Paleo

hodnoceno 83x (Seznam vlastníků)

Dvacet deka mamutího od kosti s sebou, prosím!

Autor: Meeshab | 17.9.2023 | 6

Paleo, které na naše stoly v nedávné době přineslo Albi, je neotřelou survival hrou, která vás zavede do dob dávno minulých, kdy přežití nebylo vůbec jednoduché. Spolu s ostatními členy svého kmene se budete snažit přežít v divočině, ulovit nějaká ta zvířata, abyste měli co do úst, utéct před těmi, co si chtějí do úst vzít vás, a ještě u toho vynalézat nové technologie a malovat mamuta na zeď. Prostě – budete mít opravdu hodně práce, tak se pojďme mrknout, co na vás čeká v krabici a o co v téhle hře vlastně jde.

Herní komponenty

Krabice s krásnou malbou mamuta na obalu v sobě skrývá papírový inzert, který je ale dostatečně pevný i velký na to, abyste do něj pohodlně umístili hromadu karet – hlavní herní komponenty. Dále ve hře najdete desky hlavního tábora, divočiny a noci, stojan na vynálezy, žetony surovin a vynálezů a také dvě dřevěné hrací kostky. Všechny komponenty jsou kvalitní, dobře provedené, líbí se mi i použitá grafika. Ve hře je navíc dostatečné množství zip bagů k roztřídění jednotlivých modulů a ačkoliv je inzert jen obyčejný papírový, vše tam má své dané místo, a proto všechny komponenty umístíte bez problémů. 

Karty – jak už jsme si řekli, gros hry – jsou rozděleny do několika modulů. O jakou kartu se jedná, můžete zjistit snadno v jejím pravém horním rohu, kde najdete buď písmeno A–J nebo číslo 1–5. Pro hru samotnou pak vždy využijete moduly 1–4, k nimž přidáte libovolné 2 až 3 balíčky A–J. Volbou balíčků ovlivňujete náročnost hry a překážky, se kterými se budete v dané partii potýkat. V krabici je dokonce pár prázdných karet, které můžete využít k vytvoření vlastního modulu.

Pojďme se ale na strukturu karet podívat trošku blíž. Základním rozlišovačem, který ve hře využijete, je rubová strana karty. Ta vám totiž napoví, co zhruba můžete potkat na jejím líci. Vidíte příjemný ohýnek olizující stěny jeskyně? Tak to asi budete moct něco vynalézat, vyrábět, popřípadě získat nového člena vaší tlupy. Je na rubu hora s mamutem? Tak to si pohlídejte, jestli máte dost lovců, protože pokud ne, bude tohle setkání nejspíš hodně bolet. Je tam les? Možná si budeme moct nasbírat nějaké dřevo. A červená? Ta značí problémy. Teda většinou. Ale stejně na ni jednou dojde. Pak jsou zde karty pralidí, nápadů, snů, tajemství a modulů, které používáte v každé hře a povíme si o nich něco později.

Jak se to hraje

A teď se ve stručnosti koukneme na to, jak se hra hraje. Na začátku hry si zvolíte, který scénář chcete hrát. Na výběr máte buď ze sedmi scénářů, které jsou navržené v pravidlech, nebo si můžete vytvořit vlastní kombinaci. Ke každému modulu máte v dodatcích k pravidlům krátký úvod a informace o kartách tajemství, které máte použít, popřípadě bližší popis karet úkolů, které máte splnit.

Karty úkolů položíte lícem vzhůru na desku noci, na desku tábora položíte lícem dolů karty pralidí, snů a nápadů. Pokud byl v balíčku, který zařazujete do hry, nějaký odhalený nápad, dáte ho do stojanu. Každý z hráčů si vylosuje dva pralidi do své tlupy a pokud s sebou mají nějaký předmět, vezme si ho z nabídky. Na desku tábora se vyloží 5 žetonů masa, zbytek karet jak ze základního balíčku tak z balíčků modulů určených pro daný scénář se zamíchá a rozdělí se rovnoměrně mezi hráče (pokud má některý hráč nebo hráči po rozdání kartu navíc, ničemu to nevadí).

