Podezřelí

hodnoceno 38x (Seznam vlastníků)

Záhada modrého expresu

Autor: Bluda | 7.12.2021 | 9

Je 5. srpen 1934, Claire Harperová jede se svým otcem, slavným profesorem kriminologie Johnem Harperem na Oxfordské univerzitě, vlakem z Londýna do Edinburku. Namířeno mají za soudcem Cameronem, aby tam nastoupila na stáž, neboť chce kráčet v otcových stopách. Claire ještě netuší, že právě v tomto vlaku bude řešit svůj první velký případ. Rozhodně však ne poslední…

Podezřelí jsou novou detektivní hrou, kterou nám na tuzemský trh přináší vydavatelství Tlama games. V krabici nalezneme tři případy, Tlama games ovšem ještě ke hře dodává jeden menší promo případ, který dějově předchází případům v krabici.

Jelikož je každý případ pevně daný, je prakticky hratelný pouze jednou. Při případném dalším hraní už budete znát řešení a nebude přítomen efekt překvapení, jak příběh a jednotlivé souvislosti postupně odhalujete. V tom je hra trochu podobná dnes velmi populárním únikovkám.

Ke každému případu patří balíček karet (vždy jich je zhruba 55), list s úvodem do případu, dva dokumenty a obálka s řešením. Je čistě na vás, zda hru budete hrát sami, nebo třeba s celou rodinou či kamarády – vyšetřovat musíte společně, ale závěr si můžete dělat každý sám.

Na začátku každého případu vás vždy některá z postav přivede na místo činu a popíše vám situaci. K dispozici vám obvykle nabídne nějaké dokumenty, které vám usnadní orientaci – například vám načrtne plán domu a sepíše seznam osob, které byly v domě přítomny ve chvíli, kdy ke zločinu pravděpodobně došlo.

Hned od začátku také máte seznam otázek, na které je nutno najít odpověď – vždy budete muset přijít na to, kdo čin spáchal, často pak budete muset odhalit motiv, vražednou zbraň, sled událostí činu předcházejících a podobně. Otázky se pro jednotlivé případy liší.

Karty na stole

Nyní již je vše na vás. Vy se musíte rozhodnout, kde budete pátrat a které osoby budete v jakém pořadí vyslýchat – pokud hraje více hráčů, je pochopitelně nutné se na postupu dohodnout. Pro každý případ máte k dispozici balíček očíslovaných karet a postupujete podobným způsobem, jako kdybyste hráli gamebook – najdete si např. na náčrtku domu, že sklep můžete prozkoumat na kartě číslo 3, vyhledáte tedy příslušnou kartu, vyložíte ji na stůl a přečtete její text.

Ve hře narazíte na několik typů karet – karty lokací, stop a výslechů. Nicméně tím si nijak nemusíte lámat hlavu – všechny fungují prakticky stejně. Vždy jde o to, že karta odhalí nějaké nové informace a často vás může odkazovat na další karty.

Lokace je většinou jakýmsi rozcestníkem – nabídne vám pohled na dané místo a několik zajímavých detailů, které stojí za prozkoumání – tedy odkazy na další karty, tentokrát obvykle karty stop.

Stopy často odhalí nějaký zajímavý detail čí zásadní informaci, můžete také třeba najít předmět, který budete muset později použít.

Karty výslechu pak popisují informace získané od jednotlivých lidí. Zde musím vypíchnout, že na stejnou situaci se často různí lidé dívají úplně z jiného úhlu, většina lidí vám také řekne jednu či dvě věty o ostatních osobách – i zde jde často vycítit, jaké mezi nimi panují vztahy.

Ilustrace na kartách jsou hezké a především funkční. Někdy je potřeba všimnout si nějakého detailu, nikdy to však není tak, že byste museli hledat nějakou téměř neviditelnou blechu, jak to bývá právě u některých únikovek.

