Successors (3rd Edition)

hodnoceno 26x (Seznam vlastníků)

Mé jméno je Demetrius, syn Antigonův

Autor: StevensonJunior | 1.9.2009 | 20

“Byly to strašné tři dny, kdy jsme stáli u postele největšího muže světa a čekali. Umíral. Ten, kdo se odvážil čelit nejmocnějším našeho světa. Ten, kdo se postavil, porazil a porobil nekonečnou perskou říši. Ten, kdo se vydal až ke kraji země. Ten, kdo čelil otráveným oštěpům a slonům, chladu a vedru, hladu a žízni. Ten muž umíral.

Generálové, satrapové, dvořané a členové makedonské královské dynastie, všichni jsme čekali na jediné slovo, jediné jméno z úst Alexandrových. Jméno jeho nástupce. Jméno nového vladaře největší říše světa. Jméno toho, kdo uchopí otěže smrtonosné jízdy a povede vpřed neporazitelné makedonské falangy. Čekali jsme marně. Jeho duch se vydal do podsvětí, aniž by ústa vyřkla jediné slovo.

Alexandr zemřel, aniž by určil dědice.”

Successors, nebo-li následovníci, dědicové, je strategická hra pro dva až čtyři hráče, jejíž děj se odehrává těsně po smrti Alexandra Velikého na podrobné mapě tehdejšího světa, rozdělené na provincie a města. Každý z hráčů ovládá koalici několika, zpočátku obvykle dvou významných osobností – generálů, satrapů, členů královské rodiny, kteří usiluji o Alexandrův trůn.

Každá osobnost má na začátku kontrolu nad jistým územím, určité vojenské síly a jistý nárok na trůn. Osobnosti se losují náhodně, což znamená, že můžete obdržet jak dva sousedy, tak velitele na protějších stranách světa, obklíčené nepřáteli. V tomto spočívá jedna z výzev této hry – jak si poradíte s podobnou situací. Každá hra je také jiná, jelikož kombinací je skutečně dost.

“Můj ctihodný otec, Antigonus, z vůle Alexandrovy satrapa Frýgie, nalezl věrného spojence v ctnostném Craterovi, vrchním veliteli falangy. Craterus cestoval do Makedonie přes Cilicii aby se ujal místa regenta po Alexandrovi, když se dozvěděl ostudnou a hanebnou zvěst – jeho pozici uzurpoval proradný Antipater, prohlášený stratégem Europy. S Antipaterem se spojil Ptolemaios, satrapa Egypta, topící se v bohatství země pyramid. Daleko na východě zákeřný Perdiccas, velitel jízdy, otálel s přípravami Alexandrova těla na cestu a jeho nohsled Peithon, satrapa Médie, prahnul po ovládnutí Arménie a všech území až do Helléspontu.

Perdiccas se také zmocnil Alexandra IV., nejmladšího syna Alexandrova a oznámil, že se jedná o pravoplatného dědice. Nejstarší Alexandrův syn Filip III. byl dost slabomyslný na to, aby určil, co bude mít ke snídani, natož aby vládl říši. Poslední nadějí byl Herakles, čtyřletý syn Alexandra, kterého měl osvobodit ze zajetí ctihodný Craterus. K pobouření mého otce a jeho ctihodného spojence Antipater oznámil, že neví o žádných synech Alexandra, a začal shromažďovat vojska, štědře zásobovaný Ptolemaiem z Egypta.”

Vítězem se může stát zástupce pouze jedné koalice, jak už tomu bývá zvykem ve hrách a lidských dějinách. K dispozici má dvě cesty – cesta vojenské dominance, kdy ovládne dostatečně veliké nebo bohaté území, nebo cesta legitimního regenta, kdy jeho oddanost královské rodině pomocí péče o mladé dědice, přízeň dam urozeného původu a pohřeb Alexandrova těla bude oceněna uznáním makedonské dynastie.

Hráčům tedy nestačí sledovat rozpínavost a vojenskou moc svých sousedů, ale také jakou popularitu vládnoucích kruhů a skutečných dědiců mají jejich sousedé a oni sami. Podaří-li se některému veliteli zmocnit Alexandrova těla a dopravit ho z Babylonu do daleké Pelly v Makedonii ke slavnostnímu pohřbu, velice pravděpodobně se stane dalším vládcem světa ihned poté, co jeho svěřenec bude otráven u oběda nebo se ráno z neznámých důvodů neprobudí.

Pokouší-li se některá koalice o vojenské vítězství, muže mít zájem odstranit si z cesty členy královské rodiny, kteří by jim mohli pořádně zamíchat plány svými vlastními zájmy nebo podporou jiných následovníků.