V každém tahu se všichni hráči podívají na rubové strany tří vrchních karet ze svého balíčku a rozhodnou se, kterou z nich zahrají. Potom všichni zaráz otočí lícem vzhůru svou vybranou kartu a domluví se, jak budou postupovat. Na kartách můžete najít různé akce, které můžete (nebo musíte) splnit.

Otočíte-li například kartu, která měla na rubu symbol lesa (viz první karta na obrázku nahoře), můžete na ní najít třeba padlý strom. U něj je uvedeno, že máte-li alespoň jednu zručnost (ať už na kartě člena vaší tlupy nebo třeba jako některý z nástrojů), můžete odhodit dvě karty z vašeho balíčku, odložit tuto kartu na pohřebiště a získat tři dřeva. Nemáte-li dost zručnosti (a nikdo vám nechce nebo nemůže pomoct), můžete rovněž odhodit jednu kartu a vzít si jedno dřevo. Karta stromu pak neodchází na pohřebiště ale na odhazovací balíček a setkáte se s ní tak i v příštím dni. Můžete ale také kartu odhodit a pomoct svému spoluhráči. Tuto možnost vám zaručuje symbol spojených rukou dole. Druhá karta, karta tábora, na horním obrázku vám dává možnost vyrobit některý z vynálezů, najmout nového člena tlupy nebo opět pomoci spoluhráči. Na bizona už potřebujete poměrně dost síly a tak pravděpodobně budete potřebovat od někoho pomoct. Pokud bizona porazíte, získáte 4 jídla a kůži. Pokud ho nechcete nebo nemůžete skolit, opět můžete někomu pomoct nebo kartu jen tak odhodit a nechat si ji do příštích kol. To poslední karta – karta nebezpečí – vám nedovolí uniknout. Buď můžete vlka nalákat, k čemuž potřebujete ostražitost, jedno jídlo  (aby za vámi přišel) a nějaký ten čas (konkrétně dvě karty). Pokud se vám podaří vlka nalákat, získáte žeton s vlkem, který vám přinese trvale jednu ostražitost. Máte možnost vlka také zastrašit, hodit po něm pochodeň a vlk uteče do odhazovacího balíčku. Pokud ale nic z toho neuděláte, vlk někomu z vaší družiny uštědří dvě zranění.

Přijde-li některý z bojovníků o všechny své životy, musíte na desku noci umístit žeton lebky. Nasbíráte-li jich pět, máte to spočítáno, prohráno a můžete (až se vyvztekáte) začít od znovu.

Výhodou však je, že si můžete i vzájemně pomáhat. Pokud hráč, který vytáhl kartu, jejíž odměnu chcete získat, nemá dost symbolů, může o pomoc poprosit spoluhráče (jednoho nebo více) a potřebné symboly mohou nastřádat společně. Někdy je podmínkou získání odměny i odhození nějakých karet, což symbolizuje čas, který tlupa strávila sběrem nebo lovem (tyto karty musí vždy odhodit hráč, který kartu s odměnou obrátil).

Některé z karet ale pomoc druhým neumožňují – typicky karty nebezpečí (s červeným rubem). Ty po otočení musíte vyhodnotit vždy, a i v případě, že je odhazujete na hromádku coby symbol času stráveného jinou činností, vám stejně uberou alespoň jeden bod života. Otočíte-li tedy červenou kartu nebezpečí, nemůžete pomoci nikomu jinému, nicméně spoluhráči stále mohou pomoci vám. Nemůžete se vyhnout keři s jedovatými bobulemi, na které váš bojovník narazil, ale může vám na pomoc přijít spoluhráčův sběrač nebo šaman, který vám (díky své ostražitosti) řekne, že ty trpké červené bobule fakt nemáte jíst a máte si raději zajít na zajíce. Díky tomu ale přijde o možnost třeba ulovit mamuta nebo si vyrobit pochodeň. Je to tedy neustálý boj o to, co je potřeba hodně a co ještě více.

