Mariposas

hodnoceno 52x (Seznam vlastníků)

Motýle

Autor: PJ | 23.7.2021 | 15

Elizabeth Hargrave působí i mezi tak nesourodou a charakteristicky výraznou skupinou lidí, jako jsou herní designéři, tak trochu jako zjevení: pochází z akademického prostředí (stejně jako třeba takový Cole Wehrle), miluje přírodu, pozoruje ptactvo a svým výrokem „…existuje až příliš mnoho her plných hradů a vesmírných dobrodružství a až příliš málo her o věcech, které mě zajímají – a tak jsem se rozhodla tvořit hry o tom, na čem mně záleží…“  předznamenala vývoj a vznik osobitých her oblíbených především hráčkami (ne nadarmo se o Elizabeth Hargrave v této souvislosti hovoří jako o „výrazně ženské“ autorce): mírumilovných strategií s kytičkovou, ptačí i motýlí tématikou. Tu poslední z nich, motýlí, si dnes představíme, a hlavně se po vzoru Luďka Soboty „položíme na otázku“, zdali jsou „Motýle“ důstojným nástupcem ptačí pecky Na křídlech, či ptačí opeřenci nasadili pomalejším motýlům laťku až příliš vysoko u krmítka.

Motýlí vajíčko aneb Krabice a komponenty

Začněme tematicky od vajíčka, tedy od krabice a jejího obsahu. Jelikož je tématem hry migrace motýlů monarchů stěhovavých z Mexika do líhnišť ve východní polovině USA (a zase zpátky), je „mexicky šmrncnutá“ nejen grafika a vizuální styl s dominantní černou barvou, ale rovněž název hry. „Mariposas“ znamená španělsky „motýli“, kterým ovšem díky husákovskému slovníku současného premiéra dnes neřekne už nikdo jinak než „motýle“, k čemuž se vtipně na krabici odkazuje i český lokalizátor a distributor hry Albi.

Hra je určena až pro 5 hráčů, z nichž každý má k dispozici sadu 10 dřevěných figurek motýlů ve své barvě – s přehledem jde o nejdominantnější a nejkrásnější komponentu celé hry. Určitě zaujme herní plán stylizovaný stejně jako krabice do mexických barev s dominující černou. Osobně to považuji za decentní, stylové a vkusné, leč s ohledem na to, že jsou Motýle rodinnou hrou (což je ostatně avizováno už na krabici), nejsem si tak úplně jist, jestli je to s ohledem na cílovou skupinu nejlepší řešení – spíše symbolická grafika a dominující černá barva recenzní skupinu ohledně vzhledu spíše polarizovaly.

Z plat vyloupeme 120 kartonových žetonů pěti druhů květinek (škoda, že se nedozvíme, o které se jedná, ačkoliv stran motýlů se dozvíme na deskovku až překvapivé množství informací a zajímavostí), dále 16 žetonů odpočívadel a 6 velkých žetonů životního cyklu. Kartony jsou kvalitní a příjemné do ruky. Co potěší, jsou plastové krabičky v počtu pěti kusů (škoda, že ne papírové, když má hra tak silný ekologický podtext a rovněž škoda toxicky zeleného odstínu), ne-nepodobné těm z Na křídlech.

Zbývají karty a přídavný herní plán zvaný deska odpočívadla. Ten slouží jako „skladiště“ 60 karet životního cyklu zachycujícího 4 fáze motýlího života – od vajíčka přes housenku, kuklu až po dospělce. Stejně jako u Ptáčků nechybí karty úkolů – zde se jedná o 20 karet ročního období. U nich už se trochu šetřilo a rozhodně by jim slušela vyšší gramáž, na druhou stranu se s těmito kartami pracuje během hry jen minimálně. Hlavními komponenty jsou karty pohybu (36 + 15 bonusových), ty už jsou naštěstí v pořádku a neprohýbají se.

Na závěr popisu komponent jsem si ponechal desetistranná pravidla, která mají příjemnou grafickou úpravu, nejsou nijak náročná na pochopení a jejich nastudování je otázkou nejvýše dvaceti minut. Po formální jazykové stránce jsou naprosto v pořádku, bohužel poněkud kulhají po stránce významové: nedozvíme se tak všechny zákonitosti ohledně rozmnožování motýlů a co hůře, v překladu je bohužel výrazný kiks ohledně závěrečného bodování. Do Albi tedy směřuje výtka ohledně faktické kontroly přeloženého textu – zvláště s přihlédnutím k okolnostem, kdy nejde o bůhvíjak komplikovaný a složitý obsah jako u pravidel komplexních her.

