Dungeonquest

hodnoceno 80x (Seznam vlastníků)

První procházka růžovým sadem

Autor: Kadaver | 1 hodina 15 minut | 28.8.2010 | 24

Hra: Dungeonquest

Hráči: Kadaver, Leech, Raziel a 1 neregistrovaný

Dobrý den, milé děti, dnes vám povyprávím pohádku o udatných hrdinech, temných kobkách a zlých dracích. A možná se najde i nějaká ta princezna, když budete mít hodně velkou fantasii. Všechno to bylo asi tak...

Bylo nebylo, za devatero horami, devatero řekami, devatero bažinami a kdo ví za jakými podobnými zhůvěřilostmi bydlel mocný drak Kalladra. Ale nebydlel tam v nějakém honosném paláci, ani opevněném hradě (což je mimochodem u draka poměrně normální, tak nevím, proč to tady píšu), ale bydlel ve zlověstné, zatuchlé a hlavně poklady nadité kobce (nebo taky jinými slovy dandžnu). A jelikož to byl strašně hodný drak (až z toho hlava přechází a někomu následně i schází), tak tu kobku vybavil různými serepetičkami, jako jsou krypty plné nepříjemných zvířátek (např. golem nebo démon), otáčející se komnaty, bezedné ďoury uprostřed pokojů nebo třeba mrtví dobrodruzi, kteří lemují rozličné části kobky. I když ty mrtvolky tam hodný drak Kalladra doplnil až postupem času, protože zkazky o jeho krásném, poklidném dandžnu se brzy roznesly po krajině a začali přicházet první návštěvníci, kteří měli v úmyslu jen krást a rabovat. Brzy se však ukázalo, že náš malý hodný dráček nebyl tak úplně hodný (ani tak úplně malý) a jeho snem bylo pozabíjet všechny hrdiny světa. Ale to už je jiná pohádka...

Vraťme se tedy zpět k té naší. Jednoho krásného jarního dne, kdy večerní máj byl lásky čas a hrdliččin zval ku lásce hlas, vyrazili čtyři odhodlaní hrdinové zkontrolovat, jak se našemu dráčkovi vede. Ze severu přicházel trpaslík Krutzbeck se sekerou, která byla větší než on (Raziel), z východu Rudý bratr Hugo the Glorious toužící jen po uznání (Leech), z jihu cupitala osmahlá Tatiana hledající záchranu pro svůj lid (Kadaver), a nakonec ze západu dorazil kapitalistický kněz Brother Gherinn s temnou minulostí a krátkou budoucností (Didiempe). Jako ze života!

Všichni čtyři se svorně ponořili do útrob země a začali se procházet zatuchlými komnatami. Jen co Bratr Gherinn položil svou požehnanou nohu do první místnosti, hla se země... A najednou zjistil, že východ z místnosti nevede tam, odkud přišel. Nedělal si však žádné starosti, že se mu tak vlastně zavřela cesta zpět a pokračoval dále do hlubin. Po několika dalších místnostech ho přivítal systém spletitých chodeb, když tu najednou byla všude tma... Bratr zkontroloval svou pochodeň a tak se o ní popálil, až se jeho posvátné kletby rozezněly celou kobkou a dráček Mráček (to jste nevěděli, že Kalladra ve starém jazyce znamená Mráček?) se přetočil na druhý bok. Když náš kapitalistický Bratr zjistil, že jeho pochodeň je živá a zdravá (což se nedalo od té chvíle říct o jeho ruce), ale ani přesto nejde nic vidět, začal v temnotě zcela bezcílně tápat, až konečně uviděl světýlko na konci tunelu. Jelikož ale neviděl žádné z moderních filmů a nevěděl, že do světýlka na konci tunelu se rozhodně chodit NESMÍ, tak k němu zamířil... A zjistil, že se vrátil zpátky do systému chodeb, ze kterého přišel. Nechápavě pokrčil rameny a vydal se jinou chodbou, která ho zavedla rovnou do pr... Ehm... prázdné místnosti, ze které ale nevedl žádný další východ. Jeho učení naštěstí provolávalo zásadu, že nejdůležitější cesty jsou ty, které nejsou na první pohled vidět, takže se zkušeně jal ošahávat zdi a hledal na nich nějakou tajnou chodbu... Jak si myslíte, milé děti, že to s ním dopadlo? V pohádkách přece nebývají špatné konce, ne? Tak samozřejmě tajnou chodbu vzápětí našel, s vítězoslavným úsměvem jí prošel a... A hned v další místnosti ho zabila čepel, která na něj padla ze stropu! A od té doby kněží všech náboženství vzhlížejí vzhůru. Ne, že by vzhlíželi k bohu, ale kontrolujou, jestli na stropě není nějaká přitroublá past. Bratrova nesmrtelná duše ale samozřejmě přežila, akorát byla tak naštvaná, že začala na ostatní hrdiny přivolávat nehezké stvůry ze záhrobí a elementů. A tak mezi námi žije Bratrova památka dodnes.

