Parky: Na cestách

hodnoceno 26x (Seznam vlastníků)

I cesta může být cíl…

Autor: Caranthir | 2.5.2023 | 5

…ale je tomu tak vždycky? 

 Titul Parky: Na cestách je svým způsobem spin-offem úspěšného titulu Parky, který vzal naše stoly a peněženky útokem před pár lety. Ohromující ilustrace pocházející z uměleckého projektu The Fifty-Nine Parks (jehož je deskovka součástí), oku lahodící komponenty a promyšlené herní mechaniky udělaly z Parků oblíbenou součást herních seancí v podobně poměrně nenáročné eurovky s relativně krátkým herním časem a snadno vysvětlitelnými pravidly. Koneckonců, o tom si můžete přečíst v recenzích i zde na ZH, například zde od AlfBoarda.

Parky se poměrně rychle dočkaly rozšíření Po setmění (Nightfall) a Do divočiny (Do divočiny). Designér Henry Audubon nyní přichází s Parky: Na cestách, které jsou propagovány jako „zjednodušená cestovní verze Parků“. Je tomu opravdu tak? 

What's in the box?

Samotná krabička je stylizována ve stejném stylu jako Parky, a to včetně vnitřních ilustrací. Podobně jako v Parcích zde najdete sérii velkých karet, ze kterých sestavujete cestu, po které se procházejí vaši turisté; dále pak suroviny…pardon, podle herní terminologie „upomínky“ – žaludy, kameny a lístečky – představované pouze kostičkami ve třech tlumených pastelových barvách: šedé, olivové, a hnědé; figurky turistů, které tentokrát nejsou malované, ale zato jsou přímo tvarovány jako turista s holí; figurku medvěda a šestistěnnou kostku; čtyři papírové žetony čutor (také odkazující na mechaniku z velkých Parků), žeton slunce, hromádku karet fotografií a hromádku karet turistických odznaků. K tomu také pravidla (CZ a SK) a pohlednici.

Celé je to takové „hezoučké“ – karty tvořící cestu jsou vyvedeny ve stejném stylu jako Fifty-Nine Parks série. Jsou také oboustranné, s druhou noční stranou, která příchází ke slovu při hře samotné. Nemají na sobě sice nápis, co zpodobňují, ale fajnšmekři jej najdou na zadní straně pravidel.

Turistům byly – podobně jako zdrojům – přiděleny tlumené podzimně pastelové barvy, nečekejte tedy žádné carcassonovské barvy velikonočních vajíček. Bílý, šedý, olivový a hnědý, ke každému patří čutora s tartanovým vzorem zhruba v jeho barvě – z jedné strany prázdná, z druhé plná.

Jak se to hraje?

Hlášení kapitána: Doposud jsme si v recenzi užívali klidného vyhlídkového letu po obsažených vizuálních prvcích, dále nás nicméně čekají určité turbulence.

Jak se Parky: Na cestách hrají? Jednoduše. Na začátku hry připravíte „trail“, jak zní v originále podtitul hry. Mezi karty začátku a konce umístíte náhodně zbylých pět. Pod odpovídající destičky umístíte to, co na každé destičce můžete získat – tři typy upomínek, fotografie a figurku medvěda. Vedle počátku a konce umístíte po dvou odznacích a nad konec cesty žeton slunce.  Medvěda dáte na prostřední lokaci. Pak si ještě každý vezmete dvě karty odznaků a jednu si dáte lícem dolů před sebe. Tím je hra připravena.

Ve svém tahu se pohnete se svým turistou (máte zde jen jednoho, nikoli dva jako v Parcích) o 1 až 2 pole od současné pozice ve směru, kterým se turista dívá, a provedete akci pole, na kterém jste skončili. Pak hraje soupeř.

Co můžete udělat: Vzít si šutřík, vzít si žalud, vzít si lístek, vyměnit jednu upomínku za dvě jiné stejného druhu, udělat fotografiii za upomínku.  Když narazíte na medvěda, hodíte si kostkou a medvěd se posune na místo, které na ní padlo; vy můžete navíc provést akci nové medvědovy lokace. Když dojdete na konec cesty, provedete místní akce, otočíte se a šlapete zase na začátek, provedete místní akce, otočíte se, a tak dokola až do konce hry.

