Arkham Horror

hodnoceno 1150x (Seznam vlastníků)

Arkham Liga 2 - 5. kolo

Autor: Thales | 2 hodiny 30 minut | 25.6.2011 | 5

Hra: Arkham Horror + Arkham Horror: Prokletí temného faraona

Hráči: Afya, Darrog, Kerigenne, Seils, Thales

Prastarý:

Počet vyšetřovatelů:

Výsledek:

Arkham, Massachusetts, podzim 1926

Taky se vám někdy stane, že jdete po ulici a zničehonic vás zarazí ten zvláštní pocit doprovázený lehkým mrazením v zádech? Ten pocit, že je všechno jenom sen, nebo možná noční můra, kterou si zažíváme znovu a znovu a kterou jste prohlédli jenom díky tomu, že situace, ve které jste se právě ocitli, se už stala a nyní se opakuje stále dokola, dokud se z toho kolotoče zlých snů neprobudíte? Přesně tenhle pocit jsem zažil. Říkají mu „déjà vu“. Jenomže většinou nad tím chvilkovým denním zasněním jenom mávnete rukou a jdete si dál po svých. Co kdyby ale nešlo jenom o pocit, co kdyby to bylo skutečné? A co kdybyste byli schopni vnímat, že se čas opakuje a situace se rozehrávají znovu a znovu dokola, jako nějaký kolotoč na pouti? Když si Prastaří podmanili Kaliku, pozemskou bohyni času, staly se obdobné pocity všední záležitostí. A to je důvod, proč tady teď stojím v potemnělé místnosti s dalšími čtyřmi obyvateli Arkhamu a v rukách nervózně převaluji svůj fotoaparát.

Jmenuji se Darrell Simmons a jsem novinář a fotograf na volné noze. Občas dělám něco pro Arkhamský věstník, ale když se daří, dostanu se i do novin v Bostonu. Arkham byl vždycky zvláštní místo a jako malý jsem chtěl všem dokázat, že mé vyprávění nejsou dětské pohádky a hry, ale že jsem ty podivné věci, události nebo tvory skutečně spatřil. Nikdy se mi to ale nepovedlo tak, jak bych si představoval a jak ubíhaly roky a dětství pomalu ale jistě pominulo, zdálo se mi to jako věčnost a sám sebe jsem nakonec přesvědčil, že se mi to tehdy všechno jenom zdálo a že to vlastně byly jenom výplody mé dětské fantazie. Za posledních pár hodin jsem se vrátil zpátky do dětství a konečně jsem měl natolik potřebné důkazy, že jsem měl celou dobu pravdu. To však s ohledem na okolnosti pozbývá jakéhokoliv významu. Ti čtyři, co se mnou byli v místnosti, mi všechno vyprávěli a já si připadal jako ten největší hlupák, jako dítě, kterému se musí vysvětlit, že na slunce si nemůže sáhnout a že oheň pálí. Ti čtyři už něco zažili a co pro mě bylo hlavní, pár jejich přátel už nebudu mít šanci potkat, přinejmenším ne vcelku.

Vlastně bych měl zmínit pět osob a ne čtyři, ale Ninlil se mohla těžko pokládat za člověka, vlastně jsem ani nevěděl, za co se bytost, jakou byla ona, pokládá. Každopádně jsem byl rád, že je na naší straně, vyzařovala z ní zvláštní energie. A taky hněv. Ale zpět k našemu hlavnímu problému – Kalika, věčná bohyně přítomnosti, minulosti a budoucnosti, byla svázána mocí Prastarých a nyní má sloužit jako předvoj ohlašující jejich návrat. Abychom jim v návratu zabránili, musíme porazit Kaliku a vytrhnout ji z područí těch nepředstavitelných monster. Abychom neztráceli čas (ironické, že), rozhodli jsme se rozdělit a co nejrychleji zjistit co nejvíce informací o Kalice a o způsobu, jak ji porazit. Vydal jsem se společně s doktorem Leem do budovy historické společnosti, kde se Vincent věnoval nějakým okultním spojením s mrtvými dušemi, zatímco já jsem se dal do řeči se staříkem, který mi nechal k přečtení své výzkumy. Bylo to zajímavé a zdálo se mi to užitečné, i když tam o Kalice téměř nepadla zmínka, takže jsem zůstal, zatímco Vincent pokračoval za členy lóže Stříbrného soumraku. Slíbil mi, že pokud se po tom všem ve zdraví setkáme, poví mi o nich víc. „Jsem totiž členem.“ mrkl na mne spiklenecky, než mě opustil.

