Divočina

hodnoceno 30x (Seznam vlastníků)

Recenze hry „Divočina“

Autor: mh | 4.3.2021 | 7

Oceánem a jeho okolím zní leviathanovo vábení, na které reagují ostatní zvířata tím, že opouštějí své dosavadní domovy a přidávají se k úplně cizím jedincům či stádům. Devoraptor se nepozorovaně přikrade k hnízdu a ukradne odtamtud jeho obyvatele. Děsivá ignicama šíří smrt a zkázu a odesílá ostatní na pomyslný hřbitov. Naproti tomu altodon svým dechem křísí ty, které již všichni ostatní považují za mrtvé, a vrací je do života. Pozitivní je také počínání arcy, která podporuje rození nových mláďat všech druhů. Ursery se sice každý bojí, proto se snaží přidat k druhým a vytvářet tak nové páry nebo stáda, ale ona je v zásadě neškodná. Ovšem takový cranicorn vypadá jenom jako kamzík s velkými rohy, přesto svou svárlivou povahou nutí ostatní, aby před ním utíkali i za cenu toho, že se páry a stáda rozdělí. A všechny bedlivě sleduje teuthis, který se snaží přesně napodobit jejich chování a vytěžit tak stejné výhody. Vítejte v Divočině!

Divočina je původní česká karetní hra, kterou vytvořil Michal Peichl a vydalo nakladatelství a vydavatelství Albi. Zavede hráče do Divočiny – světa, kde žijí tajemní tvorové s netradičními schopnostmi. Zde se z hráčů stávají šamani, neboť jak sám autor v úvodu pravidel píše – v roli šamana budete bojovat o zajištění přirozené síly a hojnosti na vašem území. Získejte co největší množství oblud, spojte je do stád a využijte jejich schopnosti, abyste si udrželi převahu nad soupeřícími krotiteli divé zvěře!

Komponenty hry

Hra je distribuována v malé krabičce, ve které není nic jiného než složený list pravidel (vlastně dva – v české a slovenské verzi) a balíček karet. Ten obsahuje kromě osmdesáti vlastních hracích karet s opravdu pěknými ilustracemi jednotlivých nestvůr ještě lama karty s přehledem kola, přehledem nestvůr a způsobem závěrečného hodnocení. Vše v dostatečné kvalitě. A to je všechno. Ostatně nic víc není ani potřeba.

Krabička je dostatečně malá (jenom o něco málo větší a silnější než krabička s klasickými kartami), takže v případě zájmu ji bude možné v pohodě přibalit na cesty. Trošku překvapilo, že karty jsou do kartonového insertu vloženy otočené o 90°. To znamená, že do krabičky orientované na výšku jsou vloženy na šířku. Jinými slovy — delší strana karet je shodná s kratší stranou krabičky. Přesněji řečeno, měla by být. Ve skutečnosti se však zdá, že karty jsou o drobet delší, takže krabička je ve výsledku trochu stranově vyboulená. Postranice krabičky taktéž vyvíjejí na karty určitý tlak a ten se po rozbalení projevil mírným nakrabatěním asi dvou horních karet. Později se účinek tlaku poněkud eliminoval, neboť nahoře se vždy nacházely jiné karty. A ještě jeden důsledek to mělo – spodní karta vždy zůstala zaseknutá v insertu a její vyndání činilo trochu potíže. Na funkci to sice nemělo žádný vliv (a na funkci rostlináře už vůbec ne), přesto toto trochu divné rozložení dceru natolik iritovalo, že nakonec provedla drobný zásah a celý insert upravila tak, že karty si v něm hoví pohodlně a ještě trochu kartonu ušetřila.

Principy hry

Divočina používá jednoduché herní principy. Je určena pro 3–5 hráčů, přičemž na začátku je každému rozdáno pět karet. Zbytek tvoří dobírací balíček. Hráči pak postupně vykonávají své tahy. V něm zvolí jednu ze dvou akcí – buď si líznou do ruky kartu nestvůry z dobíracího balíčku (počet karet v ruce není omezen), nebo pak ve vhodný okamžik tyto vykládají z ruky před sebe na stůl – buď jako jednotlivce, páry, nebo tříčlenná stáda jednoho druhu (větší skupiny nelze tvořit) – přičemž využívají efektů, které vyložené karty generují. Balíček obsahuje deset druhů nestvůr a každý vyvolá jiný druh efektu. Jeho síla pak závisí na tom, kolik karet bylo současně vyloženo – vyložení jedné karty způsobí slabší efekt než vyložení dvou a vyložením stáda tří karet se vyvolá efekt nejsilnější. Nezáleží přitom na tom, jaké pohlaví (nebo jejich kombinace) bylo vyloženo – každý druh se skládá ze tří samců, tří samic, tří karet alfa (asi původně míněn alfa samec, ale ve výsledku je to bráno jako samostatné pohlaví) a jednoho krále (žolíka), kterým lze nahradit libovolné z ostatních tří pohlaví. Pro spuštění efektu je možné vyložit i stejnopohlavní dvojice či trojice, není nutné dodržovat jejich různost.

