Earth Reborn

hodnoceno 118x (Seznam vlastníků)

Zamilovaný Einstein a krásná odstřelovačka

Autor: laredo | 2 hodiny 0 minut | 14.2.2011 | 8

Hra: Earth Reborn

Hráči: laredo a 1 neregistrovaný

Na první partii této (taktické) herní novinky jsme byli opravdu velmi zvědavi. O víkendu jsme stihl pouze vybalit její komponenty a vyloupat žetony i dílky místností, ale čas na vlastní hraní nastal až dnes večer.

Úvodní scénář využívá jen minimum pravidel, což je ale pro 2 úplné začátečníky jen dobře. Tento scénář pojednává o tom, jak jedna zamilovaná zombie hodlá vysvobodit ze zajetí fešnou nepřátelskou odstřelovačku (ženu, ne pušku :-)). Jeho nadřízený i nemrtví kolegové se mu v tom pochopitelně snaží zabránit. Jediné používané akce jsou pohyb a boj zblízka (a pochopitelně také alespoň minimální dávka taktické uvažování).

Teď se pokusím převyprávět naši partii z pohledu zúčastněných postav.

„Pusť mě ven, Deelere! Chci vidět tu krásku!“

Hluboký hlas Francka Einsteina doprovázelo bušení jeho kybernetické posílené paže na teď už chatrnější dveře důstojnické ubikace.

„Proč jsi mě zavřel za katr, Deelere? Co jsem ti udělal?

Franckovi dodávala sílu nejen jeho uměle posílená paže, ale i (nepochopitelná) zamilovanost do té neznámé, ale hlavně překrásné cizinky, na kterou jejich komando narazilo minulý týden při razii. Její mužský partner byl při její obraně zabit, ale ona byla vzata do zajetí a na výslech sem, do Deelerova hnízda. Na rozdíl od nepřátelské reakce Salemitů, se tito dva cizinci snažili se Salemity při setkání v klidu vyjednávat. Co to bylo za lidi?

Franck se do ní zamiloval na první pohled (je-li tedy takového citu zombie schopna) a po smrti jejího parťáka se považoval za jejího nového bodyguarda (třebaže vzhledem k tomu, že měla za sebou vojenský výcvik, tak ho asi příliš nepotřebovala).Dveře se začaly před Franckovou zuřivostí pomalu měnit v hromádku třísek.

Jeffa Deelera, tělem člověka, duší zombii, vyrušily Einsteinovy výkřiky i praskot vyrážených dveří zrovna když se mu, navzdory zácpě, podařilo alespoň částečně vyprázdnit střeva. Ta inteligentní bestie mu nedá pokoj. Je tou cizí ženskou jak posedlá. Kam ho musím zavřít, aby na ni zapomněl?

Deeler měl za to, že pokud od sebe oddělí tu cizí ženu a (do té doby naprosto poslušného) Einsteina, tak že se Franck zase stane normální a poslušnou zombií, a nikoliv zamilovaným rytířem. No, asi v tomto směru podcenil své empatické schopnosti ohledně mentality zombií.

Bude si to muset jít s ní vyřídit osobně. Ještě že jsou venku Jednička i Dvojka a Jack Rozkrajovač nedaleko řeže dříví. Zapnul svůj přístroj na ovládání zombií a nechal jeho vlnění působit, aby své tři zombie služebníky okamžitě přivolal k sobě. Za chvíli přístroj vypnul, utřel si zadek, natáhl kalhoty a odešel ze záchodu. O kus dál v chodbě sebral ze země železný sochor a vydal se po zvuku hledat křičícího Einsteina.

Monika Vasquezová před chvílí přišla k sobě. Zjistila, že leží na posteli, má spoutané ruce a že ji její věznitelé umístili do jiné místnosti, než byla předtím, když ji vyslýchali. Ze své malátnosti poznala, že na ni použili nějaké otupující drogy, aby snáze vypovídala. Netušila, kolik jim toho řekla. Zatím ji nijak fyzicky netýrali, ale kdoví co může od těch mrtvoláků a jejich šéfů čekat.

