Marco Polo II

hodnoceno 43x (Seznam vlastníků)

Marco…? Povídám Marco?!

Autor: PJ | 4.3.2021 | 20

Od vydání poměrně úspěšné eurovky Marco Polo uplynulo již více než pět let a na český trh se dostává pokračování s římskou II v titulu hry, byť výstižnější označení by spíše mělo být verze 1.5 – nejedná se o rozšíření původní hry ani reedici, ale jakýsi upgrade původní hry využívající v zásadě stejné téma, stejné hlavní mechanismy i hlavní pravidlový rámec s tím, že herní plán je odlišný a některé akce byly pozměněny, jiné přidány. Pět let je v deskoherním světě poměrně dlouhá doba a nad tím, zda pokračování v současné konkurenci uspělo a má-li smysl si jej pořizovat i přes vlastnictví prvního dílu, se zkusíme zamyslet
v dnešní recenzi (zejména v jejím závěru).

Než se vydáme na cestu aneb herní komponenty

Po otevření krabice budou euraři jako doma (pro méně informované – jako „euro“ jsou obvykle označovány hry kladoucí důraz na mechanismy, nepřímou interakci mezi hráči a nižší vliv náhody). Na první pohled zaujme pořádný herní plán, který je pestřejší a obsahuje výrazně více destinací než v prvním díle. Kromě dvou balíčků karet (karty cílů a měst) zde najdeme několik kartonů, ze kterých postupně vylámeme hráčské desky, karty postav, mince a nejrůznější destičky (představující pečeti, kontrakty, městské bonusy atp.) a větší sáček (resp. pytel) plný kostek, figurek a dalších komponent reprezentujících velbloudy a suroviny známé z první dílu: pepř, hedvábí, zlato a novou surovinu – nefrit. Ve srovnání s prvním dílem je třeba kladně vyzdvihnout větší komponenty surovin představující 3 jednotky (v prvním díle byl velikostní rozdíl obtížněji rozpoznatelný) a rovněž stejně jako v prvním díle jednotný materiál komponent – dřevo (osobně nemám rád hry s dřevěnými komponentami a zároveň s plastovými kostkami jako např. Troyes či Castles of Burgundy).

Potěší kvalita kartonů, které se neprohýbají a rovněž přídavné tenčí kartony, ze kterých lze složit jednoduché přepážky suplující plastový insert. Tento nápad považuji za skvělý (i z hlediska „eco-friendly“ přístupu výrobce), byť ne úplně dotažený – jednotlivé dedikované sekce na komponenty nemají vždy optimální velikost a většinu dřevěných komponent stejně budete muset roztřídit do přiložených plastových sáčků (kterých je málo a jsou zbytečně velké).

Papírové krabičky by zejména v případě velbloudů, surovin a komponent učených každému hráči do začátky byly jistě výrazně lepším řešením (i z hlediska zdlouhavé přípravy hry), ale to lze napsat v zásadě o téměř jakékoliv současné hře. Fajnšmekři nemající hluboko do kapsy mohou samozřejmě sáhnout po dedikovaném řešení, přesto však hodnotím komponenty i jejich skladování jako nadprůměrné.

Studium mapy před putováním aneb pravidla a herní mechanismy

Pravidla jsou v zásadě koncipována totožně jako u prvního Marca Pola a pokud jste s nimi obeznámeni, budete se v pravidlech pokračování poměrně snadno orientovat. Pro znalce pravidel prvního dílu jsou dokonce v textu ikony zlatých pečetí informující o odlišných pravidlech oproti jedničce; dlužno ovšem podotknout, že kromě základní mechaniky, průběhu tahu a kola jsou zlatými pečetěmi opatřeny téměř všechny zbývající texty. Pokud se mezi znalce pravidel prvního dílu nepočítáte, vězte, že vás čeká včetně příloh 20 stran pravidel, která jsou sice celkem přehledně strukturována a doprovozena velkým počtem názorných obrázků a příkladů, ale přesto vám jejich studium zabere ne zcela zanedbatelný čas (popř. můžete využít zdařilý videonávod). Na druhou stranu lze konstatovat, že pravidla příliš složitá nejsou a hlavní mechanika stejně jako průběh tahu i kola jsou poměrně dost jednoduché. O co tedy jde?

Stejně jako první díl, využívá dvojka mechanismus „dice–placement“, tj. hráči postupně umisťují kostky ze své herní zásoby na různá pole na herním plánu a vykonávají příslušné akce. K dispozici jsou i pomocné akce (opět velmi podobné těm z prvního dílu) umožňující např. zisk dodatečné kostky, přehození kostky či přičtení/odečtení „puntíku“ na hozené kostce. Co dělá hru zajímavou, je množství, variabilita a vzájemná provázanost akcí a následná optimalizace jejich pořadí.

