Expedice

hodnoceno 51x (Seznam vlastníků)

No tak to na stůl dej, já náladu mám…

Autor: Caranthir | 5.2.2024 | 12

..a pro dva nachystej, já nechci hrát sám*

Hlavní je neuhnout, dobře zvolit svůj směr

Musíme teď vyrazit

Až tam na sever

(*byť bych s velkým úspěchem mohl – pozn. recenzenta)

Úvodem

Když mi byly přiděleny k recenzi Expedice, byl to popravdě exemplární příklad smíšených pocitů. Ne že bych tuhle hru nechtěl – to bych o ni nevyjádřil zájem – ale bylo mi jasné, že zhodnotit tuhle hru nebude úplně procházka růžovým sadem, spíš zmrzlou polární tundrou.

Důvodů pro to je více. Expedice (v originále Expeditions, proto plurál) jsou jednou z novinek Stonemaier Games, nakladatelství designéra Jameyho Stegmaiera, jejichž hry mívají tendence komunitu, kulantně řečeno, mírně polarizovat.

Nemluvím teď třeba o Vinohradu (Viticulture) nebo Mezi dvěma (ať už městy nebo zámky šíleného krále Ludvíka), které jsou hráči celkem univerzálně uznávané. Wingspan (Na křídlech) vzal stoly útokem, pro mnohé náročnější hráče je to ovšem průměrná hra v hezkém vizuálu. Tapestry je vyčítána nevyváženost a čím méně je řečeno o (byť velice ambiciózním) Kyvadlu, tím asi lépe.

Vedle Na křídlech se za vlajkovou loď Stonemaier Games považuje Scythe, strategická hra čerpající z unikátního alternativně-historického univerza 1920+, které stvořil polský ilustrátor Jakub Różalski. V této verzi historie stál Nikola Tesla za vynálezem automatostrojů (později nazývaných „mechové“), které původně měly lidem usnadňovat život a práci – byly ale zneužity pro válečné účely v takzvané Velké válce, v tomto alternativním univerzu paralele I. světové války. Tesla zanevřel na znesvářené národy a uzavřel se ve své Továrně ve východní Evropě. Konflikt mezi euroasijskými mocnostmi ohledně Teslova odkazu tvoří zápletku původní hry Scythe. Úspěšná hra se dočkala několika rozšíření včetně skvělé kampaně Vzestup Fenrise, a dokonce i spinoffu zaměřeného na děti – My Little Scythe, v CZ později jako Šampioni Jablečného království.

Sluší se poznamenat, že Scythe klamala tělem – pod zdánlivým kabátem válečné konfliktní hry se ve skutečnosti skrývá spíše středně těžké euro s managementem zdrojů, kde boje hrají roli jen jedné z mnoha možných cest k vítězství. Zmiňuji to proto, že u někoho to mohlo vyvolat určitý pocit nesplněných očekávání… k čemuž se ještě dneska možná vrátíme.

Expedice jsou zasazeny do době po velké válce a po konfliktu kolem Továrny. Také ony se inspirují skutečnou událostí světových dějin – pádem takzvaného Tunguzského meteoritu. Ten se v reálném světě odehrál v roce 1908 oblastí, ale – díky turbulentním událostem nejen v Rusku) teprve v roce 1921 byla podniknuta první výprava do odlehlé oblasti Sibiře, a to mineralogem Leonidem Kulikem. V Expedicích se po stopách tunguzského výbuchu vydává doktor Stanisław Tarkowski (Tarkovský), pocta autorů slavnému režisérovi.

Tarkovského expedice se nicméně přestane hlásit a její osud je neznámý. Váleční hrdinové ze Scythe, kteří si hledají místo ve světě po utichnutí konfliktů, se dozví o tom, že je jejich přítel, po jehož boku kdysi bojovali proti Fenrisu, pohřešován. Seberou tedy své věrné zvířecí společníky, vypůjčí si terénní průzkumné mechy a vydávají se zjistit, co se s doktorem stalo.

Cestu znám a neměním směr

Půjdem za doktorem až tam na sever

Cestu znám a neměním směr

Půjdem za doktorem až tam na sever

What's in the box?

První, co je nutno říci – Expedice, ačkoli se pravidlově nejedná o nijak „velkou“ hru, mají opravdu VELKOU krabici. Na fotografii níže je vedle základní Scythe – a jak sami vidíte, velikostí s s ní vůbec nezadá, spíše ji ještě překonává. Název hry je stejným fontem a jak sami vidíte, i sem byla propašována kosa (resp. srp) ze Scythe, důmyslně otočena a maskována za P. Našlo se místo i pro vizuální odkaz na meteorit. 

