Odhodlaní: Normandie

hodnoceno 220x (Seznam vlastníků)

Spojenci se vylodili v Normandii. Už zase.

Autor: Slouha | 15.11.2020 | 7

Odhodlaní: Normandie jsou hrou na vojáčky s názvem, co trochu nejde do pusy. Jejími autory jsou David Thompson a Trevor Benjamin a její českou verzi přináší vydavatelství MindOK. Jedná se o hru výhradně pro dva hráče, která je zasazená do tématu druhé světové války. Jeden hráč se ujme role Američanů a druhý pak musí hrát za vojáky nacistického Německa. Ve hře na malé mapce z čtvercových dílků terénu pohybujete svými jednotkami a snažíte se (většinou) obsadit určitá území nebo potlačit protivníka (rozuměj: vyvraždit mu spoustu vojáčků).

Četa v balíčku

V celé hře se budete soustředit hlavně na svůj balíček, ve kterém najdete pár karet válečného zmatku, které tvoří takovou vatu, která vám spíše zabírá místo, a pak karty vojáčků. Ty představují jednotlivé členy vaší čety a jsou dokonce pojmenované, asi abyste mohli křičet konkrétní jméno, když o daného muže na bitevním poli přijdete. Vojáci jsou v balíčku rozděleni podle svého zaměření. Najdete zde tak pátrače, střelce, kulometčíky, minomet, odstřelovače a pár velitelů. Většina z těchto druhů jednotek je rozdělena ještě do týmů podle písmen A, B a C. Všechny karty kromě velitelů jsou pak spojeny se žetonem, který znázorňuje pohyb těchto jednotek po mapě.

Každá karta umožňuje provést hned několik akcí, které tvoří gró všeho, co se ve hře děje. Akcemi můžete (za určitých podmínek) pohybovat žetony po mapě, střílet na nepřítele anebo si zavolat posily, které poté zamícháte do svého balíčku. Možnosti karet, ze kterých se balíčky mohou skládat, jsou pro obě strany stejné. To, které karty ale budete skutečně při hře používat, se liší podle jednotlivých misí. K Odhodlaným (vůbec ten název nedokážu instinktivně skloňovat) totiž dostanete knížečku dvanácti různých misí, které sledují postup amerických jednotek po vylodění v Normandii. Každá mise nabídne speciální rozložení sil a počátečních pozic, které vždy představuje určitou výzvu – někdy pro jednu stranu více než pro tu druhou.

Pacifista hraje za nácky

Jak bylo možná patrné i z krátkého úvodu téhle recenze, nejsem zrovna fanda her s válečnou tématikou. Z někoho, kdo trávil hodiny pobíháním po lese s falešnou zbraní a hraním Call of Duty 2 jsem se postupem času proměnil v totálního pacifistu. Řešení konfliktů jako takové mi v deskových hrách nevadí, spíš mě úplně neláká si zahrát hru tematicky zasazenou do opravdového historického konfliktu. Nehledě na určité etické aspekty „přehrávání“ skutečných válečných tažení mi spíš taky přijde, že je pro člověka obtížné některé ze zúčastněných stran fandit, když ví, že ve skutečnosti prohrála. Konkrétně nepříjemné je to pro mě u druhé světové války, když se má někdo zhostit role právě Němců. Jasně, můžeš se radovat, že si vyhrál, ale zvítězili nacisti, takže jsme vlastně stejně všichni prohráli. Nehledě na to, že právě samotné téma bojů druhé světové se mi zdá taky něčím vyčerpané. Tím nechci říct, že by k němu nebylo co říct. Spíš si nedovedu představit, že mi o něm něco smysluplného dokáže říct desková hra.

Když dám tohle stranou, tak se musím trochu se studem přiznat, že Odhodlaní jsou dobrá hra. I mě totiž donutili jásat, když můj poslední pátrač, který byl od začátku hry skryt na nepřátelském území, přes celou mapu sejmul střelce protivníka. A pak mě zase hned přiměli vykřiknout s frustrací toto: „Jakto, že ten tvůj blbeček z týmu B ještě nechcípnul!“ Hurá, násilí a nízké pudy zvítězily. Jakmile se do knížečky misí jednou pustíte, promění se pro vás kartičky a žetony z jednotlivých vojáků v abstraktní jednotky, díky čemuž si můžete opravdu připadat jako válečný velitel nebo řecký bůh hrající si svojí vlastní hru s životy, na kterých mu pramálo záleží. Ale nechci křivdit řeckým bohům. Pokud tohle byl účinek, který na mě volba tohohle tématu měla mít (jak tvůrci v manuálu deklarují), tak si nejsem úplně jistý, jestli se mi to líbí.

