Memoir '44

hodnoceno 250x (Seznam vlastníků)

Koupit nebo koupit až zítra?

Autor: Chase | 9.4.2010 | 27

V předchozí recenzi se píše o hře Memoir 44 věcně a fakticky. Já se s dovolením pokusím přiblížit hru pohledem jejího čerstvého a nadšeného hráče. Je to moje první recenze, tak nešetřete kritikou.

Praha 1. dubna 2010

Zaklapnul jsem plechové víko a uklidil komplet Bratrstva neohrožených do police. Ten útok na Carentan, vojáci kryjící se před kulkami kulometu ve škarpách a velitel co je nutí vstát a běžet vstříc smrti do města, protože to je jedinný způsob jak splnit úkol a třeba i přežít, to bylo vostrý. Nebo Foy, jak běželi třista metrů za denního světla přes otevřené pole k vesnici. Mám ty situace pořád v hlavě. To to nešlo udělat nějak jinak? V hlavě mi probíhala spousta různých řešení a postupů, které by byly určitě účinnější než jen hrrr na ně. Byl jsem si prostě jistý, že bych na něco přišel a skopčáci by neměli šanci. Stejně tak kdybych byl na druhé straně. Nechat spojence jen tak přiběhnout a nechat se vyhnat? Z takovýhle pozice? Nechápu.

Z pohodlí gauče jsem si byl jistý, že bych uspěl na obou stranách. Teď už si tak jistý nejsem.

Normandie 6. června 1944

Už několik hodin trvá pokus o vylodění a průnik mým úsekem naší pevnosti Evropa. K její obraně jsem měl všechno potřebné: děla, tanky, bunkry, pěchotu, dokonce i podporu železničního děla. Říkal jsem si, že spojenci budou litovat toho, že vůbec kdy na tuto šílenou misi vypluli, ale teď je situace jiná. Na pravém křídle mám záložní tankovou jednotku blokovanou lesem a pár zdecimovaných jednotek pěšáků, na levém pár zatím zdravých, pěších jednotek kryjících se před nájezdem nepřátelských tanků („Tanky že vyjeli z moře? Das ist Wahnsinn!!!“) za ostnatým drátem. Ostnatý drát proti tanku? Stejně naivní jako snažit se uhnout letícím kulkám, která mi kosí poslední jednotky v bunkrech. Situace vypadá beznadějně. Spojení s pravým křídlem neexistuje, levé křídlo bojuje proti obrovské přesile, je tu ale poslední šance. Poslední funkční dělo ve středu fronty. Ano, malá skupinka britských speciálních jednotek, kterým zbývá poslední krok k dosažení města a tím i  celkovému vítězství si neuvědomuje hrozbu obrovského dostřelu mých Kanonen.

Spojuji se s velitelem děla a udílím rozkaz k provedení dělostřelecké baráže. Stačí, aby mi na čtyřech kostkách padly dva symboly pěchoty nebo granátu, připočítám jednotku k ostatním čtyřem zničeným a vítězství je moje. Házím a neskutečné se stává skutkem. Čtyři symboly tanku rozhodují o prolomení obrany. Zatracená smůla, jeden hod rozhodl o všem. Alespoň jsem o tom přesvědčen. Ale známe generála, ten si to jen tak namluvit nedá.

„Pitomý hod kostkami mi pokazil celou hru pane generále, já za to opravdu nemohu.“

„Hmmm, tak kostky, ja? A co to jak jste se nechal zbytečně strhnout k narychlo sestavené obraně pěchotou na pravém křídle, místo abyste držel jednoduchou obranu u bunkru a použil pohyb na příjezd tanků, které si za celou partii nevystřelily, na? A co ten pitomý rozkaz k zakopání se na levém křídle, hm? Stálo nás to celou jednotku pěšáků, du Dummkopf.“

„Ale mein General, měl jsem smůlu na velitelské karty, s pravým křídlem nešlo hnout.“

„Houbeles smůla na karty, s tím máte počítat Gruppenführere a svou aktivitou si vynutit boj tam kde ho chcete vést vy. Teď je díky vaší neschopnosti spojenecké předmostí zabezpečené a bude nás to stát mnoho vojáků, abychom je nepustili dál. Naštěstí britische Schweinen netuší, že je záložní tanková divize smete zpátky do moře, tedy hned poté co se unserer Führer vyhajá, nasnídá, zasype a dá k tomu rozkaz. To ovšem nemění nic na tom, že Vy za Vaši neschopnost budete pykat, na to můžete vzít jed. To je vlastně to poslední co byste měl jako důstojník udělat. Vám podobné naše říše nepotřebuje. To, že je váš soupeř modrooký blonďák s německým příjmením, vás neomlouvá. A teď vypadněte, musím zavolat paní Rommelové a pokusit se jí vysvětlit, že obrana tisícileté říše je důležitější než její pitomé narozeniny. Někdy si říkám na čí straně je vlastně Bůh…“

