Caylus

hodnoceno 131x (Seznam vlastníků)

Caylus - Chladná hra pro špičkové stratégy

Autor: Ringo | 5.5.2009 | 7

Baví Vás hluboce promyšlené, taktické hry bez jediného prvku náhody, kde čistokrevná taktika a strategie je vykoupena chladnou, bezemoční až nezáživnou atmosférou? Tak to je Caylus ta pravá volba pro Vás. Pokud nemáte rádi chladnou taktiku bez toho, aby emoce a napětí zvedly např. kostky či jiný prvek náhody a nesnášíte budování a mír, když ničení a válčení je mnohem více zábavnější, nemá cenu, abyste pokračovali ve čtení a honem naklikejte v odkazech na jinou hru:-)

Caylus to u mě nemá vůbec lehké. Když jsem začal naplňovat mou herní sbírku, tak mezi prvními mi v hledáčku uvízl právě Caylus. Miluji středověk, stavění hradů, mám rád strategie, rád těžím suroviny, rád buduji, mám rád, když mám ve hře osud ve svých rukou a výsledek hry je jen mým výtvorem, kde se nemohu já ani soupeř vymlouvat na kostky, které padaly špatně a mnohdy se ani nekutálely, či na karty, které špatně chodí a hele, tyhle čtyři byly k sobě kapku slepené, takže se ani pořádně nepromíchaly. Caylus byl asi třetí velkou hrou, kterou jsem si pořídil a to na základě referencí, na základě obsahu, herní náplně a proste byl to miláček na první pohled.

Mé hráčské já má však několik rovin. Mám rád hru bez náhody, ale jakmile je bez jakéhokoliv napětí, tak mi připadne, že se hraje jen aby řeč nestála a ruce se nenudily. Rád buduji, ale zároveň rád válčím a bořím. Budování je pro mě jen zisk co největších prostředků k válčení, takže v mírumilovných hrách mi vždy chybí takový ten závěr, kdy se střetnou armády a nandají i to:-) Proto se mnohdy velmi těžce musím smiřovat s tím, že v tak vynikajících hrách mi chybí ten prvek toho válčení, a v čistě wargames mi zase chybí strategičtější budování. Agricola versus Nexus Ops, to bude u mě věčným sporem. Jedna bez náhody a budovatelská, druhá válečná, s náhodou. Obojí mám rád.

Kde je Caylus? Z miláčka se stalo apatické dítě. První hra Caylusu proběhla beze slov a bez emocí. Střídavě jsme stavěli a na konci koukli, kdo na stupnici bodů došel nejdál. Fajn. Další partie už bude pořádná. Teď víme jak těžit, jak stavět, jak získávat přízně. Herní mechanismus je sakra dobře promakaný a vítězných taktik se nabízí nepřeberné množství. Kdo má rád hru Puerto Rico nebo Pilíře Země, tak bude jak ryba ve vodě.

Každým tahem rozmístíte za poplatek své dělníky do budov městečka, které se rozrůstá pod hradem, popřípadě pošlete dělníka stavět hrad. V jednom tahu máte možnost rozmístit maximálně 6 dělníků. Ti v lese kácejí stromy a získávají vám tak dřevo, v kamenolomu lámou kámen, v lesích loví zvěř na potraviny, v tkalcovnách tkají látky pro oděvy. Dělník architekt může postavit nějakou užitečnou budovu od pil, kamenolomů, dílen, tkalcoven až po banky. Hráč, který budovu postavil, tak na ní umísti domeček své barvy a jakmile chce tuto jeho budovu využít soupeř, získává vlastník budovy bod prestiže. Budovy produkují různé materiály ke stavbě dalších budov nebo hradu. Pokud máte dostatek prostředků, lze získávat i královu přízeň, který dá hráči bonus v podobě bodu prestiže, peněz, materiálu, popřípadě hráči usnadní stavbu budov. Komplexnější budovatelskou strategii byste hledali opravdu těžko.

