Brian Boru: Velkokrál Irska

hodnoceno 91x (Seznam vlastníků)

Osud Irska máte ve svých kartách

Autor: Shark | 1.5.2023 | 6

Turlogh sáhl po náramku na levé paži. „Zaplatím ti. Zde je kruh, jenž mi před bitvou u Clontarfu vlastnoručně nasadil král Brian Boru.“ … „Ne, má chatrč není místem pro náramek, jehož se dotýkaly ruce krále Briana.“

– Robert Ervin Howard: Temný muž (antologie Tygři moře), Plzeň 1993

Dynamická doba na konci raného středověku. Irsko je zmítáno vnitřními konflikty, do nichž navíc intenzivně zasahují vikingové, kteří zelený ostrov nejen plení, ale mají v úmyslu se zde i usadit. Jako jednotící prvek vystupuje místní církev, jejíž kláštery představují přirozená centra. Prostě ideální příležitost pro ambiciózního náčelníka, jakým byl na přelomu 10. a 11. století Brian Boru. A neméně vhodná příležitost pro milovníky strategických her, ve kterých jde o rozšiřování území, budování vlivu a případné konflikty.

Usedněme za stůl…

Jakmile otevřete modrou krabici, která k upoutání pozornosti využívá irské motivy, zaujme vás bezpochyby rozměrný herní plán, zachycující středověké Irsko rozdělené do sedmi regionů, dále tři pole pro žetony a karty, a nezbytnou stupnici pro zaznamenání vítězných bodů. Takže už potřebujeme jen figurky, ukazatele nadvlády, hromadu žetonů a množství různých karet….

Ale co to? Žádné figurky a jen jeden balíček karet? Snad jen ty žetony a ukazatele vlivu v podobě barevných disků by odpovídaly. Tak se pojďme podívat, zda tento herní kousek neklame tělem a opravdu nabízí to pravé pro strategicky založené hráče.

Jak už bylo řečeno, herní plán zachycuje irské regiony, jejichž ovládnutí je meritem hry. Na začátku partie jsou všechny neutrální, ale jakmile zde začnete zabírat jednotlivá města, stane se region atraktivním a potenciálním zdrojem vítězných bodů. Kromě toho, že se budete snažit získat pod svou kontrolu co nejvíce měst v co nejvíce oblastech, nesmíte pustit ze zřetele ani nájezdy vikingů, zanedbávat podporu církve a v ideálním případě ještě uzavírat výhodné sňatkové aliance.

Jednotlivá města nemají sice jména, ale jsou barevně odlišená: na červená platí vojenská síla, na modrá spolupráce s církví a na žlutá sňatková diplomacie. Stejné barvy má i většina karet, na nichž je postaven klíčový herní mechanismus.

Rozdáváme a hrajeme…

Jedna partie probíhá v závislosti na počtu hráčů tři až čtyři kola, v nichž se snažíte získat co nejvíce vítězných bodů. Některé vám připadnou okamžitě, na jiné si budete muset počkat až do konce. Tím pádem bude rovněž vzrůstat napětí, jelikož koncové bodové příděly jsou zpravidla ty nejzajímavější.

Na začátku každého kola se připraví úvodní situace. To obnáší určení aktuální hrozby vikingů, která se stanovuje pomocí karty vikingských nájezdů a stejnojmenných žetonů. Dále se odhalí potenciální ženich či nevěsta pro členy vašeho rodu (v posledním kole opustíte irský sňatkový rybníček a budete moci usilovat o ruku dánské princezny).

Poté následuje výběr hracích karet. V závislosti na počtu hráčů dostanete pět až osm karet, z nichž si dvě ponecháte a zbylé pošlete svému sousedovi. Takto se postupně vydraftují všechny karty a konečně můžeme přejít k patrně nejdůležitějšímu hernímu mechanismu a klíčovým okamžikům každé partie.

Průběh hry Brian Boru opravdu připomíná scénku, kdy si nejmocnější muži a ženy Irska o osud celé země zahrají karty. Jedná se totiž o štychovou hru: jeden hráč vybere pro daný štych barvu, a aby bylo možné ho vyhrát, je třeba zahrát co nejvyšší kartu v této barvě, případně kartu žolíka. A jak to vypadá v praxi?

