Arkham Horror

hodnoceno 1150x (Seznam vlastníků)

Jak jsem prodával skotskou v Arkhamu

Autor: StevensonJunior | 12.8.2009 | 16

aneb příběh osamělého hrdiny

Menuju se Bob Jenkins a su prezidentem nadnárodní společnosti Jenkins & Co Ltd. Prodávám spotřební zboží, antikvariát, různý další věci a samozřejmě skotskou. Bez té, synku, ani ránu – říkával můj fotr – dycky u sebe měj aspoň pár kapek. Taky se upil k smrti, ale než se tak stalo,  býval úplně štastnej. To von založil našu společnost, tehdy jsem dělal viceprezidenta. No a po jeho smrti jsem se stal prezidentem já. Ale to bylo dávno. Ještě než jsem roku Páně 1926 vystoupil ve městečku Arkham…

Počkej vlaku, nespěchejte kola,
Průvodčí, zatáhni za brzdu…

  V. Vysockij

... Pamatuju si to jako dnes. Vystupuju na nádraží, za zády bručí průvodčí, že prej nemám na lístek dál. Říkám mu, že taky nemá lístek a jede, takže co jako. Ten hned stočil rozhovor na poldy, tak jsem raději vystoupil. Stojím tam, ovívám se kloboukem, v jedné kapse skotská, v druhé devět babek, za mnou odjíždí vlak, přede mnou skvělá budoucnost.

Dívám se kolem, ani živáčka, ale přece jenom – tamhle na rohu odpočívá nějaký bohabojný občan. Přijdu blíž, říkám: brý den, kde tu máte nějaký obchod? Neodpovídá. Koukám, v ruce svírá prázdnou láhev. Dumá, až mu z huby tečou sliny. Vedle leží sekera, rozhlídnu se, tenhle chlap ji dneska potřebovat nebude, mě se může hodit, dám si ji za pás a jdu najít nějaký obchod. Abych navázal kontakty. Třeba potřebujou skotskou. Nebo sekeru.

Nestihnu minout křižovatku, jak se na mě odněkud shora vrhne nějaký chlap a snaží se mi sebrat bundu. Chvíli si hrajeme na přetahovanou, pere se jak ženská, kvílí, pořad mě drápe nehty, tak ho praštím topůrkem po hlavě a hle, von to není chlap. Ani ženská to není. Nějaká divná věc s pařáty a křídly. Nevím, co tady pěstujou na té jejich vysoké, ale měli by si to líp hlídat. Hodím to do křoví, pak mě napadne, že vono by se to možná mohlo někomu hodit. Tak se vrátím, useknu nejhezčí pazour, dám si ho kapsy a du dál hledat obchod.

Nestihnu odejít pár metrů, zastavuje mě polda a ptá se, odkud sem. Vodpovídám. Ptá se, co tu pohledávám. Říkám, že vobchod. A co to máš v kapsách, ptá se? Ukážu pazouru. Ta ho nezaujala, asi to tu mají běžný, místo psů a koček. Chce vidět i tu druhou. Vytáhnu skotskou. Polda se nasupí a říká, že su zatčený za porušení nějakého zákona vo alkoholu nebo co. Říkám, že to nepiju, ale vezu jako exportní zboží. To ho nezajímá, sebere mi ji a musím s ním na stanici.

Dají mě do cely a říkají, že musijou sepsat protokol. Přijde ještě nějaký chlapík s hvězdou a začínají zjišťovat, jestli je to fakt skotská. Jeden si dal, druhý si dal. Že to prej nejde poznat a blbě se tlemí. Tak ji prozkoumali celou, až do dna. Ptám se, jestli už můžu jít. Oni se zamyslí a říkajou, že jo. Tak si beru sekeru a jdu ven. Už se stmívá, měl bych se porozhlídnout po noclehu.

Zahnu za roh, tam stojí další magor, ale bez hvězdy. V jedné ruce střeva, v druhé nůž, nad hlavou měsíc. Jak mě uvidí, zavyje něco divnýho a tlačí se na mě. Říkám: člověče, neblbni, sem tu novej... Tomu borcovi je to jedno, tak mu majznu jednu po hlavě. To ho přesvědčí, něco zabublá a sedne si na zem. Už je přátelský a klidný. Vemu mu náramek, vypadá na stříbro a  pro jistotu vypadnu z týhle ulice.

Hledám nocleh a sekeru si pro jistotu držím v ruce. O pár domů dál se do dveří dobývá něco vyslovené divného v kápí. Vono by to nebylo nic divnýho, spousta lidi chce večer dom a nejde jim to, jenže tohle to mělo chobot. Jdu od toho co nejdál. Odněkud jsou slyšet skřeky, je čas někam zapadnout.