Vražda o třech dějstvích

Postupně tedy odhalujete příběh a jednotlivé indicie, na stůl si tedy vykládáte další a další karty, až dosáhnete bodu, kdy počet vyložených karet dosáhne počtu stanoveného u seznamu otázek. Pro všechny případy jsou definovány tři takovéto checkpointy. První nástává v okamžiku, kdy máte před sebou 30 karet (jste tedy cca v půlce pátrání), druhý pro 45 karet a třetí nastane, když máte vyloženy všechny karty (což je vždy kolem 55 karet). U promo případu se čísla vzhledem k menšímu rozsahu (a tedy i počtu karet) liší. Aby vám tento checkpoint neunikl, doporučuji karty vykládat do řádků po deseti.

V tuto chvíli je třeba se zastavit a shrnout si veškeré informace, které máte, a pokusit se odpovědět na všechny otázky. U prvních dvou checkpointů se vám může stát, že na některou z otázek ještě vůbec ani netušíte odpověď – to je v pořádku a nic zásadního se neděje. U posledního už byste asi alespoň tušit měli. Pokud vás hraje více, můžete si každý napsat odpovědi sám za sebe, abyste pak mohli porovnat, kdo z vás byl nejpozornější.

U dalšího bodu znovu zhodnotíte situaci a můžete klidně napsat i jiné odpovědi – změnou však zneplatníte odpověď z minulého checkpointu a na konci hry pak mají odpovědi tím vyšší hodnotu, čím dříve byly správně zodpovězeny.

Po zapsaní odpovědí pokračujete dál ve vyšetřování, až odhalíte úplně všechny karty. Následuje poslední zhodnocení a definitivní zapsání odpovědí. Zde bych rád doporučil, ať si na hru (a hlavně na tuto fázi) rezervujete dostatek času. Pokud si nejste naprosto jisti, je chybou otočit poslední kartu a hned vynášet verdikt. Právě díky spěchu v této fázi jsme uzavírání jednoho z případů docela pokazili, což nám pak bylo dost líto.

Již jste se shodli, jak to vše bylo a kdo je viníkem? Je tedy na čase otevřít obálku a dozvědět se, jak se vše stalo doopravdy. Zde bych opět rád pochválil, že v obálce nenajdete prosté řešení typu: „Vrahem je kotelník a vražednou zbraní lopata.“ Namísto toho naleznete příjemně rozvedené doplnění celého příběhu, pohnutky postav i popis toho, čeho jste si měli všimnout a na základě čeho jste měli dojít k příslušným závěrům. Za sebe rozhodně tleskám a musím říct, že i když se člověk v něčem úplně netrefí, je rád, kdyz třeba alespoň částečně tušil správně.

Nakonec podle toho, jak brzo jste byli schopni správně zodpovědět jednotlivé otázky, spočítáte výsledné skóre, které vám pak určí poslední část tohoto příběhu.

Není kouře bez ohýnku

Je asi mnoho způsobů, jak pojmout detektivní hru. Jsou lidé, kterým bude vyhovovat, že u her využívají moderní technologie a budou nadšeně mobilem skenovat kvanta QR kódů nebo prohledávat počítačovou databázi s různými záznamy. Myslím, že to může být prima a třeba databáze u hry Detektiv určitě dává smysl, ale já jsem tak trochu staromilec a tak mám hrozně rád, když věci fungují tak nějak jednoduše a chytře bez elektronických udělátek. Když si zkrátka na všechno můžu sáhnout.

Přesně to je důvod, proč miluju balíček karet ve hře Robinson Crusoe, kde je mi sice dopředu jasné, že na mne číhá „zlomená noha“ (když jsem ji tam sám dal), ale prostě vím, jak to celé funguje, a taky se nemusím bát, že si tu hru nezahraju za 10 let, až dnešní aplikace na telefonu už dávno nebudou fungovat. Mám rád, když hru vytáhnu a všechno, co k ní potřebuju, je v krabici, protože si s ní někdo vyhrál tak, že balíček karet ke správnému a smysluplnému řízení hry prostě stačí. Nepotřebuji u uníkové hry blikající a pípající krabičku, kam strkám klíče – daleko více ocením bláznivé papírové kolečko v Exitu, které mi pomůže najít odpověď na to, zda uvažuji správně.

