Mazescape: Ariadna

hodnoceno 10x (Seznam vlastníků)

S nití i bez niti bludištěm do… cíle se řítí

Autor: mh | 29.11.2022 | 9

Théseus je považován za jednoho z nějvětších hrdinů řeckých bájí. Potloukal se po tehdejším antickém světě a chtěl si svými hrdinskými činy vydobýt slávu. Když se jednou vrátil zpátky do Athén, zrovna si krétský král Mínós poslal pro sedm dívek a sedm mladíků, které mu Athény musely každých sedm let posílat za to, že Théseův otec kdysi na athénských hrách zabil Mínóova syna. Na Krétě byli tito nešťastníci předhozeni Mínotaurovi, kterého Mínós držel v labyrintu. Théseus se přihlásil za jednu z obětí, aby Mínotaura zabil, a zbavil tak Athény této kruté daně. Naštěstí se do něj zamilovala Mínóova dcera Ariadna a dala mu kouzelný meč a klubko nití. Mečem Théseus Mínotaura zabil a pomocí klubka našel z labyrintu cestu ven, protože hned od vchodu z něj začal odmotávat nit a pak mu stačilo pouze jít po rozmotané niti zpět.

Hra Mazescape: Ariadna vás do podobných bludišť zavede. Je určena pro jednoho hráče a na český trh ji přináší vydavatelství TLAMA games. V menší krabičce s magnetickým zavíráním najdete sešit pravidel, sedm složených listů s bludišti a dřevěné ukazovátko, které vypadá jako ořezaná tužka bez tuhy.

Ve své podstatě se jedná o sadu sedmi hlavolamů typu bludiště, kdy je úkolem hráče v každém z nich najít cestu od startu, představovaném kompasem, k východu, kde na něj čeká Nemožný trojúhelník. Ten není nemožný, protože by byl trapný, ale protože se jedná o tzv. optický klam a není možné ho v reálu sestrojit. Nicméně úkolem hráče není se o to pokusit, ale nalézt k němu cestu, což už reálné je. Ovšem nikoliv snadné. Tedy aspoň pro někoho.

Na zadní straně každého bludiště jsou znázorněny cíle, které má hráč splnit. Základní cíl je vždy stejný — projít od kompasu k Nemožnému trojúhelníku. Splněním tohoto cíle je možné považovat bludiště za vyřešené. Vždy jsou však ve hře ještě vedlejší cíle. Může se jednat buď o nalezení několika předmětů v bludišti (většinou se jedná o vázy, amfory, truhly, mísy se zlatem v požadovaném počtu, ale hledají se i Medúza, socha vojáka, lebka, díra v zemi, či zlatá soška býka), nebo o přenesení nějakého předmětu z místa na místo (to neznamená nic jiného, než že hráč musí v bludišti navštívit určitá místa v přesně daném pořadí). Pravidla definují ještě třetí možný vedlejší cíl, a to aktivování nějakého vypínače, ale ten se v žádném z těchto bludišť nevyskytuje, lze na něj narazit pravděpodobně v některém z jiných dílů této série.

Snad každý z nás si někdy v životě zkusil vyluštit bludiště v některém časopise, ať už jako dítě, nebo i v dospělosti. Možná vás napadne, že na tom přece není nic tak světoborného, aby se to muselo vydávat ve formě hry. Jenže tahle bludiště ze série Mazescape jsou netradiční. Používají sice triviální, ale účinný princip, který je z jednoduché časopisové formy posouvá mezi hlavolamy, které vám řádně provětrají mozek.

Samotné bludiště je totiž nakresleno na dvou stranách velkého listu, který je na jednom nebo na dvou místech nastřižen a složen do podoby menší mapy (způsob složení každého bludiště je taktéž uveden na jeho zadní straně). Díky tomu tak lze mapu všemožně rozevírat, zavírat, překrývat a tím propojovat různé cesty, které se na první pohled nedotýkají, ale po správném složení naopak začnou navazovat. Tímto jednoduchým trikem získávají bludiště na rozmanitosti a svým způsobem i na trojrozměrnosti. Vhodnou kombinací výše zmíněných činností s mapou se lze dostat do různých výškových úrovní nebo do oblastí, které jsou zpočátku jinak nedostupné.

