Můj první nedobytný hrad

hodnoceno 16x (Seznam vlastníků)

Obrana hradu pro nejmenší

Autor: Azz | 19.3.2023 | 2

Útočí! Jdou na nás! Připravit k obraně na zahnání nepřátel zpět na útěk! Nedovolíme jim dobýt náš hrad!

Skřeti, trolové a podobná chamraď se chystají na náš hrad. Hradby jsou pevné, ale je čas povolat hrdiny, kteří zaženou domýšlivé skřety zpět do jejich jeskyní a doupat. Ale nechceme jim ublížit, jen je zažeňme tam, odkud přišli! Chopte se svých pomůcek pro odchyt skřetů a dejte jim pořádně za vyučenou!

Můj první nedobytný hrad je kooperační rodinná hra určená pro jednoho až čtyři hráče od 4 let a je zjednodušenou variantou starší hry Castle Panic. Ve hře se snažíte ubránit svůj hrad před nájezdem nepřátelských skřetů a trolů, kteří se v každém kole přibližují s cílem udělat z vašeho hradu hromádku kamení.

Jak napovídá věková hranice, jedná se o hru určenou spíše pro mladší hráče.

Co najdete v krabici

Uvnitř krabice najdete nejprve pravidla, ta jsou jasná a krátká. Na 4 stranách najdete vysvětleno vše, co ke hře potřebujete, i s ilustracemi. Trochu nezvyklé je vytištění pravidel na obyčejném papíře. U pravidel jsem obecně zvyklý na voskovaný papír vyšší gramáže. Nejde o nic zásadního. Hra je principiálně tak jednoduchá, že si pravidla projdete poprvé za pár minut a pak je již nejspíš nikdy nebudete potřebovat vytáhnout.

Pod pravidly se objeví herní plán. Ten má podobu cesty poskládané z jednotlivých polí od lesa směrem k hradu. Na jednom konci se budou objevovat nepřátelé, na druhém stojí váš hrad, který budou chtít dobýt. Každé pole je označeno symbolem, který je potřebný k zahánění monster – trojúhelníky, kolečka a čtverce vyvedené v červené, zelené nebo modré barvě.

Následují žetony nepřátel. Ty jsou velké a na pěkně silném kartonu. Myslím, že takovéto komponenty jsou ve hře pro malé hráče opravdu důležité. Dobře se berou i do méně šikovných rukou a dobře se s nimi operuje.

Z kartonu také sestavíte stojící model hradeb a samotného hradu. Jelikož se nejedná pouze o ležící žeton, vypadá na herním plánu pěkně a dokresluje atmosféru bránění opravdového hradu. Jelikož se hrad i hradby pouze postaví na herní plán, nebojím se nějakého markantního opotřebení a ani po několikerém zahrání nejeví žádné známky ošoupání. Samozřejmě se dobře vejde do krabice s ostatními komponenty i v sestavené variantě, není jej tedy třeba rozkládat.

Poslední důležitou součástí jsou karty. Krom čtyř taháků popisujících, jak se hra hraje, je balíček složen z karet s obrázky hrdinů se symboly odpovídajícími různým polím herního plánu. U karet považuji za důležité zmínit, že papír je poměrně tenký a jsou to obyčejné papírové karty. Oproti robustním žetonům působí poněkud zanedbaně. Zvláště u dětské hry, kde se dá předpokládat, že manipulace s kartami není úplně ideální mě tato kvalita karet překvapuje. Karty bych tak doporučil obalit, aby déle vydržely. Osobně nejsem zastáncem obalování karet. Hůř se mi s kartami manipuluje a nemám pocit obalených karet v ruce rád. Nicméně v tomto případě si myslím, že je to celkem nutnost, aby karty chvíli vydržely.