Po otevření vás pravděpodobně nadchne promyšlený insert – vše zde má své místo. Papíry a desku základního tábora skladujete na plastovém víku, a pod ním najdete vše ostatní – dřevěné komponenty dělníků, hráčské žetony (hvězdy slávy, kostky), žetony síly a vůle, žetony zhouby, papírové peníze a žetony objevů (shodné s těmi, co pamatujete ze Scythe jako žetony setkání), plátěný pytlík na žetony zhouby, karty, hexy a figurky mechů + nacvakávací barevné podstavce pro mechy.

A v tuhle chvíli vám začne docházet, proč je krabice tak velká. Hexové dílky jsou doslova obří, (13 cm) nezadají si snad ani s Twilight Imperiem nebo Eclipse. Desky mechů jsou čtverce 15×15 cm. Stejně jsou na tom i figurky mechů, jejichž stojánky mají průměr 5 cm a výšku až 6. Dlužno říci, že z toho, co plastového jsem viděl a měl v ruce, bych mechy z Expedic dokázal srovnat co do masivnosti snad jen s menhiry z Tainted Grailu.

Každá věc včetně každého mecha má v krabici přesně určené místo, dokonce k tomu máte i na boku vnitřní krabice nakreslenou mapku. Pozorným očím už v tuto chvíli neujde jedna věc – ale o té až později.

Poznámka: Po zakoupení obdržíte veškeré komponenty v bílých neprůhledných pytlíčcích z biodegradabilního plastu (na fotce vpravo nahoře). Stonemaierům patří zajisté respekt za ohleduplnost k přírodě, nicméně já osobně jsem vše, co jsem mohl, umístil do příslušných přihrádek a pytlíků a ponechal si bílý pytlík jen jeden, nemám totiž pocit, že by dlouho vydržel.

Jak se to hraje?

Procházím krajinou, kde stíny se dmou

Podivný ticho, drsný lidi tu jsou

Jeden z nich povídá, doktor tamtudy šel

Tak jsem ho k sobě naložil a šel na sever

Expedice dělají čest svému jménu – vydáváte se na průzkum do neznáma a hledáte Tarkovského expedici. Hra sama je kombinací pohybu po mapě a managementu zdrojů, především karet, které postupně získáváte a využíváte.

Na cestu vyrážíte se svým mechem (jehož desku si vezmete k sobě), svým hrdinou a jeho zvířecím společníkem, kteří jsou vašimi prvními kartami.

Stejně jako ve Scythe i zde budete sbírat hvězdy za dosažení určitých cílů. Stejně jako ve Scythe zde musíte šoupat ukazatelem podle toho, jakou akci chcete provádět – jen tady si ze tří vybíráte tu, kterou neuděláte. Pohybem se (nečekaně) hýbete mechem po mapě, sběrem využíváte akci hexu, na kterém stojíte, a díky „hraní“ hrajete karty.

Středobodem této hry jsou karty. Můžete je vždy hrát pro získání síly a chytrosti (a s nimi pak potírat zhoubu = odstraňovat její žetony). Pokud získáte správně barevné dělníky, můžete aktivovat jejich zvláštní schopnosti uvedené dole vedle ikonky dělníka. „Hraní“ v tomto případě znamená přesouvání karet z levé strany desky vašeho mecha na pravou, tedy ze záloh do aktivní řady; nemáte tu žádný „balíček“ jako takový. Abyste zahrané karty dostali zpět do záloh, musíte si jeden tah odpočinout (nebo získat někde efekt odpočinku).

Cestu znám a neměním směr

Půjdem za doktorem až tam na sever

Cestu znám a neměním směr

Půjdem za doktorem až tam na sever

Každý druh karty má nicméně i další využití. Úkoly můžete splnit tak, že dojdete na předepsanou lokaci (číslo hexu), zaplatíte cenu nutnou ke splnění a získáte jednorázovou výhodu + multiplikátor do závěrečného bodování. Pomocí předmětů můžete vylepšit vašeho mecha a získat trvalé efekty navíc; a kameny můžete roztavit a také z nich získat výhody. Všechny tři činnosti – vylepšování, tavení a plnění úkolů – jsou kritérii pro zisk hvězdy slávy a tedy kroku k vítězství. Nicméně pozor – splněný úkol, roztavený meteorit či vylepšení pomocí předmětu znamená, že kartu zasunete pod desku mecha a nadále ji již nemůžete použít. Další hvězdy můžete získat za potření 7 žetonů zhouby, porážku Tarkovského (odstranění žetonu s hodnotou 20), 8 karet pod svou kontrolou (vyjma zasunutých), a 7 dělníků / 5 žetonů mapy. Kdo umístí 4. hvězdu, spouští konec hry. Na konci hry spočítáte peníze (jako u Scythe) a určíte vítěze. Jednou důležitou změnou oproti Scythe je, že pro umístění hvězdičky musíte použít speciální akci chlubení – neumísťujete ji automaticky zadarmo.