“Uzurpátor Antipater upevňoval svoje pozice v Thrákii. Východní vzbouřenci se zmocňovali asijských pouští a pokoušeli se proniknout do Arménie. Můj otec si mezitím zajistil podporu řeckých měst na pobřeží Malé Asie a ctihodný Craterus odvážně vytáhl na východ v čele svých falang.”

Hra se skládá z pěti tahů. Na začátku jednotlivých tahů se stanou předem určené historické události, nejslabší hráč určí, kdo začne tah, nejsilnější hráč je označen za uzurpátora, a proběhne pět kol, v nichž každý z hráčů zahraje kartou, uskuteční některou událost, rozšíří svůj vliv, přemístí svoje jednotky, či naverbuje nové vojáky.

Uzurpátor se může stát cílem útoků každého jiného hráče bez postihu. V případě, že mezi sebou začnou bojovat ostatní hráči nebo uzurpátor napadne některého z nich, ztrácí agresor titul ochránce královské dynastie, který poskytuje jistou legitimitu jeho nárokům na trůn, a stává se prostým následovníkem, mužem beze cti a strachu, na kterého mohou ostatní hráči útočit bez ohrožení svého postavení. I následovník se může stát regentem, ale ztráta každého bodu legitimity je v této hře velmi bolestná.

Každý z hráčů obdrží na počátku tahu pět karet, z nichž každou bude muset zahrát. Karty se dělí na tři kategorie: standardní karty, které lze zahrát buď jako událost anebo pro jejich bodovou hodnotu; bonusové karty, které fungují současně jako body a událost a karty překvapení, které se zahrají nebo zahodí a poté se ihned lízne další karta z balíčku. Hráč může použít bodovou hodnotu karty pro verbovaní jednotek, pro pochod jedné armády, anebo k rozšíření svého vlivu v okolních územích. Vliv na území určuje vladaře jednotlivých provincií, které zas poskytují hráčům vítězné body a občas také dodatečné jednotky nebo legitimitu.

Poté, co hráč zahraje kartu, může se rozhodnout, zda-li si přeje pohybovat s armádami anebo si místo toho naverbuje jednu slabou žoldnéřskou jednotku. Svůj vliv můžete rozšiřovat nejenom kartami, ale i pohybem armád, na druhou stranu nové jednotky přicházejí pouze díky kartám a na začátku každého nového tahu, takže hráče čeká další zajímavá volba. Pohyb se určuje hodem kostkou a porovnáním hodu s iniciativou velitelů armád. Pomalí velitelé často cestují jenom dvě políčka, kdežto rychlejší nebo šťastnější tři nebo čtyři. Všimněte si, že pokud použijete kartu na pohyb armády, tak jí vlastně můžete pohnout dvakrát za tah.

„Udatný Craterus se utkal v lítém boji se zrádcem Perdiccasem a kdyby nebylo zrady poloviny jeho armády, která dala na přísliby bohatství východního vladaře, zcela jistě by zvítězil. Fortuna si však přála, aby se zbytkem svého vojska ustupoval do hor, kdežto zbabělci a chamtivci se přidali na stranu vítěze. Mezitím můj statečný otec Antigonus čelil invazi Antipatera do Helléspontu a vzhledem k neuvěřitelné nepřátelské převaze mířil na východ, aby se spojil s Craterem, až se tomu podaří vykročit z horských průsmyků.“

Armády se skládají ze čtyř hlavních druhů jednotek – královské a běžné falangy, žoldnéřů a slonů. Sloni jsou vzácní a jejich bojová hodnota je proměnlivá, určuje se hodem kostkou. Královská falanga slouží především zájmům dynastie a nikdy nebojuje proti veliteli s větší legitimitou než její vlastní, ba co více, v případě porážky od takového velitele se k němu přidá. Obě falangy jsou dvakrát tak silné jako žoldnéřské jednotky a na rozdíl od žoldnéřů a slonů při porážce neopouští navěky svého vojevůdce.

Ano, čtete správně. Bitvy jsou velmi rychlé a velmi líté. Oba hráči si hodí kostkami, přičtou si bonusy za území, na kterém se vede bitva, zmodifikují hod kostkami o velitelské schopnosti generálů a poražená armáda se odstraní z plochy až do dalšího tahu. Navěky přijde o všechny jednotky kromě falang, falangy utrpí vyčerpání z bitvy, které zpravidla nebývá příliš silné. Vítězovy ztráty bývají mnohém menší než ztráty poraženého, obzvláště pokud poražený měl mnoho nespolehlivých žoldnéřských jednotek.