Takhle se postupně prolízávate svými balíčky, dokud vám nedojdou karty nebo dokud se nerozhodnete jít spát. Jít spát můžete i v případě, že vám na ruce zbývají nějaké karty, ale vy je nechcete využít. Například pokud vám zbývá hodně karet nebezpečí a vy nechcete riskovat. V tom okamžiku už druhým pomoct nemůžete a čekáte, než den dokončí zbytek tlupy. Na konci dne musíte nejen všechny přeživší nakrmit, ale také splnit podmínky na kartách úkolů. Pokud někoho nenakrmíte, přibude vám na desku další lebka. Stejně tak když nejste schopni splnit úkol. Poté se seberou všechny karty, zamíchají se, rozdají a začíná se další den.

Jak se připravit o život a prohrát hru, už jsme si popsali. Je to celkem jednoduché a zvládne to opravdu skoro každý hned na první pokus. Horší je to s výhrou, ke které potřebujete namalovat mamuta na zeď. Mamut se skládá z pěti dílků, jejichž zisk umožňují jen některé karty (zpravidla velmi drahé na zdroje), popřípadě některé z vynálezů, které můžete… vynaleznout. Ale i to se dá zvládnout a zvláště s lehčími balíčky se po pár hrách otrkáte a budete mít v tlupě jednoho pra-Picassa vedle druhého. Pokud dokončíte malbu mamuta v okamžiku, kdy současně získáte i poslední – pátou – lebku, stejně jste vyhráli (a to je fajn vědět, protože často je zisk kousku mamutího obrázku vykoupen krví některého z členů vaší tlupy).

Co na to říkáme

Stručná pravidla tedy máme za sebou a teď se vrhněme na naše zážitky. Musím říct, že ačkoliv se to na první pohled nezdá, hra je velmi atmosferická. Vše do sebe zapadá a dává smysl. Ulovili jste mamuta? No tak si seberte maso a jeho kartu hoďte na hřbitov – z toho už se nikdo nenají. Pokáceli jste nějakou soušku? Seberte si dřevo a odhoďte kartu. Prostě jak postupně pokračujete hrou, karty se zdroji vám valem ubývají. Není tudíž žádoucí v pravěku setrvávat dlouhou dobu, protože je sice fajn pokácet trní, o které jste si tuhle vypíchli oko a zabít jedovatého hada, ale když pak nemáte co úst, čím si zatopit a z čeho vyrobit nástroje, stává se vaše přežití téměř nemožným.

Proto se na začátku nedoporučuje prohlížet si líce karet, se kterými budete hrát. Poprvé tak hrajete s jistým prvkem překvapení. Vlastně nevíte, co úplně od kterého balíčku očekávat. Sice tušíte, že v té jeskyni by se možná mohl nacházet poklad, který hledáte, ale vůbec nevíte, co k jeho získání budete vlastně potřebovat. Když se odhodláte na líc karty kouknout, může se stát, že to někdo z vaší tlupy šeredně odskáče, ale pokud máte aspoň trošku pamatováka (a kolektivní vědomí tomu dost napomáhá – to, co je na kartě, vidí všichni), budete další den vědět, že bez oštěpů a pochodní tam nemá vůbec smysl strkat prokřehlý nos.

