Paranormální detektivové

hodnoceno 27x (Seznam vlastníků)

Recenze hry „Paranormální detektivové“

Autor: mh | 23.12.2020 | 4

Je tmavý večer, přerušovaný pouze občasnými bouřkovými záblesky, které po pár vteřinách doprovází zadunění hromu, přehlušující bubnování vytrvalého deště. Uvnitř starého sídla v kamenném krbu praská oheň a spolu s několika svícny mihotavým světlem osvětluje starobylou místnost, které vévodí dřevěný stůl, u něhož kolem dokola sedí pět lidí. Každý z nich se svými malíčky dotýká malíčků svých sousedů a všichni mají v očích očekávání věcí příštích. V čele stolu sedí žena, která vypadá jako v transu — oči má zavřené, ústa mírně pootevřená, rysy napjaté. Pomalu, ale zřetelně vysloví: „Duchu, jsi–li zde, zaklepej dvakrát. Nejsi–li tady, zaklepej třikrát!“ V tu chvíli se ozve zaklepání na dveře…

Hra Paranormální detektivové je párty hrou pro 2–6 hráčů, ve které jeden z nich představuje ducha člověka, který zemřel nepřirozenou smrtí, a ostatní pak detektivy, kteří se pomocí spiritistických schopností chtějí dopátrat, jak dotyčný zemřel, kdo ho sprovodil ze světa, proč, čím a kde k tomu došlo. Hru lze hrát buď kompetitivním způsobem, kdy každý z vyšetřovatelů dedukuje sám na vlastní pěst a soupeří s ostatními, kdo první odhalí celou pravdu, nebo kooperativním způsobem, kdy všichni vyšetřovatelé dedukují společně a společně také buď vyhrají, nebo prohrají.

Hru vydalo vydavatelství Lucky Duck Games, které stojí např. za hrou Kronika zločinu. Do češtiny ji lokalizovalo vydavatelství ADC Blackfire Entertainment.

Přístupnost hry

Důležitou otázkou je, zda je hra vhodná pro děti. Oficiální klasifikace je 12+, což asi vzhledem k tématu odpovídá. Je nutné si uvědomit, že se tu vždy jedná o smrt člověka a některé detaily mohou být trochu drastičtější. Pro lepší rozhodování jsou případy, které obsahují odkazy na drogy a sex, označeny symbolem „dohled rodičů“. Každý rodič k tomu pak musí přistoupit podobně jako ke sledování filmu.

Komponenty hry

U párty her jsou určitě důležité rozměry krabice, protože se často hrají v nějakém jiném než domácím prostředí (na chatě, v restauraci apod.), takže je nutné je na ono místo dopravit. Myslím, že Paranormální detektivové toto splňují celkem s přehledem. Krabice sice není úplně malá, takže do kapsy nebo dámské kabelky se určitě nevejde, ale rozhodně to není žádný Gloomhaven, takže do batohu nebo cestovní tašky ji přibalíte v pohodě.

A co kromě sešitu s pravidly objevíte, pokud krabici otevřete? Tak především je to rozkládací kartonová hrací deska (zvaná hlavní), která v sobě spojuje zobrazení základních parametrů řešeného případu (siluetu ležící postavy jakoby obkreslenou křídou), „mluvicí“ spiritistickou tabulku a speciální duchařský „přístroj“ (zvaný stupnice ducha), které již slouží ke komunikaci s duchem. Dále pak pět kartonových zástěn s obrázky jednotlivých detektivů, pět poznámkových vyšetřovacích bloků, pět stíratelných fixů s houbičkou, kreslicí list, dva „provazy viselce“ (černý a bílý), balíček „tarotových“ karet, pět balíčků karet interakcí (po sedmi pro každého detektiva), balíček tří karet interakcí ducha, tabulku hodnocení ducha, deset žetonů krve pro označování parametrů případu (především zranění), tři žetony posuvníků pro stupnici ducha, pět ukazatelů pro „mluvicí“ tabulku a samozřejmě balíček dvaceti osmi karet s případy (scénáři).

