Gloom

hodnoceno 29x (Seznam vlastníků)

Děti, co takhle pozabíjet vlastní rodinu? Ale no tak, neupejpejte se...

Autor: Lomikar | 10.9.2012 | 10

Ve starobylém a zpuchřelém domě rodu Starků panovala pochmurná nálada. Již asi padesát let. V čele stolu sedící mademoiselle Stark svým bystrým okem přejížděla po členech rodiny rýpajících se v brokolici zapečené brokolicí - tolik oblíbené pochoutce jednoruké rodinné kuchařky, a přiznejme si to, jediném jídle, které byla schopna připravit bez toho, aby vystavila strávníky fatálnímu riziku. Venku se zablesklo, čemuž však nikdo nevěnoval pozornost. Sídlo Starků mělo ten zvláštní dar udržet nad sebou bouřkový mrak za jakýchkoli meteorologických podmínek.  

"Babi, v mojí brokolici leze červ, musím to jíst?" pípla Angel, roztomilé to děvče, z jejíhož pokojíčku by kdejaký dětský psycholog složil funkci.

"Musíš!" kdákla madam Stark a kradmě přeskočila pohledem přes zvracejícího rodinného služebníka Willema, jehož choleře rozhodně neprospěl odpolední útěk před rozzuřeným davem na svého synovce Mordechaie, jestli by i on měl na srdci nějakou stížnost, kterou by mohla s radostí stornovat. Ten se zrovna pokoušel blazeovaným úsměvem zamaskovat, že se již deset minut pokouší podřezat si pod stolem žíly dezertním nožem. Byl k tomu důvod. Madame Stark již vládla rodinnému sídlu přes osmdesát let a zatím se nezdálo, že by měla v úmyslu vzít kramle. Sic zažila mnoho špatného, dokázala veškeré své chmury přetvořit v nový způsob tyranie vůči svým svěřencům, což ji drželo na nohách. Je pravda, že vyobcování z církve, které obdržela před měsícem ji stále ještě pronásledovalo, ovšem její mladý milenec ji na to pomáhal zapomenout. Zdálo se, že tato vychrtlá a zákeřná hlava rodiny hodlá přežít všechny své potomky. Koneckonců nikdo nedokázal s určitostí říci, jak je stará. Všechny přísedící (s vyjímkou přisluhovače Willema, který by si jinde těžko hledal zaměstnavatele) děsila představa, že už žádná zlá příhoda není dostatečnou, že by bábu poslala pod drn a oni budou úpět pod její presencí až do té doby než na ně spadne klavír či jiná originální proprieta, na kterých tento starý dům nešetřil.

Zničehonic zazvonil zvonek, což se dle překvapených tváří pavouků, kteří k němu měli již leta přichlíplé pavučiny dlouho nestalo. Madame polkla kyselé víno a zamířila si to ke dveřím. Malá Angel mezitím brokolicové červy navlékala na režnou nit a šeptem si pochvalovala nový slušivý náhrdelník. Další blesk ozářil v rohu místnosti psa Balthazara, jemuž se nějakým způsobem podařilo sám sebe oběsit. Ozval se zvuk otevíraných dveří, přirovnatelný snad jen k tlupě dvaceti koček, které se znásilňují navzájem a poté neznámý hlas: "Paní Stark? Byla jste královnou povýšena do šlechtického stavu." Tichem v jídelním sále najednou pronikl mlaskavý zvuk signalizující, že dezertní nůž v rukou Mordechaie konečně překonal vnější vrstvu kůže  a nyní je již na dobré cestě k vysněnému přetnutí tepen. Venku vili vlci.

Gloom. Už jen ten název. Při vyslovení se vám protáhne obličej a na čele vyskáčou vrásky, které jste ani nevěděli, že máte. Ti, kteří si již automaticky pod tímto výrazem vybaví gastronomicky skromného post-hobita je třeba odkázat do patřičných míst. Tedy k slovníku angličtiny. Stejně se to jinak píše. Gloom je univerzální anglické slovíčko, které pod sebou skrývá prakticky veškeré aspekty ponurosti, smutku, temnoty. Už fakt, že pod tímto názvem najdeme hned pět blackmetalových kapel by mělo případným lingvistům stačit. A hra Gloom svému názvu skutečně odpovídá. Akorát je to hrozná prča. 