Chudák Brian! Ještě se pořád nedokázala vzpamatovat z jeho smrti. Zpočátku měli radost, když při průzkumné misi narazili na úplně neznámou skupinu obyvatel. Bohužel se jejich snaha o přátelskou formu komunikace minula účinkem. Když se na ně ti cizinci nečekaně vrhli, vůbec nestačila reagovat. Brianovi se sice podařilo vytasit pistoli a postřelit jednoho cizince do nohy, než ho rozstřílela dávka z automatu nepřátelského velitele.

Při svém zajetí si ale nemohla nevšimnout jednoho nepřátelského vojáka, úplného Goliáše, který si ji prohlížel, jako kdyby poprvé v životě viděl dospělou ženu. Teda je fakt, že takhle po ní pokukoval nejeden z jejích kamarádů ve zbrani, ale ona si k tělu nikoho nepoustila. Až na Briana. A ten je teď po smrti. Možná, že i kvůli její nedostatečné schopnosti reagovat na překvapivé změny situace.

No tak, Vasquezová, jseš voják a důstojník! Vzchop se, ženská, a koukej přijít na to, jak se odsud dostaneš! Nejdřív se musíš zbavit těch pout!

Za zdmi své cely zaslechla mužské výkřiky a hluk vyrážených dveří. Co se to tu, u všech svatejch, děje?

Mozek Jacka Rozkrajovače právě zachytil vlnové signály, které znamenaly, že se má okamžitě vrátit k místu jejich zdroje, tedy ke svému pánovi. Přerušil řezání dřeva, což dělal vždycky moc rád, a zrychleným ploužením se vydal k nejbližšímu vchodu do domu svého pána. Cestou přes malý hřbitov na dvorku mávl na dvě potácející se zombie, aby se k němu přidaly. Byly oživené teprve nedávno, takže signál z pánova přístroje asi nějak „nezaznamenaly“. Naneštěstí byly nejbližší dveře zavřené na čipovou kartu, kterou měl pouze jeho pán. Obyčejné dveře – „vchod pro služebnictvo“ – se nacházel na druhé straně budovy. Jack nelenil, roztočil pilu a vyřízl dveře z pantů. Dveře vypadly a cesta dovnitř budovy byla volná. Za sebou slyšel ploužení obou zombií.

Franck (Einstein) zatím přemýšlel, kam mohli cizinku schovat. Určitě bude v nějaké normálně obyvatelné místnost. Takže v žádném skladišti, sklepních prostorách či kobkách. Pochopitelně bude také zamčená jako on, ale pro něj žádné (zamčené) dveře problém nepředstavovaly (akorát že už se pak nedaly zavřít).

Rozhlížel se kolem sebe a spatřil dveře se snímačem čipových karet. Vzpomínal, ve které místnosti spával Deeler. Tahle to určitě nebyla. Bude muset postupně prozkoumat všechny místnosti, ale musí si pospíšit, než si Deeler přivolá pomocníky. Boj proti třem či více soupeřům by totiž nemusel přežít. Rozběhl se ke dveřím a začal do nich bušit oběma rukama, stejně jako u těch ve své cele. „Jseš uvnitř, krásko?“ hulákal mezi mlácením a kopáním do dveří. Nikdo mu ale zevnitř neodpovídal.

„Einsteine, vzpamatuj se!“ zavolal na Francka Deeler. „Jak se to chováš? Ta ženská je náš nepřítel, tak proč ti na ní tolik záleží?“

„Je nádherná a já ji budu chránit!“ odpověděl mu bez váhání Einstein poté, co rozmlátil dveře napadrť.

Nahlédl dovnitř, ale pokoj byl prázdný.

„Není tady. Kam jsi ji schoval, Deelere? Řekněte mi to, nebo tě uškrtím!“

„Nikdy ji nenajdeš včas, zamilovaný Einsteine. Kdybys měl alespoň část rozumu, jako měl tvůj jmenovec, věděl bys, že proti nám čtyřem nemáš šanci!“

Jeff Deeler zaslechl zvuk Rozkrajovačovy pily a poznal jeho hřmotnou chůzi. Věděl, že pomoc je nablízku. Ještě získat chvilku času, zdržet Einsteina a mají vyhráno. Deeler se postavil před další zamčené dveře a před sebe napřáhl želenou tyč.

„Tak co, Einsteine? Kde budeš hledat teď? Kampak se asi poděla ta tvoje princeznička?“ utahoval si Deeler z rozčilené, ale trochu zmatené zombie.

