Carolus Magnus

hodnoceno 18x (Seznam vlastníků)

Carolus Magnus aneb Císař na cestách

Autor: Atterdag | 13.12.2009 | 2

Předně bych chtěl předeslat, že Carolus Magnus není hra kopírující historické události vlády Karla Velikého. Míra abstrakce je srovnatelná s jinou výtečnou hrou Euphrat & Tigris. Relativně jednoduchá pravidla této převahovky jste schopni po prostudování vysvětlit ostatním zhruba za čtvrt hodiny. Ovšem jednoduchá pravidla neznamenají jednoduchou strategii, obtížnost nebo vlažnost uvažování!

Carolus Magnus se nehraje na klasické hrací desce, ale na patnácti oddělených destičkách složených do kruhu uprostřed stolu. Destičky jsou potištěny jakousi fiktivní středověkou mapou – dlužno dodat, že vypadají velmi pěkně jako malá středověká království... nemohu si odpustit jednu poznámku – písmo na mapě je ovšem spíše ze 13.-14. století, ne z doby kolem roku 800. Ostatní komponenty hry – hrady, paladýnové a císař – jsou dřevěné a nabarvené. Hra je na pohled (a nejen na pohled) atraktivní a „oku lahodící“.

Cíl hry je velmi jednoduchý: staňte se tím prvním princem, který postaví deset hradů. Můžete postavit hrad kdykoli, když posunete císaře na jedno z patnácti teritorií, kde kontrolujete většinu tam přítomných paladinů. Zní to lehce, ale ovládnout vyhlédnuté teritorium není tak snadné stejně jako dostat císaře tam, kam právě vy chcete.

V přípravné fázi každého kola každý hráč vybere jeden ze svých pěti číslovaných disků, které dostane na začátku hry. Disky předurčují dvě věci: pořadí hráčů v kole a také pohyb císaře. Když zahrajete disk s menším číslem než váš soupeř, hrajete dříve než on a během další, tzv. akční fáze můžete pohnout císařem až o počet teritorií shodný s číslem disku. Výběr disku je tedy velmi důležitý a poměrně obtížný. Musíte si uvědomit, kam byste se rádi přesunuli s císařem, kam by ho chtěl posunout váš soupeř, jaké disky si šetřit pro příští kola... není to tedy lehká otázka.

Po přípravné fázi nastává akční fáze hráče s nejnižším číslem na disku. Ve svém kole provádíte vždy dvě činnosti. Nejprve umístíte tři své paladiny do hry ze svých rezerv obsahujících sedm paladýnů. Můžete je dát libovolně buď na některé teritorium nebo na místo mimo hrací plochu, které se nazývá „dvůr“. Paladinové jsou ve hře přítomni v pěti klanech (barvách) a vy vždy kontrolujete vždy tu barvu paladinů, ve které máte více paladinů ve dvoře (každý hráč má svůj vlastní dvůr) než váš soupeř. Kontrola určitého klanu se však může měnit a také se tak často stává. čekají vás tedy další důležitá rozhodnutí: mám si raději bránit kontrolu nad klanem tím, že do dvora přidám další paladiny dané barvy nebo raději zaútočím na poměr sil v nějakém teritoriu? Nakonec se vám vždy bude zdát, že nemáte dostatek paladinů na splnění vašich záměrů.

Druhá hráčova činnost v jeho kole je naplněna pohybem císaře. Posunete císaře ve směru hodinových ručiček až o počet teritorí shodných s číslem na vašem disku. Když posunete císaře na teritorium, kde ovládáte většinu paladinů, můžete zde postavit jeden z vašich hradů. Musíte být vždy opatrní – pokud posunete císaře na teritorium kontrolované protihráčem, postaví si tam hrad on – neměli byste nikdy připustit, aby se takový tah stal, ale někdy tomu nejde zabránit. Pokud císař vstoupí na teritorium, které již obsahuje nějaký hrad, hrad je vyměněn za jiný v případě, že protihráč na teritoriu získal převahu v počtu ovládaných paladinů (hrad na území se počítá jako kladný paladýn pro hráče, který ho vlastní). A aby toho nebylo málo, jestliže hráč ovládá dvě sousední teritoria a má na obou postavený hrad, teritoria se spojí dohromady ve větší region. Po spojení se stávají všechny hrady a paladinové z obou teritorií součástí regionu. Regiony jsou silnější a lépe se brání díky většímu počtu hradů a paladinů na nich. Zároveň jsou ovšem lákavými cíly výbojů, neboť obsazení soupeřova regionu se čtyřmi či pěti hrady může přinést rychlé vítězství.

Hra Carolus Magnus obsahuje také pravidla pro hru tří i čtyř hráčů. Osobně považuji za lepší hru čtyř, hra získá na větší zábavnosti. Ke slovu přichází i domlouvání a promýšlení společné strategie, neboť hrají vždy dva a dva hráči proti sobě. Hra tří hráčů má nevýhodu v tom, že hráč většinou hraje jen paladiny barev, ve kterých může získat kontrolu a tak mu často mnoho paladýnů v rezervách „spí“, zatímco u hry dvou či čtyř hráčů je každý paladin použitelný.

Hra je to celkově rychlá (partie trvá skutečně nejvýše 45 minut), velmi přemýšlivá, jediný (i když dost podstatný) prvek náhody se nachází na konci hráčova kola, kdy se hodem barevnými kostkami doplňují paladinové do rezerv hráče. Takový hod může mít značný význam pro další strategii hráče a často jí celou mění. Důležitá je tedy kromě přemýšlení i schopnost ihned reagovat na nový stav.

Sečteno a podtrženo: kvalitní zábavná hra v atraktivním provedení s vysokou mírou opětovného hraní. Jedinou vadou na kráse je snad pouze zmíněný prvek náhody, který může při velké smůle zmařit brilantní strategii. Ovšem položme si otázku: není to spíše boží vůle než ruka náhody, milý rytíři?