A jaké to tedy je?

Z herní stránky

Z herního hlediska jde o silně mozkovarný „multisolitér“. Celá hra je v podstatě primárně o managementu vašich karet – jak si rozvrhnout, kdy karty ještě používat normálně pro zdroje + efekty s dělníky a kdy je použít nevratně pro výhodu a krůček blíž hvězdě, apod. Interakce mezi hráči je naprosto minimální – navzájem nemáte jak své karty ovlivnit, můžete maximálně mechem „zaťápnout“ lokaci soupeři, tušíte-li jeho plány a pozdržet tak jejich realizaci.

Způsob, jakým s kartami zacházet, není úplně intuitivní a zřejmě vám jednu-dvě hry bude trvat, než jej dostanete do krve. Nic pro analytické paralytiky, rozhodně. Odměnou vám pak ale bude dobrý pocit ze správně sestaveného synergického „enginu“. Hru bych nicméně nedoporučoval hrát ve více jak třech lidech – za prvé by bylo na mapě moc těsno, za druhé by se čekací doby na vlastní tah už dostávaly někam, kam nechcete (jak já říkávám, pomalu do geologicky významných intervalů).

Schopnosti postav a mechů vám dají určité vodítko, jak byste měli svou strategii pojmout; i když i zde bych měl trochu výtku k vybalancování – Horalova schopnost umísťovat právě získané nové karty ne do aktivní zóny, ale do zálohy (a tedy k zahrání) je o ligu někde jinde, než u ostatních.

Z hlediska atmosféry

Tady jsem drobet rozpolcen. Vidíme se znovu s některými hrdiny Scythu – Rusvětka Olga s Čangou, Polanka Anna s Wojtkem, Sas Günter s Nachtem (Tag se nevešel), Vesna Tesla se svou kyberliškou Voltanem, Togawanka Akiko s Džiróem a Matthew s huskym Caesarem, pravděpodobně zástupce ve Scythe nereprezentované Usonie.

Také úžasné figurky mechů nezapřou inspiraci mechy jednotlivých frakcí. Máme tu nordický drakkarmech Hněv Ódinův, albionského plechovkoidního Horala, rusvětského Dřevorubce, který vyměnil srpy za kotoučové pily. Insektoidní Postrach z bažin působí jako něco, co postavila Vesna Tesla. Hádankou pro mne byl „Bizon“ – zejména proto, že kdyby příslušel Polanii, logičtější překlad by byl „Zubr“ – aneb pro anglicky mluvící „european bison“. Tento mech se však v originále jmenuje Tatanka – což je lakotský (siouxský) termín pro bizona; další mrknutí směrem přes Atlantik na frakci Usonie.

Vše doprovázejí nádherné ilustrace Jakuba Różalskiho, který se zde vydal trochu na pole lovecraftovského Mythosu. Zvířata i lidé jsou vlivem meteoritu mutováni a proměňováni – a čím více se blížíte cíli a rozuzlení, tím strašlivější skutečnosti na kartách odkrýváte. Tedy…pokud si toho vůbec všimnete. Se smutkem musím konstatovat, že samotné téma dieselpunku či pátrání (na rozdíl třeba od geniálních karet setkání ve Scythe) vlastně z hry ani tak výrazně cítit není; není daleko od věci říci, že jakmile skončí ta opravdu „objevitelská“ část hry související s odkrýváním mapy a odhalováním nových lokací, hra se redukuje vyloženě jen na čistou práci se zdroji a šoupání karet sem a tam. Asi jako když u Canvasu koukáte hlavně na spodní část karet a kombíte symboly pro nejvyšší bodový zisk…a teprve nakonec se mrknete nahoru, co jste to vlastně poskládali za obraz.

Pro pozorné se ovšem na kartách skrývají zajímavé detaily, na mnoha kartách vidíte hráčské mechy v různých situacích, či další odkazy na Scythe, včetně stejnojmenné karty coby předmětu. U dělníků oceňuji to, že každá barva dělníka má i jiný tvar meeplíka, ale říkám si, že mohli být kromě barev označeni i nějakou flavorovou funkcí – rolník, strážný, voják, inženýr… drobnost, ale atmosféře hry by to možná prospělo. (EDIT: Jak jsem byl níže v komentářích upozorněn Sharkem, tak i tohle je ošetřeno na straně 3 pravidel: červené figurky představují vojáky, modré techniky, zelené výzkumníky, žluté obchodníky a fialové posedlé. Takže výše napsanou větu ignorujte a já se omlouvám, že jsem nečetl pravidla pozorně.)