Všechny komponenty jsou v odpovídající kvalitě, snad jen žetonky krve mi připadají příliš titěrné. Chápu, že jejich velikost vychází z velikosti obrysu postavy, na který se přikládají, nicméně se s nimi hůře manipuluje a také se obávám, že při méně šetrném přístupu (např. drcnutí do stolu) může snadno dojít k jejich posunutí nebo i ztrátě.

Co se mi naopak velmi líbí, je řešení komponent sloužících k psaní nebo kreslení. Protože v této hře se hodně píše i kreslí, tvůrci zvolili lesklé destičky, na které se píše přiloženými stíratelnými fixami, rovnou opatřenými mazací houbičkou. Toto řešení mi přijde velmi praktické, není nutné řešit případný dotisk spotřebovaných papírových listů. Jediné, na co si musí hráči dávat pozor, je, aby si omylem neumazali část svých poznámek.

Příprava hry

Příprava hry je poměrně rychlá, což je u párty hry také dosti podstatné. Pokud už nemusíte vysvětlovat pravidla (která jsou mimochodem přehledná a srozumitelná), je potřeba se rozhodnout, jestli budete hrát kompetitivně, nebo kooperativně, kdo z hráčů bude duch (ten si vezme svoje karty interakce a vybere kartičku případu, kterou si tajně důkladně prostuduje), ostatní hráči si vezmou svoji zástěnu (nejen podle obrázku detektiva — viz dále), svůj balíček karet interakce (podle vyobrazení v levém horním rohu) a jednu poznámkovou tabulku s fixou. Ostatní komponenty se připraví někde poblíž.

Pokud hrajete ve více než třech hráčích (mezi něž se počítá i duch), musí každý detektiv ze svého balíčku odhodit ty karty interakce, které nejsou určeny pro aktuální počet hráčů (což určuje symbol v levém dolním rohu karty). Při hře tří hráčů zůstane každému detektivovi všech sedm karet a při hře dvou hráčů (jeden duch a jeden detektiv) si detektiv vezme balíčky dvou různých detektivů. Pravidla ještě umožňují drobné korekce v sestavení interakčního balíčku, ale vše je srozumitelně popsáno.

Průběh hry

Jakmile jsou všichni připraveni, hráč hrající ducha přečte ostatním krátký popis vzezření těla oběti, který je na kartě uveden vpravo dole vedle siluety mrtvoly. Zároveň na hlavní desce označí pomocí žetonů krve pohlaví oběti a všechna místa na její siluetě, kde jsou viditelná krvavá zranění. Je potřeba mít na paměti, že u některých případů nejsou žádná taková zranění, což už může něco napovídat o způsobu smrti.

Pak jsou na řadě detektivové. Určí se začínající hráč a dále se hráči ve svých tazích střídají ve směru hodinových ručiček. Duch sám svůj tah nemá, pouze odpovídá na otázky detektivů.

Kdo je na tahu, položí duchovi jednu otázku. Ta se může týkat čehokoliv, jedinou podmínkou je, že se na ni nesmí dát odpovědět „ano“, nebo „ne“ (na rozdíl např. od her typu Černé historky, kde jsou naopak povoleny právě pouze takovéto otázky). Společně s otázkou zahraje jednu ze svých dostupných karet interakce a tím duchovi určí, jakým způsobem má odpovědět. Duch pak musí odpovědět požadovaným způsobem. Většina duchových odpovědí je veřejná a vidí je všichni detektivové, kromě jedné, kterou bude znát pouze ten, kdo se ptal. Použitou kartu hráč odhodí a pro tento případ ji již nebude moci použít.

Pokud se hraje kompetitivní mód, každý detektiv si dělá poznámky skrytě za zástěnou na své tabulce. Může samozřejmě využívat i všech veřejných odpovědí na otázky ostatních detektivů. V kooperativním módu hrají všichni detektivové společně, takže se mohou navzájem radit a – upřímně řečeno – zástěny ztrácejí smysl.