Určený hráč označí příslušným ukazatelem město, jež dosud nikdo neovládá a o které se v daném štychu bude soupeřit (tzv. aktivní město). Barva tohoto města je zároveň určující pro celý štych. Všichni hráči pak postupně zahrají po jedné kartě. Kdo vyloží kartu s nejvyšší hodnotou v příslušné barvě, případně nejvyššího žolíka, získá dané město, ale vyhodnotí se všechny karty, a sice v pořadí od nejnižšího čísla po nejvyšší (protože jsou karty číslovány absolutně napříč všemi barvami, nemůže se stát, že by dva hráči zahráli stejné hodnoty).

Každá karta nabízí tzv. primární akci, kterou vyhodnocujete v případě vítězství ve štychu, a jednu až dvě tzv. sekundární akce, které přijdou na řadu v opačném případě. A nyní to začíná být zajímavé, protože velmi brzy zjistíte, že i když daný štych nevyhrajete, přesto si můžete dostatečně pomoci.

Vezměme si jako příklad primární akci, jež vždy ústí v zisk aktivního města. Otázkou ovšem je, za jakou cenu. Karty s vysokými čísly vám sice na jednu stranu zaručují téměř jisté vítězství, ale musíte za ně platit penězi. Nízká čísla zase znamenají, že vedle města vám do klína spadnou i blyštivé mince. A jak známo, peníze jsou motorem každého konfliktu, a tady to platí nejen dvojnásob, ale alespoň pětinásob.

Ve hře totiž neexistuje nic jako stálý příjem. S několika mincemi hru začínáte, k jedné až dvěma mincím se dostanete při sňatkovém úsilí, ale jinak existuje pouze jediná cesta, jak si naplnit měšec, a tou je štych nevyhrát.

Pokud k tomu dojde, máte ve svém tahu na výběr zpravidla ze dvou již zmíněných sekundárních akcí. Prakticky vždy se jedná o expanzi do sousedního města. Město se považuje za sousední, pokud je s některým vaším stávajícím městem spojeno silnicí. Cena takové expanze je pět mincí, přičemž alespoň jednu dostanete přímo v rámci dané akce. Při expanzi nezáleží na barvě aktivního města, na druhou stranu však v pravidlech chybí důležitá zmínka, že takto nelze získat aktuální aktivní město. Druhá sekundární akce pak závisí na barvě zahrané karty. Červenými kartami budete odrážet vikingské nájezdy, modrými pronikat do církevních kruhů a žlutými zatraktivňovat sňatkovou nabídku svého rodu. To vše se vyhodnotí, jakmile se v daném kole odehrají všechny štychy (tedy všechny karty až na jednu).

A opět se na to podívejme v praxi. Sekundární akce červených karet vám poskytuje určitý počet symbolů seker, přičemž každá z nich znamená zisk jednoho žetonu vikingského nájezdníka. Kříže z modrých karet vám zase umožňují přidávat své disky na pole vlivu u církve a do třetice dopisy na žlutých kartách dovolují předhánět konkurenci na sňatkovém trhu. Ve všech případech platí, že za každé dvě zaplacené mince získáte efekt, jako byste měli další symbol daného druhu (sekeru, kříž nebo dopis). Mimochodem, už jsem psal, že jsou peníze v této hře důležité?

Sčítáme…

Na konci každého kola posléze dojde k vyhodnocení globálního dopadu všech vašich akcí.

Jako první je na řadě sňatek. Ten z vás, který se na sňatkové stupnici nachází nejvýše, získá aktuálního životního partnera a s ním spojenou výhodu. Ta zpravidla zahrnuje zabrání jednoho města v určeném regionu a vítězné body. Další dostatečně atraktivní uchazeči pak dostanou alespoň „útěšné“ v podobě mincí, žetonu věhlasu (viz dále) nebo dokonce volně anektovatelného města. Hráč, který získal kartu sňatku, se následně propadne až na samý konec stupnice.

Jako druhý aspekt v pořadí se vyhodnocuje bitva, tedy úspěšnost při odrážení vikingů (pokud tedy nedošlo k odstranění všech žetonů vikingů z herního plánu již během štychů). Jestliže na herním plánu zůstal alespoň jeden nájezdník, nechá hráč, který má nejvíce žetonů nájezdníků, zabrat vikingy jedno město hráče, který má nejméně žetonů nájezdníků. Nejúspěšnější bojovník s vikingy rovněž získá jeden žeton věhlasu a následně jeden vítězný bod za každý svůj žeton věhlasu. Poté však musí všechny své žetony nájezdníků vrátit do banku. Hráči, kteří jsou v tuto chvíli v počtu žetonů nájezdníků na druhém místě, získají po jednom vítězném bodu a vrací zpět do banku po jednom žetonu.

