Hanabi

hodnoceno 308x (Seznam vlastníků)

To je jasný, že to tam patří, co jinýho by t- BUM! a sakra

Autor: matewr84 | 8.3.2014 | 9

Schválně řekněte nějakému nehráči (rodina, kamarád, dosaďte si sami), ať si s vámi zahraje karetní hru. Většinou se zašklebí a odfrknou si (někdy i odplivnou, záleží na společnosti), že to je na ně moc složité, ať raději vybalíte něco "většího" nějakou klasickou deskovku alá Dostihy a sázky. Jenže to ještě netuší, co se může skrývat v tak malé krabičce jen s kartami. O tom, že je to pořádná bomba, asi moc psát nemusím.

Začněme však pěkně po pořádku. V prvé řadě je nutné říci, že Hanabi je karetka, tudíž obsahem budou asi tedy karty. Dále je to hra kooperativní a zároveň rodinná, takže určitě koupí neprohloupíte, když chcete nalákat na hry nehráče. Jenže nenechte se zmást. Ano, hra plní všechny předpoklady jednoduché rodinné záležitosti, to znamená snadná pravidla, krátká herní doba, možnost hrát s kýmkoli a důraz na komunikaci a humor, jenže zároveň je to hra pekelně složitá.

Když Vám řeknu, že se snažíte dělat postupky z karet od jedné do pěti v pěti barvách - které vykládáte do sloupců pod sebe, vždy v jedné barvě - jeví se to jako jednoduchá záležitost, ale zároveň tušíte, že tam bude asi nějaký ten háček. Inu, nutno říci, že ten háček je pořádně veliký. Karty držíte totiž obráceně, takže na karty ve své ruce, kterých máte buď 4, nebo 5 (závisí na počtu hráčů), prostě jednoduše nevidíte. Ale vaši spoluhráči ano.

A o tom celá hra je. Spoluhráči se vám musí snažit radit, co držíte na ruce za karty, abyste je následně mohly zahrát a tím pádem se přiblížit k vítězství. Jenže i v tomto je ten zpropadený háček. Nápověd máte totiž jen 8, tudíž napovídat pořád nejde. Cennou (vězte, že hooodně cennou) nápovědu získáte zpět tak, že odhodíte kartu pryč ze hry a to nadobro, takže se sní už nebude hrát. Jenže i tady vzniká těžké dilema hráče, když o svých kartách nic neví. v celé hře totiž máme jen 3 jedničky od každé barvy 2 dvojky, trojky a čtyrky a pouze jednu pětku, takže nevědoucí hráč může zahodit kartu, která by se dala zahrát a připojit do kýžené postupky. A jak jsem napsal výše, například pětka je jenom jedna dané barvy, takže v případě jejího zahození, nebudete úspěšní na sto procent. Pořád se vám to zdá asi lehké, protože prostě můžeme poradit hráči co má za karty, že? No, jenže i tady je to jinak.

Radit totiž můžeme jen tak, že poradíme pouze jeden údaj a to buď barvu a nebo hodnotu, nikdy ne obojí. Takže například můžeme poradit, že hráč má na ruce čtyrku tady (ukážeme na kartu) a ještě tady. Nebo naše rada může znít: "Tady, zde a tady, máš červené." Ale už nemůžeme říci, že čtyřka je například bílá a ta už je uzavřená (je pět karet ve sloupci), takže jí má vyhodit. Prostě musíme radit jen neúplně a je na hráči, kterému je rada dávaná, aby byl schopen rozlišit (třeba z intonace hlasu, nebo z pouhé dedukce) zdali je karta hratelná, nebo ne. Kdyby totiž kartu zkusil zahrát a nebylo by ji kam umístit, bohové by se nahněvali a otočil by se jeden žeton hněvu bohů. A když jsou otočeny tři… nu, konec hry. Co je na této hře zvláštní je to, že k samotné prohře hráči téměř nikdy nedojdou (to by museli udělat velké chyby). Ačkoli se to může zdát jako nuda, opak je pravdou. Kouzlem této hry je totiž touha po dokonalosti. No řekněte sami. Když máte uzavřené čtyři barvy a v jedné vám chybí karta, nebyli byste naštvaní?

Hra klade veliký důraz na pamatování si a dedukci a také tak trochu na intuici. Je to prostě nepopsatelný pocit beznaděje, když o svých kartách nevíte nic, nebo když vám neustále někdo radí, ale vy zapomínáte, které karty to byly (věřte, že tohle se stává dost často, jelikož si nové karty dobíráte a tak ty staré s novými prostě pomícháte.) Nutné je si v této hře také, dobře rozumět s hráči, díky čemuž vzniká spousta vtipných, ale také bohužel hádavých situací. To je jeden z největších záporů této hry, ono totiž, když vám na konci hry někdo pokazí hru, jen kvůli tomu, že si nic nepamatuje, je velice nepříjemné, jak pro onoho hráče, tak pro ostatní. Ano je to stále jenom hra, ale jak již bylo popsáno výše, je to také jakýsi test dokonalosti, perfekcionismu, kdy prostě chcete mít vše pod kontrolou a nepřipouštíte si žádnou chybu. Možná při prvních hrách, vám to bude tak trochu jedno, ale po dvaceti neúspěšných hrách, to už začne lézt na nervy.

Jelikož je hra o komunikaci, záleží také hodně na skupině hráčů, se kterou budete hrát. Když si prostě s někým nerozumíte, nepůjde vám to, ale když jste spřízněné duše, bude to brnkačka. Ano tato hra je po čase vážně lehká (musíte hrát se stejnými lidmi), což je také větší mínus, ale v čem to celé Hanabi vynahrazuje je vlastní tvorba obtížnosti. Variant (oficiálních) je dost, a tak si hru můžete buď ukrutně ztížit (například hrát jen na jeden žeton rozhněvání), nebo také zlehčit.

 Na závěr dodám, že byste se měli připravit na bolesti hlavy, jak se budete snažit přijít na to, kde držíte tu pětku, která rozhodne hru. Napravo, nebo nalevo?