Spiknutí: Království Hlubiny

hodnoceno 54x (Seznam vlastníků)

Pijme kukle, slané jsou a vodou zmöklé!

Autor: PJ | 23.4.2021 | 12

Volby nejsou jen nevkusné spoty, prázdné sliby a populistický předvolební guláš v současné době vytlačovaný ulepenými koblihami. Jsou to také (a bohužel možná spíše „především“) zákulisní intriky, všudypřítomná korupce, kuloárové dohody a lobbistické tlaky. Platilo to vždycky, a to ve vzduchu, na zemi i na vodě. A co pod vodou? Jak se zdá, tam to platí dvojnásob. Alespoň nás o tom přesvědčuje tematický úvod pravidel ke hře Spiknutí: království Hlubiny, za kterou stojí kromě Charlese Chevalliera rovněž notoricky známý designer s ďábelským úšklebkem, Bruno Cathala. Hra by měla být jakýmsi zjednodušeným derivátem předchozí hry Abyss od stejných autorů. Abyss u nás nikdy lokalizována nebyla, přesto však nezapadla v zapomnění a svého času (2014) se jednalo o poměrně dobře hodnocenou hru; uvidíme tedy, jak si povede její mladší sourozenec, kterého lokalizovalo a na český deskoherní trh přináší vydavatelství REXhry.

Zábava na cesty? aneb Krabička mate tělem

Spiknutí je obsahem skutečně drobounkou karetní hrou, kterou se podařilo vměstnat do malé plechové krabičky, jejíž formát známe už od REXher od vydání série Timeline. Hra tak může působit dojmem, že půjde o rychlou karetku vhodnou na hry do vlaku apod., čímž tak trochu klame: ne snad, že se by hra nedala rychle vysvětlit a svižně odehrát, vyžaduje však značnou volnou plochu na vykládání karet – hraní na jídelním stolečku ve vlakovém kupé si nedokážu dost dobře představit do doby, než Správa železnic přejde na pětimetrový rozchod kolejnic a vlakoví dopravci příslušně zvětší prostor a vybavení svých vozů.

Důležitější než forma a velikost krabičky je pochopitelně její vnitřek, co nás tedy po jejím otevření čeká? Malý kartonový punchboard, ze kterého vylámeme čtyři sady po pěti žetonech (každá pro jednoho hráče) a dva žetony indikující počet nasbíraných perel a současného perlového magnáta. Jelikož je Spiknutí karetní hrou, zajímají nás především karty, kterých zde nalezneme rovnou dvě porce: menší balíček „mini-euro“ formátu obsahující 24 karet podmořských lokací a větší balíček mořských lordů čítající 60 karet… inu, oněch zmíněných lordů (a ladies, ať jsme genderově korektní), a to v pěti barevně odlišených frakcích (sadách) po 12 kartách (plus zvláštní karta sloužící jako počítadlo zmíněných perel). Karty jsou z kvalitního materiálu a vůbec se neprohýbají.

Co se vizuální podoby týče, je to věc poměrně ošemetná a do značné míry subjektivní – můžete správně namítnout, že tak je tomu přeci u každé hry, jenže… Zatímco menší karty podmořských lokací znázorňují různá místa podvodní (nikoli podvodné) říše a nedá se jim absolutně nic vytknout, karty mořských lordů, které budou hráči před sebe v průběhu partie vykládat, moji recenzní skupinu tak trochu polarizují. Bezesporu jsou perfektně ilustrované s množstvím detailů a po řemeslné stránce jde o skvělou práci, nicméně zatímco některým připadají lordi pohádkově kouzelní až roztomilí, jiní považují vyobrazené „rybolidi“ za poněkud „creepy“ a padl i roztomilý výraz „fujky-hnujky“. Osobně se mi nekouká na vyložené karty lordů právě příjemně, nicméně obrázek (o obrázcích) si dle okolních obrázků udělá jistě každý sám.

