In the Year of the Dragon

hodnoceno 83x (Seznam vlastníků)

Drak s omáčkou sedmi vůní

Autor: PJ | 19.4.2010 | 24

Určitě to znáte: někdy se prostě nedaří. Všechno padá pod rukama a posléze máte strach na cokoliv sáhnout, abyste to nemuseli po sobě příští den opravovat. Lidově se takovým dnům říká „den blbec“. Opravdu nešťastná je kumulace těchto dní do tzv. „týdnu blbec“. A co takhle „rok blbec“? Ten by musel být prošpikován vskutku zajímavými událostmi - ostatně čínská kletba „zajímavé časy na vás“ nevznikla jen tak náhodou. A v Číně zůstaneme…

Zajímavé časy

…ovšem vrátíme se zpět v čase o zhruba 1000 let. V roli správce blíže neurčené čínské provincie budeme během jednoho roku (roku Draka) prokazovat své vůdcovské schopnosti. Co vůdcovské – schopnosti krizového manažera. Rok Draka bude tak zajímavý, že nuda bude vaším nedosažitelným přáním: udeří sucha a hladomory, přijdou morové rány, vaši zemi budou pustošit mongolští nájezdníci a císaři budete odvádět daně, o kterých byste si zoufale přáli, aby se daly označit jen jako nestydatě přemrštěné. A když konečně bude trocha klidu na uspořádání tradičního festivalu s ohňostrojem, nebudete mít dost raket, protože mistr fakuliér umřel hlady. Vítejte v roce Draka - v Zajímavých časech.

Od ledna do prosince – a téměř bez náhody

Než se vrhnete do boje s krutým osudem, budete se muset řádně připravit. Příprava hry bohužel potrvá delší chvíli, ve hře skutečně pořádná hromada nejrůznějších kartónových žetonů a kartiček a i v případě, že je budete mít vzorně roztříděné a v krabici perfektně zorganizované, „setap“ bude trvat otravně dlouho – ale aspoň si zvýšíte frustrační toleranci pro následující masochistické hrátky.

V rámci přípravy se zamíchají a v náhodném pořadí vyloží lícem vzhůru žetony událostí (ty jsem letmo zmínil v úvodu). To je vlastně jediný náhodný faktor při přípravě hry, jinak se počáteční konfigurace mění jen dle počtu hráčů. Jedná se tedy o hru s otevřenou informací a s výjimkou jediného losování o pozici začínajícího hráče a náhodného sdružování karet akcí do skupin i o hru bez jakéhokoliv vlivu náhody.

Hra originálním způsobem kombinuje několik zajímavých mechanismů. Hraje se přesně dvanáct kol (měsíců v roce). Každé kolo má několik fází. První fází je výběr akce.

Vybírání akcí je řešeno velmi zajímavě. Karty jednotlivých akcí se zamíchají a rozdělí do skupin, přičemž počet skupin odpovídá počtu hráčů. Hráči pak v pořadí dle své iniciativy vybírají akce. Vtip je ovšem v tom, že chcete-li akci ze skupiny, kde už trůní figurka jiného hráče, budete muset zaplatit ne právě zanedbatelný poplatek. Akce umožňují pěstovat rýži, stavět paláce, vyrábět rakety, vybírat daně – zkrátka vyrovnat se s následky výše popsaných pohrom či se na ně efektivně připravit.

Po provedení akcí si každý hráč vybírá své pomocníky – specialisty ve svých oborech (vojáky, stavitele, lékaře,…), kteří vám pomáhají – a výrazně vylepšují akce (např. vypěstujete více rýže, vyrobíte více raket). U většiny povolání existují dva „typy“ – nováček a zkušený. Zkušení specialisté jsou sice mnohem výkonnější a užitečnější, ale nováčci mají vyšší iniciativu. Sečtená iniciativa jednotlivých pomocníků určuje iniciativu hráče, která udává pořadí hráčů při vybírání akcí.