Ale proč jsme sakra ani jeden u té hry nehnuli ani brvou? Proč jsem měl ze sebe pocit, jako když se nahýbám v mírném předklonu a vrhám stříbrnou kouli co nejblíže dalším stříbrným koulím ležících v písku opodál? Chladná nekonfliktní hra francouzských gentlemanů. Nuda? Nebo geniální zážitek pro vyvolené? Takové pocity ve mně Caylus vzbuzuje. Stavitelské nadšení by tu bylo. S nadšením plánuji co vytěžím, s nadšením umísťují nové budovy do rozrůstajícího se městečka. Když je ve svém tahu nevyužiji já, využije je soupeř,ale za poplatek kterým je zisk prestižních bodů. Stejně tak já, když využiji jeho budovy, dodám mu prestiž, ale zase získám suroviny místo něj. Na vše dohlíží dráb s rychtářem. Ovšem uchýlí-li se pozornost drába jinam, budovy mimo jeho dohled se flákají a nepracují. Drába lze podplatit a jeho pozornost uchýlit jinam a rozjet tak flákárnu v klíčových budovách, s kterými soupeř počítá. No nezní to napínavě? No to slůvko napínavé jsem přehnal. Napínavě ne, ale zábavné to být může. A ono ne že není. Tak co mi tu sakra chybí? Stále to napětí. Co se stane? Inu nic, jen nevytěžím pár surovin. To mi blokne plány a nepostavím co jsem chtěl postavit. Neva, příště. A v takto nekonfliktním duchu, zcela bez emoci se odehrává celá hra. Nikdo není ani naštvaný, ani nadšený. Někomu to může vyhovovat. Ne nadarmo je hra tak slavná. Vyhovuje to mě? Mám být objektivní nebo říci svůj subjektivní názor? Co je vlastně objektivní? To co si myslím já, nebo to co si myslí někdo jiný? Nebo to co si myslí většina? Těžko říci. Za sebe mohu říci jedno. Hra mě baví i nebaví. Baví mě těžit, stavět. Ale čekal jsem něco více. Stavba hradu se odehrává ve velmi jednoduché rovině. Odevzdám určitý počet surovin a naskládám daný počet domečků do oblasti, která se zrovna staví. Sklepení, hradby nebo věže. Pod hradem roste městečko plné řemeslníku. Tu kameník, tu dřevorubec, tu farmář. Fajn, super strategie. Ale proč se mi to zdá tak nezáživné? Chybí mi snad možnost povolat armádu která poškodí soupeřův hrad? Chybí mi třeba možnost hrad dobýt? Ano! To je přesně to, co by hru oživilo. Každý svůj hrad, každý své městečko, svou armádu a možnost armády na sebe posílat. To by byla ta pravá hra která by bavila. Nic takového ovšem Caylus nenabízí. Mám jej za to zaříznout a prohnat jej aukčním serverem Aukro? Přiznám se, že jsem to zkoušel, neprodalo se a já si oddychl. Caylus mi zůstal doma. Jsem divný, co?:-)

Kdo čte diskuse pod touto hrou zde, tak má ze mě jistě pocit, že jsem hru již skutečně zařízl a mnohé od ní zároveň odradil. Ale to až tak není pravda. Tato hra vzbuzuje opravdu dvojí pocit – nadšení a zároveň rozčarování z toho, že hra nemá k hráči nějakou zpětnou vazbu. Drobné potěšení tu jsou. Je fajn když se Vám povede postavit prestižní budovu za 16 bodů a přeskočíte soupeře. Ale na výskoky do stropu to není. Co podle mě zabíjí nadšení je to, že není známa vítězná strategie až do samotného závěru hry. Můžete budovat jak strhaní, a soupeř který se jen tak zdánlivě poflakuje vesele sbírá prestižní body za to, že mu je obsazujete každé kolo svými dělníky a stále Vás dorovnává. Nespravedlnost? Nebo proste fakt, že soupeř chytře postavil dříve budovy s lukrativním zbožím které tolik potřebujete a tak ta to pěkně plaťte? Spíše to druhé, jenže je to až příliš chladnokrevné, čistě taktické. Takové v podstatě šachy. Na druhou stranu je zase třeba vidět pozitivum v tom, že hráč který je pozadu není definitivně ztracen a celou zbývající hodinu se jen netrápí, ale snaží se s výsledkem něco dělat. Bojuje se totiž až do úplného konce, jako v hokeji:-) Naděje umírá poslední.