Co tak trochu vadilo mně – a myslím, že už to přímo s osobními preferencemi a vkusem tolik nesouvisí – je vizuální zaměnitelnost karet: z každé karty na hráče civí ichtyloidní mutant a jeden je jak druhý. Chybí mně nějaké odlišení – jiné, než to funkční v podobě barev a ikon: postavy by zkrátka mohly držet v ploutvích nějaký atribut či zbraň, mít specifičtější pozadí, zkrátka být nějakým způsobem výraznější, aby byla rovněž z ilustrace na první pohled jasně patrná příslušnost k jedné z pěti frakcí…

Seznam komponent uzavírá drobný sešitek pravidel čítajících 16 stránek s přimhouřením žaber zhruba formátu A6. U pravidel mě poněkud zarazilo, že zde chybí jakákoliv tiráž, a že mně přidrzle tykají, jako bychom spolu pásli mořské koníky… Podstatné však je, že jsou pravidla dobře strukturovaná a jasná. Jejich studium je otázkou pouhých několika minut.

Příprava hry aneb To snad ani nestojí za samostatnou kapitolu

Jak už podnadpis napovídá, hru připravíte (téměř) rychleji, než zazní výkřik po sešlápnutí mořského ježka: doprostřed stolu se připraví oba balíčky karet, počítadlo perel s příslušným žetonem a každý hráč si vezme jednu sadu barevných žetonů. A vzhůru dolů!

Spiky spiky na hlavu…

Na mořském dně nás čeká poměrně jednoduchá hratelnost – hráč se ve svém tahu rozhoduje mezi dvěma možnostmi:

1. Vzít si 1 - 3 karty z dobíracího balíčku a jednu z nich vyložit, nebo
2. Vzít si celý odhazovací balíček (tj. jeden z pěti odhazovacích balíčků, který vždy obsahuje karty pouze jedné barvy) a vyložit všechny takto získané karty.

Jelikož na začátku hry žádné karty v odhazovacích balíčcích nenachází, nezbývá než vzít karty z dobíracího balíčku. V tomto případě smí hráč vyložit vždy pouze jednu kartu, leč dobrat může jednu až tři s tím, že přebytečné karty odhodí do barevně příslušných odkládacích balíčků. V tomto mechanismu vlastně tkví vtip hráčských voleb celého Spiknutí: samozřejmě, že je výhodnější si vzít rovnou tři karty a zvýšit tak šanci, že se mezi nimi bude nacházet hodnotnější karta či karta, kterou zrovna hráč akutně potřebuje. Jenže to znamená, že se v odhazovacím balíčku ocitnou dvě karty. Pokud toto učiní dva hráči za sebou, ten třetí už má docela slušnou šanci, že shrábne slušnou nadílku odhozených karet. A tak to ti dva před ním samozřejmě radši neudělají… nebo ano? Ve Spiknutí celkem záleží, kam se posadíte – bude-li to (po směru hry) za rybí potěr (tedy méně zkušeného hráče), poněkud tím zvýšíte svoji šanci na výhru; zkrátka s nějakým tím „kingmakingem“ je zde nutno počítat.

Byla zmíněna hodnota karet. Každý hráč usiluje o vyložení bodově co nejhodnotnější karty z každé frakce (barvy) – na konci partie se při sčítání bodů započítává od každé barvy pouze karta s nejvyšší hodnotou a k jejich průběžnému zaznamenávání slouží ony zmíněné barevné žetony, které každý hráč nafasuje před hrou. Bodová mocnost karet (pohybující se od 0 do 6 bodů) je kompenzována efekty při vyložení – obvykle platí, že čím méně bodově hodnotná karta je vyložena, tím poskytuje silnější bonus: může jím být prohození vzájemné pozice dvou karet (to může být v pravou chvíli doslova kruciální výhoda, jak si vysvětlíme později), zisk perel (i perlit budeme později) či zisk klíčů.