Jakmile se některý z detektivů domnívá, že zná správné odpovědi na všech pět klíčových otázek (kdo, kde, proč, jak, čím), napíše je do své tabulky a nahlas je přečte. Odpovědi by měly být pokud možno jednoslovné, nebo alespoň co nejstručnější (např. odpověď „elektrický proud“ pro otázku „čím“ je určitě akceptovatelná). Duch se podívá na kartu příběhu, kde jsou správné odpovědi uvedeny, a posoudí, do kolika se hráč trefil. Někdy je uvedeno více odpovědí, pak se samozřejmě uzná kterákoliv z nich. Je přitom potřeba postupovat rozumně a uznávat i odpovědi, které sice nejsou přesně uvedeny na kartě, ale mají stejný smysl.

Pokud je všech pět odpovědí správných, hra končí a tento hráč společně s duchem se stávají vítězi hry. Pokud však je některá z odpovědí špatná, duch napíše hráči na jeho tabulku počet správných odpovědí (číslo 0–4), ale nijak nespecifikuje, které konkrétní odpovědi to jsou. Do své tabulky si pak tento počet u tohoto hráče poznamená do prvního volného sloupce. Protože do každého sloupce poznamená pouze jednu odpověď (další odpověď už přijde do sloupce následujícího), poslouží mu tabulka pro určení vítěze v případě, že se do konce hry nikomu nepodaří určit všech pět správných odpovědí. Zároveň může duch odehrát jednu ze svých tří karet interakce a dát detektivům nápovědu mimo pořadí. Nesmí však říct, ani jinak naznačit, na jakou otázku odpovídá. I duch použitou kartu odhazuje a pro tento případ ji již nemůže použít.

Každý detektiv má k dispozici pouze dva pokusy k uhodnutí správných odpovědí. Po druhém špatném pokusu již ve hře končí (byl odvolán) a nemůže se ptát, i kdyby mu ještě zbývaly nějaké akční karty. Teoreticky však i v takovém případě ještě může celou hru vyhrát.

Pokud všichni hráči vyčerpají své dva pokusy, nebo jim dojdou akční karty, hra končí a duch podle své tabulky vyhodnotí za vítěze toho hráče, který uhodl nejvíce správných odpovědí, v případě shody pak toho, kdo tak učinil nejdříve. Duch ale v tomto případě nevyhrává!

Při kooperativní variantě mají všichni detektivové dohromady pouze dva pokusy na uhodnutí. Pokud neuspějí, všichni včetně ducha prohrávají. Pokud uspějí, všichni včetně ducha vyhrávají a míra vítězství se určí z tabulky podle počtu celkem odehraných karet interakce.

Interakce s duchem

Detektivové mají pro interakci s duchem následující možnosti:

• Tarotové karty: Duch si vybere jednu až tři tarotové karty a pokusí se je naaranžovat tak, aby výsledná scéna co nejlépe vystihovala jeho odpověď. Karty může různě natáčet, překrývat, použít jejich zadní stranu. Nesmí však u toho mluvit, ani ukazovat prstem na detaily karet.
• Psací brk: Vyžaduje interakci s detektivem. Detektiv vezme svoji fixu a položí ji volně na kreslicí list. Duch uchopí jeho zápěstí a pokusí se jedním tahem nakreslit odpověď. Linka se nesmí přerušit, jinak detektiv přijde o kontakt s duchem a kreslení musí ihned skončit. Nelze kreslit písmena, slova, ani číslice, ale pouze tvary nebo symboly.
• Duší zavytí: Duch na otázku odpoví neartikulovaným hlukem, nebo ukáže prstem na předmět v místnosti.
• Mluvicí tabulka: Duch pomocí žetonů s čísly označí na mluvicí tabulce skupiny písmen v pořadí, v jakém se vyskytují v jeho odpovědi. Nikdy neukazuje na konkrétní písmeno, vždy pouze na skupinu tří písmen, ve které se nachází. Pokud by chtěl např. označit slovo „zrada“, umístí žeton s číslem 1 ke skupině „JZV“, žeton s číslem 2 ke skupině „DRH“, žeton s číslem 3 ke skupině „OEA“, žeton č. 4 opět k „DRH“ a žeton č. 5 znovu k „OEA“. Jak vidíte, k jedné skupině písmen lze v případě potřeby přiložit i více žetonů. Pokud je odpověď delší, označí duch pouze prvních pět písmen. My Češi se musíme smířit s tím, že „ch“ je potřeba brát jako dvě písmena, a také si musíme domyslet i případnou diakritiku, protože ji mluvicí tabulka neobsahuje.
• Provazy viselce: Duch se pokusí svoji odpověď vyjádřit naaranžováním dvou drátků (bílého a černého) do vhodných tvarů a symbolů. Písmena, slova a číslice jsou opět zapovězené.
• Stupnice ducha: Duch má k dispozici 8 stupnic, na které může umístit 1–3 posuvníky podle toho, do jaké polohy na stupnici jeho odpověď zapadá. Stupnice vyjadřují vlastnosti v rozmezích malý – velký, lehký – těžký, pomalý – rychlý, hodný – zlý, tichý – hlasitý, studený – horký, mladý (nový) – starý a na poslední stupnici je možné určit barevný odstín. Pokud např. chce duch vyjádřit, že zemřel umrznutím, může jeden posuvník umístit co nejblíže k hodnotě studený, druhý k hodnotě tichý a třetí přiložit k modré barvě (zabarvení zmrzlé kůže).
• Dotek ducha: Toto je jediná interakce, jejíž výsledek zná pouze dotazující se detektiv, duch totiž svoji odpověď nakreslí prstem na jeho záda tak, aby ostatní nic neviděli. Opět může kreslit pouze tvary a symboly — písmena, slova a číslice jsou zakázané.
• Šepot z temnot: Odpověď vyjádří duch pouze tichým pohybem svých rtů, při kterém nesmí cokoliv říct nahlas.
• Strašidelné zrcadlo: Odpověď vyjádří duch pomocí pantomimy, která by však neměla přesáhnout 3 vteřiny.

Jak jste si mohli všimnout, všech možných druhů interakcí je ve hře devět, zatímco každý hráč má ve svém balíčku pouze sedm karet interakce. I při plném počtu karet tak nemá každý hráč k dispozici všechny. Je proto dobré si na začátku hry zvolit takového detektiva, jehož interakce budou hráči nejlépe vyhovovat. Navíc je potřeba si uvědomit, že při větším počtu hráčů se ještě některé karty interakcí z ruky odhodí.

Duch má ve svém balíčku pouze tyto tři karty interakce — mluvicí tabulku, stupnici ducha a provazy viselce.

Aplikace

A jéje, toho jsem se bála! Nenáviděný prznitel deskových her — aplikace pro mobilní zařízení je i tady! Předchozí věty berte, prosím, s velkou nadsázkou. Já sám osobně rozhodně nepatřím k zarytým odpůrcům podpůrných aplikací, naopak si myslím, že do světa deskových her přinášejí další rozměr, který je běžnými prostředky nedosažitelný. Navíc aplikace u Paranormálních detektivů snad nemůže pohoršovat téměř nikoho, protože slouží pouze jako katalog dalších případů nad rámec těch, které najdete v krabici. Celá práce s ní tak spočívá v duchově výběru vhodného příběhu (aplikace umožňuje buď výběr podle názvu ze seznamu, nebo náhodný výběr) a v přečtení si jeho detailů. Na konci pak můžete příběh označit jako vyřešený, aby se vám již dále nenabízel.

Aplikace je také v českém jazyce a v okamžiku psaní této recenze obsahuje 35 dalších případů a všechny jsou přeložené do češtiny, za což bych chtěl distributora pochválit.

Postřehy a dojmy

Pravidla

Pravidla jsou napsána přehledně a srozumitelně. Mají sice dvanáct stránek, ale jsou psána docela velkým písmen a doplněna spoustou ilustračních obrázků, takže je budete mít přečtena během chvilky. Navíc jsou prosta logických zádrhelů, takže je pochopíte na první dobrou.