Trpaslík Krutzbeck se nedostal ani tak daleko. Hned v druhé místnosti ho potkala naštvaná kostlivka. Kostlivci už naneštěstí s velkou pravděpodobností nemají žádný mozek, protože jinak by si při pohledu na Krutzbeckovu sekeru svůj útok hodně rychle rozmysleli. Ale kostlivka šla odvážně do toho a trpaslík Krutzbeck nikdy neopovrhnul takovou rozcvičkou. Souboj s kostlivkou byl napínavý... Tu měla navrch sekera, tu měl navrch trpaslík a kostlivák byl příliš zaneprázdněn sbíráním svých kostí ze země, až to bolelo. Teda bolelo to hlavně Krutzbecka, který si nevzal dobré boty a tak na úlomcích kostí velmi energicky poskakoval, až se párkrát napíchl na kostlivčin zrezavělý meč. Od té doby mu nejde do hlavy, jak můžou elfíci vůbec něco vyhrát, když oni u boje tak poskakujou pořád. Když Krutzbeck kostlivku po útrpném boji konečně porazil, našel u ní kromě celkem zachovalých bot (které si po této zkušenosti raději nasadil) i pár zlaťáků. Konečně nějaký poklad! S odhodláním a vidinou peněz nadšeně vyrazil do další místnosti. Jeho nadšení však netrvalo dlouho, protože šlápl na nějakou vystouplou dlaždici a zatočil se s ním svět. Víte, trpaslíci mají o světě poměrně zkreslené představy. Jak oni jsou tak zakrslí, tak i jejich představa o světě není nikterak megalomanská. Například teď pro něj byla představa o světě zmenšená na velikost komnaty, ve které se zrovna nacházel. "Do prrrrrrkýnka!" asi to byl trpaslík dřevorubec, "zase jsem v prrrrrrčičích!" a dokonce zcestovalý dřevorubec. S jedinou cestou ven z dandžnu zatarasenou při otáčení místnosti se trpaslík vydal dále a doufal, že cesta dál nebude tak stresující. A nebyla... Hned další místnost totiž byla slepou uličkou a neměla žádný východ. "Kurrrrrrnik!" zcestovalý dřevorubec chovající slepice, to se nám ten klučina pěkně vybarvuje, "a teď už se odsud oprrrrrravdu nedostanu." Zavřený v klaustrofobických dvou místnostech, ze kterých nebyl žádný východ, jal se náš dřevorubec se slepičím mozkem velice zmateně a amatérsky prohledávat jeho nový příbytek. Jeho neohrabané šramocení spustilo pár pastí a zanechalo tak několik významných šrámů na jeho těle i duši. Nakonec se mu v otáčivé místnosti (která se ani za boha nedala otočit zpátky) podařilo po dlouhém hledání najít tajnou chodbu zpět směrem ke vchodu, kterým přišel. "Serrrrrru na to," řekl si Krutzbeck, kterého už to prolízání škaredého špinavého podzemí nebavilo, a vydal se rovnou směrem k východu. Těsně před dveřmi do věže ho ale zasypal zával, ze kterého se mu naštěstí podařilo po pár chvílích vyhrabat a vylezl úplně dobitý ven na denní světlo. Za těch pár zlaťáků, které našel u kostlivky, si večer koupí tak dvě píva a raději se vrátí ke svému chovu slepic.