Třetí krok představuje vyhodnocení přízně církve. Postupuje se podobně jako v případě bitvy, avšak tentokrát rozhodují hráčské disky v oblasti církve. Kdo jich má nejvíce, může v jednom ze svých měst postavit klášter v podobě tyrkysového kruhu kolem vybrané lokality. Město s klášterem se totiž při nárokování regionu (viz dále) počítá dvakrát. A stejně jako v bitvě je i zde odměna pro druhé v pořadí, a sice jeden vítězný bod a následné odebrání jednoho disku. Třetí krok vyhodnocení tohoto aspektu je však unikátní: jestliže máte v tuto chvíli u církve alespoň čtyři disky, musíte v jednom svém městě bez kláštera jeden klášter vybudovat (a v důsledku toho se opět odstraní vaše disky z vlivu církve).

A na úplný konec kola budete ještě vznášet nároky na irské regiony. To však lze provést pouze tehdy, jestliže v daném regionu existuje dostatek měst, která už ovládají hráči, resp. vikingové. V takovém případě je třeba ještě určit, zda zde někdo nemá v počtu ovládaných měst většinu. Takový hráč totiž získá žeton daného regionu, a jestliže si ho udrží až do konce partie, obdrží i na něm uvedený počet vítězných bodů. Ovšem pozor, pokud ho někdo předběhne, získá žeton regionu zase on atd.

Jakmile partie dospěje na závěr posledního kola, nastane ještě závěrečné bodování, kdy můžete získat body za nejvíce nashromážděných peněz, žeton aktivního města, žetony věhlasu a především regiony. Zde se boduje dvojím způsobem: jednak za absolutní nadvládu v nějakém regionu (tedy máte-li před sebou příslušný žeton), a jednak za počet regionů, v nichž ovládáte alespoň jedno město. Vítězí hráč s nejvíce body a díky tomu má Irsko alespoň na čas nového herního sjednotitele.

Příběh se uzavírá...

V Irsku povstal roku 1012 proti Brianu Boruovi, jenž až doposud vládl nad celým ostrovem, král irské provincie Leinsteru, spojiv se s jiným Brianovým vazalem, Sigtryggem Hedvábným vousem, norským vládcem Dublinu. Předvídaje, že Brian se pokusí Dublinu znovu dobýt, požádal Sigtrygg o pomoc mocného jarla Sigurda Tlustého, vládce Orknejí, Hebrid, ostrova Man a skotského Caithness, jehož manželkou byla dcera skotského krále Malcolma. A tak došlo dne 23. dubna roku 1014 na sever od Dublinu k památné bitvě u Clontarfu…

– Johannes Brøndsted: Vikingové. Sága tří staletí, Praha 1967

Dospěli jsme na konec sjednocovacího procesu, na irském trůně sedí nový velkokrál, a proto je na čase ohlédnout se zpět a pokusit se hru zhodnotit.

Začnu herním materiálem, kterému nemám co vytknout. Karty i karton jsou dostatečně kvalitní, ilustrace podařené, snad jen papírový insert mohl mít uprostřed větší prohlubeň, aby nasáčkovaný karton nevytvářel vysokou vrstvu a nebránil uzavření krabice (dá se to sice vyřešit vložením části materiálu pod insert, ale to zase komplikuje manipulaci s ním).

Pravidla jsou napsána srozumitelně (až na výše chybějící informaci pro expanzi), avšak zvládnout hodnotící mechanismy na konci kola (především bitvu a církev) nějakou chvíli potrvá. Zde se opravdu vyplatí mít po ruce otevřená pravidla nebo nápovědní kartu, protože daná hodnocení mají spoustu drobných nuancí (zejména v případě shod), takže pro jejich zažití doporučuji spíše než text samotných pravidel názorný přehled na jejich konci, případně nápovědní kartu.

Další věcí, kterou byste měli mít na zřeteli, je počet hráčů. Brian Boru nejenže neobsahuje dnes už téměř obligátní sólový mód, ale neumožňuje ani hru dvou hráčů. Jestliže jste tedy zvyklí hrát převážně ve dvou, musíte sami uvážit, zda vám tato hra stojí za shánění alespoň jednoho dalšího spoluhráče.

Když však výše uvedenou překážku překonáte, bude podle mě zásadní, zda dokážete akceptovat popsanou kombinaci štychového mechanismu a area control hry. Přiznám se, že mně osobně to trvalo asi dvě až tři partie, ale poté jsem usoudil, že tohle spojení přináší nové a zajímavé zážitky a nutí člověka uvažovat jinak, než jak by byl normálně zvyklý. Zároveň bych připomněl, že ač je herní mechanismus originální, zároveň je náchylný k analytické paralýze, ať už při výběru karet, nebo samotném hraní.