S pravidly však souvisí jedna úsměvná výtka. Vzhledem k tomu, že k dispozici je pouze omezený počet případů k hraní, trochu zamrzí fakt, že v rámci popisných obrázků jsou prozrazeny detaily jednoho z případů (konkrétně č. 1 „To byla šou!“). Doporučuji tedy, aby si po rozbalení hry přečetl pravidla pouze jeden z hráčů a abyste začali hrát případ č. 1, kde bude tento hráč představovat ducha.

Komponenty

Jak už jsem psal, kvalita komponent je dobrá. Co oceňuji, je použití stíratelných tabulek a fixů s mazacími houbičkami. Co se mi naopak moc nezdá, jsou příliš malé žetony zranění, se kterými se špatně manipuluje a obávám se, že se časem poztrácí. Praktičtějším řešením by možná bylo, kdyby obrys postavy byl také stíratelný a příslušná zranění by na něj duch nakreslil červenou fixou.

Herní doba

Na krabici je udávaná herní doba 45 minut. Předpokládám, že se tím myslí na jeden případ. Záleží samozřejmě na počtu a schopnostech konkrétních hráčů, z vlastní zkušenosti mi však přijde, že se jedná spíše o horní hranici než průměr. Nám vycházela herní doba na jednu vyloženou kartu interakce (včetně duchových) průměrně 2 minuty a to se nepovažujeme za žádné přeborníky. Při hře šesti hráčů má každý z detektivů k dispozici 4 karty (plus duch další 3), takže při plném využití všech karet to dělá 46 minut. K tomu však určitě nedojde, my jsme případy vyřešili na maximálně 11 karet interakce, takže jsme se dostávali na čas kolem 20 minut.

Samozřejmě v případě, že je zábava již poněkud rozvolněná, může herní doba trochu narůst. Nicméně reálně bych to viděl na 15–30 minut na případ, což pro párty hru není rozhodně na závadu. Je lepší dohrát více kratších partií, než nedohrát jednu příliš dlouhou, protože to ostatní přestane bavit anebo se mezitím stanou pro hru nepoužitelnými.

Znovuhratelnost

To je slabé místo všech podobných her. Se stejnou skupinou si stejný případ podruhé určitě nezahrajete, protože budete už všechno znát. Je však možné, aby se hráč zúčastnil hry stejného případu s jinou skupinou, ale výhradně v roli ducha, u kterého znalost detailů případu nevadí. S tím úzce souvisí otázka počtu případů k dispozici.

Případy (scénáře) k dispozici a poměr cena / výkon

Při zakoupení obdržíte v krabici 28 karet s případy. Je to takové divné číslo, proč zrovna 28, proč ne třeba 30? Pokud si nainstalujete aplikaci, získáte v současné době dalších 35 případů, to je celkem 63. Přepočítáme–li to na herní dobu, dostaneme se zhruba na 16–32 hodin zábavy. Když započítáme i cenu (zhruba 750 Kč v „normálních“ obchodech, zhruba o stovku levnější v e-shopech a specializovaných prodejnách), dostáváme mezi scénářovými hrami poměrně slušný poměr cena / výkon cca 25–50 Kč na hodinu hraní.

Problém může tkvět jinde. Pokud vás hra bude bavit, určitě si budete v rámci jednoho sezení chtít každý aspoň jednou vyzkoušet roli ducha. Při šesti hráčích to znamená, že spotřebujete hned šest scénářů a zásoba vám tak vydrží zhruba na deset herních setkání. Při menším počtu hráčů se to samozřejmě úměrně prodlužuje.

Je to moc, nebo málo? Asi jak pro koho. Proto jsem se zeptal u distributora, jestli se počítá s rozšiřováním počtu případů. A dozvěděl jsem se, že v aplikaci by se měl počet případů časem rozrůstat. Což je rozhodně dobrá zpráva.

