To (ne)chceš!

hodnoceno 6x (Seznam vlastníků)

To rozhodně chceš!

Autor: Miner | 4.12.2023 | 7

Malá krabička, 110 karet s černobílými schématickými ilustracemi, pravidla na A5 i s příklady, paměťová hra – to by se člověk skoro vsadil, že nemůže dobře dopadnout. No, kdyby to udělal, tak by prohrál a zle. :)

To (ne)chceš, v originále That's Not a Hat je minimalistická párty hra od dánského designera Kaspera Lappa (Hrdinové bez záruky, Gods Love Dinosaurs) pro tři až osm hráčů. A hra je minimalistická nejen po stránce komponentů, ale i hry samotné. Jak jsem předeslal, ve hře je 110 karet, ale na jednu hru jich potřebujete jen zlomek. Každá karta má na jedné straně obrázek předmětu v jednoduché kresbě, vygenerované AI a na druhé straně nápis To (ne)chceš a šipku vpravo nebo vlevo (šipky mohou být černé nebo bílé). A to je vše.

Průběh hry

Hra samotná je také naprosto jednoduchá, každý hráč na začátku dostane jednu kartu, všichni svou kartu ukážou ostatním a všichni hráči se pokusí zapamatovat si vlastní kartu, stejně jako karty ostatních hráčů a může se hrát. První hráč či hráčka si lízne kartu, opět ji všem ukáže a poté svou původní kartu předá hráči vpravo či vlevo, podle toho kam ukazuje šipka na kartě, jako dárek a přitom oznámí, co vlastně daruje. Obdarovaný hráč může dar přijmout, vzít si ho a poslat dál svou původní kartu podle stejných pravidel nebo může dar odmítnout, s tím, že to není to, co darující tvrdí. V tu chvíli se karta otočí a pokud na kartě není deklarovaný předmět, kartu si vezme darující, jako trestný bod. Pokud na ní deklarovaný předmět je, vezme si kartu jako trestný bod obdarovaný. Hráč, který obdržel trestný bod, vezme vrchní kartu z balíčku darů a podle šipky ji předá sousedovi vpravo či vlevo a ten musí zase poslat dál svou původní kartu. A to celé se opakuje, dokud někdo nedosáhne tři trestných bodů.

Dojmy

Pokud z mého popisu nevidíte, kde je v této hře nějaká zábava, ani se vám nedivím. Zní to nudně, ale když hru zahrajete, rozkvete a nastaví vám nemilosrdné zrcadlo – zjistíte, že kromě tragické paměti, ještě navíc nejste schopni udržet koncentraci ani na pár desítek sekund. Při úporné snaze sledovat, co jde kolem stolu, klidně zapomenete, co máte na své vlastní kartě a když na vás dojde řada, budete vypadat jako úplný trouba, co si nezapamatuje jednu věc ani třicet vteřin, často k pobavení ostatních i svému. Anebo udržíte poker face a bez zaváhání pošlete kartu s imaginárním předmětem, který jste si zrovna vymysleli nebo si ho pamatujete od jiného hráče a pak je v úzkých váš soused… Má pocit, že tenhle předmět by měl být jinde nebo se snad vůbec nehrál, ale kdo si to má pamatovat?! Někteří hráči také tuší, jiní přímo vědí, že se právě do hry dostala „druhá kopie“ a pokud si držitel skutečné karty pamatuje, že jí má, může svého souseda pořádně vyděsit, když mu předá stejný dárek, jaký by tou dobou měl být podle všeho na druhé straně stolu. Chaos narůstá a za chvíli si nikdo nemůže být jist ničím. Blafování se stává standardem, někteří hráči navíc mohou „blafovat na druhou“ a předstírat zmatení, i když vědí, co posílají. Vše za povzbuzování a komentářů od ostatních, což přispívá k tom, že člověk naprosto neudrží pozornost a je schopen zapomenout i kartu, kterou si předtím pečlivě memoroval. Vše neodvratně vede k tomu, že někdo dříve nebo později jinému neuvěří a pak se uvidí, kdo měl pravdu. To samé se nejspíš dá říct o mé recenzi, nevím, jestli je z mého popisu k uvěření, že jde o naprosto parádní hru, pokud ne, tak vyzkoušejte a uvidíte, hra stojí pár peněz.

Pokud byste hráli v menší skupině nebo s mimořádně paměťově disponovanými hráči, pak můžete vyřadit půlku karet s černými či bílými šipkami na rubu – tím se ztratí jediný potencionální rozlišovací prvek karet. Pokud by ani to nepomohlo, hrajte se dvěma kartama před sebou, to už by mělo zmást i Rain Mana. Hra funguje výborně jako hra na závěr večera, jako hra do hospody k pivu či jinému alkoholu, ale funguje výborně i za střízliva a funguje perfektně i s dětmi. Většinou nezůstane u jedné partie a když se hraje více her, hra se zase o rozvine o kousek víc, protože hráči ztratí přehled o tom, které karty se hrály v této a které v minulých hrách. Běžně se bude stávat, že kolem stolu chodí předměty, které v dané partii vůbec nejsou, nebo naopak budou mít hráči pocit, že tahle karta už se hrála a tudíž nemůže být ve hře, často za pomoci dobré rady od nějakého kamaráda u stolu.

Shrnutí

Jak je asi patrné z textu výše, jsem ze hry naprosto nadšen, už dlouho mě žádná párty hra tak nebavila, v tomto případě je to nejspíš umocněno i tím, že jsem o hře předtím vlastně neslyšel, nevěděl jsem, co čekat a z vizuálu, obsahu ani pravidel jsem ani moc nečekal. Hra funguje nejlépe v cca 6–7 hráčích, to byl u nás ideální počet, kde byli hráči ještě rozumně často na tahu, ale už si moc nepamatovali karty. Hráli jsme i v devíti (technicky lze hrát klidně ve dvaceti), a to už se někteří hráči nedostali v rozdání vůbec ke hře, ale nikomu to vlastně nevadilo, všichni se bavili i tak. Pozorovat a komentovat trable hráčů opodál je také velice uspokojující a kdo by odolal tomu přispět občas „dobrou“ radou kamarádovi, který zjevně tápe. Takže za sebe říkám: To (ne)chceš fakt chceš!