Ještě se vrátím k průběhu hry. Hra má tři hodnotící fáze a to buď v případě, že je dostavěna sekce hradu (sklepení, hradby, věž) a nebo když rychtář dorazí na pole označené symbolem sekce hradu, nehledě na to, zda je sekce komplet dostavěná. Hráči pak dle počtu domečků umístěných v sekci získají daný počet přízní a tedy výhod od krále. Hru lze urychlit posouváním drába, jelikož rychtář se posunuje o jedno pole dopředu, je-li dráb na stejném políčku popřípadě za ním. Ale nachází-li se dráb před rychtářem, rychtář se posouvá o dvě pole a tím rychleji se blíží k hodnotícím sekcím. I tohle může být taktika. Strategií je nepřeberné množství. Víte co stavět aby to pro Vás bylo výhodné, nevíte však ve skutečnosti kdo na konci vyhraje. Lze to tušit, pokud je náskok velký, ale je li to v rozmezí 10. bodů, může hra dopadnout všelijak. A to je trochu kámen úrazu. Na samotném konci hry zjistíte, že Vaše taktika byla super, nicméně soupeř naškudlil bodíku o něco více.

Ku prospěchu hry je variabilita a množství možností co v daném kole udělat. Už při postupném rozmísťování dělníků, které probíhá po jednom na střídačku mezi všemi hráči, si budete lámat hlavu nad tím, kam dělníka umístit a zároveň nenechat soupeři přístupnou budovu,kterou budete potřebovat v tomto tahu taky. Jít první do hradu a pak teprve obsazovat budovy? Nebo raději pojistit přísun surovin a jít do hradu později? Obojí skýtá rizika. Kdo je v hradě první, tak má jistotu, že když soupeř nepostaví více domečku v sekci hradu, získává na kola přízeň krále, a to i v případě vyrovnaném počtu postavených domečků v daném kole. Ale pokud se nepodaří získat suroviny alespoň na jeden domeček, v sekci hradu, je hráč penalizován a strhává si body prestiže. Tedy spousta možností, které jsou zároveň ošidné. Věřím že mistři v této hře si umí perfektně vše přepočítat.

A teď jsme u toho. Závěrečné resumé. Caylus je komplexní hra, která nadchne každou stavitelskou a budovatelskou duši stratéga. Obzvláště těch, kteří mají rádi hry bez náhody. Věřím že pro mistry v této hře jde o jedinečný herní zážitek. Z toho plyne zřejmé rozčarování začátečníků s touto hrou. Je opravdu velmi složitá a to ne ani tak na pochopení, jako spíše ve schopnosti si všechno pečlivě propočítat to pěkně dopředu. Z toho plyne nezáživnost. Nečekejte ani špetku dobrodružství, ani špetku napětí v podobě rozhodování štěstěny. V této hře nevyhrávají šťastnější, ale výhradně jen ti nejlepší. Pokud se sejde banda začátečníku, nejlepšího těžko hledat a v tomto případě vítězí ten, který to tak nějak od boku skládal klidně i nevědomky prostě efektivněji. Na závěr hromady rozporuplných pocitů tedy dodám - jsem rád, že jsem hru nakonec neprodal a dávám ji dále šanci a místo ve své sbírce. Opravdu není špatná. Jen u ní asi nebude tolik bouchání do stolu a chytání se za hlavu jako v nějaké dobrodružné či válečné hře. Pro mě je Caylus takovým neposlušným domácím zvířátkem, které stagnuje uprostřed přechodu pro chodce a nechce se hnout dále a člověk má 100 chutí jej tam nechat, ale v konečném důsledku jej za tohle z domu nevyhodí a přejet autem jej taky nenechá :-)

Nakonec ještě pár slov k provedení. Provedení je luxus, nádherný herní plán, pěkné kartičky budov, spousta dřevěných osadníkovských domečků.

+ komplexní strategie bez špetky náhody, vše je jen na vás
+ obrovské množství možných herních postupů
+ hra pěkně odráží téma stavby hradu jemuž v podhradí roste vesnička plá řemeslníků
+ grafické provedení

- chladná bezemoční čistá mírumilovná strategie, která na spoustu hráčů bude působit nezáživně (ja osobně jsem někde uprostřed, ta nezáživnost mi tam vadí, ale zároveň mě fascinuje to stavění a absence náhody, prostě tahle hra o tomhle je, nicméně je to závažný aspekt, protože hry hrajeme zejména proto, abychom se u nich bavili)
- téma může pro mnohé znamenat nezajímavou suchařinu

Moje hodnocení: 7,2/10