Project L

hodnoceno 176x (Seznam vlastníků)

Tetrisový minimalismus až na dřeň

Autor: PJ | 17.9.2021 | 4

Nejslavnější a nejznámější počítačovou hru všech dob Tetris asi není třeba blíže představovat – hra ostatně drží světový rekord v počtu tzv. portů na nejrůznější platformy a do roku 2019, kdy prvenství převzal Minecraft, se rovněž jednalo o celosvětově nejprodávanější počítačovou hru. Třebaže se její autor původně sám inspiroval deskovou hrou Pentomino, posloužil recipročně Tetris jako inspirace při tvorbě moderních abstraktních deskovek. Mezi ty první známější patří nepochybně svého času nesmírně populární Ubongo, v pozdějších letech třeba Patchwork či velmi nedávná ZOO New York od stejného autora. Nejnovějším přírůstkem na poli abstraktních „tetrisoidních“ her je projekt českého tvůrce Adama Španěla pojmenovaný lapidárně „L“ s odkazem na ikonické „elkové“ tetromino. Byl to projekt, který získal značný „hype“ již během své úspěšné crowdfundingové kampaně, v rámci které bylo možno získat hru s nejrůznějšími bonusy a rozšířeními vč. možnosti hry v počtu pěti hráčů; my se však společně podíváme na zoubek běžné „retailové“ verzi v české (a slovenské/polské/maďarské) distribuci Blackfiru.

Vizuální minimalismus až na dřeň

Krabice upoutá na první pohled, a to absolutně minimalistickým designem, který se ostatně týká celé hry, nejen jejího obalu.  V záplavě všech barevných, křiklavých a mnohdy až kýčovitých malůvek na čelních stranách krabic působí „L“ vysloveně svěžím a originálním dojmem; něco podobného jsem naposledy viděl u hry So Long, My World. Dává to naprostý smysl, ostatně Tetris samotný je v zásadě minimalistický (beru-li v potaz originál a nikoliv nedávné hipsterské úlety).

Seznam komponent bychom sice v pravidlech či na krabici hledali marně, ale čeká nás především hromada zmíněných tetrominových dílků (navíc doplněná o nestandardní žluté dílky o velikosti 1 × 1, zelené 2 × 1 a modré 3 × 1). Přestože realita ve srovnání s dokonalými rendery na Kickstarteru mírně pokulhává (oranžová tetromina poněkud barevně splývají s okrovými, ta červená zase s růžovými, dále jsou vidět odlomená místa od formy, občasné praskliny atp.), dílky vypadají lákavě až k nakousnutí (a u menších dětí bych se skutečně obával nechtěné konzumace) a přímo vybízejí k volnému hraní samy o sobě.

Tandem k plastovým (převážně) tetrominům tvoří „skládačky“ – tj. třívrstvé karty, do kterých budeme tetromina skládat. Záměrně píšu do kterých a nikoliv na které, jelikož karty díky vrstvení obsahují výřezy, do kterých tetrominové dílky krásně zapadnou. Pro větší přehlednost a orientaci je naznačen i rastr pomocí drobných teček; určitou designovou zajímavostí je, že rastr je vytištěn i na nehratelné části karet pomocí parciálního laku stejně jako informace o hodnotě vítězných bodů za dokončení skládačky a odměny v podobě dalšího tetromina. Ačkoliv bych – poněkud hnidopišsky – uvítal alespoň o trochu větší hloubku jednotlivých výřezů, karty jsou perfektní a není jim co vytknout; možná tedy až na jejich nízký počet, ale o tom až dále.

Výčet komponentů uzavírají vícejazyčná pravidla (CZ, SK, PL, HU) a přehledové karty, které se příliš nepovedly, byť svou funkci v zásadě plní. Slušela by jim vyšší gramáž (ideálně více vrstev ve stylu karet skládaček) a rozhodně větší velikost – předtištěné rámečky na přiložení skládaček jsou příliš malé a neodpovídají reálné velikosti karet. Nápad, kdy začínající hráč má příslušnou přehledovou kartu označenou příslušným nápisem, se jeví jako originální, ale nefunkční: díky oboustrannému potisku karet není možné nechat si hráče karty vylosovat a tím náhodně určit začínajícího hráče.