A konečně musím říci, že mne velice mrzelo, že k celé hře není žádný zásadnější příběh kromě medailonků hrdinů a jejich motivaci hledat Tarkovského. Přišlo mi to u takovéhoto projektu naprosto nelogické. No… a pak jsem zjistil, že příběh je: v každé krabici máte seznam achievementů pro sólohru, z jehož druhé strany je zpodobněna jedna stránka z deníku kapitána expedice. Těchto stránek z kapitánova deníku existuje celkem 20 různých a jejich shrnutí v překladu si můžete přečíst zde na Zatrolenkách díky Sharkovi.

Můj mech je rezavej, už nechce se hnout

Vstříc zhoubě z nebes nechám tělo svý plout

Marný je bojovat, přišel poslední den

Jiný musej pokořit tuhle severní zem

Co říci závěrem?

V době mezi vydáním hry a touto recenzí jste se mohli o Expedicích dočíst či zhlédnout poměrně hodně a do jisté míry zaznamenat opakující se názory, proč se komu či tomu hra nezamlouvala. K některým z nich se níže vyjádřím, ale osobně bych ale řekl, že všechny mají společný jmenovatel, který zmiňuji hned na začátku recenze – a to jsou nesplněná očekávání, respektive mimoběžnost očekávání a toho, co hra nabízí.

Čekáte-li interaktivní řežbu, nedostanete ji – ale interaktivní řežba, přes očekávání, nebyla ve výsledku ani samotná Scythe – boje byly jen jedním z úkolů na cestě k vítězství. Ironií osudu je to, že u Expedic tuto eponymickou roli v podstatě hraje samotné objevování a putování po mapě, ve finále se jedná jen o další kolečko v karetním soukolí. Hra osloví zejména engine buildery a hračičky hledající optimálně fungující kombinace karet.

Často jsem také viděl či zaslechl, že to „není Scythe“. Připomnělo mi to, když vyšly Spící královny 2 a v předlouhých diskusích na Facebooku lidé rozebírali, že „to není jak jednička, která je bavila a tohle je jiné…“

Očekávat, že hra ze stejného univerza bude stejná, je podle mne pošetilé. Ano, Expedice nejsou Scythe a ani nemají být. Je v nich dosti na to, abyste měli pocit, že hrajete hru příbuznou Scythe (vizuál + mechanika sbírání hvězd pro vítězství), ale jedná se o samostatnou hru se zcela jinými mechanikami. Být z Expedic zklamán z tohoto důvodu je tak spíše otázkou osobního nastavení.

Co se týká herní doby, musím souhlasit s tím, že se nachází tak na hranici akceptovatelnosti. Záleží samozřejmě na hráčích a jejich přemýšlivosti, ale obecně bych od takto dlouhé hry (kolem 90 minut) možná očekával přece jen maličko více. To samé platí i pro cenu hry, mimochodem – není úplně nejnižší. Na druhou stranu v době, kdy za některá rozšíření nejmenovaných her platíte přes tisícovku, abyste dostali pětinu toho, co v základní hře za 1500… se s tím dá asi žít.

Mimochodem, jednoznačnou pochvalu si hra zaslouží za sólový režim. Ten je, jak už je u Stonemaierů zvykem, výborný, promyšlený, snadný na obsluhu a rychlý. Ale holt počítejte s tím, že hra zabere hodně místa. Představu si můžete udělat z fotografie od kolegy – i pro sólopartii počítejte minimálně s 90×90 cm prostoru, ve více lidech už půjdete přes metr krát metr.

Když jsme u té velikosti obecně: ano, je to velké, ale má to dobrý důvod. Hexy nemohly být o moc menší, aby se mezi ně vešly (přijatelně velké) karty. Od toho se pak odvozuje velikost všeho. A obří mechové jsou prostě bomba. Až bych si přál umět malovat figurky…

A konečně, víte, jak jsem vám říkal o tom insertu a že pozornému oku neujdou jisté skutečnosti? Místo pro uložení hexů je zaplněno jen z poloviny a totéž platí pro přihrádky na karty. A když nadzvednete pytlíky na dvou místech v rohu krabice, odhalíte na dně obou přihrádek kruhové „chlívečky“ totožné s těmi, kam usazujete na druhé straně krabice pět figurek mechů.

Ano, nebudu vás napínat – rozšíření by (v originále) mělo podle Stonemaierů vyjít snad už tento rok.

Co tedy říci o Expedicích nakonec?

Expedice dle mého názoru nejsou hrou pro každého, své fanoušky si však zcela určitě najdou – možná jen ne mezi lidmi, které oslovila její duchovní předchůdkyně. Rozhodně se ale nejedná o špatnou hru a rád po ní (i v sólomódu) do poličky sáhnu.

Tahle hra není špatná, ani rozbitá

Škoda jen, že téma se tu příliš nechytá

A snad se za tu cenu i lepší sehnat daj‘

Však pobavíš se dobře, když nečekáš Scythe

Cestu znám...

P.S. Autor se tímto omlouvá skupině Kabát.