Sprawlopolis

hodnoceno 29x (Seznam vlastníků)

Jak si zkazit město

Autor: Slouha | 3.8.2020 | 7

Máte tři kartičky v ruce, čtyři na stole a jedenáct v balíčku. Postupně vykládáte jednu za druhou, dobíráte si a snažíte se postavit co nejuspokojivější město. Zdá se to jednoduché? Chyba! Sprawlopolis je sice hra tak malá, že se v USA (podobně jako i další produkty od vydavatelství Button Shy) prodává v prakticky v pouzdře na vizitky, zato vám ale dokáže pěkně (příjemně) pošimrat šedou kůru mozkovou a ozkoušet vaše projektovací dovednosti.

Ocitáte se v roli přepracovaného inženýra, který má (sám nebo s kolegy) 15 karet na to, aby postavil to nejsegregovanější město na světě („Kancelářské bloky všech karet, spojte se!“), dostál zadání šílených městských plánovačů, a ještě nepostavil moc silnic. (Protože k čemu vlastně jsou, když netvoří jeden velký uzavřený okruh.) Takhle to může znít tematicky, ale ve skutečnosti to téma ve Sprawlopolis vůbec nejde. I když je zábava se na konci celého procesu stavění trochu vzdálit a podívat se na své dílo hezky vcelku. Většinou totiž zjistíte, že jste stvořili město-monstrum (poznámka: jedno ze v Česku nesehnatelných rozšíření obsahuje kartu s opravdovým monstrem), ve kterém by nikdo žít nechtěl.

Doopravdy jde hlavně (jak jinak) o barvičky a body. Za každou na sebe navazující skupinu bloků jedné barvy získáte tolik bodů, z kolika se tato skupina skládá. Navíc se na rubové straně každé karty nalézá jedno kritérium, které se snažíte plnit. Před začátkem hry otočíte tři tyto karty a ty vám ukážou, co se bude v této hře hodnotit. Může jít o zakázku na co nejvíce parků a co nejméně průmyslových zón nebo o vybudování co nejsouvislejší řady komerčních budov. Součet čísel na oněch třech kartách vám také řekne, kolika bodů chcete na konci hry dosáhnout. Vyhráli jste „jen“ tehdy, pokud bude vaše skóre stejné jako tento limit nebo vyšší.

Důraz bych v předchozí větě kladl zejména na slovíčko „jen“. Sprawlopolis je totiž překvapivě těžká hra a vítězství jsou u ní – přinejmenším v mém případě byla – skoro stejně častá jako dny, kdy bezchybně funguje pražská městská infrastruktura. Některými kombinacemi bodovacích karet vznikají sice situace, kdy to ze začátku vypadá, že budete odečítat víc bodů než získáte. Hra na mě ale nikdy nepůsobila nevybalancovaně. Dané situace představují pouze výzvu a příležitost pro trochu jiný styl hry. Navíc prohra zde vůbec nebolí, protože hra trvá jen několik málo minut a nikdo vám (na rozdíl od tohjo, kdybyste byli opravdoví městští architekti) nebrání celé město zdemolovat a začít znovu.

Je pravda, že mám pocit, že po 20 hrách (12 solo, 8 ve dvou hráčích) tomu začínám přicházet na kloub. Městečka vypadají více k světu a vítězství začínají být trochu častější. Ale neznamená to, že bych si chtěl Sprawlopolis o něco méně zahrát. I když jsem hru původně preferoval jako sólo zážitek, po těch dvou desítkách hrách začínám pomalu zpětně oceňovat hraní ve dvou. Hru prý lze hrát až ve čtyřech, což mi ale přijde jen jako marketingová taktika. Když chcete systematicky budovat „pasti na turisty“, může vám totiž dost vadit, když jen jeden váš kolega používá všechny užitečné kartičky na stavbu enormního parku. A teď si představte, že by jich bylo víc! I s jedním spolustavitelem si proto na to, aby hra fungovala, musíte dobře rozumět a správně nastavit pravidla komunikace. Jinak se vám bude dít jen to, co zná každý umělec, který se upsal spolupráci s jiným umělcem – je těžké něco tvořit, když vám do toho stále kafrá nějaký amatér.

Je jasné, že Sprawlopolis není hra pro všechny. Mohou u ní nastávat trochu zdlouhavé momenty hloubání, kdy hráči přemýšlí, jak nejlépe město rozšířit (a získat nejvíce bodů). Je jasné, že někomu se také nemusí líbit její jednoduchý design, který zcela záměrně upřednostňuje funkčnost před nějakým oslňujícím vizuálem. Právě v tom je ale možná síla této pidi-hry. Spousta výtek, které vůči ní můžete mít, se dá snadno smáznout s tím, že jde o hru tak malou, krátkou a mechanicky jednoduchou, že vaše námitky zkrátka nestojí za to.