Zbylí tři členové naší záchranné výpravy navštívili krámek s kuriozitami a následně důkladně procházeli celé město a hledali nějaké brány – vysvětlovali mi, že mimo náš svět existují i další, jiné dimenze, které se s naší realitou občas protnou a když takové spojení nastane, objeví se portál, který nám umožňuje projít na druhou stranu. Stinná stránka celé věci je v tom, že stejně jako my, může cokoliv z jiného světa projít k nám. To by vysvětlovalo všechny ty záhadné vraždy a zmizení v okolí Arkhamu za poslední roky. A také jsme se o tom rychle přesvědčili. Některé věci se snáze hledají, když víte, co a kde máte hledat. Když jsem odcházel z budovy historické společnosti, měl jsem nepříjemný pocit, jakoby mě někdo sledoval. V každém stínu jsem viděl postavu a každou chvíli čekal, kdy se mi na hlavu snese jedna z těch příšer, o kterých mluvila Kate. Kvapná chůze se změnila v běh a zamířil jsem do svého domu na předměstí. Na půdě je stará puška po tátovi a nějaké náboje. Ještě pár schodů a vylézt po žebříku na půdu. Krabice, bedna plná zbytečného haraburdí, alba plná fotek z dětství a práce. Kde jenom může být? Byla tady! Ach, tady je, už ji vidím! A jsou tu i náboje, skvěle. Cvaknutí nabité zbraně poskytovalo jistou úlevu, teď ale zpátky do města, čas je drahý.

* * *

Netrvalo to ani hodinu, měl jsem zkrátka štěstí při výběru směru, když jsem zamířil k dokům a soustavě menších ostrůvků, které považuje celé město za opuštěné. Opuštěné se na první pohled skutečně zdají, ale života je tady víc než dost. Na pobřeží jsem našel starou boudu opřenou o svah, ani jsem nečekal, že bych v ní něco našel, ale přece jsem se podíval dovnitř. Na první pohled to byla jenom obyčejná chatrč, kterou původní majitel opustil už před dlouhým časem. Při přehrabování se ve věcech jsem si ale všiml části stěny, která sousedila se svahem a při důkladnějším ohledání vypadala mnohem novější než zbytek boudy. Zkusil jsem zabrat za prkna, ale ani se nehnuly. Páčidlo zrovna po ruce nemám a vracet se kvůli němu do doků by byla ztráta času. Pažba pušky taky poslouží. Řach! Sice až napotřetí, ale prkna nakonec povolila a za nimi se objevil tajný průchod. Tunel byl vysoký tak dva metry a široký asi metr.

Chodba se táhla daleko, nebo se mi to jenom zdálo? Nejsem schopen to určit přesně, v tom tunelu člověk velmi rychle ztratil přehled o prostoru i čase. Hlavou mi probleskla představa, že jde o nějakou past bohyně času a že tím tunelem půjdu navěky, odnikud nikam. Ale nakonec se na obzoru přeci jenom objevilo světlo, tedy spíš šerá skvrna, když jsem z tunelu vyšel, byl podvečer a slunce se pomalu loučilo s Arkhamem a pokračovalo ve své každodenní pouti. Překvapilo mě, že jsem vylezl u další budovy. Stará zchátralá barabizna, kterou zná celé město, ale nikdo nezná nebo si nevzpomíná na její jméno ani účel. V přízemí bylo světlo, někdo byl uvnitř. Zvláštní, žádní bezdomovci ve městě přeci nejsou. Při té myšlence jsem se oklepal náhlým přívalem hrůzy, protože mi došlo, čím se asi všechny ty příšery z jiných světů živí. Sevřel jsem pevněji pušku a vydal se obezřetně ke dveřím.

Proplížil jsem se domem až k místnosti, ze které jsem zvenčí viděl vycházet světlo. Čekal jsem nějaké tuláky u ohně, ale po vyhlédnutí zpoza rohu se mi naskytl zcela odlišný a mnohem děsivější výjev. Mezi několika ohni ve zvláštních mísách, které se zdály kovové, klečela zády ke mně před zvláštním mihotavým průzorem ve zdi shrbená postava v plášti a vyndávala vnitřnosti z nějakého zvířete, bože, alespoň doufám, že je to zvíře! Do toho mumlala nějaké formule, které pravidelně prokládala zvoláními „Iä! Iä!“ a pulzující okno se při tomto zvolání vždy zavlnilo a vzduch kolem něj se tetelil. Chvíli jsem tam stál a sledoval ten prapodivný obřad, když v tom se zahalená osoba postavila na nohy a otočila se přímo na mě. Viděl jsem tvář schovanou pod kápí, kterou ozařovaly plameny a odhalily mužskou vousatou tvář a její pitoreskní škleb. V ruce se mu něco zalesklo, snad nůž nebo dýka a dunivým hlasem vykřikl „Iä! Iä!“, a rozeběhl se proti mně s rukou napřaženou k úderu. Leknutím jsem uskočil zpět a téměř instinktivně stiskl spoušť. Z hlavně vyšlehl plamen, pažba se mi zpětným rázem hladově zahryzla do ramena a nábojnice sekaného olova vyslala svůj smrtící obsah proti útočícímu šílenci. Kovová sprška muže zasáhla do hrudě a odhodila ho dva metry zpátky do místnosti s ohni a portálem. Pod šarlatovým pláštěm se pomalu rozlévala rudá skvrna a já jsem cítil prudké nutkání zvracet. Zhluboka jsem dýchal, ale srdce mi dál bušilo závratnou rychlostí, pomalu jsem se opřel o zeď a sjel po ní až k zemi. Takhle jsem tam seděl s puškou na klíně asi dvě minuty, které mi připadaly jako věčnost. Nakonec se mi žaludek i srdce uklidnilo, a přestože mi po těle ještě stékaly hojné čúrky studeného potu, zvedl jsem se na nohy a vešel do obětní místnosti.

