Descent: Journeys in the Dark

hodnoceno 163x (Seznam vlastníků)

Descent - jak to teda je?

Autor: Polylux1 | 24.6.2011 | 14

Descent: Journeys in the Dark je hrou o dobývání podzemí. Skupinka dobrodruhů - hrdinů hraje proti nepříteli - Overlordovi, strážci a obránci nestvůrami i poklady obsazeném podzemí. Na půdorysu jednoduchých scénářů je zpravidla cílem skupinky hrdinů splnit úkol (zpravidla zaříznout největší bestii ve finální místnosti, ale klidně třeba i zachránit princeznu.)

Jedná se však především o jedinou hra v TOP TEN s tak velkým rozptylem hodnocení, hru, jíž jedni milují a druzí nenávidí. Descent rozděluje hráčskou společnost na dva, v tomto směru, nesmiřitelné tábory... Ale na rozdíl od zahraničních webů, kde bylo napsáno mnoho výborných článků, na těch českých je zatím jakékoli řešení této situace zdánlivě bezvýchodné. Milovník tzv. dungeon-crawlů, tedy her, ve kterých hráči s fantaskními hrdiny prolézají podzemním komplexem zaplněným ještě fantasknějšími nestvůrami, pastmi a poklady obecně, je pak bez vlastního přičinění (jak už to bývá) zmaten. I já, v dobách takřka dávno minulých (až budou dějepravci sepisovat můj životapopis, bude toto období uvedeno jako Doba před-Descentní) jsem u této hry obdivoval fotky, figurky a vizuál obecně, ale komentáře jako "frustrující" a "nevyvážené", či vsugerování si, že "se to musí hrát jako DrD", kdy je Overlord hodný, moudrý a dobrotivý stařík, mé nadšení dlouho brzdily...

Přátelé, není to pravda. V následujícím článku - recenzi - se pokusím popsat dvě nejčastější a zásadní výtky, poskytnout k nim po mém soudu zasvěcený komentář ... a posléze je vyvrátit:-)

Výtka první: Nevyváženost

V první hře jsem dostal, coby vůdce dvou hrdinů, na zadek ve druhé místnosti. "Klid, Štěpo" řekl jsem si. "Osahával sis to, teď jí to nandáš" (mým nejčastějším protihráčem je přítelkyně). Vzal jsem to s rozmachem... a došel přesně o tři metry dál, než napoprvé. A tady se dostáváme k situaci, kterou lze popsat v životě hráče Descentu jako "bod zlomu". Křižovatku, ze které vedou tři cesty:

• První a nejsnadnější je zavrhnout, pomluvit autora, napařit hře v hodnocení dvě hvězdičky z pěti (protože "ten drak je pěknej") a krabici prodat či zahodit.
• Druhá, kterou, jak jsem pochopil, často volili milovníci tradičních Pen&Paper her na hrdiny, předpokládá notnou dávku empatie ze strany Overlorda: "Nesmím na ně být tak přísný", říká si, "ať se baví..." a degraduje protihráče na stádo zdivočelých dětí.
• Třetí, nejobtížnější, která však vede ke konečnému prozření, je šita na míru nám, paličatým jedincům.

Přiznávám, že mě vedlo asi právě to, že mě dvakrát na hlavu porazil člověk, kterého mám sice nad jiné rád, ale je o půl metru menší, jeho nejsilnější stránkou je roztomilost a je to ženská... Třetí cesta vyžaduje obrnit se trpělivostí, sednout si na dva dny k internetu a začít studovat strategické možnosti hrdinů, jak je objevili zkušenější. Těm budu konkrétně rád věnovat samostatný článek později, vězte však, že těch možností je prostě spousta. Taková spousta, že i když hrávám sám za pouhé dva hrdiny, nikdy se mi nepodařilo vyvarovat se všech chyb. Omezil jsem však jejich množství na minimum a hrdinové rázem přestali být ovcemi jdoucími na porážku, ale stali se doslova sehraným komandem, plnícím daný úkol, ve kterém se jim Overlord snaží VŠEMOŽNĚ zabránit...a hry zpravidla končí až mohutným finále v poslední mstnosti.

Jednou vyhrají hrdinové, podruhé padnou kostky lépe Overlordovi, ale frustrace? Jděte mi...Nikoli nevyváženost, ale obrovské taktické možnosti jedné ze stran, do kterých je nutné celkem hluboce proniknout, činí hru nováčkům z počátku nepřístupnou. Miska vah s dojmy z prvních her je ale později těžce převážena druhou - s dojmy her poučených, zkušených a sehraných hrdinů, kterých bude v životě každého Descentera ještě mnoho a mnoho... (Pozn.: Veškeré zkušenosti jsem, jak již bylo řečeno, sbíral při hře pouhých dvou hrdinů. Když jsem si před nedávnem zkusil jen tak z plezíru jednoho hrdinu přidat, neměl naopak OL mnoho valných šancí, a vyváženosti by šlo znovu dosáhnout teprve kdyby si hrdiny rozdělilo, jak je tomu v pravidlech, více hráčů. Víc hlav sice víc ví, ale víc se hádá :-)