V téhle hře je tedy interakce mezi hráči, plánování a strategie opravdu zásadní. Bude lepší strávit nějaký čas trháním bobulí, které mi nasytí jednoho člena tlupy nebo raději vlítneme do lesa a do hor splašit dřevo a kameny, abychom pak mohli vyrobit oštěpy na lov mamuta, který večer nakrmí celou tlupu a ještě nám poskytne kůže? Co ale když se mi někdo zraní? A to ještě musíme počítat s tím, že spoustu zdrojů potřebujeme na plnění úkolů. A co teprve karty tajemství? Na ty člověk narazí v jednotlivých modulech a mohou člověku nejen pomoci, ale také ho naopak dorazit, protože ne vždy je na nich něco příjemného. Mohou vám přinést nový vynález stejně jako krvelačného vyžírku z cizího kmene, který vám něco ukradne, někoho zraní a pak zmizí. Má tedy cenu za drahé zdroje kartu tajemství získávat nebo se na to raději vybodnete? I zde pomáhá, že při opakování stejného scénáře už tušíte, které karty brát a kterých se raději vyvarovat.

Ačkoliv je hra očividně zaujatá proti všemu živému, co se ji snaží pokořit, dokáže občas ukázat i svou přívětivou tvář. Děje se tak především díky kartám snů, které občas můžete získat. Ty vám nejen rozšíří váš ztenčující se balíček, což je super, ale zpravidla vám přinesou nějakou výhodu, potravu,… Prostě se vám třeba zdá o místě, kde se nacházejí léčivé kořínky, tak si tam pro ně skočíte a hned můžete léčit zraněné spolubojovníky. Nebo si vzpomenete, jak vám dědeček vyprávěl o tom, jak vyrobit past… Prostě: sny jsou dobré, a když na ně narazíte, určitě se jim nebraňte.

Co se týká počtu hráčů, mohlo by se zdát, že ve čtyřech, což je maximální počet, ve kterém lze hru hrát, bude nejjednodušší si pomáhat a hra pojede lehce jako po másle. To sice pojede, ale nejspíš ne úplně tam, kam jste chtěli směřovat. Ve čtyřech hráčích totiž nemáte na ruce tolik karet, proto den ubíhá mnohem rychleji. I když se domluvíte, kdo kam půjde, pomoct zpravidla potřebují všichni, a tak se celkem často stává, že někdo odhodí svou kartu bez užitku, protože jeho zručnosti, ostražitosti nebo síly není potřeba (pomohl jiný spoluhráč), ale na vlastní akci chybí zdroje. Nemluvě o domluvě samotné. Většinou má každý pocit, že jeho akce je přece důležitější než to, že kolegovu sběračku právě uštknul had, a přece mu nepůjde na pomoc, když zrovna narazil na tak parádní kořínky. A toho jídla, co musíte na konci dne mít, abyste nasytili všechny členy vaší velké tlupy!

Ve dvou je to fajn. Hezky si pomáháte, snadněji se domluvíte, karty bez užitku odhazujete méně často a ani jíst se tolik nemusí. Ale ve dvou zase těžko dáte (zvlášť na začátku) dohromady dostatek síly, abyste ulovili třeba mamuta. A když už jste vysbírali všechny bobule v okolí tábora, stejně na něj musí jednou dojít. Ve třech se mi hru zahrát nepodařilo, takže tady bohužel nemohu soudit.

I když je hra dedikovaná pro 2–4 hráče, má i sólo režim, který je popsán přímo v pravidlech a hlavní změny jsou tři. Jednak do začátku nedostanete žádné jídlo, takže se hned první den musíte pěkně otáčet, abyste si nějaké sehnali, a pak také nemáte možnost pomoci od spoluhráče. Tohle minus je vykompenzováno kostkami. Ty jsou dvě a na každé ze stran je vždy jeden až dva symboly ostražitosti, síly nebo zručnosti. Pokud vám v sólo variantě nějaký symbol chybí, můžete odhodit dvě karty a hodit jednou kostkou (nebo odhodíte čtyři karty a hodíte oběma kostkami) a pokud vám padne symbol, který potřebujete, můžete jej využít coby pomoc. I když vlastně máte v ruce plný počet karet, stejně není jednoduché v sólu uspět. Právě hody kostkami z něj dělají složitou záležitost. Nikdy nevíte, co padne (a ono to většinou nepadne). Proto jsem zkoušela si zahrát sólo i coby variantu dvou hráčů. Prostě jsem měla dvě tlupy, dvě hromádky karet a díky tomu, že se stejně vybírají karty podle rubu, šla tato varianta překvapivě dobře aplikovat i na sólo. A líbila se mi určitě víc. Přece jen zde pomoc byla účinnější. Shrnuto a podtrženo – ve dvou hráčích se mi hra prostě líbila nejvíc, ať už byl tím druhým hráčem někdo jiný nebo já sama.