Oproti Parkům je zde několik klíčových rozdílů: za prvé, turisté si navzájem neblokují pole. Za druhé, turisté chodí během hry sem a tam namísto toho, aby se na konci cesty vrátili na začátek a začalo další období. Každý příchod turisty na konec cesty způsobí posunutí slunce o jeden kousek stupnice doleva. Jakmile začne cestovat po pěti prostředních destičkách, postupně je otáčí na noční strany, které obsahují silnější základní akce (ber 2 místo 1, foť zadarmo, měň 1 za dvě jiné). Celé to slouží jako časovač hry; jakmile slunce dorazí na poslední pole (začátek a konec trasy mají nahoře více políček, kterými slunce prochází), je konec.

Čutora slouží jako projíma… pardon, teleport. Prostě vás posune o libovolný počet polí ve směru, kterým zrovna jdete, a nedá se použít, dokud ji znovu nenaplníte.

Hra má dva způsoby, jak bodovat. Prvním jsou odznaky, které vyměníte za upomínky na konci nebo na začátku cesty.

Každý odznak má svou cenu, kategorii a bonus. Cena je jasná. Bonus může být buď okamžitý (zpravidla akce nebo suroviny zdarma), nebo bodovací na konci hry – buď přímo v podobě bodů, nebo modifikace bodování na konci hry (například +1 za další odznak stejné kategorie apod.).

Upomínky můžete vyměnit za kterýkoli odznak u daného krajního bodu cesty, nebo za svůj „utajený“ v ruce. Pokud jej vyložíte z ruky, ihned si doberete skrytě další z balíčku.

Fotografování znamená, že si vezmete buď dvě vrchní karty z balíčku fotografií, jednu si necháte a jednu zahodíte nebo si vezmete vrchní kartu z odhazovacího balíčku. Každá fotografie má na sobě bodovou hodnotu na tabulce, plus potenciálně ptáka (na ilustraci, ale hlavně sedícího na té cedulce). Body jsou opět jasné, a ptáci přinášejí na konci hry speciální ornitologickou trofej (+4 body). Další ptáky můžete najít mj. i na odznacích.

Takže abych to shrnul – chodíte sem a tam, navzájem si nepřekážíte a sbíráte odznaky a fotky, na konci si srovnáte body a určíte vítěze. Ale dost bylo zoologie… pardon, deskriptivy. Je načase zodpovědět klíčovou otázku.

Jaké to tedy je?

 Hlášení kapitána: Posádka na místa, pasažéry prosíme o usazení do sedadel a zapnutí bezpečnostních pásů.

Dlouho jsem si lámal hlavu, jak tuhle pasáž uvést, ale nakonec mi s tím pomohl nedávný pubkvíz, kdy jedna otázka mířila na slavné britské politické rivaly z 19. století – toryho (konzervativce) Benjamina Disraeliho a whiga (liberála) Williama Gladstonea. Byli známí svými britsky noblesními, ale jedovatými poznámkami adresovanými navzájem. A Disraeli jednou na Gladstonovu adresu prohlásil , že „[WG] has not a single redeeming defect“, česky nejčastěji překládáno jako „nemá jedinou kladnou vadu“. A to samé podle mne vystihuje tento titul.

Parky: Na cestách jsou bohužel hrou  repetitivní, mechanickou, a nezdráhám se říci, i nudnou. Troufám si říci, že tahle hra je exemplárním příkladem toho, jak by se „zjednodušené“ či „cestovní“ verze dělat neměly. Prvky z původní hry buď vypouští zcela, nebo je transformuje způsobem, který rozhodně není k lepšímu.

Parky nebyly nijak extrémně hráčskou hrou, spíše se jednalo o lehké filler euro. Jejich krása ale spočívala mj. v nutnosti taktizovat, vybírat si správně akce, blokovat soupeři pole, snažit se vyzobat ty správné parky, apod. Sice tam existoval mechanismus, který toto pravidlo dovoloval jednorázově obcházet skrze táborák, ale představovalo to výzvu, plánování a interakci mezi hráči. Zde to zcela chybí.

Zatímco v Parcích jste sbírali a plnili čutory pro jednorázové bonusy, zde slouží čutora pouze ke zrychlení pohybu. Bohužel jsme ale přese všechnu snahu nepřišli na důvod, proč by někdo chtěl zrychlovat a ne si poctivě mechanicky po jedné odťapat a vyzobat všechny možné suroviny. Možná úplně před koncem, abyste soupeře připravili o poslední věc, co ještě chtěl udělat? Nebo skočít pro nějaký odznak dříve než soupeř?

Když o tom mluvím, sbírání odznaků je také prakticky jedinou mezihráčskou interakcí, kterou v této hře zažijete – vzít si tenhle konkrétní dříve, než soupeř.