Poražený velitel se zbytkem svých falang se vrátí do hry až na začátku dalšího tahu, proto neopatrné a bezuzdné válčení může vést k tomu, že hráčům nezbude jediná bojeschopná jednotka ani jeden pořádný velitel. To je cena války.

Za tehdejších časů vojevůdci velmi často vedli osobním příkladem a bojovali jako praví hrdinové v prvních řadách. Oba generálové v bitvě riskují vlastním životem a mohou být zabiti. Doopravdy a navěky. Větší šanci na úmrtí má samozřejmě ten, kdo bitvu prohrál.

Naštěstí každý hráč má vždy k dispozicí čtyři slabší generály a každý tah si může verbovat jednotky pomocí událostí, bodových hodnot karet anebo vynecháním pohybu. Ale pokud vsadíte všechno na jednu kartu a prohrajete několik klíčových bitev po sobě, inu, dějiny se o vás zmíní. Možná.

„V nejtemnější chvíli naší rodiny ctnostná a překrásná Olympia, matka Velikého Alexandra, pozvedla povstání proti uzurpátorovi na hranicích samotné Makedonie. Východní satrapové čelili obrovským nepokojům vlastní populace a několik jejich podřízených se přidali na stranu naší rodiny. Vidouce zjevnou přízeň Bohů a lidí vůči naší straně nepřátele zastavili svůj postup a uchýlili se bránit vlastní území, které se svíjelo v plamenech lidské nenávisti.

Onoho slavného dne, kdy jsem s otcem překročil Helléspont a jel vedle něj v čele armády na Pellu, otec pravil: Nyní jsi již muž, synu. Zde je tvůj meč. Vydej se do Thrákie a svrhni jho Antipaterovo v území barbarů. S ním nebo na něm – pravil on dále a podal mi svůj vlastní štít.

Již za měsíc v Thrákii moje falanga rozmetala naspěch naverbované Antipaterovy žoldáky a ve chvíli, kdy nepřátelský odpor utichl definitivně, obdržel jsem dopis od otce, který oznamoval, že ctihodný Craterus osvobodil Egypt zpod jařma Ptolemaiova a samotný otec nyní vládne Makedonii.

V post skriptu se mě tázal, zda-li si přeji vzít Kleopatru, krásnou dceru ještě krásnější Olympie, jejíž pomoc se ukázala být neocenitelná v našem tažení. Dodával, že sice někteří mudrcové prohlašují, že mladík je prý lepší pro duši, ale přejeme-li si vládnout tisíce let, budeme potřebovat hodně silných synů. Neváhal jsem s odpovědí…“

Successors je hra, ve které nemůžete mít kontrolu nad každou událostí. Musíte brát v potaz, že kdykoliv může vypuknout povstání, vrtkavé ženy se rozhodnou prokázat vám čest nebo odvrhnout, barbarské kmeny nebo velitelé zapomenutí svým vladařem změní stranu, za kterou bojují. Zároveň s tím dobrý plán, důsledná správa země, pevná vůle a umění reagovat na změny situace poslouží založení dynastie, kterou se budou učit žáci na základní škole dodnes.

Možná i Vy jednou budete moct prohlásit jako hrdina našeho příběhu, založeného na poslední hře, co jsem hrál: „Mé jméno je Demetrius a jsem králem Makedonským“.

Je to dobrá strategická hra pro čtyři hráče. Dá se hrát i ve dvou, ale ve větším počtu je rozhodně zábavnější a jedna-dvě porážky nemusí zpečetit osud hráče, jelikož ostatní neumožní vítězovi jeho beztrestné pohlcování.

Hráč musí brát v potaz a hlídat si celou řádu různých parametrů, být opatrný, moudrý, obezřetný, statečný a také trochu miláček Fortuny, protože jedině takový se může stát skutečným dědicem Alexandra Velikého.

A co nějaký nedostatek?

Z nějakého prazvláštního důvodu GMT dává do herní krabice 13 podstavců ve čtyřech barvách: 4 červené, 4 modré, 4 žluté a 1 černý pro kartu uzurpátora. Podstavce použijete pro své velitele a ve chvíli, kdy hrajete ve čtyřech, máte problém. Na BGG byla citována odpověď od samotné GMT, že se jedná o „malou kosmetickou záležitost, která nemá vliv na kvalitu hraní“. No když si to myslí…

Stejně tak hra neobsahuje konkrétní žeton pro určení tahu, je tam jenom jeden prázdný šestiúhelník navíc. Asi je to také malá kosmetické záležitost.

30. srpna 2009
© Stěpan Stěpanov