Pokud byste přece jenom vyčerpali všechny scénáře a chtěli hrát dál, není velkým problémem si je zajistit svépomocí. Na rozdíl od jiných her, kde je tvorba fanouškovských scénářů buď přímo nemožná, nebo aspoň náročná, tady vám v tom nic nebrání. ADC Blackfire prý dokonce zvažuje dát fanouškům k dispozici příslušné soubory, ale i bez nich je možné vytvořit vlastní případy. Stačí si na kus papíru poznamenat klíčové odpovědi, stručně popsat příběh a můžete hrát. Inspirovat se můžete třeba u zmiňovaných Černých historek, tam si však budete muset případy trochu upravit.

DOPLNĚNÍ 19.11.2021: Soubory k vytvoření vlastních scénářů jsou již dávno k dispozici ke stažení zde na Zatrolených hrách. V tomto tedy distributor splnil, co avizoval. Bohužel v aplikaci je stále k dispozici pouze těch 35 případů jako zhruba před rokem v době psaní této recenze (a to i v jiných jazycích).

Jak se to hraje, atmosféra

Paranormální detektivové jsou především párty hrou. To znamená, že její koncepce je taková, aby nutila hráče k nějakým společenským aktivitám a přispěla tak k dobré atmosféře konkrétního setkání. Teprve ve druhé řadě přichází motiv dedukce na základě zjištěných indicií. Hra si rozhodně neklade za cíl nějak příliš potrápit mozkové závity nebo strategické schopnosti zúčastněných a s tímto vědomím je potřeba k ní přistupovat.

Dobrá párty hra musí být především svižná a musí bavit. Autoři Paranormálních detektivů vsadili na celkem atraktivní téma komunikace se záhrobním světem. Celkem chytře byl zvolen herní materiál a příslušné interakce, které jsou rozmanité a přitom mají s tématem úzkou spojitost. Na druhou stranu je to pouze duch, který interakce aktivně provádí, detektivové pouze sedí a snaží se dedukovat. Je proto určitě žádoucí, aby se v rámci jednoho sezení v roli ducha vystřídalo více hráčů, ideálně všichni. Do rámce párty her zapadají jednoduchá a srozumitelná pravidla i krátká hrací doba kolem 20 minut na příběh.

Co se týká jednotlivých interakcí, jejich nabídka je pestrá. Nejmenší problémy nám určitě dělala mluvicí tabulka — uhodnout požadované slovo se nám dařilo. Nejtěžší pro nás asi byl šepot z temnot — odezřít správné slovo byl pro nás oříšek. Klobouk dolů před neslyšícími, kteří dokáží odezírat běžnou řeč. Zajímavou variantou jsou tarotové karty, které prověří obrazotvornost jak ducha, tak detektivů, stejně jako provazy viselce. Netradiční je také stupnice ducha, kdy duch pokládá posuvníky až na tři různé stupnice a pomocí nich se snaží kvantifikovat požadovanou odpověď. Strašidelné zrcadlo je klasická, v párty hrách oblíbená „pantolína“, která je tady celkem rozumně omezena délkou tři vteřiny. A kdo z nás nikdy nekreslil nebo si nenechal kreslit prstem na záda?

Na druhou stranu měla hra tendenci k prostojům. Většinou k nim docházelo na straně ducha, kdy delší dobu hledal, jak ztvárnit odpověď na položenou otázku. Zdržení však je poplatné zvolenému typu interakce — u některých nemá duch skoro žádnou práci (např. mluvicí tabulka, kde stačí pouze nastavit žetony pořadí ke správným skupinám písmen), u některých lze aspoň sledovat průběh jeho počínání (např. provazy viselce, kde detektivové mohou pozorovat, jak duch tvaruje drátky), ale některé dokáží zdržovat poměrně dost — např. tarotové karty. Hráč, hrající ducha je totiž nejprve musí všechny prohlédnout a zkusit vybrat ty, které budou nejlépe ilustrovat jeho odpověď. To samo o sobě může chvíli trvat, což teprve, pokud na žádné z karet není nic, co by odpověď aspoň vzdáleně připomínalo (např. znázornit pomocí nich hotel je skoro nemožné). A detektivové celou tu dobu sedí a koukají, jak se duch zoufale probírá balíčkem karet. Ano, mohou si znovu opakovat, co už se dříve dozvěděli, ale přesto to může být zdlouhavé.