Ohledně grafického zpracování je hra velice pěkná. Působí pěkně dětsky, ač tématika nepřátel je spíše trochu klučičí. Má čtyřletá dcera byla nadšená z hradu, ale vůči skřetům s rozhněvanými výrazy byla na první pohled skeptická. Hrdinové na kartách jsou dětské postavy s různými pomůckami na chytání nepřátel, a vyvažují tak rozhněvanou hordu. Vnitřní část krabice je dokonce vyvedena jako kobka, kam posíláte poražené nepřátele, což dodává atmosféře další úroveň, kdy nevršíte poražené nepřátele pouze někam na hromádku, ale posíláte je tam, odkud vylezli.

Celkově hra působí velmi hezkým pohádkovým dojmem.

Jak se hra hraje

Jak jsem již napsal v úvodu, ve hře hráči společně brání svůj hrad před nájezdem zlovolných skřetů.

Ústředním dějištěm je tedy herní plán s cestou na jejímž konci hráči postaví svůj hrad. Po cestě postupují skřeti k hradu. V této jednodušší variantě hry Castle Panic vede k hradu jen jedna cesta, a pozornost se tak nemusí tříštit na nebezpečí přicházející z více směrů. Na začátku hry jsou na prvních třech polích nachystáni první nepřátelé. Jejich žetony jsou označeny hvězdičkou a na každé pole přijde jeden.

Krom herního plánu hráči ještě nachystají hromádku žetonů nepřátel otočených lícem dolů a balíček karet. Z toho si na začátku vezme každý hráč jednu kartu.

V průběhu herního kola provede každý hráč čtyři jednoduché kroky:

1. Lízne si kartu.
2. Zahraje jednu kartu z ruky nebo požádá o pomoc spoluhráče, aby zahrál kartu z ruky místo něj.
3. Pohne všemi monstry na herním plánu o jedno pole blíže k hradu.
4. Vezme ze zásoby nepřátel nový žeton a umístí ho na začátek cesty k hradu.

Podívejme se blíže na jednotlivé kroky:

Ke kroku líznutí karty asi není potřeba moc dodávat.

Stěžejní akcí hráče je tedy zahrání karty. Jak jsem zmínil výše, jednotlivá pole cesty jsou označena barevnými symboly. Pokud hráč zahraje kartu s odpovídajícím symbolem, zažene nepřítele, který na něm stojí, zpět do jeskyně (tedy krabice). Některé karty k tomu disponují více různými symboly stejné barvy, nebo stejným symbolem různých barev a dají se využít na kterékoliv z těchto polí. Jako bonus můžete najít ještě dva typy speciálních karet – jedna vám postaví zpět zbořené hradby a druhou odkopnete libovolného nepřítele z herního plánu zpět do zásoby žetonů (přijde tedy znovu).  Pokud nemůže hráč zahrát svoji kartu, ale hodilo by se zahrát kartu, kterou má jiný hráč, může jej o to požádat a tento hráč tak hraje mimo svůj tah místo aktivního hráče, nedojde ale ke změně pořadí a herní kolo pokračuje, jako by kartu zahrál aktivní hráč.

Poté, co odehraje hráč svůj tah, ať již zahrál kartu on nebo někdo v jeho tahu, pohnou se všechna zbývající monstra na herním plánu o jedno pole blíže k hradu. Jelikož se nepřátelé nasazují na herní plán postupně, je vždy na jednom poli pouze jeden nepřítel. Pokud by takový nepřítel stál již před polem hradu, narazí nejprve do hradeb, které zbourá, a vrátí se do krabice. V případě, že hradby již nestojí, dojde ke zničení hradu a hráči prohrávají.

V poslední fázi hráč vezme jeden náhodný žeton nepřítele ze zásoby a umístí ho na začátek cesty. Žetony se tahají náhodně a v hromádce se schovávají hned čtyři druhy nepřátel – skřet, běžec, tlačoun a šéf.

