Here I Stand

hodnoceno 47x (Seznam vlastníků)

Reformace!

Autor: ozzy79 | 15.12.2010 | 43

O hrách od GMT jsem měl donedávna jen velmi mlhavou představu a to zejména z fotek tady na Zatrolenkách. Věděl jsem, že jde většinou jen o papírové a kartonové komponenty bez nějakého důrazu na estetickou stránku. Hry jsem měl ve skupině "fanatik", což označuje hry pro úzkou skupinu hráčů včleněnou mezi ostatní hráče (něco jako IT na druhou). K Here I Stand (dále jen HIS) jsem se dostal náhodou, když se na foru objevila nabídka si zahrát. Mohl jsem nabídnout prostory a téma reformace v 16tém století byla moje maturitní otázka, tudíž nebylo co řešit, seznámení s mojí první GMT hrou bylo na světě.

Musím říct, že mé první očekávání zůstala nenaplněna. Byla totiž zcela předčena. Nádherná mapa Evropy, kde se měl rozpoutat boj mezi mocnostmi tehdejšího světa, přehledné žetony, které sice z počátku nedávaly smysl, nicméně pro člověka zajímajícího se o historii to je nález pokladu. Pravidla se zcela vymykají tomu, na co jsem byl doteď zvyklý. Žádné neustále opakování již řečených věcí, které kupříkladu pravidla FFG tak nejméně ztrojnásobí. Jsou to stroze popsaná fakta, žádná zbytečná omáčka, která z vás dělá blbce. De facto se jedná o 6 pravidel v jednom vydání, protože každý národ hraje úplně jinak, než ty ostatní. A teď se dostáváme k tomu nejzajímavějšímu na celé hře.

V naprosté většině her jsou u výchozích pozic hráči víceméně vyrovnaní, nebo mají jen minimální rozdíly (sem tam má někdo vyšší sílu, jiný meč, jiné technologie, suroviny...). V HIS ovšem každý hráč začíná na úplně rozdílné startovní pozici. Papež nemá v ruce krom bible a Říma prakticky nic. Sultán se může plavit po mořích a dělat pirátské výpravy. Francouz má Francii v obležení Habsburků a Angličanů, může maximálně tu a tam postavit nějaký ten zámek, Habsburk obléhá Španělsko a část Uher a hned ze začátku válčí se Sultánem. Angličan se pořád snaží zplodit syna a jak se mu to nedaří, popravuje manželky, žebrá u papeže o rozvod, pere se se vzpurnými Skoty nebo šťouchá mečíkem do Francouze, aby si vybil svojí frustraci z neplodných a ošklivých anglických žen. A na závěr protestant, jehož Luther zahajuje celou hru přibitím tezí na vrata Witenberské katedrály. Vzhledem k tomu, že nejde de facto o národ, nelze jej vojensky pokořit ani nijak pacifikovat a nezbývá vám nic jiného, než přihlížet, jak si ve vašich městech vesele obrací obyvatelstvo na tu svou víru a tím získává vliv po celé Evropě. Do toho všeho tu máme ještě pár národů mimo hlavní hráče, které ovšem mohou pěkně zatopit (třeba když zničeho nic povstane ve Skotsku nový Wallace a začne Angličanovi dobývat ze severu jeho území, nebo když se Gemoičtí na severu Itálie spojí třeba s Francouzem a náhle mí Habsburg vedle svých klíčových měst bez vojenské posádky menší armádu připravenou zaútočit). Tak to a ještě mnoho dalšího lze prožít během pouhých pár kol HIS. S takovou rozmanitostí jsem se ještě v žádné jiné hře nesetkal.