Pokud bych měl nějak celkovou vizáž hry a jejích komponent shrnout, nejspíš bych se uchýlil k výrazu mírný nadprůměr. Samo o sobě by to asi bylo v pořádku, ale neubráním se srovnání s Ptáčky, kteří dovedli zaujmout pestrobarevnými vajíčky, stylovou krmítkovou dice-tower a především překrásnými ručními ilustracemi na kartách. Nic z uvedeného bohužel Motýle nenabízí a ve srovnání se svým opeřeným předchůdcem vychází z hlediska vzhledu a atraktivity komponent jako chudý příbuzný z jihu.

Housenka aneb Téma a mechanismy

Téma a příběh hry už byly naznačeny v úvodu: hráči se chopí rolí monarchů, motýlů pověstných obřími hejny, která tvoří při putování po cestě dlouhé až neuvěřitelných 4800 km; pročež v pravidlech se dočteme další zajímavosti: pomocí vzdušných proudů dokážou motýli uletět až 40 km denně, létají i ve výškách 3,5 km, je pro ně životně důležitá nektaronosná rostlina klejicha (jediný zdroj potravy jejich housenek) a že i díky úbytku klejich a odpočinkových míst pro motýly se jejich populace mezi roky 1995 a 2015 ztenčila o více než 80 %. Jednoznačně oceňuji nejen velmi originální téma, ale i vzdělávací charakter hry.

Samotná hratelnost je dosti jednoduchá, výrazně jednodušší než ve hře Na křídlech: figurky motýlů se řídí „letovými“ kartami pohybu, které udávají, kolik motýlů může během tahu urazit předepsanou vzdálenost na kartě. V rámci svého tahu hráč vyloží jednu ze dvou karet pohybu, které má na ruce, a provede odpovídající pohyb figurkou či figurkami. Pohyb daný kartou lze dělit mezi vícero motýlů (má-li je hráč k dispozici) nebo jej vykonat pouze jedním motýlem s případnými mezipřistáními:

V každém takovém mezipřistání či závěrečném přistání obdrží hráč žeton květiny dle příslušného políčka. Pokud hráč přistane na políčku sousedící s ikonou klejichy, může se navíc jeho motýl rozmnožit – a to uhrazením výše zmíněných žetonů květin. Pokud figurka přistane na políčku tzv. motýlího odpočívadla (tedy jednoho z měst na herním plánu), získá hráč bonus vyobrazený na zadní straně žetonu. (pokud navíc dorazí na políčko odpočívadla jako první, hází „květinovou kostkou“ pro bonusový zisk žetonu květiny). Bonusy spočívají v získávání karet bonusového pohybu (které lze využít místo základních karet pohybu či navíc k zahrané kartě) či karet životního cyklu z přídavné desky – ty mají na konci hry vždy hodnotu vítězného bodu, pokud se však hráči podaří získat všechny 4 karty cyklu jedné barvy, automaticky tím získává bonusovou destičku obvykle se silným efektem (např. extra tah v závěrečném kole). Dlužno dodat, že získání i jedné takovéto „postupky“ je nesmírně obtížné a hraje zde bohužel značnou roli náhoda. 

Jak už bylo naznačeno výše, hraje se na tři roční období (řekněme na tři fáze), z nichž každé má předem stanovený počet tahů (tj. jaro 4, léto 5 a podzim 6) každého hráče. Po jejich odehrání dané období končí, jsou uděleny vítězné body za případně splnění úkolu na kartě cíle pro dané období a uhynou všichni motýli stávající generace (na konci prvního období, jara, tedy uhynou všichni motýli první generace, na konci léta umírá generace druhá atp.). S tím je nutno počítat a včas se rozmnožit. Na konci podzimu, tedy poslední herní fáze (tj. když každý hráč dohraje svůj patnáctý tah), je bohatě obodován každý motýl, který se vrátí na startovní pole, tedy do Michoacánu.