Zalezu do prvního otevřeného obchodu. Příšeří. Ptám se, jestli tu někdo je. Ticho. Rozhlídnu se. Ptám se ještě jednou, důrazně: "Je tu někdo?" A zas nic. Tak se du podívat, co tu maj. Na pultu leží něco dlouhého zabaleného, vypadá jak nějaká hůl nebo žezlo. Pro jistotu se zeptám potřetí jak u blbejch: Je tu někdo? Nikdo mi neodpoví, ale napadne mě, že stojím v něčem mokrém. Podívám se pod nohy a to něco, v čem stojím, se mi nelíbí. Protože kompot to není a já mám nové boty. Beru tu věc z pultu a vycházím ven.

Pro jistotu se nejdříve podívám nahoru. Nahoře jsou měsíc a hvězdy. Prohlédnu ulici. Chobot nikde. Přivřu dveře. Ta věc, co jsem vzal ze shopu, je celkem těžká. Začnu rozbalovat. A jejda, tohle sem viděl naposledy ve škole na obrázku. Vypadá to jako nějaký hodně starožitný meč. Jílec je ozdoben kameny, snad dokonce pravými. To posoudíme, až odsud vypadnem.

Slyším kroky. Z ulice vedle. Blíží se. Nestihnu vymyslet co dál, jak se objeví. Je jich několik, jsou v kápích, jeden má chobot, druhý střeva kolem krku, třetí vypadá jak zesnulá teta Polly a jdou ke mě. Chobot natahuje ruku a ukazuje na meč. To se mi nelíbí. Navíc nějakým šestým smyslem cítím, že za dveřmi v chodbě za mými zády se něco plíží. Jsem ve slepé uličce. V pravé ruce meč, v levé sekera. Ten, co se tváří jak teta Polly, se rozhodne, že je třeba jednat. Souhlasím s ním. Je třeba jednat, říkával fotr, když mu docházela skotská. Mě došla jak skotská, tak trpělivost.

Poté co jsem s nimi skoncoval, vypadají jak teta Polly, když strejda přicházel domů vopilej. Ten meč nebyl špatný, hlavně když se mi chobot omotal kolem ruky tak, že jsem pustil sekeru. Až to jiskřilo během seku. Tohle město není normální. Ale náramky se budou hodit, až vypadnu. Chobot měl zlatý. Asi je to tu móda. Mít náramek. A chobot k tomu, jako bonus.

Zvednu sekeru, dám si ji za opasek. Zcela zapomenu na to, co mám za zády. Mám tam dveře. Nezavřené. Ale to tolik nevadí, protože je nikdo neplánuje otevírat. Ono to plánuje skrze ty dveře prorazit. Chvíli dumám, jestli je to přerostlá housenka anebo krakatice. Ale to už uháním ulicí hlava nehlava. Dobrá reakce je základ úspěchu. Podle cupitání desítek nožiček za mnou má zájem se se mnou seznámit.

Zahnu za roh, přímo přede mnou je zelená záře, nestihnu ani zabrzdit, zakopnu a spadnu přímo do toho světla. Padám, letím, nechápu kam, pořád se držím meče. Řvu děsem. Dopadnu do vody, ta má fialovou barvu. Dost se nalokám, než vylezu na břeh. Měl jsem kliku, spadl jsem do řeky. Fialové řeky, co teče loukou zarostlou jedovatě zelenou trávou. V dáli hory. Jaký hory, tady nemají být žádný hory. A fialový řeky taky neznám.

Co to je, sakra?.. Zavřu oči. Otevřu je. Ne, nezdá se mi to. Hýbou se. Hory se hýbou. Nebo se mi otáčí země pod nohama? Motá se mi hlava. Napil bych se. Snad ta voda nebyla otrávená. Posadím se.

Nestihnu se pořádně posadit, jak vyskočím. Usedl jsem na něco ostrého. No jistě, ze země trčí kamenný sloupek, asi pár stop vysoký. Jak jsem ho jen přehlídl? Navíc na jeho konci něco leží. Vzpomenu si na vtip: detektiv se naklonil nad čepelí nože, na jejímž konci bylo něco tmavého. Bylo to tělo.

Jenže tadyhle to byla skutečnost. Na ten sloup kdysi kdosi nebo cosi spadlo. Leželo to tu dost dávno, byly vidět kosti a mezi nimi se něco lesklo. Posadím se vedle, přemohu mdloby a jdu to vytáhnout. Může se to hodit. Barvu to má příjemnou, zlatou, vypadá to jako prsten. Otřu to trsem trávy. Pečetní prsten. Vyrytý nějaký nesmysl v neznámé řeči.

To půjde dobře prodat. Pokud se odsud dostanu. Kde to vůbec jsem? Snažím se nedívat na hory v dáli. Pořád se hýbou, mám dojem, že jsem na uprostřed hodně divného kolotoče. Všude kolem je trávou porostlá planina. A řeka, teče od obzoru k obzoru. Fakt je fialová.

