Tales of the Arabian Nights

hodnoceno 66x (Seznam vlastníků)

Tisíc a jedna krása pohádek

Autor: Bacil | 1.2.2013 | 14

Vyvolávačovo bubnování

            Jádro pohádek Tisíce a jedné noci pochází z Indie a Persie, někdy na přelomu 7. a 8. století byly přeloženy do arabštiny, kde byl soubor dále rozšiřován, poslední příběhy byly přidány v Egyptě a Sýrii a od 16. století má sbírka dnešní podobu. Do evropských jazyků byl první překlad pořízen na začátku 18. století ve Francii, v pravidlech zmiňované anglické překlady pocházejí převážně ze druhé poloviny 19. století. Nejstarší český překlad byl vydán v roce 1860.

            Rámcový příběh prostupující celou kompilací pojednává o králi Šahriárovi, který se po odhalení nevěry své manželky zatvrdí vůči údajné špatnosti a zkaženosti žen a rozhodne se vzít si každý den jednu pannu, kterou ráno nechá popravit. Když dívky v okolí dojdou, nabídne se dobrovolně králi Šeherezáda, dcera jeho vezíra, která ovšem důmyslným vyprávěním poutavých příběhů s využitím moderního seriálového postupu nazývaného cliffhanger udržuje svého posluchače v neustálém napětí a odkládá svou exekuci tak dlouho, až král zjistí, že se do ní mezitím zamiloval (a má s ní dva syny...). Vedlejším účinkem celého vyprávění je i jeho zmoudření a prozření, takže žádných dalších hlav již k jeho uspokojení nebylo třeba.

Vyprávění minulá

            Hra poprvé vyšla v roce 1985, druhá, rozšířená edice pak v roce 1999 a v současné době je k mání vydání třetí z roku 2009. I tato verze byla dále rozšířena a dle stránek vydavatele je hra po posledním přifouknutí o zhruba 2000 setkání bohatší, než ta původní.            

Volání dálav

            Příběhy Tisíce a jedné noci (Tales of the Arabian Nights) je hra pro 2 až 6 hráčů (existuje však i solitérní varianta), kteří představují klasické hrdiny pohádek, jako jsou Ali Baba, Sindibád nebo sama Šeherezáda.Během tahu každá postava vždy zažije nějaké setkání založené na orientálních textech. Od všedních historek na tržišti po epická dobrodružství s mytickými tvory často bývá hráči odměnou, krom jiného, i nějaký ten bod osudu nebo příběhu (v lepším případě oba). K vítězství je potřeba součet 20 bodů (obvykle, délku hry je možno nastavením požadovaného počtu bodů změnit) v libovolné početní kombinaci obou typů bodů. Ve chvíli, kdy hráč dosáhne svého, před hrou pomocí žetonků nachystaného a v tajnosti udržovaného cílového počtu, nemá ještě vyhráno –  musí se vydat do Bagdádu a přežít tam setkání. Poté ohlásí své vítězství. Nicméně nestačí mu pouze mít celkem 20 a více bodů, dodrženy musí být cílové hodnoty na obou stupnicích. Příběhy musí hrdinu osudově zasáhnout, každý osud musí mít nějaký děj...   

Trhovcův stánek

  Herní plán

            Lesklý herní plán zobrazuje v sytém azuru moří, hnědých odstínech souše a zelených ploch lesů a džunglí dobovou představu světa se středem ve zlatém městě Bagdádu, od Irska po Cejlon, od Sahary po středoasijské stepi a dálnou Čínu. Na mapě jsou tucty míst pospojovaných cestami a námořními trasami, která lze navštívit, ať již se jedná o města, divočinu hor, lesů, pouští nebo mořských plání či o desítku čarovných a neobyčejných lokalit, kam vstoupit není snadné a kam se dostane pouze hrdina oplývající notnou porcí herní štěstěny.

            Mapu doplňují tři stupnice – bohatství postavy, body osudu a příběhu. Účel bodových stupnic je zjevný, stupnice bohatství uvádí majetkové poměry hrdiny a určuje jeho rychlost pohybu po mapě (bohatší postava se celkově pohybuje rychleji, tedy o více polí za tah). Bohatství je členěno na stupně, po celých stupních přibývá i se ztrácí, bez ohledu na faktickou velikost hmotných statků potřebných k zařazení do vyšší majetkové kategorie (z žebráka se stane chudák pomocí hrsti mincí, z pracháče ještě větší pracháč pomocí valníku zlata, ač mezi nimi je stejný jeden stupeň, o který lze snadno přijít). Toto hra pochopitelně neřeší a upřímně – je to jedno.

