Dorn - Výprava za Bránu Osudu

hodnoceno 240x (Seznam vlastníků)

Fantasy šachy

Autor: ozzy79 | 1.5.2011 | 17

Historický exkurz :-)

Vydavatelství Altar patří mezi moje srdeční záležitosti. Hluboko v devadesátých letech jsem se poprvé potkal s Dračím doupětem (bylo mi tuším třináct) a dodnes mám doma to první původní vydání dračáku pro začátečníky a pokročilé. Ožmoulané, s hromadou vytvořených map a příběhů, s vypsaným katalogem nestvůr… Když se mi zasteskne po těch klukovských létech, občas tu koženou kabelu s tímhle pokladem vytáhnu a pohrabu se v ní.

Další moje setkání s Altarem mělo téměř tragický konec. Bylo to na vysoký a já se někdy na začátku zkouškového dostal k počítačové hře Fish Fillets. Kdo tu hru zná, asi tuší, jak to dopadlo. Přesně tak, většinu zkoušek jsem musel nejmíň dvakrát opakovat. Kajícně přiznávám, že Fish Fillets jsem nikdy nepokořil (ale mám kamaráda, který díky Fish Fillets dokonce i něco vyhrál).

O co jde?

Poslední setkání s Altarem byl (a stále je) Pán Dornu. Tuhle hru hráči mnohdy podceňují, já jí však považuji za geniální. O co vlastně jde? Máte partičku dobrodruhů na pěkně vyvedené mapě, jejichž úkolem je zlikvidovat hlavního záporáka. K dispozici máte nějaké ty speciální vlastnosti, tři levely a kupu pokladů, které můžete na mapě sbírat. Naproti tomu záporák je jen jeden, samotinký uzavřený ve svém temném chrámu, do kterého se musí hrdinové probojovat. Na pomoc má ovšem haldy potvor, které v závislosti na denní fázi vyvolává buď v menším, nebo větším množství. Ty pak posílá na hrdiny, kterým tím de facto umožňuje levelování na vyšší úroveň. Občas jim ale sebere nějaký ten život a už jeden mrtvý hrdina mnohdy znamená záhorákovo vítězství, protože čtyři na jeho poražení už stačit nemusí. Zcela odpadá jakékoliv házení kostkami, což mi přijde na téhle hře to nejgeniálnější. Ač jsem příznivce ameritrashe, kde se s náhodou tak nějak počítá, u Dornu absenci náhody beru jako veliké plus. Zvlášť vezmeme-li v potaz, že Dorn má předlohu v dračáku, vypadá absence jakékoliv náhody jako naprosto nudná záležitost. Opak je ovšem pravdou.

A jak se to hraje?

Každý hrdina má určitý počet bodů pohybu, které může využít a i počet útoků (ze začátku zpravidla jeden). Jeden útok znamená ztrátu jednoho života nestvůry (pokud se nemůže bránit, pak je útok vyblokován a je potřeba použít další útok). Pokud hrdina vyčerpá svůj počet bodů pohybu, nebo zaútočí, jeho tah končí a pokračuje další hrdina. Když hrdinové dokončí svůj tah, je na řadě pán Dornu, aby vyvolával, přesouval a útočil s tlupou svých potvor. Potvory mají jeden, maximálně dva životy, což může někomu přijít jako snadná záležitost, ale když se těch potvor a hrdinu sesype víc, má prostě smůlu a pomalu bídně umírá pod vahou krysích kousanců. A v úzkých chodbách mapy není často kam uniknout. Princip hry je opravdu jednoduchý a v tom je jeho genialita. U Dornu si neužijete mixováním kartiček a hledáním nových a lepších předmětů, kombinací kouzel. Nic takového. Dorn jsou ve skutečnosti fantasy šachy. Musíte přemýšlet nad každým tahem a zkusit předvídat, kam se pohne soupeř. Blokovat únikové cesty, seskupovat hrdiny či nestvůry, aby měli nějakou šanci. Nesmíte se spoléhat na náhodu, protože ta tu vůbec neexistuje. Hrdinové musí spolupracovat a držet se u sebe, jinak nemají šanci, tím je úplně jiná hra jeden proti jednomu, kdy hrdiny ovládá jeden hráč, zatímco při hře více hráčů má vždycky tendenci někdo sólovat, čímž pánovi Dornu usnadňuje práci. Já osobně jsem si hru „vytunil“ přesýpacíma hodinami z aktivit, protože někdy se nám stávalo, že jeden tah se protáhnul i na 15 minut, kdy jsme detailně přemýšleli nad každým krokem a snažili se předvídat soupeřův krok. U Dornu si tak užijí zejména stratégové a kovaní šachisti.

A závěrem...

Suma sumárum: Dorn je moje srdeční záležitost. Osobně mám nejraději hru dvou hráčů, kdy je hra nevyrovnanější. Dorn nehrajete kvůli nějakému epickému zážitku ze hry, nicméně pokud máte rádi pocit z vítězství, u Dornu si jej užijete (pokud vyhrajete) více, než u jiných her. Výhra v Dornu je totiž postavena na solidních základech strategie bez náhody. Po jedné takové partii Dornu se opřete do křesla, oddychnete si a máte pocit z opravdu dobře provedené práce. Naopak pokud prohrajete, nutí vás to neustále přemýšlet, kde se stala chyba, jestli tenhle kostlivec neměl jít vedle, či jestli jste místo jednoho ducha neměli vyvolat dvě Zambie. Dorn většinou rozhodují maličkosti a to je to, oč v téhle hře jde.