Zatímco pro vygenerování efektu má smysl vyložit i samostatnou kartu, vítězné body na konci hry přinesou pouze páry a stáda. A čím různorodější pohlaví obsahují, tím více. Platí ovšem, že s vyloženými kartami již lze manipulovat (rozdělovat, slučovat, přikládat k nim další karty) jenom prostřednictvím efektů jiných karet a že efekty se spouštějí výhradně v okamžiku vyložení karet z ruky na stůl.

A ještě jeden aspekt hra obsahuje – některé efekty mohou cílit na karty soupeřů, takže tu vzniká nemalý prostor pro vzájemné škodění (např. donutit soupeře rozdělit vzácné stádo, donutit ho odhodit karty z ruky nebo ze stolu na odhazovací balíček, uzmout mu některou z karet apod.). Nutno podotknout, že napadený hráč není tak úplně bezmocný – odhozením libovolných dvou karet z ruky na odhazovací balíček může efekt zrušit. Zajímavou kombinací je odhozením dvou karet zrušit negativní efekt, který na mě poslal soupeř, a pak ve svém tahu vyložit pár altodonů, jejichž efekt mi umožní vzít si do ruky dvě vrchní karty z odhazovacího balíčku (tedy ty, které jsem před chvílí odhodil).

Hráč, v jehož tahu je dobrána poslední karta z dobíracího balíčku (ať už si ji vzal on sám, nebo vlivem efektu někdo ze soupeřů), zahajuje poslední kolo hry. Po něm pak ještě odehrají svůj tah zbylí hráči a hra končí závěrečným bodováním. Za každou vyloženou dvojici hráč dostane 2 body, za každou vyloženou trojici pak 3 body. Pokud dvojice či trojice obsahuje dvě různá pohlaví, obdrží za ni hráč další bod navíc, a pokud trojice obsahuje tři různá pohlaví, pak dokonce dva. Za jednu vyloženou dvojici nebo trojici tak lze získat od 2 do 5 bodů. Zbylé karty v ruce se nijak nepenalizují. Hráč s nejvyšším počtem bodů je vítěz.

Hra ve své podstatě představuje speciálně upravené žolíky. Téma není s principy hry nijak provázáno a slouží pouze jako ilustrace. Hra by fungovala i s obyčejnými žolíkovými kartami (stejné hodnoty by představovaly druhy nestvůr a barvy pohlaví), akorát byste museli mít tři sady (od každé barvy a hodnoty s výjimkou žolíkové potřebujete tři kusy). Nicméně určitě je lepší se dívat na pěkně vyvedené ilustrace, i když je při vlastní hře nebudete k ničemu potřebovat.

Pravidla

Jak již jsem zmínil, pravidla jsou uvedena na jednom větším samostatném listu, který je složen na velikost krabičky. Na jedné straně jsou popsány vlastní herní prinicpy a na druhé všechny efekty včetně ilustrativních příkladů. Těžko říct, nakolik je toto řešení z praktického hlediska vhodné. Zvláště v začátcích, kdy člověk potřebuje častěji konzultovat situaci s pravidly, není jejich věčné rozkládání a zase skládání úplně to nejlepší, zde by asi byla vhodnější forma brožurky. Navíc tím list trochu trpí – především v ohybech dochází k jeho rozedírání a odírání barvy.

Aby se při popisu efektů na kartách ušetřilo místo, používá hra svoji vlastní ikonografii, takže to vypadá jako povídání pro malé čtenáře, kde některá slova jsou nahrazena obrázky. Ikony jsou však intuitivní, navíc jsou přehledně zobrazeny na jedné z lama karet. Po chvilce hraní už vám ale samy přejdou do krve. Trošku problémů činila pouze ikona „počet karet s okem“, která znamená líznout si o jednu kartu více, než je uvedeno, jednu z nich pak vrátit do spodku dobíracího balíčku a zbytek si ponechat v ruce. Ale i na to se dá bez problémů časem zvyknout.