  Karty

            Karty jsou rozděleny do čtyř balíčků. Jsou z tvrdého papíru, ale jelikož je hráči nemívají během hry v ruce, nezaznamenal jsem na nich ani po dvou letech poměrně častého hraní žádné opotřebení.

-        Karty setkání: Jsou otáčeny v každém tahu a určují, koho nebo co hrdina na svých cestách potká. Dělí se do tří typů: osoby (např. hrbáč, ifrít, princezna nebo čaroděj), zvláštní objekty (kříšťálový palác, válečná flotila, lev či magnetická hora) a města (lokality na mapě).

-        Karty úkolů: Jelikož nic postavě nebrání sedět celou hru na rynku v Bagdádu, tahat karty a doufat, že kolem projde někdo, z koho se posypou body, slouží kromě karet měst jako motivace k pohybu po mapě i karty úkolů. Na začátku hry každý dostane jednu přidělenu a podaří-li se hráči úkol splnit, získá slušnou odměnu a další úkol nádavkem. Štěstíčku je potřeba vydat se naproti a bazaroví povaleči si neužijí kouzla hry.

-        Karty pokladů: Každý poklad ve hře něco umí a dává rozličné výhody. Získat poklad není snadné (no, často o něj nezavadíte několik her), snadno se však dá vyměnit za určitou úroveň bohatství, nebo můžete využít jeho magický efekt. Některá setkání požadují vlastnictví určitého artefaktu, aby proběhla co nejlépe.

-        Karty stavů: Stavy získáte následkem setkání. Někdy jsou dobré, to když vám umožní opakovat hody kostkou nebo z vás učiní vezíra či rovnou sultána. Většinou škodí až vyloženě otravují, například vám znemožní vlastní pohyb či rozhodování (= svěří vás vůli zlomyslných spoluhráčů), připoutají vás prostřednictvím uvěznění či ztracení na jedno místo, nebo vám zabrání používat nějaké dovednosti kvůli zmrzačení nebo zármutku. Každého stavu kromě těch nejpozitivnějších je možné nějak se zbavit a karta vždy řekne jak.  

  Dovednosti

            Hrdina začíná hru se třemi žetony dovedností (z cca 20), postupně získává díky setkáním další, nebo se může ve svých dovednostech zlepšit na druhý, mistrovský stupeň. Pokud probíhající setkání nabízí jako možnost použití dovednosti, kterou hrdina má, bývá to pro hráče výhoda znamenající vyšší zisky. Dovednosti, stavy, poklady a stupeň bohatství definují postavu.

  Postavy

            Postavy fyzicky tvoří kartónové destičky s vyobrazenými hrdiny (4) a hrdinkami (2) pohádek a příběhů. Zasazují se do plastových stojánků, které mají tendenci se lámat, a to aniž by na ně byl vyvíjen nějaký zvláštní nátlak. Na ilustraci postavy Zumurrud je vidět doba vzniku hry – takové účesy se už téměř čtvrt století nenosí...            

  Kniha příběhů

            Kniha je srdcem hry. Obsahuje více než 2500 číselných odkazů, které buď konkretizují setkání (prvních zhruba 150) nebo popisují samotný úsek příběhu. Knihu doplňuje dvojlist matice volby, což jsou tabulky, ve kterých hráč vybírá reakci své postavy v závislosti na setkání, a které jej směřují na konkrétní místo Knihy. Potká-li osobu, může ji například okrást, obdarovat, pomoci jí, lichotit nebo se dvořit, je-li jeho cílem předmět, lze jej vzít, prozkoumat, použít atp. Knihu i matici ovládá jiný hráč (hráči) než ten, který je momentálně na tahu, čímž se zamezí možnosti (i neúmyslného) zpozorování lepší volby.

Pouť za dobrodružstvím 

            Samotný tah probíhá tak, že hráč posune svou figurku po mapě až o počet polí povolených jeho úrovní bohatství a dobere si kartu setkání, kde získá základní rys tohoto setkání. Určení čísla příběhu probíhá po ose Co (koho) jsem potkal (mělčiny, otroka, zvíře) – hod kostkou na adjektivum (zrádné mělčiny, šílený otrok, mluvící zvíře) – volba reakce podle adjektiva (vykřiknout, potrestat, následovat) a zjištění čísla setkání – hod kostkou osudu a úprava konečného čísla setkání.