Zdržovat mohou ale i samotní detektivové. Např. u mluvicí tabulky — duch ji má sice vyřízenou raz dva, ale zase jsou to detektivové, kteří se mohou zaseknout při luštění, které slovo jim to naznačuje. Nějaký čas pak taky zabere vlastní utřiďování poznatků, takže se může stát, že se i na položení další otázky bude čekat. A někdy bývá oříškem i volba další otázky a především typu interakce ze zbylých karet v ruce — např. vím, na co bych se chtěl zeptat, ale v ruce mi zbývají karty pro vyjádření odpovědi naprosto nevhodné.

Activity to řeší časovým limitem na předvedení úkolu. To se tady moc nehodí, protože i v kompetitivní variantě mají všichni zájem na tom, aby se od ducha dozvěděli odpovědi na všechny otázky. A i duch se snaží, aby jeho tajemství bylo některým z detektivů odhaleno, protože jenom v takovém případě také vítězí.

Dále se nám stávalo, že jsme při hře sklouzávali ke stále stejné sadě otázek — „Kdo tě zabil?“ „Proč tě zabil?“ „Kde k tomu došlo?“ „Jak jsi zemřel?“ „Čím tě zabil?“ Autoři hry nejspíš počítali s pokládáním nápaditějších otázek na širší pozadí případu, ale my jsme neměli moc důvodů ptát se jinak, protože nám to takto připadalo nejefektivnější. To ale může vést k určité repetitivnosti při hraní, zvlášť pokud hrajete více partií za sebou.

Hodně samozřejmě záleží na celkovém složení herní skupiny. Odborně řečeno — jaký lidi se vám k tomu sejdou. Je ideální, pokud to jsou všechno jedinci, kteří jsou kreativní, schopní pohotové reakce, nezkazí žádnou legraci a neberou sami sebe vážně. Pokud je mezi nimi někdo, kdo se necítí úplně dobře při předvádění se na veřejnosti, nebo má slabší představivost, určitě není vhodné, aby hrál ducha. Jako detektiv se však většinou bude moci zapojit bez problémů. A pokud se sejdou nepříliš soutěživí jedinci, zvolte kooperativní variantu, ve které všichni detektivové spolupracují a vyhrávají, nebo prohrávají jako tým.

Je potřeba říci, že nás hra rozhodně bavila, ale přece jenom jsem po rozbalení krabice čekal, že to bude ještě o kousek třeskutější zábava. Nejprve jsme hráli dvakrát kooperativní variantu a podle hodnotící tabulky jsme v prvním případě dopadli úplně nejlépe („profesionální krotitelé duchů“) a ve druhém pouze o jednu příčku hůře („odhodlaní lovci poltergeistů“). Vzhledem k tomu, že jsme u podobných her většinou zvyklí na to, že skončíme hluboko v nejhorším stupni, a že jsme, obzvláště ve druhé hře, měli pocit, že vůbec netušíme, řekl bych, že hodnotící tabulka je poněkud poddimenzovaná, což ale opět nemusí být pro párty hru na závadu. Anebo jsme prostě jenom byli tak dobří. Pak jsme hráli několikrát variantu kompetitivní a vždy se někomu podařilo uspět (správně uhodnout všech pět klíčových odpovědí). A dokonce i člověk, který měl z role ducha obavy a museli jsme ho trochu přesvědčovat, se v ní rozhodně neztratil a nakonec ho to i bavilo.

Varianty hry

Pokud vaše herní skupina nepřekypuje příliš soutěživými hráči nebo jsou schopnosti jednotlivých hráčů z různých důvodů nevyrovnané, zvolte kooperativní variantu, jinak určitě radši hrejte variantu kompetitivní. Liší se pouze v tom, jestli spolu detektivové spolupracují, nebo se každý snaží odhalit pravdu na svou pěst.