„Deelere, nestůj mi v cestě. Nic proti tobě nemám, ale tu krásku pustíš.“

Franck se rozběhl směrem k Deelerovi. Ten se rozmáchl tyčí, ale Einstein ji bez problému chytil do pěsti své kybernetické ruky a vyrval ji Deelerovi z rukou.

„Kde je ta kráska? Řekni mi to hned, nebo tě tou tyčí umlátím k smrti, Deelere!“

Bledý Deeler ze zuřivosti v Einsteinových očí poznal, že zombie neblafuje.

„Najdeš ji v té zamčené místnosti po mé pravici.“

Einstein sklonil tyč a pomalu kráčel kolem Deelera, který se něj poťouchle šklebil. Něco mu na tom nehrálo. Proč ale stál Deeler před těmi dveřmi, pokud tu cizinku schovával někde jinde? No, už brzy zjistí, jak je to doopravdy.

Najednou zaslechl jiný zvuk, roztočenou cirkulárku Jacka Rozkrajovače. Takže Deeler jen hrál o čas. Za to mu ale zaplatí.

Franck se otočil zpátky a švihl tyčí po překvapeném Deelerovi. Uslyšel zapráskání několika žeber a poté se Deeler svezl v bolestech na zem. Bohužel v ten samý okamžik pocítil Einstein krutou bolest na stehně své pravé nohy. Pocházela od Rozkrajovačovy cirkulárky. Ten už dorazil ke svému pánovi a Franck moc dobře věděl, že je mnohem nebezpečnějším soupeřem než Deeler. Franck se otočil zády ke dveřím i Deelerovi a zaujal před Rozkrajovačem obranný postoj.

Monika mezitím dokázala rozevřít očko jednoho článku řetízku u svých pout. Druhé očko z něj za chvilku vyskočilo a hned měla ruce volné. Rámus a hlasy z místnosti před jejím pokojem ji už nenechávaly na pochybách, že se zde odehrává něco, co se dotýká jí osobně.

Možná že ji někdo přišel vysvobodit. Že by nějaký zombií princ z hororové pohádky?

Monika hledala v téměř prázdné místnosti nějakou zbraň, když tu se dveře (do její místnosti) začaly pomalu otvírat.

Dovnitř se po čtyřech vplazila nějaká sténající postava. Pamatovala si matně její podobu ze svého výslechu. Kdo mu asi tak ublížil? Jeho věrné zombie nebo snad její princ?

„Co jsi to udělala s Einsteinem, ty jedna čarodějnice?“ sípal bolestí Deeler. „Vždycky to byl spolehlivý a poslušný služebník.“

„Einstein je už dávno mrtvý, ty troubo! Zemřel ve dvacátém století,“ odvětila Monika a všimla si přitom, že dveře do místnosti se opět zavřely. Ještě před dovřením zaslechla mnohem výraznější zvuk cirkulárky a zápasu, který se musel odehrávat velmi blízko.

„Myslím Francka Einsteina, ty huso! Ale Rozkrajovač ho vyřídí a já se pak postarám o to, aby se takováhle rebelie už nikdy neopakovala.“

„Ty už totiž neuděláš vůbec nic!“Vasquezová popadla polštář a vrhla se s ním na ležícího Deelera. Po chvíli chroptění jeho pokusy o obranu rychle ustaly. Rychle ho prohledala, ale našla jen nějaký podivný přístroj, který měl zavěšený na hrudi, a čipovou kartu. Tu si vzala, aby nemusela používat při otvírání zamčených dveří násilí.

Za dveřmi stále slyšela zvuky probíhajícího boje. Vložila kartu do snímače u dveří. Zámek tiše zavrněl a dveře se pomalu otevřely.

Vasquezová spatřila přímo před sebou více krvácející záda více než dvoumetrové postavy, která se kolem sebe oháněla železnou tyčí a bránila se před útoky dvou zombií. Jedna z těch zombií měla místo levé ruky kotoučovou pilu. Druhá zombie bojovala holýma rukama.

Co se to vlastně děje? Došlo jí, že ten hromotluk před ní ji asi přišel zachránit a ti druzí dva se mu v tom snaží zabránit. Ale jak mu může pomoci, když stojí přímo ve dveřích a blokuje ji cestu ven?

„Mohu ti nějak pomoct?“ zavolala na záda před sebou.