Medvěd: V Parcích sloužila divoká zvířata jako žolíkové zdroje; zde znamená medvěd bonus akce navíc zdarma. Jenže díky kostce nemáte vůbec kontrolu nad tím, jaká tato akce bude. Je tak v podstatě nemožné cokoli v tomto ohledu plánovat, jisté je jen, že uděláte „něco“ navíc.  K tomu pak přidejte další náhodu v tom, jak si dobíráte tajné odznaky…

Vsuvka: Popravdě nechápu, proč byly zvoleny právě takovéto barvy pro turisty a suroviny. Je zřejmé, že se trochu šetřilo (3 turisté jsou shodní barevně se surovinami), ale zejména bílý a šedý se celkem pletou. A v ne zcela dokonalém osvětlení se manželce pletl kámen (šedá) s listy (olivová), a to zejména na kartách odznaků.

Odznaky sice budí dojem velké variability (a oceňuji pokus je flavorově sladit s funkcí), ale ve finále zjistíte, že na tom až tolik nezáleží. Hra budí dojem, že stojí za to nad ní přemýšlet, ale  ve finále jsou výsledky velmi těsné a empiricky zjištěno je to vlastně jedno. Při našich hrách jsem se snažil odznaky „kombit“ pro co nejvíce bodů, manželka brala odznaky náhodně a fotky zásadně vícebodové nehledě na ptáky… a ve 4 z 5 her (cca o 4 méně, než této hry chtěla hrát) vyhrála.

Parky: Na cestách bohužel berou předchozí Parky a na jejich velmi lákavém vizuálu staví nikoli „zjednodušenou“, ale vysoce vykostěnou hru, kterou bych přirovnal (s ohledem na hrou nabízené volby a podíl náhody) ke složitějšímu Člověče, nezlob se nebo Monopolům.  S tím rozdílem, že u obou zmíněných her se (ať už si o nich jako zkušení hráči můžeme myslet cokoliv) najde publikum, které je ocení. Zde popravdě nemám nejmenší tušení, kdo by měl být pro tuto hru vhodnou cílovkou.

Je zřejmé, že se nejedná o hru pro zkušené hráče. Ale co nabízí těm nezkušeným? Jednoduchá pravidla, to ano – ale jinak absolutní nezáživnost a nezdráhám se říci, že někoho deskovkami nepolíbeného by mohl „first contact“ v podobě takovéhle hry spíše úplně odradit.  Hru můžete zjednodušit, ale nesmíte ji vykostit. Co se týká těch „jednoduchých pravidel“ – zrovna jsme se dostali k báječné hře Santorini, která je aktuálně znovu na KS – pravidla na 2 minuty, zábavy kopec. Jen to, že má hra jednoduchá pravidla, to nespasí. A je to snad vhodná hra pro děti na cesty? 

Mám tady k tomu dva hodnotící výroky: Kamarádova manželka konstatovala, že: „Je to ideální hra na okamžiky, kdy nechceš, nebo nejsi schopen u hry přemýšlet.“

Já se ovšem jedním dechem ptám, zda v takovém případě není lepší investovat čas do něčeho jiného, než do hraní jakékoli deskovky.

Děti jsou – ve všem – díky své upřímnosti těmi nejpřísnějšími kritiky. A moje devítiletá Alenka, jinak už obstojná hráčka věcí od Azulu přes Útulná doupata po Svět divů tuhle hru zhodnotila v jedné větě, kterou v necenzurované verzi uvádím: „Táto, ono je to sice jednoduchý, ale úplně blbý.“

P.S.: Manželka žádný hodnotící výrok kromě dotazu, kdy (nikoliv zda) to pošlu někomu dále, neměla…

Co tedy říci o Parky: Na cestách nakonec?

Moje hodnocení: 3/10

Plusy:

• Krásné vizuály založené na sérii Fifty-Nine Parks
• Skladnost a kompaktnost

Mínusy:

• Repetitivnost a mechaničnost
• Prakticky žádná interakce mezi hráči
• Minimální možnost voleb v průběhu hry
• Náhoda
• Nezábavnost
• Nepříliš vhodně (matoucně) zvolené barvy komponent/grafika odznaků

Poprvé v historii, co mám tu čest být součástí Recenzního programu ZH, nemohu s lehkým srdcem recenzovaný titul doporučit. Parky: Na cestách jsou přinejlepším slabounkým odvarem populárních Parků. Tohle zjednodušení se prostě absolutně nepovedlo a pokud toužíte po hře, která hezky vypadá, není velká (takže se dá brát na cesty) a je zábavná, i pokud toužíte po nějakém pěkném filleru mezi náročnější hry… najdete v této cenové kategorii lepší alternativy.