Pravidla jsou napsána srozumitelně bez výrazných nejasností. Jediné, co jsme z nich jednoznačně nevyčetli, je to, zda při vyložení karet je vyhodnocení efektu povinné, nebo volitelné. Píše se pouze: „Ve svém tahu smíte vyložit … a spustit příslušný efekt …“ Slovo „smíte“ se ale váže k samotnému vyložení, o spuštění efektu už se hovoří pouze automaticky. Na jiném místě pak: „Smíte hrát i karty, jejichž efekt nemá cíl! Například když zahrajete pár ignicam, který nutí soupeře odhodit karty ze stolu, přičemž soupeři nemají na stole žádné karty, ignicamy prostě vyložíte na stůl bez efektu.“ To ale popisuje situaci, kdy efekt nelze zahrát, protože nejsou vyloženy vhodné karty. Jenže co v případě, že efekt zahrát lze, ale vy to z různého důvodu nechcete (chcete pouze vyložit karty, abyste získali vítězné body)? Brali jsme to tak, že zahrání efektu není povinné, ale z pravidel to jednoznačně nevyplývá.

Postřehy a dojmy

Ilustrace

Je vidět, že autor Michal Peichl je především výtvarník. Pro každý druh nestvůry připravil tři obrázky – samce, samici a alfu, které mají společné rysy, ale přesto se od sebe mírně liší, podobně jako tomu je v přírodě u skutečných zvířat. Obrázky jsou opravdu parádní a moc pěkně se na ně kouká. Na druhou stranu – jsou to pouze ilustrace, pro vlastní hru nemají žádný význam a my jsme je v průběhu partie prakticky nevnímali. To není kritika, pouze konstatování. Rozhodně je sympatičtější, když se můžete dívat na profesionální obrázky vytvořené přímo pro tuto hru, než na nějaké cliparty stažené bůhvíodkud.

Vyladěnost pravidel

Jak už jsem psal, Divočina podle mě jsou specifické žolíky. Zdůrazňuji specifické, nikoliv pouze „přebarvené“. A to protože obsahují specifická pravidla, která v klasických žolících nenajdeme. Jsou to především efekty, které se spouštějí při vyložení karet a které mohou zacílit i na soupeře a tím jim uškodit. Co se jich týče, myslím si, že jsou dobře navrženy a vyladěny. A to jak směrem vertikálním – se zvyšujícím se počtem vyložených karet ve skupině se zvyšuje síla efektu, tak směrem horizontálním – typy efektů zasahují všechny klíčové oblasti hry (vyložené karty, karty v ruce, karty v dobíracím balíčku, karty v odhazovacím balíčku) a téměř každý typ má i svůj typ reciproční (spojit karty do skupin × rozdělit skupiny, odhodit karty na odhazovací balíček × vzít si karty z odhazovacího balíčku, vzít si karty od soupeře × dát soupeři karty), plus je tu jeden zajímavý typ efektu, který umí zkopírovat efekt libovolných již vyložených karet. To dává hráčům poměrně obsáhlé taktické možnosti, co v danou chvíli zahrát.

Další dva pravidlové prvky už zasluhují aspoň drobnou polemiku. Prvním je možnost generálního zrušení efektu libovolným hráčem z těch, na které efekt míří. Při pozdějších partiích, jak už jsme byli ve hře zběhlejší, se téměř nedalo nějaký škodící efekt úspěšně vyvolat. Vždy se našel aspoň jeden z hráčů, na které efekt cílil, který měl dostatek karet a byl ochotný ho zrušit. Protože tím zrušil efekt jako takový, nebyli jím postiženi ani hráči, kteří karty neobětovali. A ve spojení s druhým prvkem, totiž neomezeným počtem karet v ruce, toto pravidlo ještě nabývalo na síle.

Neomezený počet karet v ruce se navíc projevoval tak, že několik úvodních kol jsme si všichni jenom dobírali nové karty a nikdo se neměl k vykládání. Jednak by některé efekty vyšly na prázdno, protože ostatní hráči ještě neměli vyložené žádné karty, jednak by se vyložené karty mohly stát kořistí soupeřů, jejichž ruka už mohla obsahovat karty s poměrně silnými škodícími efekty. Možná jenom nejsme úplně typická herní skupina pro tuto hru, možná se to dá považovat za taktický herní prvek, kdo první „ztratí nervy“ a vyloží. Nicméně je fakt, že téměř všechny poslední partie byly poznamenány tímto úvodním několikakolovým „zbrojením“.

Možná by pomohlo, pokud by odhození dvou karet rušilo efekt pouze u hráče, který karty odhodil, a ostatní zacílení by buď museli odhodit karty svoje, nebo efekt přijmout. Podobně by mohlo být zajímavé, pokud by byl nějakým způsobem omezen počet karet v ruce hráče, což by ho nutilo nehromadit příliš mnoho karet, ale začít je také rychleji vykládat. A ještě mě napadla možnost na konci hry penalizovat karty, které hráčům zůstaly v ruce.