Hugo Věhlasný si to mezitím štrádoval po své části podzemí a na každém kroku potkával spoustu mrtvých dobrodruhů, kteří tam už nějakou dobu vylehávali ve spokojeném věčném spánku, a obíral je o jejich cennosti. Pokud se tomu tak dá říkat... Nejprve našel lano, které si zkušeně přehodil přes rameno, protože si říkal, že se určitě bude hodit. Když už našel druhé, tak trochu zaváhal, ale co kdyby někde potkal hodně dlouhou díru? Tak si ho přehodil přes druhé rameno. Další věc, kterou se mu podařilo ukořistit, byl nějaký podivný zelený lektvar, který ale raději nechal zakorkovaný a přivázal si ho k opasku. Při čtvrtém mrtvém dobrodruhovi (ze kterého mimochodem vylezl malinký škorpion a bodnul ho do ruky) se mu to už začalo zdát divné (hláška: "Další mrtvý dobrodruh? Asi nejdeš správnou cestou!"), ale nevěnoval tomu moc pozornosti a pokračoval dál. Po jedné slepé uličce, ze které se musel zbytečně vracet, a pár pastech, které po cestě potkal, ale většinou ho jenom škrábly nebo se rozbily o jeho brnění, dorazil do místnosti plné obrovských pavučin. Jako správný věhlasný bojovník se vydal v ústrety této překážce a... Zasekl se hned na první pavučině, zakopl a jak dlouhý, tak široký se rozplácl do pavučiny. A pokud se z ní nevymotal, tak s ní zápasí dodnes... Nebojte se, milé děti, on se z ní naštěstí vymotal (no, naštěstí je silné slovo), ale dalo mu to opravdu zabrat. Když na něho lidičkové ve vyprávěních vzpomínají, tak ho většinou přejmenují z Huga Věhlasného na Huga Lepkavého... A ti odvážnější mu říkají Spider-Man. Ale nezdržujme se zbytečnými řečmi a pojďme si dovyprávět jeho příběh. Úplně ulepený od pavučin postoupil do další místnosti, kde se na něho konečně nalepilo štěstí a našel na zemi jen tak polehávajících pár zlatek. Spokojeně si je nacpal do kapes (nemusel se bát, že mu z nich vypadnou, protože je měl stejně celé od pavučin... začínalo to být celkem praktické) a s veselým pískáním se vrhl vstříc dalším nástrahám. Doslova... Před ním totiž zela obrovská průrva v zemi a jedinou cestou přes ni byla jen uzoučká dřevěná lávka. Hugo Věhlasný se zhluboka nadechl, překonal svůj strach z výšek, který ho pronásledoval od útlého dětství, kdy spadl z kolíbky, a vstoupil na lávku. Postupoval celkem dobře, akorát uprostřed trochu zakolísal, když kolem něj prosvištěl netopýr, a jeho dvě lana udělaly své. Snažil se udržet rovnováhu i navzdory zátěži svých lan, ale jeho lektvar na opasku dokonal dílo zkázy, a Hugo zcela nevybíravě zahučel do hlubin země. Podlaha na sebe naštěstí nenechala dlouho čekat, ale i tak byl dopad drtivý. Co by to ale bylo za hrdinu, kdyby se neposbíral a nevydal se s odhodláním dál. To se Hugovi musí přiznat, měl kuráž a tak se začal prodírat prastarými katakombami pod úrovní kobky. Moc dlouho se tam však neohřál, protože po chvilce bloudění našel východ, který jej přivedl do komnaty s dveřmi a padací branou. S dveřmi neměl moc dobré zkušenosti (u nich doma ještě doba tak nepokročila, aby je zavedli), tak si plivl do dlaní, chytnul bránu a snažil se ji zvednout... A jako skutečný proslulý silák ji zvedl napoprvé, jen aby jej zavedla do prázdné chodby, která nikam nevedla. Sice měl velké svaly, ale hlava mu nepobrala, že se vlastně bude muset i vrátit, tak bránu pustil, až když pod ní prošel. Když mu došlo, co udělal, práskl se rukou do hlavy, aniž by si uvědomil, že má oblečené své věrné kovové rukavice. Cesta zpátky už tím pádem už nebyla tak jednoduchá, kdy se Hugo Věhlasný, omráčený úderem do hlavy, snažil zase zvednout bránu, ale samozřejmě neúspěšně. Otřepal se, vyprázdnil močový měchýř do rožku slepé uličky a napodruhé už se brána jeho objetí poddala jako roztoužená žena (to ale děti doma neříkejte, že jsem vám vyprávěl takové přirovnání). Druhým východem z místnosti byly dveře a ty se ukázaly být ještě větší překážkou než padací brána. Když vzal Hugo poprvé za kliku, vyletěla na něj ze zámku šipka a podruhé se mu dveře zasekly. Napotřetí zvolil trochu adekvátnější variantu a dveře pro jistotu vykopnul, jen aby padnul do náruče démonovi, kterého přilákal jeho naštvaný řev. Hugo se s ním pustil do křízku, ale vybral si nerovného soupeře. Ne, děti, to opravdu neskončilo dobře, a tak se Hugo Věhlasný stal dalším mrtvolou, kterou budou moct další odvážlivci při příští návštěvě okrást. Ale jak budou rádi, když u něho najdou dvě lana, lektvar a ještě jako bonus nějaké zlaté.