• Základní skřet se prostě nasadí a nemá žádnou další schopnost. Takových je nejvíce.
• Krom základních skřetů může přijít také Běžec, který se prodere na pole před žeton nepřítele, který je nejblíže hradu. Pokud přijde v nevhodnou chvíli, může rovnou zaútočit i na hrad, pokud vám stojí zrovna nepřítel přímo před branami.
• Jako další může přijít Tlačoun. Ten pohne všemi žetony, včetně sebe, o jedno pole blíže k hradu.
• Jako poslední typ je tu Šéf. Ten funguje stejně jako Tlačoun, tedy pohne všemi nepřátelskými žetony na cestě, ale k tomu se po něm vytáhne ještě další náhodný žeton.

Jelikož se jedná o hru kooperační, hra vždy končí buď společnou prohrou (zbořením hradu), nebo vítězstvím (všechny žetony nepřátel jsou bezpečně uklizeny zpět v krabici – došlo tedy k zahnání všech nepřátel za použití karet).

Jak hra působí, pro koho je

Můj první nedobytný hrad, jak již název sám napovídá, je vyloženě dětská hra. Její pravidla jsou opravdu jednoduchá a jedná se spíše o vstupní hru do světa deskových her. Tomu ostatně odpovídá i věkové označení 4+.

Tato věková hranice je dle mého názoru nadhodnocena a i šikovnější tříleté dítě hru pochopí v cuku-letu. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že je hra svým principem natolik jednoduchá, že pokud má vaše ratolest zkušenost s jiným deskovými hrami (což je i můj případ), bude pro ni tato hra nejspíše docela jednoduchá (takový dětský filler). Po několikerém zahrání mi dcera sama řekla, že hra to není špatná, ale je pro ni hodně jednoduchá.

Mechanika „lízni kartu, zjisti, jestli můžeš nějakou kartou ve hře zahnat nějakého nepřítele, pohni nepřáteli a vylosuj dalšího“ je opravdu velice prostá. Což ale není úplně na škodu, pokud s deskovými hrami vaše dítě začíná. Je to taková první deskovková vlaštovka.

Ze zkušenosti s vlastní dcerou (4 roky) mohu říci, že hru velice rychle pochopila a neměla žádný problém od prvního zahrání. Díky jednoduchému principu je pro děti snadné se ve hře zorientovat i hru obsluhovat. Řekl bych, že hra v tomto směru dobře slouží ke trénování pozornosti na hru samotnou a vyhodnocování priorit.  Dcera měla v prvních partiích vždy takovou radost, když viděla, jak může nějaké monstrum zahnat, že ji už vůbec nezajímalo, že máme jiného nepřítele před branami, kterého může zahnat jinou svou kartou. Dospělák tak spíše dohlíží a radí, co je ta lepší možnost na zahrání. Po pár hrách již zvládla vyhodnocovat priority sama.

Díky rozdílným typům nepřátel není hra jednotvárná a vždy nabízí trochu jiný prožitek. Někdy vám mohou přijít za sebou monstra, která ovlivňují ta ostatní na herním plánu a pěkně vám zatopí. S tím souvisí taková lehká pachuť, jelikož ve hře je jen málo možností, jak ji ovlivnit. Jste odkázání opravdu čistě na náhodu – tedy na to, která karta přijde hráčům do ruky. Vítězství tak není jasné od začátku (tak to i má u správné kooperační hry být!), ale možnost ovlivnit nepřející štěstěnu tu vlastně není. Z toho vyplývá, že toho ve hře moc nevymyslíte.

