Citadel of Blood

hodnoceno 4x (Seznam vlastníků)

Vyňatek ze 'Svitků nalezených v Temnotě'

Autor: ndru | 3 hodiny 0 minut | 14.8.2012 | 7

Hra: Citadel of Blood

Hráči: aradraug, chilly, ndru

Měl jsem to čekat. Už když se mi hlásili do družiny. Už když se dral do první řady a vychloubal se, jak je dobrý s mečem.

Stín padl na Bytí a nastal čas rozřešit stezky Budoucností.
Bylo pro mně velkou ctí, když jsem byl tajnou radou vybrán pro tento úkol. Ještě jsem věřil v naději a pravdivost Svitků.
Nasledujíc Věšteb naverboval jsem malou družinu a vyrazili jsme do Labyrintu. Lidský šlechtic Lord Dil, půl-kronk Raman, tři pomocníci (člověkyně Kiky, trpaslík Hlavorub Vrozkrokkop a snad mladý elf, který o sobě říkal jen elf).A já.
A já měl tušit, že celé je to past.
Rozsekli jsme smečku vrků a dodělali stářím polomrtvou medůzu (ani netušili, jaké jsme měli štěstí) a vlezli do první komnaty.
Uprostřed stála socha. Lord Dil se ihned vydal ji prostudovat. Hnán slepotou kořisti? Zrádným úmylsem? To se nedovíme.
Lidem se nedá věřit.
Popošel k soše (moná že se její rysy a stíny na chvíli lehce zavlnily) a vzápěti se s taseným mečem vrhl na nás.
Snažil jsem se prolomit kouzlo, jež ho možná svázalo. Neúspěšně. Ubránil se? Koulo bylo příliš mocné? Nebyl okouzlen a prostě zradil? To se nedozvíme.
Jen tak tak jsme jej rozsekali a rozstříleli na kusy.
Družina obrala mrtvolu o cennosti [a když už ho nešlo obrat o expy, tak jsme si alespoň přičetli expy za něj] a rychle jsme se vydali ven z Labyrintu - doléčit se a nabrat posily. Všem došlo, že to nebude lehké a bojovat bude třeba na plno [ndru si vzpomněl, že k hodu na útok se připočitává i zručnost - ne že by čerstvě naverbované Maytwist se zručností 0 to k něčemu bylo, ale alespoň uměla kouzlit], ale neztráceli nadšení (nebo vidinu pokladů a slávy).
Po pár měsicích a s posilou v osobě elfky Maytwist jsme se vrátili do chodeb a komnat Labyrintu.
Prosekali jsme se smečkou vlkodlaků a hned v další místnosti se při hledání pastí pode mnou otevřely dveře a ja propadl přímo do Stínu Černých Vrat. A od té doby se snažím odolávat a čekám.
Družina se po pár měsících vrátila s posilou další elfky, hraničářky Gilith.
Šlo jim to pěkně. Pěkně od meče, sekery i luku. Až na menší překvapení se škrtícím náhrdelníkem se dařilo. Prosekávali se smečkami vlkodlaků, hordami harpyí, zlých duchů a orků. Hromadili zlato, šperky a očarované přeměty. Dařilo se. Dařilo se až moc.
Pak se přiblížili k informaci o umístění Černých Vrat.
A pak začalo byt krušno.
Když přemohli dvě nabušené chiméry, přičemž jednu z nich dokonce kouzlem učednice Kiky dostala na jejich stranu, jsem uvěřil, že by se jim vskutku mohlo podařit porazit Nepřitele (a mne vysvobodit). Moudře rozhodli vrátit se do Světla a lépe se připravit. Nezastavili je vampýři, ani trolové ani spousty jiné havěti.
Již posílené a po pár měsících odpočaté družině Osud (Vrata?) postavil do cesty různé hrůzné protivníky. Vampýry, hydru, minotaura, ogry.
S věkem a zkušenostmi přibýva moudrosti. Začali i vyjednávat. S činy přibývá věhlas a sláva. Některá vyjednávání začala dopadat ve prospěch družiny. Tuhé boje prověřily ráznost Ramanova meče, tvrdost Kikyiných kostí (i údernost jejich kouzel) a přesnost elfích luků.
Blížil se konec. Družina se prosekala do sídla Černých Vrat. Z jejich Stínu jsem je mohl znova spatřit.
Ještě pořád jsem věřil.
Jako prvního obětovali trpaslíka.
Jejich Podstaty nebyly dost čisté? Nebo bylo opravdu tak těžké ustát spojené útoky démonů, blesky a meč Bezejmeného a četné kouzelné útoky Vrat?
Již se nedozvím.
Jako prvního obětovali trpaslíka.
Lidem a elfům se nedá věřit.
Z hrůzou jsem sledoval jak jeden po druhém umírají. Nejdéle odolávali elf beze jména a hraničářka Gilith. Jejich snaha byla nadvakrát marná. Stáli proti přesile a poslední zbraň proti samotným Černým Vratům, Kiky, již ležela v kaluži krve.
Neodolala! Nechal jsem se unést její statečností [okouzlila i samu realitu, která ji v rozporu s pravidly umožnila kouzlit z první bojové linie], ale nakonec ani ona neodolala.
Lidem se nedá věřit.
Jako poslední padla Gilith.
Lidem a elfům se nedá věřit.

A tak tu čekám. Já Zuryk poslední z rodu trpasličích válečných mágů. Čekám ve stínu Vrat. Čekám a cítím jak pozvolna znovu sílí. Cítím jak se Bezejmený neúprosně navrací. Cítím jak se moje vědomosti a moje mysl stávají současti jich obou. Cítím. Čekám. A doufám.

Odehráno v: (Okres: )