Jediná děvuška Tatiana se proslulého dandžnu nebála o nic víc, než ostatní soudruzi, ale její optimismus se rozplynul, když na ni hned v druhé místnosti zaútočil démon. Naštěstí byla na její straně pradávná magická moc jejího klanu a v její kapse se vyhříval runový kámen, který opatrně vytáhla a namířila na plamenného démona, který si už na ni brousil své ohnivé tesáky (jak takové ohnivé tesáky vypadají, to se mě opravdu neptejte, ale on je určitě měl).V tu chvíli se zablesklo a démon se proměnil v prach (ne v prachy, ty našla až později!). Bohužel se spolu s ním rozplynula i její runa, takže dále už musela spoléhat jen na své schopnosti. A jak na draka byl v další místnosti takový průvan, až jí z toho zhasla pochodeň. Než v té zpropadené tmě našla křesadlo a než se jí ho podařilo použít, vyšlo slunce trochu výše na oblohu. Od té doby ale měla celkem štěstí (sice nenašla žádné poklady, ale ani ji nic nesežralo, i když se s ní taky otočila jedna místnost) a zanedlouho přišla do místnosti, kde byl vchod do katakomb. Ten však hlídala rozzuřená kostlivka (měla alespoň takový výraz v tváři). Tatiana natáhla svůj věrný luk, ale většina šípů prosvištěla skrz žebra kostlivky. Proto raději použila své pižlátko na vydělávání kůží a svou obratnost a kostliváka rozbila pár dobře mířenými kopanci. Cesta do katakomb ji zvala s otevřenou náručí, tak do nich obezřetně sestoupila a... Nic tam nebylo. Chvilku tam tak bloudila a vůbec nic nepotkala, ani žádné zlo, ani žádné poklady, jen po chvilce narazila na schody nahoru, které ji ale přivedly do místnosti plné pavučin. Následovala scéna jak z akčního filmu, když Tatiana prolézala pavučinami tak, jako tajní agenti spletí laserových čidel ochranného systému, a bez problémů se dostala na druhou stranu, která ji přivedla rovnou do obrovské komnaty vyplněné zlatem... A na té hromadě zlata spinkal drak Kalladra... Celkem velký strejda, povím vám, velký jak stodola, možná i dvě stodoly. Aji se senem! Tatiana si nenechala takovou příležitost proklouznout mezi prsty a začala sbírat roztodivné poklady, které se tam jen tak válely. A drak spokojeně spinkal... Tak Tatiana sbírala dál... A drak se pohnul... Když to Tatiana uviděla, začala mu potichounku zpívat ukolébavku, kterou jí zpívávala babička, když byla malá (Tatiana, ne babička). A drak si pochrupnul, trošku se zavrtěl a spinkal spokojeně dál. Tatiana si tak ještě nabrala nějakých pár magnetitů, protože se jí strašně líbilo, jak se na všechno přichytávají a vydala se na cestu ven. Ta nebyla jednoduchá, protože vchod do katakomb se za ní zavřel, takže musela opět podstoupit nebezpečí podzemí. Vydala se na východ, protože z dálky slyšela z té strany křik a pak se země zachvěla (to zrovna Hugo Věhlasný spadl z dřevěné lávky). Věřila, že je lepší než ten neohrabaný ňouma v plátovém brnění a že ji nepotká stejný osud. Problém byl, že ji zkroucené chodby nevedly tím směrem, kterým by chtěla jít a slepé chodby byly na každém kroku. Měla ale více štěstí než rozumu a vždy se jí podařilo najít nějaké tajné dveře, které ji posunuly zase o krůček dál vysněné svobodě. Po cestě potkala dokonce prastarou kryptu dávno zašlé slávy, kterou se jí moc nechtělo procházet, ale vtom uslyšela nějaký hlas zhůry: "Jsi říkal, že to bude sranda, tak nebuď srab a prohledávej." To ji přesvědčilo, že bohové jsou na její straně, ale v kryptě stejně nic nenašla. Zato o místnost dál potkala dalšího mrtvého dobrodruha, který u sebe ještě měl pár zlaťáčků, tak si je vzala na přilepšenou. Už už se blížila k východu, už v dálce viděla dveře věže, na jejich rtech se vykouzlil zářivý úsměv a s každým krokem už si představovala krásný život plný radostí a slastí... Když tu najednou vzduchem něco zasvištělo... A minulo... Nikdy nevěděla, jak se jí mohlo podařit se vyhnout té čepeli, ale určitě byli její primitivní bohové na její straně. A nebo prostě měla sakra štěstí. Když rozdýchávala tento zážitek, tak ji ještě zdálky přišla navštívit jedna kostlivka... A komnatou se rozlehl smích Bratra Gherinna. Kostlivec naštěstí neustál příval šípů, kterými ho Tatiana zasypala a Tatiana mohla s vítězoslavným výkřikem spokojeně opustit zakletou kobku draka Kalladry. Po kapsách a v baťůžku se jí skvěly nádherné předměty, které jí pak ve městě dohromady vydělaly přesně 2222 zlatých.

A to je konec pohádky, děti. Teď už alou převlíct, vyčůrat a spát, ať na mě nejsou vaši rodiče zlí a ještě vás za mnou někdy pustí na další vyprávění.

Odehráno v: Brušperk (Okres: Frýdek-Místek)