Hra ve dvou hráčích (jeden duch a jeden detektiv) je také možná — hraje se úplně stejně, pouze detektiv si na začátku vezme karty interakcí dvou postav (takže jich bude mít 14). Je to ale spíše taková nouzová varianta, při které se vytrácí prvek soutěživosti, případně spolupráce. V takovém případě aspoň hrejte podle pravidel kooperativní varianty a snažte se o co nejlepší výsledek v hodnotící tabulce.

Porovnání s jinými hrami

Vzhledem k typům případů (netradiční ve stylu neuvěřitelných historek) může hra připomínat Černé historky. Je tu však několik rozdílů. Předně jsou v obou hrách povoleny opačné typy otázek — v Černých historkách jsou povoleny pouze zjišťovací otázky (na něž lze odpovědět pouze „ano“, nebo „ne“), zatímco v Paranormálních detektivech jsou tyto otázky naopak zakázány. V Černých historkách hádáte celý příběh, jak se stal, zatímco v Paranormálních detektivech hledáte klíčová slova pro pět kategorií. V Černých historkách se může jednat i o jiné, než kriminální příběhy, v Paranormálních detektivech s detektivy komunikuje vždy duch nějaké mrtvoly. No a v neposlední řadě nemá vypravěč v Černých historkách k dispozici žádné rekvizity.

S ohledem na duchařské téma a na to, že detektivové odhalují kdo, kde, jak, čím a proč sprovodil ze světa konkrétního člověka, se nabízí srovnání se hrou Mysterium. Způsobem hry se však obě hry naprosto liší. Zatímco Paranormální detektivové jsou opravdu především párty hrou, Mysterium je klasickou stolní hrou, která se svými principy blíží spíše Dixitu. Duch vykládá obrázkové karty (vize), pomocí nichž mají ostatní hráči postupně ve třech fázích odhalit, kdo byl svědkem trestného činu, kde se tak stalo a jakým předmětem.

Princip zjišťování pachatele, motivu a vražedné zbraně může evokovat také hru Cluedo. Opět se jedná o klasickou stolní, nikoliv párty hru, a tak má určitě blíže k Mysteriu. Cluedo navíc obsahuje hrací plán, po kterém se pomocí kostek posunují figurky jednotlivých hráčů (detektivů). Princip Clueda je asi Paranormálním detektivům vzdálený nejvíce ze všech zmiňovaných her.

To, že se jedná o párty hru s úkoly, nabízí srovnání s klasikou žánru — hrou Activity. Oproti nim jsou Paranormální detektivové tematicky jednostranně zaměření, což možná překvapivě já osobně považuji spíše za plus. Téma je totiž dostatečně atraktivní a může leckoho lákat k vyzkoušení. Navíc obsahují kromě „obyčejného“ předvádění úkolů a hádání termínů ještě prvek dedukce a určité syntézy, bez jehož zapojení nelze hru vyhrát. Activity mi tedy přijdou oproti Paranormálním detektivům tak trochu bez-duché (spojovník uveden záměrně). Na druhou stranu zde může docházet k větším prodlevám a k určité repetitivnosti při hraní.

Závěrečné zhodnocení

Paranormální detektivové vás sice nevystřelí z trenek, ale jinak je to docela povedená hra, která šikovně spojuje prvky párty her s tématem duchařství, díky čemuž je přece jenom trochu jiná než například Activity. Na druhou stranu se nehodí pro jakoukoliv skupinu, protože kromě obyčejného „předvádění se“ vyžaduje navíc od hráčů jistou míru kreativity, přemýšlení a dedukce. Občas se mohou vyskytnout prodlevy a určitá repetitivnost hry, především při hraní většího počtu partií za sebou. Menším problémem může být také aktuální počet případů k dispozici, ale za prvé se (snad) bude rozšiřovat a za druhé není problém si vymyslet vlastní (není k tomu potřeba nic, než fantazie). Pokud vás párty hry baví, máte vhodnou skupinu hráčů a dokážete odpustit výše zmíněné neduhy, budou Paranormální detektivové vítaným zpestřením vašich setkání s přáteli.