Kukla aneb Téma a jeho propojení mechanismy

Jak vidno z předchozí kapitoly, je zde výrazně méně rozhodování a celkové hratelnosti než v Ptáčcích (kde jsme si v rámci tahu volili jednu ze čtyř možných akcí): v zásadě si zde hráč pouze volí, kterou z celkových dvou karet pohybu zahraje; v dalších fázích se potom rozhodování ještě větví na případné rozdělení pohybu na zahrané kartě mezi aktuální figurky motýlů na herním plánu. A to je vše. Je sice pravda, že díky tomuto zjednodušení odpadá případná analytická paralýza, ale bohužel také odpadá nějaké strategičtější plánování a vůbec herní hloubka. Na druhou stranu hra ani žádnou hloubku nepředstírá a od začátku jasně avizuje, že jde o lehký rodinný titul. Opět to samo o sobě není problém, pokud ovšem neočekáváte obdobný herní zážitek jako poskytne Na křídlech. Není zde žádné kombení karet, žádné budování „hnacího motoru“, žádná obří variabilita.

Co mají však obě hry společné, je kromě téměř neexistující přímé hráčské interakce především nedostatek prostředků. Zatímco v Ptáčcích se téměř vždy hráči potýkají s tím, že jim zejména v závěrečných tazích schází jedna či dvě akce (resp. tahy), v Motýlech se tento pocit nedostatku tahů táhne snad už od začátku partie a v jejím závěru je až frustrující, když už v polovině závěrečné fáze (podzimu) smutně koukáte na své opečovávané motýle čtvrté generace, o kterých víte, že se jich domů vrátí necelá polovina (přitom by stačilo mít o jeden tah v období navíc, či aby karty pohybu dosahovaly větší vzdálenosti).

S tím tak nějak souvisí i celková „rozpovšechnělost“ hratelnosti i provázání tématu a mechanismů. Hra nijak explicitně netlačí na to, abyste svými monarchy obletěli každý kout mapy a migrovali „jak se má“ – naopak se zdá být zdánlivě nejvýhodnější z hlediska co největší návratnosti do startovního pole nechat své motýle volně „bincat“ někde poblíž startu, namnožit jich co nejvíce a na konci partie se pak bezpečně a v hojném počtu vrátit. To sice jde, nicméně tematicky to vůbec nedává smysl a herně tím zcela určitě přijdete o značnou dávku bodů plynoucích ze splnění karet úkolů různých ročních období. Výsledkem obvykle bývá jakýsi kompromis, kdy hráči usilují aspoň o nějaké vytěžení karet cílů a současně se pokouší s alespoň nějakými namnoženci úspěšně vrátit. Problém je, že takový kompromis není herně, ale ani tematicky uspokojivý. Rovněž sbírání různých karet životního cyklu tematicky smysl nedává a působí vysloveně jako mechanika do počtu (navíc je silně zatížena prvkem náhody).

Dospělec aneb celkové dojmy a závěr

Přiznám se, že na Motýle jsem se hodně těšil, jelikož Na křídlech nás opravdu hodně chytlo a obecně mám u deskovek velice rád neobvyklá herní témata a aspoň nepatrný vzdělávací přesah. Obojí Motýle bez problému splňují, bylo však velkou chybou očekávat podobný herní zážitek. Hra postrádá hloubku, hráčská rozhodnutí nejsou zdaleka tak zajímavá a výrazně větší roli zde hraje náhoda. Ani vizuálně nejde o takovou pastvu pro oči jakou nabídly krásné ruční ilustrace ptáčků. Na druhou stranu je nutno zopakovat, že pokud bychom řečené hry nesrovnávali a Motýle brali tak, jak jsou, vyjde nám docela pěkná rodinná hra, výrazně přístupnější než Na křídlech. Problémem tak zůstává ono ošidné „docela pěkná hra“ – her (i těch lokalizovaných) dnes vychází opravdu hodně a jsme už tak poněkud více zpovykaní než v dobách prvních lokalizovaných vydání Osadníků – hodnocení „docela dobré“ už nemusí být dostatečné ke koupi a hraní. Pro mě už bohužel není a nezbývá mi než doufat, že příští Elizabethina hra přinese opět nejen zajímavé, mírumilovné a originální přírodní téma, ale rovněž alespoň stejnou hratelnost a stejně dobrý herní zážitek jako Na křídlech.