Mind, The: Souznění myslí

hodnoceno 186x (Seznam vlastníků)

Myšlenkové akordy

Autor: Slouha | 15.7.2020 | 0

O některých hrách často slýchám, že jsou „super, když to hraješ se správnou skupinou lidí“. Jindy mi někdo řekl, že k tomu, aby byla ta konkrétní hra dobrá, je třeba, aby byli hráči „správně naladění“. Co se stane, když jeden z nich není? Zkazí to ostatním zážitek z jinak možná dobré hry.

Ale je to tak opravdu vždycky? Lze to takhle snadno hodit na hráče. Není hra, která se vyžaduje od hráčů konkrétní mindset nebo po nich chce, aby se třeba snažili být vtipní, protože „tak se to správně hraje“, prostě blbá, respektive blbě navržená?

Myslím, že The Mind je z tohohle hlediska skvělá případová studie. Velmi banální hra Wolfganga Warsche, ve které spolupracujete s ostatními hráči a skládáte karty od nejmenšího čísla po nejvyšší v sobě skrývá jeden zlomyslný twist – zakazuje značnou část komunikace mezi hráči. Hráči si nesmí nijak sdělovat ani naznačovat hodnoty svých karet. Což někdo slyší a řekne si: „Tyvoe, vždyť to je jen o náhodě pak, ne?“ a začne se skepticky šklebit. A jakoby jo, zní to jako blbost. Ale ta blbost krásně funguje.

Z pravidel mám pocit, že představa je taková, že se hráči soustředí a pak jedno kolo odehrajou proměrně rychle – zkrátka mlčky dávají se správným načasováním karty na stůl. Tady je kámen úrazu, který možná způsobuje, že okolo téhle hry panuje tolik nedorozumění. Pokud se budete snažit být těmi nejvyzenovanějšími králíčky bez emocí a budete jen sledovat hromádku a reagovat jako stroj, hru si podle mě moc neužijete. Nedovedu si ani představit, že by The Mind takhle doopravdy hrál, protože mám pocit, že v mých hrách neustále nějaká komunikace probíhá. Pravda, je to komunikace tlumená, beze slov a zbytečných posunků. Zato ale je plná pohledů, zděšení a skřípání zuby, jak se ruka vašich spoluhráčů s osudnou kartou pomalu přibližuje k hromádce. Následuje zadostiučinění buď v podobě katarzního výbuchu veselého vzteku, když to někdo pokazí, nebo euforického oddechnutí.

Když jdu hrát The Mind s novými hráči, osvědčilo se mi nejen jim vysvětlit, jak se hra hraje, ale také to, jak to vypadá, když ji hrajete. Nebránil bych se ani prozradit hned ze začátku „tajemství hry“ uvedené na konci pravidel. Cesta k téhle pidihře může být totiž opravdu náročná, když člověk neví, do čeho jde. Není to ale o tom, že The Mind si užije jen ten, kdo má opravdu otevřenou mysl. Není třeba „být určitý typ hráče“, jen je dobré vědět, do čeho jdete. Jde totiž o hru, která je skvělá tím, jak je ve své jednoduchosti velmi zábavně složitá a dá vám zabrat na mnoho a mnoho volných chvil.