Příprava na cestu a zahájení putování aneb příprava a průběh hry

Jak už bylo naznačeno v úvodu recenze, herního materiálu je hodně a příprava hry nějaký ten čas zabere – kromě vytvoření hromádek surovin, velbloudů, peněz, karet a pečetí trvá zejména příprava herního plánu: na pole měst se umísťují v různých kombinacích destičky měst, kontraktů a obchodních stanic či akční karty. 

Je to sice zdlouhavější, ale díky náhodnému rozložení výše uvedených komponent je herní plán do určité míry variabilní a partie se tak budou lišit díky odlišným konfiguracím počátečního nastavení. Jakmile se i samotní hráči vybaví svojí herní deskou a potřebnými počátečními komponenty, zvolí si postavu a vyberou jednu ze tří karet osobního cíle. Pokud se snad až na toto místo dočetl nějaký ameritrasher či RPGčkař, je nutno poznamenat, že karty postav sice (podobně jako v prvním díle) poskytují hráči jedinečnou a často poměrně silnou schopnost či dovednost, ale rozhodně je nelze vylepšovat, ani se k nim neváže žádný příběh (o čemž ještě bude v závěru recenze řeč). Karty cílů se také liší od prvního dílu, obsahují navíc kromě měst, jejichž navštívení přinese na konci hry zvláštní bonus, ještě možnost obodovat vylepšené pečetě cechů (rovněž bude vysvětleno později).

Nyní jsme již konečně připraveni na hru a naše postavy se mohou směle vypravit na cestovatelsko-kupeckou výpravu po daleké Asii. Hráči nejprve hodí svými kostkami (nízké hody lze do určité míry kompenzovat mincemi či velbloudy stejně jako
v prvním díle) a střídají se v tazích – ve svém tahu mohou umístit právě jednu kostku (či skupinu kostek) na zvolené akční pole, a tím aktivovat danou akci (předtím či poté lze navíc vykonat libovolný počet pomocných akcí). Na určitá pole lze navíc po uhrazení poplatku položit kostky na kostky jiné barvy již v tomto tahu umístěné. Jakmile všichni hráči použijí všechny své kostky, končí kolo. Na konci pátého kola potom končí celá partie a nastává závěrečné obodování a vyhodnocení. 

Nejprve si stručně představíme (a porovnáme vůči prvnímu dílu) všechny základní akce:

1. Chánova přízeň: Hráč obdrží 4 mince a velbloudy (ne tedy zboží jako v prvním díle hry).
   
   
2. Knihy: Hráč obdrží buďto kombinaci velbloudů a zboží, nebo může požadované zboží směnit za jeden či dva nefrity. Tato akce nahrazuje Tržiště z prvního dílu.
   

   

   Na rozdíl od jedničky je o poznání lehčí se dostat ke kýženému zboží i v případě méně příznivých hodů. Zajímavostí rovněž je, že směna za nefrity se mění každé kolo, což přispívá k další variabilitě hry.
   
   
3. Kontrakty: Oproti jedničce pouze jedno políčko, ovšem „stohovatelné“ za poplatek. Hráč získává oproti jedničce kontrakty z měst, kde má již postavenou obchodní stanici (bude vysvětleno dále). 
   

   

    

   Kontrakt znázorňuje, kolik je zapotřebí k jeho splnění dodat surovin a velbloudů (resp. jejich kombinace). Pokud kontrakt hráči jako pomocnou akci splní, získají vyobrazený bonus a hlavně vítězné body – jde o jeden z nejběžnějších způsobů, jak body inkasovat. Hráči s nejvíce splněnými kontrakty navíc při závěrečném obodování obdrží další bodovou prémii. 
   
   
4. Cechovní pečeti: Zcela nový mechanismus. Hráč může dle hodnoty umístěných kostek získat jednu z pečetí čtyř různých cechů. 
   

   

    

   Ty umožňují jednak cestování po určitých vodních trasách na herním plánu a jednak je lze jako pomocnou akci po uhrazení požadovaných surovin „vylepšit“ – tím lze jednak získat další body na konci partie, pokud je vylepšená pečeť uvedena na kartě cíle, a za další obsahuje vylepšená pečeť „vykřičníkový bonus“, tj. zisk mincí, bodů či surovin ihned po aktivaci a také na začátku každého kola, což může znamenat strategicky významý příjem.
   
   

   

5. Cestování: Umožňuje přesouvat figurky do dalších měst a destinací po uhrazení cestovních nákladů (mince, velbloudi, nefrit) na vyobrazených trasách. Na rozdíl od jedničky je tato akce výrazně přátelštější a snáze proveditelná – navíc jsou zde rovnou 3 skupiny akčních polí, kam lze umisťovat kostky.
   