            Po přečtení úvodní části určeného setkání následuje buď obecné uzavření zápletky („bez dovednosti“), nebo – pokud postava disponuje určitými dovednostmi, stavy nebo poklady –  možnost uplatnění těchto prvků, obvykle zvyšujících šanci na úspěch. I zde může být občas požadován hod kostkou. Po přečtení příslušného odstavce je udělena odměna, tedy body, stavy, dovednosti nebo poklady, část z toho nebo vše, podle zvolené možnosti, kostek, dovedností..., a na tahu je další hráč. Za určitých okolností může postava spektakulárně zemřít, třeba být pozřena ruchem nebo roztrhána ifrítem na kousky, ale poněvadž se nejedná o eliminační hru, odevzdá pouze své stavy, bohatství, poklady a nabyté dovednosti (body si ponechá) a pokračuje ve hře z Bagdádu jako příbuzný původní postavy toužící naplnit odkaz zemřelého bratra(nce).

Kouzlo neznáma

            Jak již možná z předchozího textu vyplývá, řídícím mechanismem hry je – cituji prof. Ivana Horáčka z článku o netopýrech – „unikátní souběh událostí, pro nějž máme v naší poučené mluvě rezervován termín náhoda“. Jediné, co může hráč svobodně udělat (a ještě ne vždy, pokud je například očarovaný), je zvolit si lokalitu, do níž se vydá, a reakci. Dál už je to v rukou onoho „souběhu událostí“: jaká vám přijde karta, kde se zrovna nacházíte, jaká je denní doba, co padne na kostkách při určení adjektiva a co na kostce osudu... Dokonce ani výběr reakce podle dostupných dovedností nefunguje – i pokud je hrdina zručný bojovník a vyzná se v divočině, nemusí být volba „zaútočit“ v případě šelmy v oáze to nejlepší, jelikož může vyvstat skutečnost, že hladový lev je vlastně zakletý obchodník a sultánův přítel a bez magie nebo smlouvání jste úplně mimo. Stejné je to v případě návrhů dámě, kdy vrozený šarm a dvorské mravy nejsou zárukou toho, že dáma nebude podlá a namyšlená princeznička, která vás při první větě nechá uvrhnout do žaláře. Čili přehršel náhody, prakticky žádná volní možnost ovlivnit průběh (náhodného!) setkání, kostky, zamíchané karty... A víte co? Vůbec to nevadí!! Podstata této hry tkví úplně jinde, než v důmyslném využívání akcí a lokalit pro panáčky nebo v strategickém plánování destrukce nepřítele. Jde o prožívání příběhu, o chuť chtít se ponořit do atraktivního prostředí Orientu, zakusit náznak dobrodružství, sblížit se se svým hrdinou, přestože byl zrovna okraden, zotročen a nakazil se ošklivou nemocí... 

Písek v očích

            Pokud se smíříme s absolutní nadvládou náhody a přijmeme za kánon hry vyprávění, jediný významnější zápor, který zde můžeme nalézt (krom nahraditelných lámavých stojánků postav, zmíněných výše), je délka hry: drtivou většinu svých her jsem absolvoval ve dvou, kdy nám v poklidném tempu trvá dosažení cílového počtu bodů cca 2 a půl hodiny. Nemám zkušenosti se hrou v 5 nebo 6 hráčích, ale doba potřebná k odehrání je na každého hráče stejná a mám nejasný pocit (leč opravte mne, není-li to pravidlem), že na 6-7 hodin by mohla být tato hra poněkud stereotypní.

            Rovněž by leckomu mohl vadit nedostatek interakce mezi hráči. Tedy... ona možná je, například je možné cizí postavu úmyslně nakazit nebo na ni přenést žal, jedna postava je schopna s některými dovednostmi jiného hrdinu vysvobodit z vězení nebo odčarovat, nicméně v mém případě dvou či tři figurek na rozlehlém plánu je taková situace vzácná jako nález kouzelné lampy mezi dunami nekončící pouště.

            Ano, je tu ještě jedna věc... ale její případná negativita také není úplně neřešitelná: jazyková náročnost. Přečíst si instrukce na kartách ještě neklade na jazykovou vybavenost až takové nároky; zato Kniha, to je jiná sorta! Zde použitá angličtina je neskutečně barvitá, obsahuje synonyma jinak známých výrazů, která dle mého v běžné mluvě použije sotva kdo a větná skladba je náležitě propletená. To mohou vyřešit jeden až dva dobří znalci řeči ve skupině, kteří budou číst ostatním. Anebo překlad, jenž se touto dobou (leden 2013) pomalu blíží k definitivnímu dokončení, a který snad brzy – inšalláh –  hru zpřístupní širšímu publiku.  

Západ slunce v rozkvetlé zahradě

            Jak píší sami autoři na různých místech a v doprovodných textech – není druhé hry, jako je tato. Zapomeňte na její možné nedostatky (vždyť která je nemá!) a nechte se pohltit romantikou pohádek a vyprávění, obohaťte hru barvitým přednesem či rovnou zkuste herecké etudy vypravěčské varianty, buďte sami jejich hrdinou a napište tisící a – kolikátý vlastně? – příběh.