Možná tak hra pro někoho bude mechanicky příliš jednoduchá, ale tahle hra je především o příběhu a atmosféře – a příběh a atmosféra je v téhle hře opravdu parádní. Samozřejmě záleží na tom, s kým ji budete hrát (pokud si ji nedáte jen sólo) a v jakém prostředí, ale její potenciál je opravdu silný. Oceňuji, že pod každým příběhem je podepsaný jiný autor, také je každý z jiného prostředí a jak je budete postupně hrát, v každém se objeví něco nového, co vás jistě mile potěší. Nechci moc prozrazovat, ale ač jde „jen“ o odhalování nových karet, setkáte se s jednoduchým, ale hezky vymyšleným způsobem, jak třeba porovnat velikost bot podezřelých s nalezenými otisky. Někdy zas třeba získáte některé informace až poté, co nastaly určité události.

Všechno nebo nic

Jestliže vás láká detektivní příběh ze 30. let minulého století a vyhovuje vám systém podobný gamebooku, mohu vám Podezřelé jen doporučit. Pokud se postaráte o počítání karet tak, aby vám neunikl žádný checkpoint, není v podstatě potřeba vysvětlovat žádná pravidla (ona vlastně skoro žádná ani nejsou), takže se všichni mohou naplno ponořit do příběhu a přemýšlet (nejen) nad tím, kdo je vrah. Líbí se mi i to, že se neměří reálný čas, ale jako měřítko se bere počet vyložených karet. Nezáleží tak na tom, zda čtete pomalu či rychleji, nebo že vás od hry na chvíli vytrhne dítě – přesto je však dobré pečlivě zvážit, koho půjdete vyslechnout nejdříve a prohlídce kterých lokací dáte přednost před jinými.

Podezřelí nejsou klasickou deskovou hrou. I přesto – nebo snad právě proto – nabízejí silný a zajímavý zážitek. Na druhou stranu, možná právě tím, že to není klasická deskovka, k nim snáze můžete nalákat i někoho, kdo není deskovkám příliš nakloněn.

Hra je zkrátka přesně na opačné straně spektra, než třeba staré dobré Cluedo, které je sice opakovaně hratelné, a třeba v naší rodině poměrně oblíbené, ale žádného příběhu se zde nedočkáte.

Jsem moc zvědavý, zda se ještě objeví krabice s nějakými dalšími případy, určitě bych o jejím nákupu moc dlouho nepřemýšlel.

Ještě je ale potřeba odpovědět na jednu otázku: Vyplatí se koupit takovouto „jednorázovou“ hru? Cena na první pohled není zas tak malá, ale když vezmu v úvahu, že v krabici naleznete tři příběhy (s promem dokonce čtyři) a u každého můžete strávit hodinu až dvě v kruhu rodinném, je to asi jako kdybyste šli čtyřikrát do kina. Ač bych tedy asi nejprve váhal, nakonec musím říct, že ta investice za to stojí. Navíc herní materiál nijak neničíte (narozdíl od některých únikovek či legacy her), takže nic nebrání tomu, abyste hru případně poslali dál, nebo ji přímo již kupovali s tím, že ji budete sdílet třeba s kamarády či nějakou spřátelenou rodinou.

Já však svou krabici půjčím svým nejbližším a pak ji vrátím na čestné místo ve své sbírce, které si určitě zaslouží. Když mám nějakou hezkou knihu či gamebook, také se jich hned nezbavím, i když už vím, jak to dopadne. A věřím, že za nějaký čas ještě ke slovu příjde – možná, až se u nás ukáže nějaká návštěva, nebo za pár let, až už si nebudu pamatovat všechny detaily těch případů, uvidíme…