Pravidlový minimalismus až na dřeň

Stejně jako zbytek hry jsou i pravidla naprosto minimalistická a celý text, popisující fungování hry, by se téměř vešel na jeden list formátu A5 (bez doprovodných obrázků). Nastudování pravidel je tak otázkou dvou až pěti minut s tím, že to nejpodstatnější z pravidel je shrnuto na výše zmíněných přehledových kartách – i to z „L“ činí jednu z nejpřístupnějších her a patrně vůbec nejpřístupnější hru využívající (s přimhouřením oka) mechanismu engine-building, tj. budování „enginu“ (hnacího motoru) na zisk dalších zdrojů a především vítězných bodů.

Přes svoji jednoduchost trpí pravidla určitou nedotažeností, která pramení patrně z vícero pracovních verzí: na konci pravidel je uvedeno, že některé další herní varianty jsou uvedeny níže, ačkoliv to není pravda a co hůře: pravidlo o ukončení hry je vysloveně nedomyšlené a umožňuje hráčům beztrestně „dolízat“ balíček a dříve tak ukončit hru soupeřům s bodovým náskokem. Ostatně v anglických pravidlech na BGG už je toto upraveno a je otázkou, proč tak nebylo učiněno i u těch českých – patrně to souvisí s tím, že šlo o různé produkce vycházejících z různých kampaní na KS, jak je naznačeno zde. Jako hráči a recenzentovi jsou mi však takové důvody srdečně ukradené a raději bych uvítal jednu vyladěnou verzi pravidel hry.

Minimalistická hratelnost až na dřeň

I o hratelnosti samotné platí totéž, co bylo zmiňováno u vizuálu a pravidel: naprostý minimalismus. Hráči se střídají v tazích s tím, že v rámci každého tahu mohou vykonat tři akce z následujících pěti:

1. Dobrat si kartu skládačky z nabídky (osmi karet) a vyložit si ji před sebe – během dalších akcí lze na takto přivlastněnou kartu přikládat svá tetromina;
2. Vzít si ze spol. zásoby základní dílek, tedy ten o velikosti 1 × 1 – jde spíše o záchrannou akci používanou v okamžicích, kdy hráči špatně odhadli své možnosti a na některé z rozdělaných skládaček jim k dokončení chybí právě jedno pole;
3. Vylepšení dílku, kdy hráč vrátí do spol. zásoby jeden ze svých dílků a vezme si dílek vyšší, nižší či stejné úrovně (ta se odvíjí od počtu „pixelů“ jednotlivých dílků);
4. Přiložení dílku do jedné ze získaných karet skládaček – dílky se pochopitelně nesmí vzájemně překrývat, ani nijak vyčnívat z určené plochy na kartě; jakmile by přiložením dílku byla plocha karty zcela zaplněna, hráč získává odměnu zobrazenou na kartě (většinou se jedná o kombinaci zisku 1-5 vítězných bodů a dalšího dílku ze společné zásoby) a navíc se všechny dílky z karty vrací do hráčovy zásoby. Tento mechanismus představuje v zásadě jádro celé hry: čím více karet zaplním, tím více mám dílků, kterými mohu zaplnit více karet atd.
5. Zvláštní akce soukromě pojmenovaná „multipřikládačka“, kterou sice jako jedinou lze provést během tahu pouze jedenkrát, ale zato umožňuje ke každé rozpracované skládačce přiložit až jeden dílek, teoreticky tak lze touto akcí za příznivých okolností (dostatek dílků a karet) multiplikovat předchozí akci (tj. přiložení dílku) až čtyřikrát a významně tak optimalizovat efektivitu tahu.

A to je v zásadě celé. Zbývá už jen dodat, že karty jednotlivých skládaček obvykle nabízí za své zaplnění hodnotnější dílek a současně nulovou či velmi nízkou bodovou odměnou či naopak, tj. odměnou za zaplnění je nehodnotný dílek, ale současně značná dávka vítězných bodů (obvykle jde o karty s větší plochou k zaplnění): hráč se tak neustále rozhoduje mezi investicí do surovin (ve formě dalších dílků), nebo ziskem většího množství bodů; byť je vcelku nasnadě, že v první polovině hry je preferováno spíše investování a rozšiřování zásoby dílků, kdežto v druhé polovině hráči usilují spíše o bodovou nálož před ukončením hry.