   

   

   
   Nejen, že je cestování minimálně tematicky nejzajímavější akcí, ale přesun do dalšího města přináší celou řadu výhod
   a bonusů:
   • Hráč ve městě postaví automaticky obchodní stanici (postavení posledních 3 stanic z hráčovy zásoby navíc přináší další zisk bodů), která umožňuje využívat na tomto poli případné městské karty a „vykřičníkové“ bonusy či získávat případné kontrakty. Na rozdíl od jedničky některá města navíc obsahují zvláštní předtištěnou akci, která umožňuje opakovaný zisk bonusů z vylepšených pečetí.
   • První hráč, který do města dorazí, získává případný bonus z půlkruhové destičky (jeden z mála případů nepřímé interakce mezi hráči).
   • Hráč na konci hry získává prapor daného města (bude vysvětleno později)
6. Karty měst: Poslední možnou akcí je položení kostky na kartu města (ve kterém hráč předtím zbudoval svoji obchodní stanici), která se aktivuje tolikrát, jaká je hodnota umístěné kostky. Na rozdíl od jedničky se vždy dvě karty měst (každé kolo obměňované) nachází na zvláštním poli pod mapou, což může značně rozšiřovat hráčovy možnosti v daném tahu
   a opět to zvyšuje variabilitu hry.
   

   

Na konci posledního kola (počet kol lze snadno odvodit od zbývajících destiček knih) nastává závěrečné bodování, kdy se oskórují zbývající mince a suroviny (ne, že by toto bylo nějak významné), počty splněných kontraktů a vyhodnotí karty cílů, tj. splněné vylepšené cechovní pečetě a zejména města s postavenou obchodní stanicí, kdy každé takové město na kartě cíle poskytuje „virtuální“ unikátní prapor. Za každé město s unikátním praporem, kde hráči vybudovali obchodní stanici nakonec ještě obdrží body dle tabulky:

Oproti jedničce je to nová a osvěžující mechanika, která jednoznačně podporuje prvek cestování. Při jedné z testovacích partií se osvědčila i strategie zanedbávání kontraktů s maximalizací počtu navštívených unikátních měst. Bodový zisk byl tak vysoký, že stačil na první příčku. 

Cestovatelův deník aneb dojmy

Tuto kapitolu jsem původně zamýšlel nazvat A co téma – mají si kde hrát? Jsem si dobře vědom, že Marco Polo II je klasické rigidní euro, na druhou stranu je absence tématu a jeho propojení s mechanismy tak výrazná, že patří mezi převládající dojmy. Příběh hry se v pravidlech ztrácí na dvou řádcích. Je zde sice množství hratelných postav (paradoxně žádná z nich není samotný Marco Polo, po kterém hra nese svůj název), nicméně v pravidlech se o postavách dozvíme pouze suchý popis herních vlastností, žádné historické reálie. Vůbec se nedozvíme, jak cechy ovlivňují cestování po mapě. A takto by se dalo pokračovat… Lze jistě namítnout, že euro je především mechanismus a mnoha fanouškům euroher to tak bude postačovat a vyhovovat. Sám jsem na euru začínal a pořád ho mám rád, ale přeci jen jsem se někam posunul a vnímám jako chybu, že Marco Polo se neposunul rovněž. Přitom by stačilo tak málo: pár řádků o putování Marca Pola z Pekingu do Evropy, nějaké to povídání o jednotlivých postavách, nějaké ty flavour texty na kartách – byla by to mechanismy naprosto stejná hra, ovšem s tolik potřebným kořením i v jiné formě než pouze suroviny, kterou měníme za vítězné body. Z pohledu tématu a jeho implementace tak Marco Polo rozhodně nepřekročil svůj stín.