Už asi vidíte, že tyto dva mechanismy je nutno rozumně vyvažovat – můžete mít chabé pomocníky s vysokou iniciativou – hrát budete sice jako první, budete si moci vybírat libovolné akce a vykonávat je zdarma, ale bude vám chybět podpora zkušených pomocníků a akce budou neefektivní. Nebo budete mít naopak samé mistry, ale na řadu přijdete poslední, takže budete buďto neustále platit za provedení již obsazených akcí nebo prostě vykonávat akce, které se vám přímo nehodí do krámu.

Po akcích a nabrání postav přichází na řadu vyhodnocení události a na konci kola bodování. Hra končí po vyhodnocení všech dvanácti událostí.

Dojmy aneb bodla by hojivá mastička  

Jak už jste možná z náznaků vycítili, hra je velice tvrdá. Nic vám nedá zadarmo. Některým hráčům vadí už jen samotné téma, kdy vám neustále padá něco na hlavu, řítí se na vás jedna pohroma za druhou a hra je v podstatě nastavená tak, že vždy budete muset něco či někoho obětovat. Pro někoho to může být hodně frustrující a snadno může nabýt dojmu, že se k němu hra chová sadisticky.

Ruku v ruce s destruktivním tématem jdou (i přes snadná pravidla) poměrně vysoká obtížnost hry a takřka nulová tolerance k chybám. Pokud něco přehlédnete či špatně spočítáte, tvrdě to pocítíte a z následků se možná už nevzpamatujete. V předchozí autorově hře – Notre Dame – bylo nutno hlídat především počet krys a pokud jste si nechali utéct jiný aspekt, nezískali jste tolik bodů. Tady musíte hlídat mnoho věcí současně – jídlo, nemoci, peníze, rakety na ohňostroje, dostatek místa v paláci pro vaše pomocníky, iniciativu… - a pokud vám něco z toho uteče, nemusí vám na konci hry zbýt ani ten kámen na kameni (zažil jsem opravdu hru, kdy hráč končil s ještě větším málem, než s jakým začínal). Hra sice není taková výzva jako třeba Ghost Stories, ale rozhodně není pro nováčky. Slabší hráči se nemohou spoléhat na štěstí v kostkách či kartách – za celý průběh hry si hráči zodpovídají prakticky jen svými vlastními rozhodnutími.

Určitou vadu na kráse může být častá slabina euroher – univerzální strategie. Strategií je samozřejmě více, zdánlivě jich existují spousty, ale sám se nemohu ubránit jistému osobnímu hernímu stereotypu, který mě většinou vystřelí do prvních pozic. Na druhou stranu je třeba hru dobře znát a umět včas realizovat plán „B“, když oblíbenou strategii překazí některý z protivníků.

Nezmínil jsem se dosud o vizuálním dojmu – provedení a komponentách. Hra sází především na kartónové žetony a kartičky – je jich opravdu požehnaně. Radost hračičkům udělají drobné, ale milé detaily - stylové otvory uprostřed mincí, „stohovatelné“ střechy paláců,…

Nenaleznete zde žádné texty – vše je řešeno jednoduchou symbolikou, kterou není problém pochopit po jednom či dvou kolech. Grafika je rozhodně stylová na slušné úrovni. I když mně třeba Notre Dame od stejného ilustrátora přijde zdařilejší, pořád je na co se dívat. Někomu může grafika přijít nevýrazná, fádní, nudná (zejména herní plán bez komponent může působit poněkud mdlým dojmem). Nelze jí však upřít funkčnost ani přehlednost.

Zamyšlení na závěr 

Velké nesnáze v malé Číně určitě neosloví široké hráčstvo. Rozhodně nezaujme příznivce ameritrashe, je to naprosto typická „rigidní“ eurohra. Hodně lidem vadí tvrdost tématu i mechanismu a určitá nepřívětivost hry; pro mnohé i vizuální. Určitou nevýhodou může být i pouze nepřímá interakce a dlouhá příprava hry. Na druhou stranu zde najdeme jednoduchá pravidla, rozumnou herní dobu, vyváženou hratelnost v libovolném počtu hráčů (2-5) a prakticky nulovou míru náhody, což dělá hru vzhledem ke spíše střední míře komplexity do určité míry unikátní a pro mnohé atraktivní.

Závěrem čtenářům přeji, aby je Zajímavé časy potkaly nejvýše jen při pěkné hře.