Zvuk toho hlasu oslabil Franckovu ostražitost, což mělo za následek, že hned schytal další řeznou ránu od Rozkrajovače i od druhé zombie. Ale fyzická bolest byla přehlušena potěšením z toho ženského hlasu.

„Zachráním vás. Držte se ale radši ode mne dál, Rozkrajovač je nebezpečný soupeř. S holýma rukama proti němu nemáte šanci.“

Blízkost milované osoby dodala Franckovi nové síly. Tyčí nejprve srazil stranou Rozkrajovačovu ruku s pilou a poté jejím švihem zespodu nejenže přerazil čelist druhé zombii, ale díky síle toho úderu tyč prošla i její lebkou. Zombie se pomalu sesunula na zem (mrtvá už podruhé).

Zbýval ještě Rozkrajovač. Franck nemohl ustoupit ode dveří, protože Rozkrajovač by mohl ohrozit bezbrannou Vasquezovou. Znovu se do sebe s Rozkrajovačem pustili. Bohužel si Franck v zápalu boje nevšiml další zombie, která se k němu přišourala zezadu z chodby, kde hlídala jeden z únikových východů.

„Pozor, je za tebou další zombie,“ vykřikla varovně Vasquezová na Francka.

Franck zaváhal, ohlédl se stranou a v tu chvíli Rozkrajovač udeřil. Tentokrát se kotouč pily zařízl hůuboko do hrudní oblasti. Gejzír rudé krve pokropil Francka i Rozkrajovače.

„Néééé,“ vykřikla šokovaná Monika, „ty nesmíš umřít!“

Hlavou jí prolétla vzpomínka na umírajícího Briana, který se ji také snažil chránit.

Ale bohužel, i když měl Franck nadlidskou sílu i výdrž, přeci jen měl lidské tělo se všemi jeho slabostmi a omezeními. Nejdřív pustil na zem tyč a za chvíli se na ni svalil sám.

„Utečte! Zachraňte se alespoň vy,“ zašeptal jejím směrem, než skonal.

„Gracias mucho, mi valiente salvador! (Tisíceré díky, můj statečný zachránče!)“ zašeptala mu v odpověď, kterou už bohužel neslyšel.

Obě zbylé zombie na okamžik zaváhaly, co mají dělat dál. Neposlušný Einstein byl mrtvý a po pánovi ani vidu, ani slechu. Před nimi stála nějaká cizí žena, která sem evidentně nepatřila.

Narozdíl od zombií se ale Monice vrátila duchapřítomnost mnohem rychleji. Vyhodnotila neozbrojenou zombii jako slabšího soupeře a vypálila klouby prstů své pravačky po jejím ohryzku. Její ruka projela krkem zombie jako nůž máslem a skelný pohled v jejích očích ještě víc zeskelnatěl. Vasquezová vytrhla ruku z krku a vyrazila pryč z místnosti.

Bohužel to tu vůbec neznala, takže jí chvíli trvalo, než se tu zorientovala.

Za několik vteřin za sebou opět zaslechla kvílivý zvuk cirkulárky – známku toho, že Rozkrajovač už ví, co má dělat dál. Chvíli bloudila chodbami a místnostmi domu, než narazila na vyražené dveře vedoucí na dvorek. Rychle jimi proběhla, přelezla nedaleký plot a pospíchala pryč od toho hrozného místa.

Proč jen ale musí všichni její zachránci zemřít? Nechápala to, ale s tím se vyrovná později. Teď se musí co nejrychleji dostat na nejbližší základnu NORADu a podat hlášení svým nadřízeným o těchto podivných lidech a jejich nemrtvých sloužících...

Tak, partie skončila a oba jsme od ní odcházeli s velmi pozitivními herními dojmy – já v roli melancholicky naloděné Moniky a kamarád v roli s naštvaného Rozkrajovače. S výjimkou několika drobných chybek, jako např. fakt, že jedna zombie dokázala způsobit zranění i přes zeď, kterou jsme přehlédli, (měla zřejmě i vlastnosti ducha), nebo menších nejasností v pravidlech, které se ale posléze rychle vysvětlily, se nám hrálo pohodově a nemuseli jsme nijak žhavit mozkové závity. Už se těším na další scénáře a vřele tuto hru doporučuji všem fandům taktických her.

Odehráno v: Dolní Dobrouč (Okres: Ústí nad Orlicí)