Pro správný postup hráče bludištěm slouží přiložené dřevěné ukazovátko, ale stejně poslouží i tužka (idálně zavřená, aby vám do bludiště nepsala) nebo obyčejný prst. Pro jeho pohyb a pro skládání a rozkládání platí jednoduchá pravidla:

• Nikdy nesmíte ukazovátko zvednout ze stolu. Tato direktiva nemá znamenat, že jakmile se ukazovátko na malý okamžik přestane dotýkat mapy, okamžitě jste prohráli. Ačkoliv to nikde není napsáno, význam je podle mého názoru v tom, abyste ukazovátkem nepřeskakovali mezi jednotlivými cestami a vždy postupovali jenom tam, kde opravdu navazují.
• Mapu můžete rozevírat a zavírat jenom podle stávajících záhybů. Nesmíte vytvořit nový záhyb nebo nedejbože nové nastřižení.
• Nikdy nesmíte rozevřít nebo uzavřít tu část, na které se právě nachází ukazovátko. To se musí po celou dobu nacházet na odkryté části.

Také je umožněno se pohybovat po schodech nahoru i dolů a procházet pod jinými stezkami, ale vždy musíte zůstat na aktuální stezce. Dále se v bludištích mohou vyskytovat zamčené dveře — abyste jimi mohli projít, musíte nejprve najít příslušný klíč (stejná barva a případně stejné písmeno řecké abecedy). Posledním prvkem jsou portály — můžete se přesunout z jednoho do druhého, ale pouze v případě, že jsou oba současně vidět na rozevřené mapě.

Pomocí kombinace těchto jednoduchých prvků nabývají jednotlivá bludiště různé složitosti. Například já jsem první z nich kompletně vyřešil (tj. hlavní i všechny vedlejší cíle) za dvanáct a půl minuty. „To je docela jednoduché,“ řekl jsem si nadutě a pustil se do bludiště číslo dvě. A tady jsem se do toho totálně zamotal. Plácal jsem se v něm padesát minut, v potu tváře našel pouze čtyři z pěti váz, o přenesení pochodně ani nemluvě, hlava mně třeštila, pak už jsem chtěl jenom najít cíl, vázu a pochodeň vem ďas, ale ani to se mi nepodařilo a musel jsem toho nechat. Po chvíli odpočinku jsem to zkusil znovu, ale dopadl jsem prakticky stejně — zhruba padesát minut, čtyři vázy a víc ani ťuk. Musel jsem prozatím zahanbeně kapitulovat. A pak to zkusila dcera. Jedničku dala komplet za osm a půl minuty, dvojku a trojku pak za o něco málo více než půl hodiny. Nojo no, mladší mozek, ještě neopotřebovaný.

Kdo by to byl řekl, že takový primitivní nápad (v dobrém slova smyslu, prosím!), prost jakékoliv elektroniky či technických vychytávek, v sobě může skrývat tolik kombinací a dokáže takovým způsobem zamotat šišku. Abyste si mohli udělat trochu představu, podívejte se na následující sérii obrázků, která to názorně dokumentuje:

Podobně jsou na tom ostatní bludiště.

Poslední strana pravidel obsahuje záznamovou tabulku pro všechna bludiště, kde si můžete zaškrtávat, které vedlejší cíle jste již splnili, a po úspěšném dosažení východu si můžete zapsat i čas, kterého jste dosáhli. Snad jenom škoda, že tabulka je jediná a v případě, že byste chtěli hru poskytnout někomu jinému, musíte vyplněné údaje nějakým šetrným způsobem vymazat. Nicméně na stránkách TLAMA games lze stáhnout česká pravidla ve formátu PDF, takže je možné tabulku vytisknout, což chválím, přece jenom to ještě stále není úplnou samozřejmostí.