Z řečeného vyplývá, že hra odsýpá velice rychle, ani největší analytici-paralytici nemají moc šancí k dlouhému bádání (dohromady totiž není nad čím moc bádat) a je tedy i velmi rychle dohráno – doba partie, uvedená na krabici (30 minut), se tak v počtu dvou hráčů dá zkrátit až na polovinu. Z řečeného rovněž vyplývá, že „L“ je čistokrevný multiplayer-solitér, kdy vrchol hráčské interakce představuje uzmutí karty skládačky z veřejné nabídky, byť lze do jisté míry konstatovat, že soupeři ovlivňují dynamiku hry – když vidíme, že si jeden z nich „nahamonil“ velké množství skládaček ze společné zásoby, nutí nás to rovněž k podobnému kroku, aby nám bodově příliš neutekl.

K dispozici je rovněž dnes již takřka povinná varianta pro jednoho hráče, kde se hraje proti algoritmu „umělé inteligence“. Na rovinu přiznávám, že nejsem příznivcem sólového hraní deskových her, avšak v rámci povinností recenzenta jsem sólovou variantu vyzkoušel. V zásadě představuje spíše hlavolam a byť je díky prakticky nulové hráčské interakci vcelku jedno, v jakém počtu hráčů partie probíhá, sólová varianta je přesto výrazně méně zábavnější než hra se skutečnými soupeři nebo jen prosté skládání dílků do libovolných tvarů.

Minimalizování minimalismu až na dřeň

Dojmy z „L“ jsou po odehrání většího počtu partií spíše rozporuplné. Zpočátku převládalo jednoznačné nadšení: jednoduché, leč geniální (stejně jako samotný Tetris), vizuálně i hapticky velmi uspokojující. Poté následovalo určité rozladění z nedotažených pravidel – chybí mj. akce obnovení nabídky, možnost brát skládačku z vrchu balíčku, odečítání bodů za nedokončené skládačky, což je skutečně něco, co může v případě škodolibějších soupeřů rozbíjet hru.

Po dalších odehraných partiích se již dostavoval určitý stereotyp a jistá herní plytkost. O to větší rozčarování následovalo po zjištění, že ona plytkost je naprosto zbytečná a vůbec by nemusela nastat, pokud by byla hra v běžně distribuované retailové verzi obsahovala totéž, co bylo nabízeno na KS: destičky úkolů poskytující bonusy, černé „pentominové“ dílky umožňující jejich „rozlámání“ na klasická tetromina, mince umožňující provádět v dalším tahu bonusovou akci, více skládaček a možnost hrát až v počtu pěti hráčů. Odebrání všech těchto prvků dalo vzniknout dobrému a přístupnému abstraktnímu filleru, který se však (zvláště náročnějším hráčům) poměrně rychle omrzí právě díky až přílišné trivialitě herních prvků a mechanik. Jestli je za touto z mého pohledu až příliš brutální simplifikací vidina autorů (resp. „obchoďáků“ projektu) postupně vydávat zmíněný obsah z KS formou dalších rozšíření nebo rovnou nějaké luxusnější verze hry, netuším a stejně jako v případě podvojnosti EN/CZ pravidel je mi to jako koncovému uživateli celkem jedno; ve výsledku převládá pocit určité hořkosti stejně jako při pohledu na nemluvně bez končetin: je sice živé, ale ručičky a nožičky mu citelně scházejí.

Ve stávající recenzované verzi „L“ krátkodobě zabaví (a zpočátku zabaví skutečně řádně), ale časem působí spíše dojmem prototypu, kterému chybí větší herní hloubka. Hledáte-li abstraktní hru, která nabídne dotažená pravidla a více strategických možností, poohlédněte se jinde nebo si počkejte na rozšíření či další vydání ve verzi, která nabídne všechno to, co mělo v „L“ už v základu zůstat, aby o něm šlo s čistým svědomím prohlásit, že jde o skutečně dobrou hru a nikoliv jen dobrou hříčku.