Přiznám se, že se mi skutečně nedařilo dlouho kolem téhle hry jen tak chodit. Ono po těch všech záchranách světů, budování civilizací či porážkách vojsk přijde k duhu nějaké to vyvražďování vlastní rodiny. A o tom Gloom přesně je. Vyhlazujete celý váš rod. A předtím se ho ještě snažíte patřičně zdevalvovat. Zní to možná morbidně... a vlastně je to morbidní, ale není se třeba bát, hra samotná pracuje s velkou mírou nadsázky. Svým zasazením totiž upomíná na velkolepé viktoriánské literární tragédie, universalovské horory třicátých let a zejména filmovou tvorbu Tima Buřtoně. Téměř vše ve hře je dohnané do patřičné grotesknosti, přehnané dekadence a k extrémně černohumorným situacím. Zážitek ze hry se samozřejmě může tímto zkalit, když ji například hrajete s vaší beznohou babičkou, jejíž manžel se před půl rokem napíchnul na hrábě při chytání motýlů, ale to je riziko, které s sebou nese každý vlastník hry, jeho svědomí a smysl pro humor. 

První, co na hře rozhodně zaujme je zpracování. Všech 110 obsažených karet je z tenkého plastu a dokonale průsvitných. Položíte-li na sebe těchto karet pět, stále vidíte tu úplně vespod, na čemž je postaven herní systém, který je vskutku jednoduchý, originální a dokonale funkční. Karty jsou ve hře rozděleny na 4 části: 

• Karty postav - každá rodina má těchto postav pět a garantuji, že byste je nechtěli poznat osobně.
• Karty modifikátorů - pod nimi se ukrývají karty, které budete v průběhu hry přikládat na  postavy své i oponentů ve snaze mít svůj rod ze všech nejzdeprimovanější a naopak rodiny oponentů nejveselejší. Zde se ukrývají všechny ty smutné události, které se budou postavám dít, každá karta má svůj speciální název a z některých se počuráte smíchy.
• Karty událostí - zde se schovávají vyjímečné události, které se vašim či cizím rodinám mohou přihodit. Většinou dosti silné a užitečné karty.
• Karty smrtí - těmito kartami uzavřete veškeré další snahy nebohého člena rodiny o další životní zážitky. Většinou by si dotyčný ani nestěžoval. Dají se zahrát jen za určitých podmínek (viz níže) a znemožňují přikládání dalších karet na onu osobu. Jen výjimečně se pomocí určité karty událostí dá nebožák přivést zpátky ke strastiplnému životu.

Jakmile si hráči mezi sebou rozeberou rody, případně je seznámí s ostatními hráči, nabírají si po několika kartách a hra je zahájena. Jak bylo řečeno, úkolem každého z hráčů je vydeptat svůj rod co největším způsobem a ve vhodném rozpoložení ho pokosit. Na to se jde jednoduše - ve svém tahu můžete zahrát až dvě karty, z čehož to nejčastěji budou právě karty modifikační. Ty po levé straně mohou mít na třech různých místech označení kolik bodů dané postavě odepisují (což je vaším cílem) a nebo kolik připisují. Mimo jiné také mohou obsahovat určitý symbol, který se za jistých okolností zohledňuje, či nějakou zvláštní schopnost platnou pro vlastníka rodiny, na jejíhož člena byla ona karta umístěna. Kouzlo onoho systému je právě v průhledných kartách. Osoba na sobě může mít sice hromadu přiložených karet s rozličnými zážitky, ovšem vždy se počítá akorát to, co je momentálně vidět. Tedy pokud vám někdo věnuje na jednoho z vašich gerojů třeba oddaného milence či milenku a prosvítí jeho život trochou té lásky (fujtajxl), zastíní vám svými kladnými hodnotami například první a třetí modifikační prostor, přičemž střední vám stále může udržovat postavu v negativní rovině předchozí karta vyobcování z církve. Kartami smrtí můžete zazdít nějakou postavu pouze pokud je její sebeúcta v záporných hodnotách (jakoby se šťastným lidem nehody nestávaly), takže pokud budete mít v merku popravu nějakého protihráčova člena rodiny, je dobré mu zatnout tipec, když má sebehodnocení pouhých -5 (nejnižší možná varianta), případně , je-li k vám dobírací balíček milostiv, se zachovat jak kapitální svině a ukončit jeho životní trápení kartou "Died without cares"  (volný překlad Zemřel, aniž by to kohokoli zajímalo - milé), které postavu zabíjí a všechny modifikátory srovnává na nulu. Au. 