Jako trénink pozornosti je tedy dobrá, ale po několika zahráních se hra trochu omrzí, jelikož strategie ve hře vlastně není. Platí to minimálně pro dospělé. Nepřispívá tomu ani možnost ve svém tahu zahrát kartu, nebo požádat spoluhráče o zahrání karty. Kvůli tomu nemusíte vlastně ani nijak plánovat, protože se dá zahrát jakákoliv karta ve hře kdykoliv. Chápu, že tato mechanika má pomoci menším hráčům a asi trochu vyrovnat náhodu (nejste odkázáni jen na 1–2 karty ve své ruce), ale vlastně to ubírá na zajímavosti. Ve svém tahu se pouze rozhlédnete po plánu a kdo co má v ruce a vyberete, co je nejlepší zahrát. Což je vlastně vždy ten nejbližší nepřítel k hradu, kterého můžete porazit. Jediné strategické rozhodování pak představuje možnost nechat si kartu s více symboly a nevyužívat ji hned, ale počkat, až bude její využití výhodnější na nepřítele blíže k hradu.

Herní doba uvedená na krabici je 20 minut – upřímně nevím, co by tam mělo trvat 20 minut a za tuto dobu stíháme klidně 2 – 3 partie. Hra je tedy svižná a rychle odsýpá.

Ideální scénář je u nás zahrát partii Mého prvního nedobytného hradu na rozehřátí a následně vystřídat něčím trošku složitějším.

Shrnutí

Co je povedené:

• Hra je velice přístupná již pro malé hráče a nebojím se ji doporučit klidně od cca 3,5 let.
• Princip je velice jednoduchý a snadno uchopitelný. Hru určitě zvládnou hrát a obsluhovat šikovnější děti rychle i samy bez přítomnosti dospělého. Jen to nemohu podložit vlastní zkušeností (druhá dcera má teprve 2 roky, takže ta se přidává spíše ke skřetům a hrad boří).
• I s menším dítětem odehrajete partii rychle a není tedy příliš náročná na dlouhodobou pozornost.
• Graficky je hra povedená a má velmi příjemný pohádkový design.
• Stojící figurka hradeb a hradu pěkně dokresluje atmosféru.
• Nepřátele nezabíjíte, ale posíláte zpět do podzemí (vnitřek krabice), kde mají své místo. Ani citlivější malí hráči tak netrpí pocitem, že někomu ubližují.

Co se zase tak moc nepovedlo:

• Mou hlavní výtkou je kvalita karet. Hra sice není drahá (kolem 500 Kč), ale je škoda, že karty nemají nějakou lepší povrchovou úpravu, nebo kvalitnější papír. Při dlouhodobějším hraní budou potřebovat obalit.
• Míra náhody, kterou nemůžete ovlivnit. Hráči jsou plně odkázáni na karty, které přijdou do ruky, a pokud nechodí, není jak zvrátit negativní průběh hry. Obdobně je to s žetony monster, které se mohou řetězit tak, že vás hra může dostat během pár tahů.
• Pokud máte doma s dítkem již pár různých her vyzkoušených, může být tato hra až příliš jednoduchá.

Celkově vzato je Můj první nedobytný hrad hrou určenou těm nejmenším hráčům, kteří k deskovkám ještě moc nepřičuchli. Jako vstupní hru se jí nebojím doporučit, jelikož díky kooperativnímu systému se dobře radí i těm nejmenším, aniž by to narušovalo hru jiných hráčů. Pokud necháte dítě vymyslet tah, a případně ho jen šetrně navedete k lepší možnosti, rychle se naučí odhadnout prioritu.

Rád tuto hru s dětmi vytáhnu na rozehřátí, ale na delší deskoherní seanci (jak jen je to s dětmi možné) to úplně není. Na druhou stranu je jednoduchá i obsluha hry a děti ji nejspíše rychle zvládnou samy i bez přítomnosti dospělého, který by dohlížel nad správným průběhem.

Díky rychlostí jednotlivých partií udrží pozornost i menší hráči, kteří se ještě nedovedou delší dobu soustředit.

Nejde o trhák, který by se na stole vyskytoval dlouhé hodiny, ale jako rychlá otvírací hra je dobrá a k tomuto účelu pěkně poslouží. Pokud hledáte vhodnou hru na započetí deskovkové kariery vaší ratolesti, můžete s klidem po hře Můj první nedobytný hrad sáhnout.