Nemesis

hodnoceno 660x (Seznam vlastníků)

Je to ještě vítězství…?

Autor: necrofrost | 3 hodiny 30 minut | 19.10.2019 | 5

Hra: Nemesis

Hráči: idmax, Krejza9, necrofrost

Co to je za světlo… červená… červená… sakra, to blikání. Dostávám se k sobě, uvědomuji si, že ležím… v nějaké kapsli? Hibernatorium, už vím, spala jsem. Vlastně všichni spíme, ale měli jsme se přece probudit až na Zemi. Tedy ostatní. Já se měla probudit o pár dní dříve abych splnila svůj úkol, ale tohle nevypadá jako sekvence zahajující přistání na Zemi. Pomalu se z kapsle soukám ven. Koukám, že stejně mátoživě se ven souká mechanik a hele – na druhé straně se z hibernace souká ven i můj „úkol“. Vědec se pomalu sápe na svůj vozík. Sakra, proč už musí být vzhůru i mechanik, vše šlo vyřešit tak snadno a rychle. No dobře, budu na to muset jít méně přímočaře.

Scházíme se společně nad kapslí, jenž pravděpodobně způsobila tenhle povyk – nebo spíš to, co v ní bylo a odešlo hrudníkem původního obyvatele ven. To blikání nevěstí nic dobrého. Je nezbytné se rozhodnout, co dál. Ostatní dva se chtějí podívat na motory, kde tuší problém a zdroj červeného poplachu. Samotný problém s kapslí by měl vzbudit nejen mechanika, ale i zdravotníka, zdroj tedy bude skutečně někde jinde. Souhlasím s nimi: „Běžte, tam je určitě hlavní zdroj problému, já zkontroluju můstek.“ Přeci jen se budu cítit bezpečněji sama než s nimi za zády, a třeba se mi podaří přijít na to, jak vyřešit můj problém na vozíku.

Vydávám se na druhou stranu. Mezitím slyším vědce, jak nadává, že vjel do nějakýho slizu. Třeba se o něj ten sajrajt postará. Mechanik to evidentně zaslechl také: „…nooo,“ říká opatrně, „zkusím asi jinou cestu, stejně je potřeba zkontrolovat i pravý motor.“ Jakmile vstoupí do chodby, dveře za ním se zasyčením zapadnou. To asi nebylo v plánu. Vypadá to, že loď vyřeší vše za mě. Tak teď ještě zajistit, aby nevyřešila mě. Ok, takže zpět k mému původnímu plánu. Vstupuji do monitoringové místnosti, evidentně je poškozená. Trochu se rozhlédnu, poberu pár důležitých věcí a pokračuji dál.

V centrálním komunikačním terminálu na okamžik zapraskalo. Nachází se po celé lodi a měl by nám umožnit zůstat alespoň v minimálním kontaktu. Vědec, přes ruch v přístroji, nejdříve mele něco o hluku všude kolem sebe a pak slyším jeho křik o nějaké formě života, která na něho útočí. Jeho paranoidní vize by mi mohly pomoct. Já mezitím objevila evakuační komory do sekce A. I tady je dost šikovných pomůcek schopných pojistit si pohodový průběh mého výletu, například granáty. Zároveň jsem provedla drobné opravy. Najednou zaslechnu, jak se vědec mezitím dostal k motoru a hlásí, že se mu jej povedlo opravit a před něčím prchá. Tak na tohle se určitě spolehnu. Opravu prvního motoru už hlásí i mechanik. Tady ale nevěřím nikomu, ostatně úkol se dá splnit různými způsoby, zvlášť když zadání znělo NÁVRAT ZA ŽÁDNOU CENU.

Už jsem na můstku. Znervózňuje mě, že i mechanik vyplašeně řve něco o neznámé agresivní formě života, jenž ve chvatu popisuje jako „obrovský zasraný zmrd s palicí jak banán“. Prchá skrze další místnosti. Vypadá to, že tu skutečně nejsme sami, oba shodně popisují hluk ze všech stran. Na můstku je zatím ticho a klid, pozornost čehokoliv se tedy zaměřila na ostatní… fajn. Kontroluji kurz, s tímhle nemůžeme přiletět na Zemi, hluboký vesmír se mi zdá jako dobrý cíl. V okamžiku, kdy jej nastavuji, se v commu ozve šílený řev mechanika. Ječí něco o hnízdě a královně. Najednou dostávám obraz na hlavní panel… to je neuvěřite… co to je za monstrum. Zabírá naprostou většinu místnosti… obraz mizí… mechanik ztichl. Sakra, musím zmizet. Ještě před odchodem do evakuační komory uzamykám dveře místnosti stojící mezi komorami a tím monstrem. Dvě místnosti ode mě je vědec… do háje, to není možný on to snad přežije… to musím sakra fakt všechno dělat sama. Vypadá to že v komoře A nám však zbyl jen jeden únikový modul… budu tam dřív. Při vstupu do evakuační komory ale zaslechnu hluk. Najednou TO spatřím přímo před sebou. Sakra, kde se to tady vzalo, střílím po tom a prchám na můstek. Seknul po mně a zasáhl mě do nohy vypadá to dost vážně, v místě je černá krev značící infekci. Asi jsem ho ale zranila. Vydává se za mnou. Zkusím se kolem něho naposledy proklouznout zpět do evakuační komory a ponechat ho za sebou na můstku. Za sebou slyším ránu, jak na můstek dopadl granát (já se snad do toho vědce zamiluju a zabiju ho rychle). Ten velkej parchant to ale ještě stihnul, natáhl pařáty, cítím ostrou bolest v zádech, otočím se a… NE, já měla přece přežít, vždyť jsem už tak blí…………..

Další, kdo míří do evakuační komory je vědec, celou dobu tušil, že po něm ta mrcha jde, teď se spokojeně usmívá, asi má taky své domácí úkoly splněné. Vhazuje dýmovnici na můstek, kde pod rouškou dýmu míjí to co zabilo průzkumnici. Vjíždí do evakuační komory, natahuje se po uzávěru k podům. Ze tmy za jeho zády se však vynoří šest pařátů, nelítostně sápou vše, čeho se jim povedlo zmocnit. Na lodi se rozhostilo ticho. Jediným vítězstvím tak je, že Země bude uchráněna od těchto… kdovíčeho.

Odehráno v: neuvedeno