Loupež: Evropa

hodnoceno 19x (Seznam vlastníků)

Dej fem ten fek fem fek: Michego, nebo San Bonigo?

Autor: mh | 27.9.2024 | 5

„Musíme si pospíšit, aby nás ta parta ze San Boniga nepředběhla!“
„Nebojte se, šéfe!“

Loupež: Evropa je hra pro dva hráče, kterou českým hráčům přináší Albi. Hráč představuje šéfa jedné lupičské party (chcete-li z Michega), která se snaží ve zvoleném evropském městě uspět lépe než parta konkurenční (řekněme ze San Boniga). Která z těchto dvou part nakonec zvítězí, záleží na taktických schopnostech hráčů.

Nejprve se ale podívejme, jaké nádobíčko budou mít jednotlivé party k dispozici. Hra je distribuovaná v pomenší krabici, která ale už od pohledu a od prvního doteku slibuje o něco vyšší kvalitu komponent, než jsme normálně zvyklí, což pak potvrdí její otevření. Hra jich sice neobsahuje nějaké závratné množství, zato všechny mají vyšší kvalitu — jak dřevěné ukazatele, tak kartonové žetony peněz (zde nazývaných „všiváky“), ale i karty a v neposlední řadě též pravidlový sešit, který je vytištěn na silnějším papíru, než bývá zvykem. Vše je navíc umístěno do praktického insertu, který je krytý průhledným plastovým víkem. Prostě všechno nasvědčuje tomu, že z hlediska komponent nedostáváte tuctové zboží. Ačkoliv nemám ve zvyku se nějak ošklíbat ani nad nižší kvalitou komponent, nezastírám, že jsem byl v tomto případě příjemně překvapen a hned to ve mě vyvolalo vyšší očekávání herního zážitku. Dá se tedy říci, že výbavu budou mít obě party více než kvalitní.

Jak se hra hraje

Jak už jsem zmiňoval výše, jedná se v tomto případě o čistou dvojkovku, takže dva hráči se posadí ke stolu naproti sobě a doprostřed položí desku herního plánu. Pak se domluví, ve kterém ze čtyř nabízených evropských měst změří své síly. Není to pouze formalita, výběr konkrétního města také určí obtížnost dané partie — Paříž je nejjednodušší, protože se v ní uplatní pouze základní pravidla, Barcelona a Řím už si přidávají další specifika a nakonec Londýn představuje nejvyšší obtížnost.

Poté je nutné provést přípravu balíčků karet. Ty jsou tři — lokace, lupiči a vybavení. Každý balíček obsahuje určitý počet základních karet, mezi něž se zamíchají karty specifické pro zvolené město. Z balíčku lokací se vyloží tři konkrétní lokace na tři místa herního plánu, zbytek se odloží a v této partii se již nepoužije. Samozřejmě se může stát, že si vylosujete všechny tři lokace ze základních karet a ze zvoleného města nebudete mít ani jednu, ale to pro vlastní hru nijak nevadí. Ke každé lokaci se také umístí náhodně zvolené čtyři žetony kořisti. Zamíchané balíčky lupičů a vybavení se položí na vyhrazená místa herního plánu (tyto karty v partii naopak přijdou do hry všechny). Na prostřední políčko stupnice u každé lokace se položí žeton ukazatele úspěchu a žeton lupiče pak na první políčko počítadla kol. Zásoba všiváků se dá poblíž herního plánu a může se začít.

Celá partie se hraje na šest kol, přičemž v těch lichých hráči najímají jednotlivé lupiče do svých part a posílají je do lokací, zatímco v těch sudých pořizují svým lupičům vybavení. Podle pozice figurky na počítadle kol je hned znát, ze kterého balíčku a kolik karet se rozdá oběma hráčům, a také to, který hráč je pro toto kolo hráčem začínajícím (ten ve všech tazích daného kola hraje jako první).

Hraní karet v kolech probíhá formou draftu. V prvním tahu oba hráči postupně zahrají první kartu z ruky a umístí ji na svou stranu hrací desky — karta lupiče se musí umístit na některou z dosud neobsazených pozic (u každé lokace jsou k dispozici tři), zatímco karta vybavení se musí umístit na kartu lupiče (na každém lupiči můžou být maximálně tři karty vybavení). Pak následuje výměna karet — hráči si navzájem vymění balíčky karet v ruce a druhé kolo hrají s kartami, které měl původně jejich soupeř. Po odehrání další karty si balíčky opět vymění a takto pokračují až do okamžiku, kdy jim po zahrání karty zbyde v ruce poslední — tu už si nevymění a jen ji odhodí do svého tzv. úkrytu (s výjimkou Říma tyto odhozené karty už nebudou mít na vývoj partie žádný vliv). Po skončení kola se posune ukazatel, rozdají se další karty a pokračuje se dalšími koly. Na konci šestého kola se spočítají vítězné body a kdo jich bude mít více, vyhrál.

Karty mají na sobě symboly různých efektů, které se spustí při jejich vyložení a které souvisejí s jejich barvami. Purpurové karty posunují ukazatel úspěchu u konkrétní lokace směrem k hráči, který kartu zahrál. Zelené karty umožňují hráči vzít si z lokace žeton kořisti, a to buď konkrétního typu (s konkrétním symbolem), nebo libovolný.