Jakmile hráč na vyložených kartách zaznamená dva po sobě jdoucí klíče téže barvy (z celkových dvou – stříbrné a vzácnější zlaté), má možnost „odemknout“ jednu z podmořských lokací. Ty se získávají obdobným způsobem jako karty lordů: buďto si vzít jednu až tři karty z dobíracího balíčku, jednu vyložit a zbytek odhodit nebo se probrat odhazovacím balíčkem a vzít si jednu kartu odtud (karty lokací nepřísluší žádné z frakcí, nejsou tedy barevné a není možné jich shrábnout z odkládacího balíčku více, jako je tomu v případě karet mořských lordů).

Karty lokací pak přinášejí další body a efekty (opět obyčejně platí, že čím silnější efekt, tím menší zisk bodů). Několik karet považuji za poněkud nevybalancované – spouští příliš silné/slabé efekty, někdy i v závislosti na počtu hráčů: karta, která až do dalšího taku hráče nařizuje soupeřům v jejich tazích vždy jednu kartu dobrat a druhou odhodit, je skvělá (až přesílená) během hry čtyř hráčů, ve dvou je však celkem k ničemu. Jde ale spíše o výjimky; celkově jsou karty lokací v zásadě herně funkční a esteticky příjemné.

Už tedy víme, že se bodují karty nejvyšších hodnot a další body přináší ovládnuté podvodní lokace, je zde ale další bodovací mechanismus: řetězení karet. Za každou kartu sousedící s další kartou shodné barvy v největší takovéto grupě získává hráč 3 body. Tímto mechanismem se celkem elegantně kompenzuje skutečnost, že se od každé barvy boduje vždy nejsilnější karta, jinými slovy lze takto oskórovat i karty, které by samy o sobě žádný bodový zisk nepřinesly. Navíc se zde uplatní efekt karty s nulovou bodovou hodnotou, která umožňuje přesun dvou vyložených karet – je tedy teoreticky možné propojit dvě oddělené grupy v jednu obří a dramaticky tak zvýšit počet inkasovaných bodů v závěru hry.

…já na perly nehraju

Poslední možností, jak přijít k nějakým těm „vodobodům“, je sbírání perel, které poskytují nejen určité karty podmořských lordů, ale i určité lokace. Počet perel se zaznamenává na společné kartě s funkcí počítadla pomocí žetonu s tím, že jakmile nějaký hráč počet perel dorovná nebo přečíslí, získává žeton „perlového magnáta“, který na konci hry vlastníkovi přinese 5 bodů.

Je to docela dobrý mechanismus zvyšující nepřímou interakci mezi hráči, ale z mého pohledu mizerně implementovaný z hlediska herních komponent: pominu, že počítadlo je titěrné a musí se v případě potřeby otočit, ale namísto toho, aby každý hráč měl svůj perlový žeton, je zde pouze jeden univerzální. Tím pádem je nutno si pamatovat či neustále přepočítávat počet vlastních nasbíraných perel. Uznávám, že jde o (pro mnohé naprosto nepodstatný) detail, ale mě osobně mi natolik znepříjemňoval hraní (nerad si ukládám do paměti zbytné informace a k smrti nerad něco neustále dokola přepočítávám), že jsem se přistihl při podvědomém preferováváni jiných strategií, než je sběr perel.

Zápach rybiny z temné hlubiny…

Když už jsme nakousli i nevoňavá sousta recenzovaného mořského plodu, pojďme si projet i ta ostatní, ať můžeme v závěru recenze zase chválit. O ilustracích a vizuálu už řeč byla, ty však mohou být pro někoho naopak důvodem udělení palce trčícího vzhůru na hladinu. Funkčně je trochu škoda, že není zcela domyšlená ikonografika na určitých kartách lokací, u kterých jsme museli nahlížet do pravidel i po sedmé partii hry.

Stejně tak je možná problematické mluvit o prostorové náročnosti jako o záporu – je to prostě vlastnost hry a jak už bylo zmíněno, navzdory malé krabičce opravdu nejde o Spiknutí odehrát na menším stolku: hráči vykládají karty do tvaru trojúhelníku, který směřuje hrotem k nim samotným – tj. první řada obsahuje pět karet, další řada čtyři atd. S tím se pojí zmíněná prostorová náročnost – karty nejsou úplně drobné a pokud se hraje v plném počtu hráčů, tedy ve čtyřech, vyložené karty zaberou v součtu téměř stejně prostoru jako plnohodnotná deskovka.