Modifikační karty také mohou obsahovat jeden z osmi symbolů, podle charakteru katastrofy, který se danému chudákovi přihodil. Fungují pro ně stejná překrývací pravidla jako pro modifikační čísla, akorát jsou vždy na jednom místě a zohledňují se akorát podle karet smrtí. Například, pokud vás roztrhá dravá zvěř a na postavě je stále viditelný symbol netopýra - tedy zvěře - získáváte ke všeobecné mizérii ještě dalších -10 bodů. A to se vyplatí!

Tak potud to máme celkem zábavnou abstraktní hříčku ala naddimenzovaný Ligretto. Samozřejmě Ligretto baví hromadu lidí a tak dále, ale nedají se na něj psát recenze plné rádobyvtipných obratů ve snaze stát se oblíbeným uživatelem zatrolených her s vlastní ikonkou. Na Gloom ano, protože k tomu "co se hraje" přidává ono "jak to hrát", což je jeho velké štěstí a bohužel i kámen úrazu. Každá z karet je jedinečná, má jiné označení a hráče přímo pobízí k tomu, aby nám o ní řekli něco více. Přikládáním těchto specifických karet na jednotlivé postavy vlastně utváříte jejich životní příběh a tedy i pomalu začínáte rozumět těm zakaboněným zjevům. Pohřební výraz jedné z postav ihned začne dávat většího smyslu, když zjistíme, že se onomu jedinci právě podařilo uniknout vzteklé lůze za posměšků žebrajících liliputánů a plamených projevů biskupa, který proklel váš rod do třiatřicátého kolene. A znovuzrozený alkoholismus dalšího chudáka si mohl také najít lepší událost než audienci u královny, která si již tak chtěla promluvit o tom, že v okolí vašeho sídla mizejí z márnic mrtvoly. Právě v oné jedinečnosti a libovolném navazování událostí tkví největší síla hry Gloom, kdy pokud jsou hráči rození vypravěči, vám půlhodinová seance nad touto hrou prosvítí celý výkend a dost možná z ní budete ještě nějakou dobu citovat, jenže...

Jenže každý není rozený vypravěč, co si budeme povídat. A také každý neměl zrovna hodiny angličtiny za svůj oblíbený předmět. Co hodiny angličtiny, hodiny anglické lingvistiky, protože hra občas operuje s termíny, u kterých se na vás vyprdne libovolný výkladový slovník. Osobně jsem hru hrál se třemi spoluhráči, z nichž všichni mluvili anglicky na úrovni, za kterou by v padesátých letech dolovali uran tak vehementně, že by v noci ke čtení nepotřebovali lampičku a i tak jsme u dobré třetiny narazili na slova, které podle nás snad ani v angličtině nebyla. Nadšeným hráčům tedy jasně doporučuji udělat si domácí překlady karet alespoň  na papír, protože domácím způsobem se hra vyrábí, za předpokladu, že doma u vás neznamená továrna na lisování plastu, asi dosti náročně. 

Originální materiál a nároky na průhlednost karet také přímo nepřispívá k jejich výdrži. Bude trochu trapné, když budete s prosbou v očích přisypávat manželce karty do dřezu se špinavým nádobím a žádit ji při tom, aby byla něžná. To nejen proto, že byste to nádobí "taky jednou mohli umejt sami" ,ale také z toho důvodu, že tenký plast se snadno láme a s flexibilitou karet je radno příliš neexperimentovat. Polední kvalitativní poznámka je ke krabičce, kterou můžete po pořízení hry takřka ihned vyhodit, protože je na pytel, z tenkého kartonku, který v sobě hlavně není schopný moc ty karty udržet a rád se ničí a trhá.

Na závěr? Gloom je hra náročná na hráče - je třeba, aby se trochu orientovali v tom, na co se odkazuje, nepostrádali smysl pro humor a jejich maturitu z angličtiny na středních školách ukazuje vedení vzácným návštěvám. Mimo jiné od vlastníka vyžaduje něžný, citlivý a milý přístup, díky čemuž by na ni mohla vaše hezčí polovička trochu žárlit. Na oplátku však nabízí vynikající zábavu, která úměrně stoupá s vykecaností spoluhráčů. Navíc systém průhledných karet a jejich vzájemného překrývání je nanejvýš originální a klidně bych ho rád viděl i jako součást nějaké epičtější FFG pecky, protože je velmi názorný a přehledný. So let's spend some of your time with killing your family!