Hra se skládá z devíti kol. Každé kolo má několik fází, kdy se přemisťují armády, hrají karty. Princip je i přes výše napsané geniálně jednoduchý. Každý národ má ze začátku určitý limit karet, který na začátku každého kola získá. Tento limit lze díky různým bonusům (získáním klíčových měst) v průběhu hry navyšovat. Karty se získávají náhodně a tak se vám jako Angličanovi může do ruky dostat karta, která Ottomanovi dovolí najmout piráta Barbarosu a pak vyplenit Alžír. Nebo jako Habsburg můžete dostat kartu, která dá protestantovi možnost volně konvertovat další tři města z katolicismu na protetantismus. Co to je za blbost, říkáte si? K čemu to tomu Angličanovi nebo Habsburkovi je? Karty mají ale ještě druhou vlastnost. Každá z karet má udělený určitý počet command pointů (CP), které můžete použít a nehrát tak efekt karty, který často může být mířený přímo proti vám. CP lze poté distribuovat do výroby nových jednotek, přesunu, konverzí, náboženských disputací. A nebo zapojíte do hry diplomacii a dohodnete se s některým ze spoluhráčů, že mu na oplátku za nějakou protislužbu (vyhlášení války, míru, či nezahráním některé jiné karty) dohodnete, že mu jednoduše pomůžete. Diplomacii se nevyplácí podceňovat, v první hře to dle mého názoru udělá každý a pak spláčete nad vejdělkem, protože bez koalic si prostě ani neškrtnete. Papež, jakkoliv se může zdát slabý, může třeba jako jediný zastavit rozpínavost protestanta, ale nemůže to udělat sám, potřebuje vojenskou podporu. Francouz si nemůže dovolit mít dvě válečné fronty, proto by měl hned z počátku být hodný buď na Habsburka nebo Angličana. Angličan má zase vítězné body za protestantismus na svém území, takže je pro něj výhodné bavit se s protestantem. A tak dále, a tak dále... Jako nejsilnější hráč se mi po pár odehraných kolech jeví protestant (ač to tak vůbec nevypadá, bo ten chudák nemá nic než svoje ideály a pár zapálených debatérů). Nejdůležitější je naopak papež, který jediný může protestantovi spálit knihy a zabránit tak šíření jeho kacířství, ze kterého později může povstat velmi silná vojenská moc. Papež s protestantem si vůbec hrají svou vlastní hru, kterou ostatní hráči ze začátku vůbec nechápou. Zatímco vy obléháte nějaké město, plavíte se po moři a handrkujete se s Ottomanem o přístav, vedle vás si vesele tisknou a překládají bible, debatují nad chudobou Krista a konvertují duše sběhlé z té jediné správné cesty. N2co, co se vás na první pohled vůbec netýká, ale vliv na celou hru je obrovský, tudíž se nevyplácí to podceňovat a jen si přát, ať už ty dva skončí a přijde řada na dalšího, aby se něco dělo... Kdepak. Celé HIS je protkáno historií, dějepisem a vše je tak neskutečně krásně protkáno, prošito a spojeno a dává to smysl. Najednou pochopíte, co muselo v 16tém století znamenat přeložení bible do němčiny, proč bylo tak důležité, aby Henry V měl syna.

Herní čas se udává jako 6 hodin. Nám se při první hře podařilo projít čtyřmi koly za cca 11 hodin času, kdy jsme téměř bez dechu prožili kus reformačních válek 16tého století. Umím si představit, že u HIS strávím dalších deset hodin a nebude mě to nudit. Je to nadupané zábavou a i když třeba hodinu nehrajete, u stolu se pořád děje něco, co vás baví sledovat. V hlavě neustále rotují myšlenky, co bude dál, nebo co se mělo udělat jinak. Hra skončí, ale vy hrajete dál. Za den, za dva... Proč jsem sákryš nekonvertoval Hamburk, když by se mi pak otevřela cesta do Anglie? Proč jsem já hlupák vytáhnul na ty Méty a nechal si Ženevu bez vojenské posádky? Proč jsem se pral o Alžír a nechal si utéct Itálii? HIS je jednoznačně herní zážitek. Hru nehrajete, ale prožíváte, a to ještě dlouho po tom, co hra skončí. Pro první hru si vyhraďte ale celý víkend, i když si pravidla přečtete, budete se motat a hledat. Ale pokud vás zajímá historie, není co řešit, HIS čeká. A pokud vás historie nezajímá, tak věřte, že po první hře běžíte do knihkupectví hledat odbornou literaturu pojednávající o reformních bouří v 16tém století.