si příběh prožili od začátku do konce, a kvalita příběhu je určitě jedním z důležitých kritérií úspěšnosti hry.
Útěk z blázince těch příběhů nabízí několik. Dalo by se říci, že jich je pět, a každý příběh prochází oběma částmi hry. Trošku mate fakt, že postav, za které postupně hrajete, je šest. Čtyři postavy tak začnou svůj příběh na 2. poschodí (v 1. části), dostanou se na 1. poschodí a zde pokračují ve svém příběhu (v 2. části), aby se dostaly ven z budovy. Jedna postava je však ve 2. části nahrazena postavou jinou, příběh bych si však dovolil považovat za stejný.
Navíc, jak už jsem zmínil, se jednotlivé příběhy navzájem prolínají, a dokonce i ovlivňují. Při kampaňovém hraní tak postupně získáváte střípky informací, které se nakonec složí v jeden „metapříběh“ na pozadí. Pochopíte různé vazby a některé věci, které byly zpočátku nejasné, vám dají smysl.
Až dohrajete (ať už jeden scénář nebo celou hru), nezůstanete sedět s otevřenou pusou a nevěřícím pohledem jako třeba po shlédnutí filmu „Od soumraku do úsvitu“ nebo „Zastav a nepřežiješ“. Příběhy jsou však v zásadě dobré, nepostrádají logiku a určitě neurazí. A odhalení celého pozadí to vhodně završí.
Jasně, prakticky neexistuje. Ale upřímně – to se dalo čekat a u reálných únikových místností tomu není jinak. Jakmile dohrajete jeden scénář, asi není moc důvodů, proč ho hrát znovu. Navíc budete znát řešení většiny úloh, můžete si sice vyzkoušet alternativní variantu, když se na příslušných místech rozhodnete opačně než v prvním případě, ale nemyslím si, že by to bylo nějak silné lákadlo.
Výhodou je, že hra není destruktivní a herní materiál není nutné ničit, bude tedy určitě možné ji po dohrání prodat a tím pro sebe ještě více stlačit její cenu.
… které jsem hrál.
Různé deskové únikovky používají různé herní principy, i když některé jsou velmi podobné, ne-li stejné. Série Escape Room se ovšem absolutně vymyká: sází na práci s reálnými předměty a láká na tzv. chrono dekodér, který odpočítává čas a do kterého musí hráči ve správném pořadí nastrkat správné klíče. Stejně tak se vymyká Únikovka, její princip práce s kartami je úplně jiný: používají se obě strany karet, na přední je zadání úlohy, na zadní je pak řešení, které nemusí být jenom uzavřené (konkrétní číslo nebo předmět), ale i otevřené (popis postupu).
Útěk z blázince se tak principem podobá spíše Unlocku nebo Exitu: postupně se odhalují karty podle čísel (nebo písmen) na jejich rubu. Unlock pak k tomu ještě používá princip kombinování dvou karet a tzv. „stroje“, u kterých musíte přijít na správný princip jejich chování. A taky potřebuje aplikaci, do které vkládáte řešení hádanek a která vám říká, jaké karty máte odhalit. Útěk z blázince si vystačí bez aplikace a s jedním principem: postupným odhalováním karet podle čísel (doplněným o otevírání očíslovaných obálek místností). To však rozhodně neberte jako výtku.
Na rozdíl od výše jmenovaných her, které umožňují určitým způsobem paralelní postup (občas lze řešit více úloh současně, takže se hráči mohou rozdělit do skupin), je Útěk z blázince v rámci jednoho scénáře lineární, vždy máte před sebou jednu úlohu, kterou musíte vyřešit, abyste se mohli dostat dál. Tím trochu připomíná gamebook.
Řekl bych, že nejméně příběhové jsou série Exit a Escape Room, které se svým pojetím nejvíce blíží klasické únikové místnosti – rámcový popis situace a pak už jen zjišťování odemykacích kódů. Ostatní zmíněné hry příběh obsahují, dokonce ho postupně prožíváte, ale nejepičtější je podle mého názoru právě Útěk z blázince, což souvisí s výše zmíněnou podobností s gamebooky.
Tady si myslím, že Útěk z blázince jednoznačně vyhrává. Nabízí 10 scénářů a prodává se za cenu cca 700 Kč. Cena jednoho scénáře tak vyjde na pouhých 70 Kč. Exity se prodávají za cenu kolem 330 Kč a to je zároveň cena jednoho scénáře. Podobně je na tom Únikovka, zde je cena kolem 200 Kč. Unlock! je za 800 Kč a obsahuje 3 scénáře, cena jednoho tak vychází na cca 267 Kč. Cena Escape Room je cca 1000 Kč a obsahuje 4 scénáře, takže jeden vychází na 250 Kč. Počítám samozřejmě ceny v kamenném obchodě (konkrétně jedno knihkupectví) a za novou hru. V bazaru nebo e-shopech lze hry koupit za cenu nižší.
Útěk z blázince je povedená hra. Obsahuje sice jednu fatální tiskovou chybu, která znemožní vyřešit jednu úlohu, a jedno nejasné zadání, ale zbytek je naprosto v pořádku. Jak z hlediska technické kvality komponent, tak z hlediska logiky příběhu. Až na zmíněné výjimky vše sedí a klape. Hra obsahuje některé inovativní prvky v herním principu (ovlivňování jiných scénářů) i v řešení úloh (zde bohužel nemůžu být konkrétní). Je sice potřeba brát v potaz, že se jedná o hru prakticky na jedno zahrání, ale vzhledem k tomu, že vám nabídne zhruba 10 hodin zábavy a cena není nikterak velká, pokud vás únikovky baví, jejím pořízením rozhodně chybu neuděláte.
Prosim o pomoc????
Zakoupili jsme hru z druhe ruky a zjistili jsme ze nam chybi karty v prvni casti. :/
Byl by prosim nekdo tak hodny a rekl nam co je na kartach:
1794
1737
Ty obycejne.. 1794 s cervenym pismem mame.
Dekuji moc
KlausSilhan@gmail.com
Děkujeme, že alespoň zvážíte přestat blokovat reklamy na Zatrolených hrách.
Je to náš hlavní zdroj příjmů, ze kterých financujeme provoz Zatrolených her.
Dostihy a sázky II.
Akt. cena: 40 Kč
Končí za: 1 den