Míchání vojáky

Co ale vím, že jde v případě Odhodlaných (nebo Odhodlaní? - já fakt nevim) o hru extrémně hratelnou. Budování balíčku (deck-buliding) zde dává smysl, skvěle funguje a poměrně koresponduje se zvoleným tématem. Celá hra působí trochu jako dítě Memoiru 44 a Dominionu, které je napudrované tak, že nesmrdí generičností (*kašel*Dominion*kašel*) ani nebudí dojem hraní si s plastovými vojáčky. Zásadní věcí je, že čím více se do vás bude protivník trefovat, tím méně budete mít kartiček v balíčku a tím více budou vaše možnosti omezené. Za každý zásah totiž musíte z ruky, odhazovacího nebo dobíracího balíčku odhodit jednu kartu (vojáka) dané jednotky. Což ale paradoxně nemusí být na škodu, protože ostatní jednotky se vám tak do ruky dostanou častěji. Hra navíc přichází se skvělým ozvláštněním: vojáky můžete posílat zpět do zásoby i ze své vlastní vůle. V zásobě si pak mohou odpočinout, jsou relativně v bezpečí před vyřazením ze hry a vy si je můžete zavolat zpět jako posily, až se situace zlepší.

Jak to celé vypadá v praxi? Kola jsou rychlá a začínají vyhodnocením iniciativy – zahrajete s protihráčem najednou jednu kartu z ruky bez efektu a podle čísla v jejím levém horním rohu rozhodnete, kdo začíná. Pokud vám to vyjde (ano, je zde poměrně značný prvek náhody), zahrajete za své kolo tři karty, čímž většinou hlavně pohnete odpovídajícími jednotkami nebo jimi na někoho vystřelíte. Pokud se rozhodnete pro palbu, spočítáte si jaké je obranné číslo jednotky, na kterou střílíte, hodíte desetistěnnou kostkou (ano, jsou zde i kostky), a vyhodnotíte zásah. Toť téměř vše. Vaše kolo je u konce a hraje protihráč. Takto to jede až do splnění cílů pro danou misi.

Celá hra je tak taktický boj ve velmi jednoduché a přístupné podobě bez obtížného rozhodování. Od prvního pohledu na karty, které držíte v ruce a na herní plán je téměř jasné, co můžete udělat. Hra vás tedy nestaví před velká a náročná rozhodnutí, ale vyznává spíše svižnou hratelnost. Tím zásadním ozvláštněním je, že vlastně každý druh karet je důležitý. Hra je v tomhle ohledu krásně vybalancovaná. Karty velitelů potřebujete primárně na „kombení“ a „dokupování“ nových karet. Pokud nemáte střelce, prakticky jste prohráli, minometčíci způsobují zranění a ztrátu karet ve velkém a na velkou vzdálenost, odstřelovači mají lepší podmínky pro trefení se a kulometčíci dokážou zdárně zdržovat další jednotky. Nejzajímavější je ale omezení pohybu a důležitost pátračů, bez kterých se většina vašich zbylých jednotek nikam nepohne a budou jen střílet na plechovky v počátečním stanovišti.

Taktické hříčky

Teď možná několik slov k misím, které můžete hrát buď nezávisle na sobě, nebo postupně jako jednu velkou kampaň. Jednotlivé mise jsou vždy uvedeny doprovodným textem, který vás má asi dostat do situace. Je ale tak stručný, že někdy budete marně hledat souvislost mezi událostmi, které popisuje a počátečním rozložením mise. Přičemž propojení misí do jedné kampaně také nepřinese žádný souvislý narativ. Jen si po jednotlivých vítězstvích můžete ještě vyhodnotit, kdo vyhrál v celé kampani. Což je hezké, ale žádný jiný cíl než to, že chcete vítězit, vám to nedá.