Co ten sloupek? Sloupek je kamenný, ostrý. Kdysi na něm byl nějaký reliéf. Jak prozkoumávám povrch prsty, něco prosviští vzduchem. Vedle mě visí konec lana. Táhne se někam nahoru. Kam? Kam až vidím. Vypadá to, že padá přímo z nebe. Ale něco ji musí držet, nepadá dolu. Gravitace tady určitě je. Pro jistotu nadskočím. Hory popojedou. Hlava se zatočí.

Dám si prsten do kapsy, chytnu se za lano a nadskočím znovu. Pokud není upevněno, neudrží mě, zas tak hubenej nejsem. Drží dobře. Pustím se a dopadnu na zem. Země se zachvěje. Začíná se třást. Praská pod mýma nohama. Propadá se. A něco z ní leze. TLAMA! Obrovská tlama posetá zubama. Sloupek a kosti mizí v tlamě. Já se držím za lano. Jak jsem to stihl? Nevím.

Já se nejenom držím, já šplhám! Ve škole jsem to nikdy nedokázal. Teď mi to jde, jde mi to hodně dobře. Už jsem vylezl pár yardů. Tlama se zvedá do vzduchu. Patří obludnému červu, který mlaská. Chce papat. Já nechci, aby papal mě. Já lezu. Červ se zmenšuje. Vítr mi čechrá vlasy. Jak je to možný? Lano se zvedá! Někdo to zvedá!!! Kam mě to táhnou???

Pohyb je stále rychlejší. Zavřu oči a odříkávám si otčenáš. Z tohohle živý nevyváznu. Proč jsem vůbec odjel z rodného města. Mohl jsem dělat v železárnách, den co den v klidu, večer si dávat drink, potkávat tetu Polly... Ale ne, já jsem chtěl pryč. Tak teď to mám…

Probere mě rána. O něco jsem se uhodil. Na něco jsem spadl. Jak mohu na něco spadnout, když mě táhnou nahoru? Mám dobře zavřený voči. Na nic mě nenachytaj. Já je nevidím, oni mě nevidí. Dlaní ošahám to, co je pode mnou. To je země. Studená země. Otevřu levý voko. Jsem ve stejné ulici, kde jsem byl. Ležím na zemí. Kousek ode mě leží ti tři. Nějaký chlap s aktovkou se nad nimi sklání.

Ležím na sekeře. Není to moc pohodlné. Opatrně se otočím. Vedle spočívá meč. Jak ten se sem dostal? Nepamatuju si, že bych ho měl. Instinkt obchodníka? Nenech ležet nic, co není dobře připevněný?

Za mnou se vzduchu kymácí zelená brána. Vidím jak dovnitř vede provaz. Není za nic uchycen. Prostě začíná ve světle a pokračuje někam dolu. A na konci toho provazu je tlama. Ta tlama mlaská a přibližuje se. Snažím se zvednout, nohy se mi podlomí. Tlama se blíží. Je tam, někde za branou, tam, kde je provaz. Já jsem tady. Ona tam. A ona chce sem. A já se nemůžu zvednout.

Napadají mě úplně zcestné myšlenky: co kdybych do té tlamy hodil dynamit? Ale kde ho vzít. Dynamit si s sebou nenosím. Není to škoda? Měl bych si sehnat dynamit. V ruce mám prsten. Ne, tímhle ji nenakrmím. Otče náš, jež jsi na nebesích... S křikem vyskočím a vrhnu prsten do zeleného světla. Nažer se!!! Tlama udělá pohyb stranou, aby ho chytla. A než se ji to povede, vidím jak se brána zmenšuje před očima. Je stále menší, menší a nakonec zmizí úplně. Není tu, ani světlo, ani provaz, nic.

Někdo za mnou promluví dobře postaveným hlubokým hlasem: „Zapečetils to. Ale to už nepomůže.“ – otočím se. Dívá se na mě muž s aktovkou, z huby mu lezou zuby jak upírovi. Celou hubu má od krve.

Tak tenhle to podělal. Tohle neměl dělat. Mám už toho jejich Halloweenu plné zuby. Zvednu meč. Uchopím ho oběma rukama. Tenhle si to vodskáče naplno…

Ale vono je to nadlouho a obchod je obchod. Jo, jestli tohle je ten meč? A ty bys vo něj měl zájem? Jo, máš recht, ten pravej mám dost dobře schovanej. A dycky poblíž, kdyby náhodou. Ani za stovku nechceš? Tak nic. A co takhle skotská? Mám sto beden. Ta je pravá, tak co říkáš?

11. srpna 2009
(c) Stěpan Stěpanov