Hoď sebou, slepičí prdelko

hodnoceno 0x (Seznam vlastníků)

Tohle je divočina!

Autor: PajinkaK | 17.3.2024 | 1

Další z „koťátkových her“ od Elana Lee, kterou vymyslel se svojí čtyřletou dcerou: „Hoď sebou, slepičí prdelko!“. Pokud si chcete zadivočit všemi možnými způsoby od skákání, běhání, dělání šklebů, zvuků nebo vymýšlení slov, a to co v nejkratším čase, doporučuji tuto hru.

Už při pohledu na krabici se našim dětem (4 a 6 let) rozzářily oči. Chodily kolem, třepaly s ní a ptaly se, kdy už si ji zahrajeme. Z ještě zavřené krabice totiž vykukuje slepička – „minutka“ z čirého plastu připomínající slepičku v hnízdečku obsahující uvnitř hrací kostku.

Co najdete uvnitř krabice

Po otevření krabice jsme kromě slepičky, dominanty celé hry, našli ještě šest různobarevných čtvercových hracích karet (hnízd), které je možné si podepsat, či libovolně pojmenovat. Dále jsme z krabice vytáhli kulatý růžový žeton slepičí prdelky z tvrdého kartonu, 45 hracích karet s aktivitami, český a slovenský návod ke hře a navíc ještě QR kód s dárkem.

Pro koho je hra určena

Hra je vhodná pro všechny nadšence od čtyř let. Může ji hrát dva až šest hráčů. My jsme první hru vyzkoušeli ve třech (jeden dospělý a dvě děti 4 a 6 let). Hodně záleží na povaze dítěte, protože ne každému vyhovuje šílené tempo. Jakmile jsme totiž začali hrát, čtyřletý syn sdělil, že tuto hru hrát nechce, protože je na něj moc divoká. Naopak šestiletá dcera má ráda divočárny a byla z toho nadšená. Tak jsme pokračovaly ve dvou a to divočina opravdu byla. Člověk musí být neustále ve střehu a sotva slepičku předá, už ji má zpět. Takže cca dvě minuty hopsání, běhání, plnění úkolů a rychlých úsudků. Čím více se zapojí hráčů, tím delší čas má jednotlivec na oddechnutí, než zase přijde na řadu, i když celkové tempo bude stále hbité. Při více hráčích máte také možnost se více zasmát snaze ostatních v plnění úkolů. Syn si s odstupem pár týdnů nakonec ke hře našel cestu. Pro psychickou podporu s ním musí hrát jeden z rodičů (ne však jako protihráč), pak si hru taky užívá.

Příprava hry

Nejvhodnější rozložení hry je na zemi. Každý hráč si vybere jedno hnízdečko, na které se pokládá slepička. Růžovou slepičí prdelku umístíme na libovolné dohodnuté vzdálenější místo. Přichystáme také tři hrací karty s úkoly (zelenou, modrou a fialovou). Zelené karty obsahují úkoly „5× za sebou“ opakování nějaké činnosti např. 5× co nejvíce vypláznout jazyk, nebo 5× udělat hluboký předklon. Modré karty přikazují „Dokola kolem všech“ např. projít po špičkách nebo skákat jako žába. Třetí fialové karty jsou typu „Dokaž to!“ např. vymyslet slepičce nové jméno nebo ukázat, jak se dělají andílci ve sněhu. Nachystáme slepičí minutku, do které je nutno vložit dvě tužkové baterie, a hra může začít.

Průběh hry

Začínající hráč (ten, kdo nejlépe napodobí zvuk slepice) spustí minutku zmáčknutím tlačítka zespod slepičky. Ta začne vydávat zvuky jemného kvokání. Od této chvíle běží čas. První hráč má slepičku ve svém hnízdečku, zatřese jí a podle barvy na horní straně hrací kostky uvnitř slepičky musí vykonat příslušnou aktivitu. Padne-li na kostce žlutá barva, třese slepičkou znovu. Růžová barva znamená: „Hoď sebou, slepičí prdelko!“ – utíkej se dotknout žetonu růžové slepičí prdelky a rychle se vrať zpět. V případě, že se na kostce objeví zelená, modrá nebo fialová barva, vykonáme úkol na hrací kartě odpovídající barvy. Duhová strana kostky umožňuje výběr z předchozích úkolů. Jakmile je úkol splněn, rychle předává slepičku na hnízdečko hráče po levici. Takto si hráči kvokající slepičku předávají a co nejrychleji plní úkoly.

Po cca dvou minutách slepička hlasitě zakdáká, což znamená konec hry. Vyhrává ten, kdo splnil úkol jako poslední a stihl předat slepičku do hnízdečka spoluhráče po levici. Nyní můžete vyměnit karty s aktivitami a hrát znovu a znovu, dokud vás to baví.

Celkově je hra příjemně švihle zábavná. Děti asi nejvíce baví úkoly běhání kolem dokola třeba jako letadlo. A i když stačí oběhnout jen jednou, běhají dvakrát či třikrát, pak se přidá další dítě a rázem už se hraje jiná hra. V tom je kouzlo dětské spontánnosti. V případě zájmu o něco poklidnější zábavu si můžete přečíst moji recenzi na dětskou hru od stejného autora Chci zpátky své zoubky.