Žluté karty přinesou hráči peníze — hráč si vezme z banku příslušný počet žetonů. Zajímavým prvkem je to, že žetonů peněz je jenom deset, a má-li si hráč nějaké vzít a v banku jich není dost, vezme si zbývající počet od svého soupeře, ale pouze v případě, že ten jich má více než on. Příklad: Hráč má čtyři všiváky a jeho soupeř šest, v banku tedy není žádný. Hráč si má vzít dva všiváky. Protože jeho soupeř má víc peněz než on, vezme si jeden všivák od něj. Nyní už však oba budou mít po pěti, takže druhý všivák už si od soupeře vzít nemůže a musí se spokojit pouze s jedním.

Mezi obzvláště nepříjemné karty patří červené, které umožní hráči spálit (zničit) jednu soupeřovu kartu ve stejné lokaci — hráč nejen že takovou kartu musí odstranit ze hry, ale navíc musí vrátit také její efekt (pokud mu přinesla mince, musí je vrátit do banku, pokud způsobila posun ukazatele úspěchu jeho směrem, musí ho posunout směrem k soupeři apod.). Pálit lze pouze karty vybavení, a to pouze ty, které jsou umístěné navrchu u nějakého lupiče. Navíc některé karty poskytují ochranu proti pálení a v takovém případě chráněné karty pálit nelze.

Jen pro úplnost — karty specifické pro jedno konkrétní město mají taktéž svoji barvu. Paříž je bleděmodrá, Barcelona oranžová, Řím růžový a Londýn hnědozelený.

Některé karty vybavení na konci hry přinesou přímo vítězné body, jiné mohou vyžadovat při jejich vyložení zaplatit určitý počet všiváků. Pokud je hráč nemá, nemůže danou kartu vyložit. Nemůže-li zahrát žádnou kartu z ruky, protože nemá peníze, musí místo toho jednu z nich odhodit bez užitku do úkrytu.

No a proč to všechno dělat? Samozřejmě kvůli zisku vítězných bodů. Ty lze na konci hry získat různým způsobem:

• Hráč, který má na příslušné lokaci převahu, tj. ukazatel úspěchu je na jeho straně stupnice, získá vítězné body z této lokace. Navíc je-li převaha výraznější, může získat ještě 1–2 vítězné body navíc. Pokud je ukazatel přesně uprostřed, nezíská z takové lokace vítězné body nikdo.
• Vyložené karty lupičů a vybavení také mohou přinášet vítězné body. Některé jich přinesou paušální počet, jiné body přinášejí na základě splnění konkrétní podmínky (např. za každou vyloženou kartu určité barvy), případně za vyložení příslušných barevných kombinací.
• Nakonec hráči získají body za žetony kořisti. Ty se bodují v sadách — za každou sadu všech tří různých typů žetonů hráč získá 9 bodů, za každou sadu dvou různých typů 5 bodů a za každý samotný žeton 2 body.

Hráči se tedy v průběhu partie snaží o několik věcí současně — získat a udržet si na jednotlivých lokacích převahu, vyložit karty, které přinesou co nejvíce vítězných bodů, nasbírat co nejvíce sad žetonů kořisti a v neposlední řadě co nejméně nahrát soupeři.

Postřehy a dojmy

O velmi dobrém prvním dojmu, který na mě udělalo vlastní zpracování komponent hry, jsem již psal. Jak na tom ale je vlastní hratelnost?

Rozhodně je potřeba se ještě jednou zmínit o netradičním pojetí systému draftu, který hra používá. Většina her využívá draft na počáteční rozdání karet, se kterými pak už hráči hrají po celou dobu. Tady se karty mění po každém tahu. Takže pouze před prvním tahem hráči neznají karty svého soupeře. Jakmile si je poprvé vymění, tak už naopak vědí, kdo co má. Hráči nestačí pouze přemýšlet o tom, která karta bude pro něj nejlepší, ale zároveň musí do svých úvah zahrnout i to, jaké karty bude předávat soupeři. Vzhledem k tomu, že si v jednom kole vymění karty několikrát, nedá se vždy účinně zabránit tomu, aby soupeři předal pro něj vhodné karty. Zároveň je však dobré si uvědomit, že soupeř v následujícím tahu může zahrát pouze jednu kartu, takže většina se hráči zase vrátí zpátky. V každém případě tento mechanismus představuje zajímavý taktický prvek.

Klíčovým se může zdát získání převahy na lokacích. Hráči tak hrají karty, které posouvají ukazatel na jejich stranu, čemuž se zase soupeř snaží bránit posouváním ukazatele na stranu svoji. Někdy jsme o některé lokace sváděli přímo epické boje s nasazením veškerých možností, jindy jako by se soupeř příliš nezajímal o to, jestli někde převahu získá, či nikoliv. Ač je počet bodů za převahu v lokaci nezanedbatelný, není to klíčové kritérium pro celkové vítězství. V jedné partii se mi nepodařilo získat převahu v žádné lokaci, zatímco dcera ji získala hned ve dvou, což jí přineslo 15 bodů. Sice jsem tuto partii prohrál, ale rozdíl byl nakonec pouze jeden bod, protože já zase získal 14 bodů za kořist proti dceřiným dvěma. Chci tím říct, že podle mých zkušeností hra nemá jednu vyhrávající strategii, ale k úspěchu může vést více rozličných cest.