Co považuji za chybu, je absentující počítadlo bodů. Výrobce se obvykle zaklíná cenou bodovacích bločků, ale počítadlo by se dalo snadno při zachování nákladů a rozměrů vyřešit potiskem vnitřní stěny víčka či spodní stěny krabičky (jak to má vyřešeno např. Malý princ) a mohlo se vypustit pro někoho líbivé, leč funkčně naprosto zbytečné embossování víčka. Chápu, že se jedná o detail, ale osobně mi vadí, když se takovým způsobem upřednostňuje vzhled před funkčností a praktičností. Jsem sice estét, ale v případě počítadel bodů naprostý utilitarista.

Poslední výtkou je (neexistující) příběh a (nulová) atmosféra. V pravidlech se sice dočteme jeden odstaveček dramaticky líčící, jak budeme vehementně intrikařit a intenzivně kout pikle… ve skutečnosti však budeme bez jakékoliv přímé interakce mezi hráči vykládat na stůl barevné karty; o nějakém vyjednávání, úskocích a intrikách nemůže být ani zmínka. Tečka. Ano, vím, že barvy od sebe odlišují jednotlivé frakce, ale herně se jedná o identickou sadu karet v různých barvách. Takže kupříkladu hlavní kraboun cechu vojáků poskytuje navlas stejný efekt a počet bodů jako hlavní ryboun cechu politiků (který sám o sobě tematicky vyznívá divně, uvážíme-li, že všechny karty představují politiky v podmořském senátu).

Na kartách není ani žádný „flavour text“, zkrátka jsem ve hře nenašel nic, co by nějak potvrzovalo, akcentovalo nebo rozvíjelo příběh naznačený v úvodu pravidel. Škoda přeškoda. Pletichaření slibované na krabičce tak vyznívá pouze jako marketingové opíjení rohlíkem rozpuštěným ve slané vodě.

…vůně ústřice s kapkou hořčice

Jak jste viděli, pomineme-li formalistní „technikálie“, mé výhrady ke Spiknutí spočívají víceméně pouze v absenci proklamované možnosti během hry zažít pocity politikaření a intrikářství (což bych tak neakcentoval, kdyby to samotná hra na krabičce a v pravidlech tak vemloumavě sama hráčům nevnucovala). To ale vůbec neznamená, že je Spiknutí špatnou hrou, naopak! Jde o skvěle přístupnou malou karetku, která v jednoduché hratelnosti i přes určitý vliv náhody přináší v každém tahu zajímavé strategické hráčské volby a možnosti. Máte možnost „pušovat svůj lak“, můžete počítat karty, můžete se pokusit jít na jistotu či ukončit předčasně hru sebráním větší porce nevalných karet a překazit tím plány soupeřů. Můžete pást po co nejhodnotnějších kartách nebo zkusit vybudovat obří grupu sousedících karet stejné barvy či zkusit své štěstí ovládnutím nejvýnosnějších vodních lokací nebo získat titul perlového magnáta.

Výše popsané způsoby a strategie je samozřejmě zábavné zkoušet různě kombinovat a je až (příjemně) překvapivé, kolik jich tak minimalistická hříčka přináší. Jistě, nejde o žádnou pecku, o které budete psát dopisy domů, ale ve své třídě muší váhy (tj. fillerů do 30 minut) jde rozhodně o jednu z lepších her poslední doby, nadto dostupnou za velice příjemnou cenu, t.č. pod 400 peněz. Jste-li navíc obeznámeni s reáliemi univerza Abyss z původní hry (či oplýváte-li bujnou fantazií a představivostí), možná dokážete vyčarovat z malé „euroidní“ karetní vykládačky epickou hru o podmořské trůny, ve které zvítězí jen ti nejprotřelejší v duchu starého dobrého Nicola Rybiavelliho.