Kluster DUO

hodnoceno 3x (Seznam vlastníků)

Fyzika 101: Zákon obecné přitažlivosti

Autor: dirtyfighting | 29.7.2024 | 4

M-m-m-magnety. Mmm, magnety. Mag-ne-ty… Kulaté a hladké. Přitažlivé. Tajemné. Doslova nikdo nerozumí tomu, jak vlastně fungují. Jsou nepoznatelné. Nevysvětlitelné. Něco jako harmonizovaná voda. Věnujeme jim dost pozornosti? Nemyslím si. Jsou všude kolem nás a chodíme kolem nich bez povšimnutí, ani se nezamyslíme nad tím, co v sobě skrývají. Jak se asi dneska mají.

Ale tahle hra… ta to dělá. Tady se nad magnety někdo fakt hodně zastavil. Zastavil se a položil si otázku, kterou si v dětství položil každý, a která byla s přicházející dospělostí pohřbena pod účty za elektřinu a nevyžádanými sociálními interakcemi s lidmi, které už nemáme rádi:

„Dalo by se s magnety dělat něco jiného, než věšet fotky na ledničku?“ 

A pak přišla odpověď:

„Dalo."
 
Můžeme je strkat do oka ze šňůrky a doufat, že se k sobě nezačnou přibližovat. Můžeme se snažit o to, abychom se všech svých magnetů zbavili. A aby navždy setrvaly blízko sebe, přitahovány neviditelnou silou, ve věčném napětí, ale nikdy ne dost blízko na to, aby vytvořily skutečné spojení. 

Původně jsem měl problém o hře Kluster Duo hovořit jako o „hře“. Na první pohled se mi to zdálo spíše jako určitý test zručnosti. Šňůrka a pár magnetů – co si z toho asi můžu odnést? Ale až během hraní si uvědomíte, že jde o mnohem více. Smyslem této „hry“ je pomocí magnetů pochopit svou existenciální úzkost z nemožnosti skutečně s druhými sdílet a vzájemně si porozumět. Smyslem této hry je fyzicky vyjádřit to, jak se my, lidé, cítíme osaměle a prázdně. Jak se bojíme vzájemného kontaktu. 

Hra vám nenechává žádné iluze o tom, že je možné dosáhnout smysluplného spojení. Když se náhodou magnety k sobě kvůli vaší neobratnosti přimknou, jste potrestáni tím, že všechny musíte vzít k sobě, jejich pospolitost rozbít a opět je postupně uvrhnout do chladného osamění. Výhru pak představuje neměnný a mrtvý stav ekvilibria, kdy jste jako první „hráč“ zvládli všechny své magnety napasovat do prostoru šňůrky bez toho, aby si kterýkoliv z nich našel cestu k nějakému jinému. Výhra je v této hře ekvivalentem trapného ticha při společné cestě výtahem nebo předstírání, že jste se se svým známým neviděli, i když jste šli přímo naproti sobě a zcela určitě jste se viděli. Skutečnou výhrou je přijetí vlastního zoufalství, když v magnetech poznáte sebe a lidi ze svého okolí. 

I když… Možná je to všechno jinak? 

Možná v tom hledám existenciální rozměr, který tam není? Možná, ale jenom možná, je to prostá a chytrá hra, která není o výhře, ale spíše o tom, co této výhře předchází? Možná není důležité, kdo ze dvou hráčů se první zbaví magnetů, ale to, kolikrát se společně zasmějete vlastní neschopnosti? Možná to, jak se snažíte magnety udržet od sebe, vás jako hráče sbližuje? Aspoň na pár krátkých okamžiků, během několika partií, společně sdílíte napětí z toho, zda se tomu druhému jeho tah podaří nebo ne, a pak sdílíte zoufalý smích nad tím, když se další a další magnety začnou s hlasitým „KLINK!“ spojovat. A pak se na sebe navzájem podíváte, ne letmo, ale skutečně se vidíte a zeptáte se: „Ještě jednou?“

Co to sakra bylo za recenzi

Nevím, co byste chtěli. Je to sranda a magnety jsou fakt hezky lesklé.