Hodně bodů může také přinést vytváření různých barevných kombinací karet. Komba se většinou týkají okamžitého posunu ukazatele úspěchu nebo zisku vítězných bodů na konci. Při vyložení karty s kombem na posun ukazatele úspěchu na lokaci se ihned tento posune o tolik polí, kolik karet s příslušnou barvou má hráč na lokaci vyloženo. Ale nejen to. Jakmile v budoucnu vyloží na lokaci další kartu s touto barvou, posune si ukazatel o další pole, neboť efekt komba se opět aktivuje. Tvoření co nejúčinnějších komb je tak další cestou, jak přijít k vítězným bodům.

Dále bych se chtěl zmínit o kartách, které umožňují spálit kartu soupeře. Jedná se o poměrně drsné karty, které přímo zasahují do soupeřových vyložených karet. A tím, že soupeř nejen kartu ztrácí, ale přijde i o její efekt, jedná se o dost silné ovlivnění. To se někomu nemusí líbit a někteří se mohou i naštvat. Na druhou stranu je to jenom hra, a pokud si někdo přenáší to, co se událo ve hře, do normálního života, asi by se měl nad sebou zamyslet a ostatní by se měli zamyslet nad tím, jestli s takovým člověkem vůbec něco hrát. Hra tuto možnost nabízí, a protože si hráči karty několikrát předají, je jenom na každém z nich, jestli ji využije sám, nebo ji předá soupeři a bude riskovat, že ten ji zahraje proti němu. Kromě toho existují i možnosti obrany proti pálení, takže i toho je možné využít ve svůj prospěch. Já osobně pálící karty využíval poměrně často.

Ačkoliv pravidla jsou celkem jednoduchá (základní určitě, ale ani ta rozšiřující pro ostatní města nejsou nijak složitá na pochopení), hráči mají spoustu možností, jak karty, které se jim dostaly do ruky, využít ve svůj prospěch. Na druhou stranu se nedá říct ani ono okřídlené „lehké k pochopení, těžké k hraní“. Hra představuje dobrý prostředek k poměření schopností dvou hráčů a záleží jenom na nich, jestli bude jednoduchá, nebo složitá. Jak jsme měli možnost poznat, některé partie se zvrtly v nelítostnou bitvu, jiné zase uplynuly v relativním poklidu.

Obtížnost hry bych tak hodnotil jako nižší střední. Opravdu není nijak složité ji hrát. A příliš na tom nemění ani další města se svými specifickými možnostmi. Snad jen Řím se trochu vymyká, když zapojuje i karty odhozené do úkrytu, které v ostatních městech již nemají na výsledek žádný vliv. To přináší další taktickou vrstvu, když si uvědomíme, že každý hráč umístí do svého úkrytu během hry minimálně šest karet (každé kolo jednu).

Trochu bych to přirovnal ke hře v šachy. Naučit se pohyby jednotlivých figur není nic těžkého, ale partie dvou mistrů se může protáhnout v několikahodinovou bitvu dvou myslí. Tady to tak dlouhé nebude, jednotlivé partie se nám vešly mezi 20 a 30 minut, takže i vzhledem ke svým nevelkým rozměrům má hra šanci stát se fillerem.

Loupež: Evropa na mě celkově působí velmi příjemným dojmem. Je to poctivá a dobře vybalancovaná hra, u které budete těžko hledat díry v logice jejích mechanismů. Všechno je provázáno a herně to dává smysl.

Je tedy vůbec něco, co bych hře vytknul? Z herního hlediska asi nic. Drobné výtky bych měl k samotným komponentům. Ačkoliv jejich kvalita je nesporná, myslím si, že nebyly úplně vhodně zvoleny barvy některých karet. Převažují takové zvláštní pastelové odstíny, u kterých jsme při umělém osvětlení měli trochu problém s jejich rozpoznáním. Dokonce jsem si občas na některé z nich musel posvítit mobilem, abych zjistil, jakou to mají barvu. Hodně znát to bylo na symbolu oka v Barceloně, kde je klíčová barva umístěná v jeho duhovce, a to občas opravdu nebylo při horším osvětlení k rozlišení. Asi bych volil víc kontrastnější. Na druhou stranu je nutno říct, že za denního světla problém s barvami prakticky nebyl.

Shrnutí

Loupež: Evropa je luxusně zpracovaná hra pro dva hráče s jednoduchými a rychle zapamatovatelnými pravidly, která ale poskytují dostatek prostoru pro různé taktizování. Jednu partii většinou odehrajete do půl hodiny, a hra se tak hodí i jako zajímavý filler nebo k uspořádání turnaje mezi více hráči. Navíc nabízí pět různých úrovní obtížnosti (každé město přináší jinou), nicméně rozdíly mezi nimi nejsou zas až tak velké.