Šťouchnul jsem puškou do těla, ale muž byl mrtvý. Z pláště mnoho nezbylo a jedinou zajímavostí byla jeho zvláštně vlnitá dýka. Žádnou takovou jsem dřív neviděl a tak jsem jí sebral ze země a strčil ji za opasek. Na improvizovaném oltáři pomalovaném prazvláštními znaky leželo vyvržené kůzle, nebo něco podobného. Všude kolem ležel obsah zvířecího těla. Nejzajímavější ale byl nepochybně průchod do jiné dimenze. Přesně odpovídal popisu a já věděl, co teď musím udělat. Vyhodil jsem z hlavně vystřelenou patronu a nabil novou. Když jsem došel na metr od té vlnící se díry do naší dimenze, cítil jsem pach ozonu a neznámou sílu, která mne táhla dovnitř. Zavřel jsem oči a vstoupil.

* * *

První pocit byl chlad. Vítr se jako tisíce jehliček vpíjel skrze šaty do kůže a masa, až ke kostem. Když jsem se odvážil otevřít oči, spatřil jsem obří monumenty roztodivných tvarů, nad hlavou se mi proháněla šedivá mračna, jejichž barva místy přecházela až do rezavě oranžové. Zem pod nohama byla z kamene, který jsem nebyl schopen určit, ale skrze podrážky polobotek jsem mohl cítit, jaký chlad z nich vyzařuje. Otočil jsem se, ale za mnou byla jenom planina, okno do mého světa zmizelo. Jenom klid, říkal jsem si, o tomhle přece moji společníci mluvili. Musíš projít dál a najít druhý portál, který vede zpět. Portál se jeví oboustranně a stabilně, ale v jiných dimenzích bývá stabilní málokdy. Musíš ho najít, je někde poblíž, ne dál než pár set metrů. Ale kterým směrem? Pomalu jsem se vydal k monumentům, což byl jediný záchytný bod v téhle nehostinné krajině. Co se zprvu zdálo jako obrovské menhiry, sloupy a kameny bylo ve skutečnosti město tvořené podivnými budovami nepředstavitelných rozměrů. Jaké ruce musely stavit tato sídla obrů! Nemohl jsem se však kochat dlouho, nad hlavou se mi prohnal stín a než jsem stihl cokoliv udělat, popadl mě pár spárů za ramena a já se vznesl do vzduchu. První myšlenka směřovala k pušce, ale rychle jsem si uvědomil, že není dobrý nápad střílet na to, co mě odnáší, když jsem dvacet metrů nad zemí. Vzhlédl jsem a uviděl bizarní humanoidní postavu s křídly s našedlou kůží. Ten odporný zjev se mi zaryl do paměti a já jsem jenom němě otevřel ústa v očekávaném výkřiku, který nikdy nepřišel. Příšera mne táhla směrem k těm stavbám a já se začal připravovat na okamžik vrcholné hrůzy setkání s obyvateli těch do nebe sahajících budov. Namísto očekávání ale létající tvor zpomalil a začal se snášet k zemi ještě před městem. Když jsme byli asi pět metrů nad zemí, spatřil jsem to. Druhý portál! Ta nestvůra mne nese k portálu! Namísto přistání ovšem tvor přiletěl na dosah portálu, zamával křídly a hodil mne do okna.