Na hře, kromě již výše zmíněné atmosféry, oceňuji i vysokou znovuhratelnost. I když časem projdete všechny balíčky, nemáte-li v hlavě CML, nebudete si určitě pamatovat, že v jedné z jeskyní balíčku C na vás číhá medvěd a vy potřebujete dva zručné a tři silné bojovníky s loučí, abyste ho porazili. Tím, že můžete kombinovat balíčky dle libosti, můžete si vytvářet hromady nových scénářů všech možných obtížností.

Co mi na hře naopak trošku vadí, je podíl náhody. Někdy se prostě balíček namíchá tak, že se po pár prvních tazích topíte ve dřevu, šutrech a flákoty masa blbouna nejapného si přikrýváte mamutími kůžemi, jindy sotva vystrčíte nos z jeskyně a už vás uštkne had a při úprku před rozzuřeným mamutem si ještě vypíchnete oko o keř s jedovatými bobulemi. Tohle prostě nijak neovlivníte a někdy to prostě nesedne. Ale je to prostě tak a zpravidla to přesně vykresluje život praobyvatel Země.

No a jsme u obtížnosti. Nebojím se říct, že tahle hra patří mezi ty opravdu složitější. Ne co se týče pravidel – ta jsou až dětsky jednoduchá, přežit jen tak bez dalších podmínek byste asi taky zvládli, ale úkoly, které přicházejí s jednotlivými scénáři, vám pěkně zatopí!

Varianty hry

Ale nemusíte klesat na mysli. V návodu najdete i variantu usnadnění hry. Jednak si v případě, že si máte vzít nového člena kmene, můžete vzít dva a vybrat si, který vám víc vyhovuje (což je fajn, protože se třeba můžete domluvit se spoluhráči a někdo bude mít svoji tlupu uzpůsobenou spíš k boji a jiný třeba ke sběru – podle toho se budete vydávat do rozdílných lokací), pak si také do začátku můžete vzít dva vynálezy a také nějaké kameny a dřevo no a nakonec si tehdy, když si navzájem pomáháte, můžete pomoct i s odhazováním karet (čili je nemusí odhazovat výhradně jen hráč, který danou lokaci obrátil).

Pokud ale snídáte stodvacítky hřebíky, běháte po rozdrcených pivních lahvích a vůbec milujete rozličné sebemrskačské aktivity, máte možnost si hru i ztížit. Získané suroviny například nedáváte na kartu tábora, ale do své tlupy s tím, že každý pračlověk unese jen dvě suroviny (a ty vyloží v táboře až v okamžiku, kdy vyložíte kartu domova), vybíráte si jen ze dvou vrchních karet balíčku, každý z vašich nově příchozích členů tlupy získá automaticky jedno zranění a/nebo při pomoci někomu ze spoluhráčů musíte odložit dvě karty z balíčku (prostě vám asi trvá, než k němu doběhnete).

Abych to tedy nějak zabalila a ucelila – Paleo je hra, kterou si podle mého názoru užijete v jednom nebo dvou hráčích, ale lze ji hrát až ve čtyřech. Jedna partie vám zabere zhruba kolem půl hodinky (pokud neumřete dřív) a rozhodně ji můžu doporučit těm, kdo hledají výzvy a mají rádi hry s atmosférou. Ačkoliv pravidla nejsou nijak těžká, držela bych se v tomto případě doporučení Albi a hru hrála až s dětmi od deseti let.