Pokud hrajete mise jednu po druhé od první do poslední, tak vám hra pouze představuje konkrétní jednotky postupně. Více jak polovina z misí je tak takovým trochu rozvleklým tutoriálem. Což je maličko otrava, protože zahrajete docela dost her do doby, než máte pocit, že hrajete plnou verzi hry. I mise, které vás ale mají seznámit s nějakým konkrétním herním mechanismem, jsou často vymyšlené tak, že hráči mají asymetrické výchozí pozice, takže si třeba daný mechanismus či jednotku vyzkouší jen jeden hráč. Pro toho pak hraní představuje určitou taktickou hříčku, zatímco ten druhý se často snaží prvního zkrátka rozstřílet na padrť. Díky časové nenáročnosti jedné partie se ale klidně můžete vystřídat a dát si danou misi znovu. Přece jen ale hrajete za válkou pomatené vojáky, kteří chtějí válku ukončit, ne si znovu prožívat jednotlivé bitvy. S větší pravděpodobností tak budete spíše zvědaví, jaké rozestavení terénu a jednotek přinese mise další a radši tak celou knížkou misí prosvištíte bez toho, abyste si nějaké mise zopákli.

To nemusí být nutně na škodu, protože i takhle z Odhodlaných (to skloňování mi furt přijde zvláštní) dostanete za dobrou cenu hodně zábavy. Hra je naštěstí (možná záměrně) také zcela otevřená možnosti vytváření fanouškovských scénářů. Ani po dohrání 12 misí tedy hru neodložíte jako válečného veterána do domova herních důchodců, ale máte možnost z tohohle vojáka vykřesat ještě mnohem více akce.

Příprava a střely z půlky hřiště

Rozestavení misí mě vede k další drobné výtce, kterou ke hře mám. Na to, jak jsou Odhodlaní (ne, pořád jsem si nezvykl) poměrně nenáročnou hrou, je příprava hry na můj vkus až příliš dlouhá. Trvá, než roztřídíte karty, rozestavíte mapu a rozmístíte jednotky. Navíc herní krabice neumožňuje nějaké efektivní roztřízení a vůbec uskladnění komponentů jako třeba právě praotec deck-buildingu – Dominion. Než všechno rozestavíte podle nákresu pro danou misi a než připravíte balíky, můžete si klidně pustit pár úvodních scén epizody Bratrstva neohrožených.

Další výtkou, kterou je možné proti Odhodlaným (tak snad takhle?) vznést a kterou jsem už nastřelil výše, je prvek náhody. Na hodech kostkami a na tom, v jakém pořadí si karty z balíčku vytáhnete, dost závisí, zda si ve hře povedete dobře nebo ne. Na druhou stranu s oběma těmito věcmi Odhodlaní dobře pracují. Kostky po chvíli hraní ani nevnímáte a tím, že balíček karet není nikdy tak velký a karty vám z něj ubývají i díky protivníkovi, se tvůrcům podařilo ze hry téměř vyřadit prvek toho, že zaplavíte svůj balíček kartami, které pak nevyužijete, což se mi v deck-buildingových hrách stávalo téměř pořád. To ale neznamená, že svého soupeře nemůžete stejně dost nakrknout tím, že vám při náhodných střelách z dálky budou padat samé 0 (auto-hit) nebo si líznete tři karty stejné jednotky. Marně budete soupeři vysvětlovat, že vám neměl dát šanci to udělat nebo si na své jednotky měl dávat větší pozor. Přišel o výhru kvůli štěstí. Ale hádám, že i taková je válka. Akorát tady si to můžete celé resetovat nebo si zkusit zahrát další misi. Třeba to tentokrát bude naopak.

Napoleon i strýc Karel doporučují

Dále bych mohl ještě zmínit tiskovou chybu v misi 6, ne-úplně-ideálně odolné karty, drobné osobní problémy, které mám s překladem (včetně samotného názvu) či ještě jednou zdůraznit to, že tahle hra mohla klidně mít nějaké neotřelejší téma. V ničem z toho se ale nechci pitvat, protože jsem si hru jménem Odhodlaní přes všechny výhrady, které k ní mám, velmi užil a asi ještě některý čas užívat budu. Je totiž příjemně návyková a přináší napětí z taktického boje ve velmi snesitelné, rychlé a od tématu trochu odtažité podobě. Navíc celkové grafické ztvárnění je příjemně přehledné a na válečné téma vcelku přívětivé. Hru si tak může užít jak váš militantní strýc Karel, tak i třeba vaše přítelkyně, jejíž objevené válečné nadšení vás může přimět klást si otázky, zda nežijete s reinkarnovaným Napoleonem. S radostí tak čas od času odložím svou mírumilovnou povahu a vyřádím se na bitevním poli Odhodlaných v dobré společnosti karet a žetonů.