* * *

Těžce jsem dopadl vedle oltáře a jen tak jsem se vyhnul mrtvole kultisty, která ležela necelý metr ode mne. Byl jsem zpět v Arkhamu v místnosti domu beze jména. Portál se za mnou pomalu scvrkával, až zmizel úplně. Rychle jsem pronesl naučená slova a na zdi, kde ještě před chvílí byla brána jiné dimenze, se objevila značka malé hvězdy. To bychom měli, pomyslel jsem si a šouravou chůzí se vydal do města. Potřeboval jsem chvíli klidu a odpočinku, připadal jsem si, jako bych dnešní den prožil snad třikrát. Déjà vu, zamumlal jsem si pro sebe. Zamířil jsem kolem Miskatonické univerzity k domu historické společnosti, možná tam najdu nějaké spisy o tom létajícím stvoření, které mi pomohlo v tom prapodivném světě. Cesta vedla po jižním kraji města kolem lesa s nevalnou pověstí, ale byl jsem příliš unavený, než abych na to myslel. Měl jsem jediný cíl – historickou společnost a víc mě nezajímalo. Téměř před budovou společnosti jsem zahlédl periferním viděním pohyb po pravé straně, u lesa. Sundal jsem z ramene pušku a pozorně sledoval okolí. Něco tam skutečně bylo, mezi stromy, ale co to jenom… Pak se to pohnulo. Tělo bych přirovnal k obří housence, která měla místo hlavy hvězdicový útvar jako nějaká květina a šinulo se to rovnou ke mně. Vystřelil jsem z obou hlavní pušky, ale střely se jenom neškodně vsákly do těla té bestie. S hrůzou začal utíkat, ale ta stvůra byla rychlejší. Dostala se až ke mně a kolem pasu se mi omotaly nějaké výhonky nebo snad chapadla, nevím, co to bylo. Zvedlo mě to do vzduchu a třáslo mnou jako s nějakou dětskou hračkou, až mi z rukou vypadla puška. Snažil jsem se osvobodit ze sevření a rukama jsem hledal skulinu mezi vlastním tělem a končetinami té nestvůry. Co je tohle? Dýka! Úplně jsem na ni zapomněl! Za páskem jsem měl stále zastrčenou dýku, kterou jsem vzal mrtvému kultistovi. Vytáhl jsem jí a několikrát řízl a bodl do chapadlovitých výrostků. Ty začaly při doteku s čepelí syčet a páchnout, jakoby je někdo škvařil. Bestie zavřeštěla uši trhajícím tónem a pustila mne na zem. Dopadl jsem těžce na nohy a ostrou bolest vystřelující z kotníku doprovodilo nehezké křupnutí. Svalil jsem se do trávy a vyjíkl bolestí, ale strach byl silnější a já se rychle zvedal na nohy, přestože se mi levá podlamovala. Příšera zůstávala na místě a vyčkávala, párkrát jsem máchl dýkou a pomalu couval směrem k městu. Příšera zůstala na místě, a když jsem takhle odcouval asi o dvacet metrů, otočila se a kvapně se vracela do nocí umocněné černoty lesa. Historickou společnost pro tentokrát vynechám.

S posledním vypětím sil jsem se dobelhal do Mámina hotýlku. Ani nevím, jak jsem se dostal do pokoje, kde jsem únavou ještě oblečený padl na postel a začal dřímat. Po chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. Se vší námahou jsem se zvedl z postele a došel ke dveřím s dýkou připravenou k obraně. Za dveřmi stál muž menšího vzrůstu a zavalitější postavy oblečený ve slušivém obleku, který dával jasně najevo, že není z nejlevnějších. Představil se jako Smith a dál si pamatuji jenom další ostrou bolest v kotníku a nekonečný pád na zem. Probudil jsem se až druhý den tady, v budově lóže Stříbrného soumraku. Shodil jsem deku a pod ní našel pečlivě ovázaný kotník, který pořád bolel, ale dalo se na něj postavit. Vedle postele jsem měl v pečlivě složeném komínku své oblečení, vyprané. Oblékl jsem se a zmateně jsem vyšel na chodbu, kde na mě již čekal pan Smith. Vysvětlil mi, že jsem omdlel a že  mě se svými pomocníky odnesl na žádost doktora Leeho do budovy lóže.

Vincent byl s ostatními členy naší výpravy za záchranou světa v přízemním salónku. Vyprávěli mi, že Kalika byla osvobozena a řád času byl znovu obnoven a to i mou zásluhou při zavření brány ve starém domě beze jména. Když jsem jim vyprávěl, co jsem všechno zažil, všichni se vědoucně usmívali, pokyvovali a vysvětlovali. Ten létající tvor, kterého jsem potkal blízko města neznámé obří civilizace, a který mne prohodil portálem, byl noční zeboun. Prý občas lidem pomáhají. Když jsem tam seděl, poslouchal pro změnu vyprávění jejich zážitků, uvědomil jsem si dvě věci. Již není cesty zpět, jsem teď součástí něčeho většího a nemohu se z toho zvláštního světa, do kterého jsem vstoupil, žádným způsobem vymanit, i kdybych stokrát chtěl. A zadruhé, na co jsem měl ten fotoaparát, když jsem za celou dobu neudělal jedinou fotografii?

Odehráno v: Libušín (Okres: Kladno)