Vykládání karet na stůl

Jedná se o jeden z klíčových prvků hry, protože pouze vyložené karty mohou přinést vítězné body. Zároveň hráči potřebují mít přehled o vyložených kartách soupeřů. Vyložené karty se na stůl umístí tak, že vrchní karta překryje spodní s výjimkou levého barevného pruhu s názvem nestvůry. Páry a skupiny se tedy vykládají směrem „do šířky“.

Ačkoliv chápu, jaké důvody k tomu autora vedly (počet karet skupiny je takto hezky vidět přímo vedle pruhu s efektem), přesto se mi to nezdá úplně ideální z hlediska uspořádání karet a místa na stole. Mezi skupinami se musí nechat trochu volného místa, aby se nepomíchaly, navíc se počty karet ve skupině mohou v důsledku efektů měnit (slučování, rozdělování), takže je často potřeba vedlejší skupiny posouvat. Navíc takovéto rozložení zabírá docela dost místa, takže při více hráčích to byla i na stole docela divočina. Ale aspoň jsme zůstali věrní názvu hry.

Vykládání ve stylu pasiánsu, kdy se spodní karta překryje s výjimkou horního vodorovného pruhu (vyložené karty tak tvoří svislou linii) sice není tak mnemotechnické pro generování efektů, ale určitě představuje přehlednější rozložení na stole (a podle mě i úspornější). Samozřejmě by se tomu musela přizpůsobit i grafika karty, kdy by barevný pruh s názvem nestvůry byl nahoře. V současné podobě tento styl vykládání nedává moc smysl, takže si budeme muset zvyknout a vytvořit si co nejefektivnější způsob.

Není to samozřejmě nic, co by snižovalo hodnotu herního zážitku, berte to jako osobní zkušenost při hraní hry.

Varianty hry

Násobné rušení

Pravidla nabízejí jednu další variantu, mohli bychom ji s trochou dobré vůle označit za pokročilou – násobné rušení. Její princip spočívá v tom, že pokud napadený hráč odhodí dvě karty, nemusí být efekt ještě zrušen. Pokud útočící hráč také odhodí dvě karty, obranu překoná a efekt je stále platný. Napadený hráč však opět může odhodit další dvě karty a efekt znovu zrušit. A takto lze pokračovat, dokud hráči chtějí nebo dokud na to mají karty.

Já osobně doporučuji hrát tuto variantu místo té základní, protože přináší do hry další taktický (a zábavný) prvek. A také se tím trochu eliminuje podle mě mírnější výhoda na straně bránících se hráčů.

Jenom tedy pravidla opět neupřesňují, jestli když efekt cílí na více hráčů, může se licitace účastnit pouze ten z napadených, který poprvé odhodil svoje karty, nebo se s útočníkem mohou přetahovat na střídačku všichni napadení hráči.

Hra ve dvou

Standardně je Divočina designovaná pro 3–5 hráčů. Ovšem na stránkách vydavatele (a také zde na Zatrolenkách) jsou k dispozici oficiální pravidla pro dva hráče.

V takovém případě vyložíte před zahájením na stůl viditelně sedm karet, která představují divoká zvířata. Pokud vytáhnete více stejných, vytvoříte z nich standardním způsobem páry nebo stáda. Při vlastní hře pak představují „speciálního hráče“, který sice sám o sobě nehraje, ale může být cílem efektů. Drobné změny hraní některých efektů jsou uvedeny v pravidlech, ale prakticky se jedná o logické záležitosti. Jakmile se počet divokých zvířat z libovolného důvodu zmenší, na konci tahu se po dohrání všech ostatních efektů doplní z dobíracího balíčku na sedm. Pokud se z tohoto důvodu lízne více karet stejného druhu, vytvoří se stádo nebo pár, stále však nelze přikládat k již vyloženým kartám.

Hratelnost a zábavnost je srovnatelná s hrou více hráčů, proto moc nerozumím tomu, proč nejsou pravidla pro dva rovnou součástí prodejního balení, možná však vznikla až později, kdy již hra byla vyrobená a zabalená.

Závěrečné zhodnocení

Divočina je povedená malá karetní hra. Svým principem připomíná asi nejvíc žolíky, což rozhodně nemá znít jako výtka. Používá jednoduché, čisté a vyladěné principy, těch pár drobností, které jsem zmínil výše v recenzi, nijak nesnižuje hratelnost nebo zábavnost. K tomu si přidejte hezké ilustrace nestvůr, sympatickou cenu a dostanete hru, jejíž koupí rozhodně neprohloupíte.