Jak už možná šlo poznat, obtížnost jednotlivých bludišť má vzestupnou tendenci. Ačkoliv hra neobsahuje žádný jednotící příběh, ani kampaňový režim, je vhodné procházet bludiště podle čísel od jednodušších po složitější. A pokud se vám opravdu nedaří, můžete si naskenovat QR kód z poslední strany bludiště a na webu se podívat na řešení. Ale pozor. Najdete tam pouze to, jak se ze startu (od kompasu) dostat k východu (k Nemožnému trojúhelníku). Splnění vedlejších cílů řešení neobsahuje, na to si už opravdu musíte přijít sami.

Možná někoho bude zajímat, jaká je znovuhratelnost toho samého bludiště. Vzhledem k tomu, že nemusíte splnit všechny vedlejší cíle a že si zapisujete výsledný čas, můžete se samozřejmě pokoušet vylepšit svůj předchozí výsledek. Nicméně u každého bludiště se jednou dostanete do stavu, kdy už ho budete znát nazpaměť a zlepšovat se nebude kam. V tu chvíli pro vás nejspíš jeho znovuhratelnost skončí. Protože však krabička obsahuje bludišť sedm, myslím si, že vám to vystačí na docela dost hodin zábavy.

Jak už jsem zmiňoval na začátku, hra je designována jako sólovka. Jenže – spoustu sólových her (ale ne všechny) můžete hrát i ve více hráčích jako kooperativní, pokud si do toho necháte od ostatních mluvit. Nejinak je tomu i u Mazescape. Najdete-li vhodné sparingpartnery, můžete dát hlavy dohromady a podle hesla „víc hlav víc ví“ se snažit pokořit příslušné bludiště kolektivně.

Ačkoliv cena jedné krabičky není rozhodně nijak závratná (pohybuje se kolem 250 Kč), vzhledem k tomu, že hraní není destruktivní, není problém ji po vytěžení všech bludišť poslat dál. Jen je potřeba počítat s tím, že neustálé přehýbání map na nich přece jenom zanechá určité stopy. Nejnáchylnější jsou samozřejmě ohyby. S potěšením lze ovšem konstatovat, že ani po několika hraních na nich není viditelná žádná újma, což svědčí o vhodně zvoleném materiálu. Nicméně jeho životnost není nekonečná a šetrné zacházení je určitě na místě, i když si na ně při vlastní hře člověk málokdy vzpomene.

Mně se Mazescape líbí. Hlavně mě zaujal koncept, na kterém jsou bludiště postavena. A co nějaká negativa? Když už bych chtěl mermomocí něco vyšťourat, tak bych zmínil, že u některých bludišť jsem se ztrácel v tom, které konkrétní předměty z dílčích cílů jsem již nalezl a které ne. Věci by pomohlo, kdyby byly na mapě očíslovány, myslím, že by to ničemu nevadilo. Jinak si lze v současné situaci pomoci třeba lepícími papírky nebo tužkou, kterou pak vygumujete.

Závěrečné zhodnocení

Mazescape: Ariadna představuje logickou hádanku primárně pro jednoho hráče. Je postavena na originálním principu rozevírání a zavírání papírové mapy, čímž se docílí měnícího se bludiště. Všech sedm bludišť, která hra obsahuje, je tématicky zařazeno do období antických bájí a pověstí, což ale na vlastní hratelnost nemá žádný vliv. Bludiště mají díky dalším prvkům (zámky, portály, vedlejší cíle) různou obtížnost a opravdu dokáží pořádně provětrat mozek. Vzhledem k materiálu, ze kterého jsou vyrobena, to vypadá, že i něco vydrží. Napsat, že je to malý klenot, by sice bylo poněkud nadnesené, ale rozhodně se jedná o příjemně inovativní počin. Pro toho, kdo má rád podobné hlavolamy, je tato hra i vzhledem ke své ceně určitě dobrou volbou.