Jelikož je však hra zaměřena zejména na herní mechanismy, věnujme se především jim. Velmi oceňuji výrazně nižší vliv náhody oproti předchůdci, což je dáno přepracováním akčních polí – jsou dokonce případy, kdy se nižší hodnota kostky hodí výrazně více, než hodnota vyšší. Rovněž nová surovina nefrit dodává hře další možnosti – kromě směňování za jiné suroviny ji lze kdykoliv měnit za mince či velbloudy. Výrazným rozšířením možností a voleb je dále pole, na kterém se v každém kole vystřídají dvě různé městské karty nabízející vykonání akcí bez nutnosti postavit obchodní stanici v daném městě. Cestování doznalo výrazných změn a na mapě se lze posouvat bez pocitu železné koule přikované k cestovatelově noze. Dvojka vůbec proti jedničce působí svižnějším a přístupnějším dojmem – téměř v každé situaci lze vymyslet nějaký tah a nemáte pocit, že vás hra šikanuje a omezuje; pokud se však považujete za herní masochisty a milujete hry, které vás bičují nedostatkem toho či onoho a z nemožnosti provádět potřebné akce vám z úst přes roubík ve tvaru obří herní kostky uniká slastné hýkání, zůstaňte spíše u jedničky (nebo se vraťte k Agricole). Větší přístupnost a menší šikana však v žádném případě neznamená, že jde o hru jednoduchou, naopak: oč je hra přístupnější a s menším vlivem náhody, o to více vyžaduje optimalizaci tahů. V kombinaci se skutečně značným množstvím herních akcí a možností vede taková optimalizace u přemýšlivějších jedinců s tendencemi propočítávání k neslavné analytické paralýze, což tvoří s velmi nízkou vzájemnou hráčskou interakcí nehezké duo zajišťující chvíle čekání na tah delší než t.č. fronta na vakcínu. Udávaná herní doba na boku krabice se tak může klidně protáhnout až na dvojnásobek. Herní čas samozřejmě bude narůstat s počtem hráčů a osobně vidím jako rozumné maximum hrát ve třech – i proto, že ve čtyřech hráčích se hra už nenápadně odívá v latexový obleček a bere si na hráče bičík nedostatku a zabraných akcí. Ve dvou a třech hráčích jsou sice drobná omezení ve formě trvale zablokovaných akcí, ale i tak považuji škálování do většího počtu hráčů více zařezávací. Podobně je to diskutabilní s postavami, z nichž jedna přímo závisí na počtu hráčů, ale škálování nebere příliš v potaz.

Postavy jsou vůbec zatrolenější než tyto stránky – mají sice zajímavé schopnosti, které jinak poměrně suchou hru zajímavým způsobem zpestřují, ale stejně jako v prvním díle je nepovažuji za příliš adekvátně vyvážené. Na druhou stranu je ona „disbalanc“ zajímavým motivátorem zkoušení odlišných herních strategií a není naštěstí tak zásadní, že by hru rozbíjela. 

S Marcem Polem na věčné časy?

Na druhého Marca lze koukat různými optikami. Pokud bych jej měl hodnotit jako samostatnou hru, aniž bych měl povědomí o jeho předchůdci, řekl bych, že je to klasické euro s příjemným (byť však neoriginálním) mechanismem dice-placementu, velmi příjemně nízkým vlivem náhody a bohužel i velmi nízkou interakcí mezi hráči. Je to dobrá hra a pokud se považujete za hard-euraře či pokud u her rádi usilovně přemýšlíte (resp. pokud je právě ono přemýšlení pro vás tím největším lákadlem, šprti a nerdové), moc vás nebaví, když vám do předem pečlivě spočítaných báboviček mlátí spoluhráči lopatičkami a téma je pro vás důležité stejně jako transparentní komunikace pro současnou vládu, druhý Marco vás bude bavit. Dlužno dodat, že členy recenzní skupiny bavil výrazně více než jeho předchůdce a ve sbírce nejspíš zůstane. 

A co když už původního Marca máte? To je těžké. Pokračovatel není rozhodně žádnou revolucí, spíše takovou evolucí, jakousi verzí 1.5. Základní mechanismus je zcela totožný, některé akce jsou vylepšené, hra má větší dynamiku, hratelnost je pocitově příjemnější, ale stále jde v zásadě o stejnou hru vycházející ze stejného prototypu; s nadsázkou lze prohlásit, že pokud by původní Marco Polo nevyšel a doteď se vyvíjel, byla by nová dvojka starou jedničkou (ostatní podezřelí se posunou o jedno číslo). Pochopím Pax Pamir 2 nebo John Company 2, které přinesly a přinesou skutečně zásadní změny v designu, hratelnosti i vzhledu, ale to není případ druhého Marca Pola – a i když jsou vedle obou MP kupříkladu Tzolkin či Tekhenu zajisté dobré hry, Daniele Tascini není tak úplně Cole Wehrle.

Co tím chci říct? Jestliže nejde o skutečně zásadní předělávku, oceňuji u her především originalitu. Pokud bych vlastnil první díl a z nějakého důvodu toužil po druhém, asi bych ten první prodal. Pokud bych ho prodat nechtěl, osobně bych se poohlédl spíše po jiné hře, která bude aspoň v něčem originální. Z ranku komplexnějších kostkových euroher je například s druhým Marcem skvěle srovnatelné Monasterium, které přináší originální systém draftování hozených kostek a trochu méně ohrané téma. Pokud však pro vás osobně první díl představoval srdcovku a druhému dílu jako špatní masochisté odpustíte větší přívětivost, oceníte také větší propracovanost a nové strategické možnosti. Tak šup pro něj, než bude na pultech trojka!

Polo!