Dungeons & Dragons: Wrath of Ashardalon Board Game

hodnoceno 63x (Seznam vlastníků)

Rogharův ztracený batoh

Autor: 108 | 2 hodiny 0 minut | 9.7.2012 | 2

Hra: Dungeons & Dragons: Wrath of Ashardalon Board Game

Hráči: 108

Mé jméno je Vistra, jsem trpaslice válečnice. Byla jsem požádána známým dobrodruhem Rogharem, abych přinesla z temných chodeb pod Ohnivou Horou jeho batoh. Při své poslední výpravě jej tam ztratil a zavazadlo je plné mocných a vzácných předmětů. Souhlasila jsem, batoh se prý nachází kdesi hluboko pod kořeny hor, v temných a nebezpečných místech.

Vyrazila jsem ráno dalšího dne, pustiny kolem Ashardalonova domova ve mě vzbuzovaly lítost. Jak strašný musí být obří rudý drak, když krajina kolem jeho domova vypadá takto?

Na úpatí Ohnivé Hory jsem, podle Rogharových rad, snadno našla kamenné schody vedoucí to temného podzemí. Z hlubin na mě dýchla ztuchlina, chlad a ještě další pachy, z kterých mi naskočila husí kůže.

Zažehla jsem světlo a sestoupila do temnot. Ihned pod schody jsem narazila na podivný, hnusný, zelený sliz plný očí a úst nejrůznějších bytostí, strašlivá podívaná. Mé kladivo jí ale brzy ukončilo.

Poté se kdesi uvolnil ohromný balvan, valil se za mnou a nutil mne utíkat podzemím dál a dál. Naštěstí jsem při své cestě nalezla mocný štít, který mi mnohokráte zachránil život. Po nepopsatelných nebezpečích a nástrahách se přede mnou otevřela komnata, v jejímž rohu ležel tlumok.

To musí být on! Rogharův ztracený batoh. Pomyslela jsem si. Ale věc měla háček, v úzké chodbě vedoucí do místnosti stál temný trpaslík s velkým kladivem a ork s palicí, která budila hrůzu. Zezadu na mě dotíral ten samý sliz jako na začátku mého dobrodružství. Jen má odolnost a zbroj mne chránily před smrtí.

Oba strážci ztraceného batohu padli v krvi na studenou zem jeskyně. Vsadila jsem vše na jednu kartu, popadla batoh a vyrazila k místu, kde jsem tušila schody ven. Sliz byl stále za mnou.

Již jsem rozeznávala zář denního světla, ale na úpatí schodů mne sliz dostihl a zasáhl. cítím, že mi mnoho sil nezbývá. Již jsem stála na schodech a drápala se k dennímu světlu, když se ozvalo zapraskání a ze zdi se vyvalila láva, ze zdi u které jsem stála.

Jen v podvědomí jsem kdesi nad sebou zaslechla chřestění kostek. Pak bylo chvíli ticho, po kterém následovalo velice sprosté klení, ale to všechno se mi možná jen zdálo. Možná to byly halucinace způsobené bolestí z popálenin, láva pronikala uplně, do každé skuliny v mém brnění. Život ze mě velmi rychle unikal. Poslední co jsem v tomto světě viděla, bylo slabé světlo vycházející z otvoru nad schody.

Zemřela jsem. Nyní stojím v podivném světě, na prazvláštní polici vedle klerika a jakéhosi půlroka s kuší. Pozorovala jsem klerika, muže se štítem v bílém plášti. Smutně, tiše hleděl do okolního podivného světa, z myšlenek nad mužovým osudem mne vyrušil hlas.

„Mé jméno je Tarak. Příště je řada na mě a věř, že já budu jistě úspěšnější!“ Ozvalo se vedle mě, ze strany kde stál půlork.

„Půjdu s tebou Taraku, Roghar čeká na svůj batoh a já slíbila, že mu jej přinesu.“ Odpověděla jsem tiše.

Odehráno v: neuvedeno