Velmi důležité je sledovat průběh hry a dávat pozor na aktuální situaci, zejména s ohledem na ovládání měst. V této hře totiž nemůžete přebírat města jiným hráčům. Jakmile se některého zmocníte, už vám zůstane, pokud do něj ovšem neproniknou vikingové. Jestliže jsou tedy již zabrána všechna (zajímavá) červená města, je zbytečné kvůli jejich získání shromažďovat vysoké červené karty. Podobně je třeba přistupovat k ovládnutí regionu. Pokud například v takovém Ulaidu s celkově pěti městy již tři z nich ovládá někdo jiný, nemá smysl soustředit se prvoplánově na jeho nárokování.

Přímočaré získávání měst však není nutně ta nejlepší taktika. Budete-li při honbě za dalšími městy zanedbávat odrážení vikingů, mohou vám začít vaše teritorium zabírat, čímž budou váš vliv a nároky naopak klesat. Na druhou stranu však vítězství při vyhodnocování sňatků, bitev a církve znamená, že v dalším kole budete začínat znovu od nuly.

Neméně důležité je zacházení s penězi, zejména pokud máte políčeno na sňatkové strategie. Na sňatkové stupnici totiž nemůže být více hráčů na stejném poli. Když dosáhnete pole obsazeného někým jiným, musíte buď zaplatit, abyste ostatní přeskočili, nebo spadnete za ně a získaný postup k žádanému partnerovi vyjde vniveč. V této souvislosti bych zmínil závěrečnou kartu sňatku princeznu Estrid, jež vám umožňuje díky spojenectví s vikingy využít jimi ovládaná města při závěrečném bodování ve váš prospěch.

Největší problém jsem však měl s anonymitou hry. Sjednocování Irska představuje přece dramatický a dynamický proces, který byl plný nejrůznějších událostí spojených s boji, diplomacií, osobními příběhy apod. V Brianu Boruovi je však toto vše (s výjimkou jmen na kartách sňatku) redukováno na barvy a čísla. Je pravda, že v řadě her se mnohdy z různých důvodů tematické názvy zjednodušují na elementární popisy: ze staveb se stávají modré karty (Saint Petersburg), z bojovníků oranžové kostičky (Lords of Waterdeep). Ale v uvedených příkladech mám vždy možnost volby, zda sáhnu po zjednodušení nebo zůstanu u původního popisu. Zde takovou možnost bohužel nemám. Běžný štych pak může vypadat takto (využil jsem příklad z pravidel):

David: „Chci získat červené město v centrálním Conaughtu, proto hraji červenou jedenáctku.“

Kamila: „Já tak vysokou kartu nemám, tak dám červenou dvojku.“

Marek: „To já tohle město také chci, takže tady je bílá (tj. žolíková) třináctka.“

Petr: „Já vám nemůžu konkurovat, tak dám žlutou sedmnáctku, ať z toho alespoň něco mám.“

Ovšem kdyby karty měly jména, mohl by se výše zmíněný štych vypadat i takto:

David: „Chci získat červené město v centrálním Conaughtu, takže hraji Posílenou armádu.“

Kamila: „Sice se mi to město líbí, ale protože nemám tak dobré karty, použiji alespoň Nové zbraně.“

Marek: „Na mě nemáte, zde je můj Charismatický vůdce!“

Petr: „Já se radši připravím na další štych, a proto vykládám Požehnání snoubencům.“

Přes všechny výše uvedené výhrady je Brian Boru velmi dobrou hrou. Vedle nových emocí a způsobů uvažovaní, jež mohou oslovit především zkušenější hráče strategických her, nabízí překvapivě velký potenciál pro ty, kteří se na tyto hry teprve chystají. Zde mohou zažít uspokojení z rostoucího vlivu na společnost a budování vlastní říše, a to vše s relativně malým množstvím jednoduchých pravidel (až na zmíněné hodnocení na konci kola). A jestliže jsem ve své recenzi na Království Valerii: Karetní hru napsal, že se jedná o vhodný vstup do světa moderních společenských her, tak v případě Briana Boru se jedná o vhodnou přestupní stanici mezi úrovněmi „začátečník“ a „pokročilý hráč“. A mít takový kousek ve sbírce se může vždycky hodit.