Memoir 44

Už jako malé robě jsem s bednou plastových vojáčků pobíhal po turistické mapě Budapešti a snažil se vymyslet nějaká pravidla, aby má hra dávala alespoň nějaký smysl. Bohužel jediné pravidlo co jsem tehdy aplikoval bylo rozestavit po mapě německé vojsko a pak je jediným úderem hrdinných spojenců smést do pekla což moc dlouhou dobu zábavy nezaručovalo.

Když jsem tedy jako herní novic hledal svou první pořádnou deskovou hru a narazil na Memoir bylo rozhodnuto. Pravidla jednoduchá, herní plán, který strčil Budapešť do kapsy a miniatury, které vás samy nutí si s nimy hrát. Navíc všechno spojené s historií 2. světové války scénáři historických událostí, které vás po dohrání jedné partie nenechají v klidu a vy jen přemýšlíte, jakou situaci budete řešit příště. Hra tak za chvíli našla nového majitele a nezklamala. Jedinou vadou na kráse bylo kamarádovo sáhodlouhé rozhodování před každým tahem což ovšem není vada hry, ale spolu/protihráče. „Cože? Dvě minuty na tah? Je to válka, jde o životy, to mi musíš dát na rozhodování víc času.“ „Právě proto, že je to válka se musíš rozhodovat rychle. Už vidim jak se tví vojáci měněj v kaši pod pásem Pantera a ty na ně voláš ať ještě 5 minut počkaj, že je to válka a musíš si svůj rozkaz pořádně rozmyslet, protože jde o jejich životy.“

Akce

Co se akcí a boje týče, hraje ve hře určitou roli náhoda a byť jsem sám ze začátku na tenhle systém „kostky rozhodnou“ nadával, když se mi nedařilo, musel jsem své mínění časem upravit a začít nadávat jen sám sobě. Po více hrách už oceňuji, že právě tenhle prvek nutí člověka přemýšlet nad několika variantami postupu zároveň a hráč tak musí být připraven v momentě se rozhodnout pro radikální změnu strategie. Nikdy si s ničím nemůžete být jistí a hra vás drží neustále v napětí. Každý hod kostkou, každé táhnutí karty rozkazu může znamenat a často i znamená novou výzvu a i teď v momentě kdy píšu tuto recenzi se popravdě těším, až se zase se svými jednotkami dostanu do úzkých a budu si muset máknout, abych situaci zachránil.

Díky kratší herní době potom není problém jednotlivé bitvy několikrát zopakovat a vyzkoušet si tak různé strany a různé herní situace znova a znova.  

Po několika partiích v řadě a závěrečné nešťastné prohře jsem se cítil úplně vyčerpaný a řekl jsem si, že si musím od hry dát nějaký čas pohov, že to jinak nepůjde. Jenže co čert nechtěl. Po deseti prázdných minutách plných zklamání (byl jsem tak tak blízko) a únavy už se mi hlavou začaly honit varianty řešení předešlých situací a od rána druhého dne se už těším na sobotu, až se zas v bezpečí týla postavím do čela svých armád.

Závěrem

Jestli jste jen trochu fanda vojenské historie, je to jasná koupě ať už jste začátečník nebo protřelý hráč. Navíc díky jednoduchým pravidlům a atraktivitě hry (kdo si jako malý nehrál na vojáčky) můžete na otázku „Když už o tom furt tak kecáš, nemohl bych si zahrát?“ odpovědět v klidu ano, i když se vás zeptá kamarád, který naposledy hrál před patnácti lety člověče nezlob se a to beze strachu, že vás odbyde potom co se mu budete marně snažit vysvětlit nějaká komplikovaná pravidla. Naopak ho budete muset krotit ať přestane před začátkem hry jezdit tančíkama po mapě, že maj začínat na určitým místě a pak ať si s nima drandí co mu pohyb vystačí. Výborná hra a ideální nástroj k tomu, ukázat kouzlo dekových her zatím nedotčeným kamarádům.