Výtka druhá: Abstraktnost, Nelogičnost

„To je mi nějaké divné RPG", praví hráč. "Jeden otevřel truhlu a rázem mají všichni nové zbraně, jeden našel hromadu peněz a rázem je stejně obdarován i hráč stojící o dvě místnosti dál"... "Proč je v každé druhé místnosti portál do města? Proč stihnou hrdinové ve městě nakoupit, za stejný čas co jim v podzemí trvá uběhnout deset metrů?" Takto a podobně se hráči ptají a kydají špínu autorovi přímo na hřbet, případně pravidla rovnou upravují. Na úpravách pravidel samozřejmě není naprosto nic špatného, sám autor se jim nebrání, neboť strefit se do vkusu každého milovníka fantasy je obtížnější, než se zdá... Ale proč se tu hru nesnažit dříve pochopit? Pojďme na nepatrnou chviličku kousek do historie:

Kdysi dávno, když jsem ještě chodil do školy, neměl jsem vousů ani dlouhých vlasů a děvčatům jsem se kategoricky vyhýbal, vznikla počítačová hra DOOM. Akční, dynamická to záležitost, kterou si zamiloval celý, tehdy se dynamicky rozvíjející, počítačově gamblerský svět. Neohrožený soldát střílel po hordách odpudivých stvoření a aby byla jeho životnost v takovém prostředí prodloužena na dostatečnou, byť z realistického pohledu určitě nepřiměřenou dobu, nacházel během svého postupu k cíli lékárničky. Nemusel si k takové lékárničce kleknout, vzít do ruky jehlu a nit, aby si zašil krvácející biceps, nemusel vzít do ruky obvaz, aby si obvázal poraněnou hlavu, ani třeba zbaštit morfium, které by utlumilo bolest.

Stačilo mu přes takovou lékárničku zkrátka... proběhnout. A z umírající, ploužící se trosky byl znovu chlapík, hráči měli radost! Nemuseli složitě přezbrojovat, proběhli přes zbraň a najednou, simsalabim, měli ji v ruce. Podobnému principu oscilování mezi realitou a skutečností, dle hesla "akce především", pak z autorů počítačových her až donedávna zůstávali imunní snad jen tvůrci simulátorů řízení vlaku. A právě tuhle hru, legendární DOOM, autor deskových her Kevin Wilson upravil do, jak jinak, deskové podoby DOOM: the Board Game. Jsa si vědom, že zatímco umělá inteligence se v počítačových hrách dá libovolně nastavit a tím kopírovat křivku zdokonalování se samotných hráčů, musel vyřešit obdobný problém i zde.

A jak již bylo popsáno v kapitole výše, zvolil raději variantu vyšší laťky obtížnosti už ze začátku, s vyhlídkou stoupajícího nadšení, jak budou hráči pronikat do taktických možností hry. Zároveň se ale nebál, právě pro zachování akčnosti, nechat ve hře i mnoho z původních zjednodušujících a "zrychlujících" mechanismů počítačové předlohy... Když se pak Wilson po čase rozhodl tuto svou hru drobně upravit a zasadit do populární kategorie fantasy, stál před dveřmi světa, kde dominovaly tzv. Pen&Paper hry. Zde hráči vypijí lektvar a ten jim vrátí patnáct životů. Jiný lektvar zvyšuje rychlost, další sílu, postavy běžně používají telekinezi, teleportaci a podobné obskurnosti...

A tak vznikl Descent, akční fantasy hra o dobývání podzemí malou partičkou dobrodruhů. V tomhle světě holt truhly své tajemství vydávají všem postavám naráz a ve městě plyne čas pomaleji než v podzemí. Je-li někdo zvyklý na zákonitosti jiných fantaskních světů natolik, že mu tyto připadají "zvláštní", OK, nechť si je upraví k obrazu svému. Pro plný zážitek ze hry ale doporučuji nejprve se pokusit přijmout Descent takový, jaký je. Přesně takový si ho autor přál a přesně takový nabízí hráčům svůj vlastní hráčský svět a unikátní herní zážitek.

Sumula Sumba Sumárum

Nejde o hru pro každého, nejde o RPG, kde se svojí postavou prožijete "úžasná dobrodružství" a vypipláte si ji od malého nedochůdče až po postrach celého světa (pak zkuste Runebound, nebo si rovnou pořiďte rozšíření Descent: Road to Legend). Nic takového ale nikdo nikde nikdy netvrdil. Descent je hra, kde vběhnete do podzemí, přes hordy nepřátel jej vykradete a na závěr ještě deklasujete jeho hlavního velitele. Prověří Vaše taktické schopnosti a díky působivému množství herního materiálu, HRO-MA-DĚ figur a figurek nejrůznějších velikostí a vynikajícímu svižnému soubojovému systému vás vtáhne do děje a vyplivne až po třech, čtyřech, ale klidně i šesti hodinách. Unavené, zpocené, ale šťastné...