All Bridges Burning: Red Revolt and White Guard in Finland, 1917–1918

hodnoceno 3x (Seznam vlastníků)

První dojmy

Autor: Kew | 9.10.2020 | 5

Něco málo ke COINu číslo 10:

Místem dění je tentokrát Finsko v letech 1917-1918, kde ve stínu Světové války začínají na povrch vyplývat společenské problémy způsobené konfliktem starého aristokratického a nového, vzestupem socialistického hnutí poznamenaného světa. Hráči hrají za Senát (finská buržoazie a aristokracie podporovaná německým císařstvím), Rudé (sociální demokrati a komunisté podporovaní Ruskem) a Umírněné (zejména intelektuální elita, ti jediní to chtějí vyřešit bez boje).

Základní systém průběhu tahu doznal značné změny, protože v jednom kole můžou hrát i všichni tři hráči najednou, na kartách událostí nejsou udaná pořadí frakcí a pořadí na novou kartu se určuje velmi vtipně pouze na základě toho, co jste prováděli za typ akce posledně. Úplně vypadla možnost „Command Only“ a pouze v případě, že hrajete „Command + Special Activity“, jste na další kartě nedostupní, ostatní druhy akcí (LimCom, Event, Pass) znamenají, že příště hrajete znovu.

Vítězné podmínky se vztahují k ovládání měst (Senát), opozici a postaveným bázím (Rudí), resp. nasbíraným zdrojům, postaveným bázím a vyřešeným politickým tématům (viz níže; Umírnění).

Ve hře je mimo standardních věcí potřeba hlídat tři doplňkové parametry: stupeň vazalství Finska vůči Německu a Rusku (pokud je moc vysoký, nemůže spolupracující frakce vyhrát, zároveň ale čím je vyšší, tím více jednotek těchto zemí se pohybuje po mapě a frakci pomáhá), dále politiku (v zemi se řeší politická témata, která pomáhají s vítězstvím Umírněných, ale praktický důsledek pro hru jako takovou mají pro Senát a Rudé, kterým neúspěch v politice zdražuje akce, takže se tam musí trochu snažit taky) a pak stupnici polarizace země, která ovlivňuje náročnost a efektivitu některých akcí (zejména u Umírněných, kteří se zemi snaží držet pokud možno sjednocenou) a taky vítězné podmínky.

Zajímavé je dělení hry na dvě fáze („před válkou“ a „občanská válka“), přičemž v té druhé (spouští se při vysokém počtu jednotek na mapě nebo s koncem druhé kampaně) se rozšiřují možnosti frakcí (dostanou nové operace, na mapě se objevují nové žetony). V zásadě je první polovina takovou přípravnou částí, kde se frakce snaží nasbírat výbavu na válku a zdroje, a pak se rozpoutá řež.

V první fázi je možné zejména získávat nové příznivce, aktivizovat je (na rozdíl od jiných COINů tady chcete mít jednotky převážně aktivní) a terorizovat soupeře (čímž v ABB odstraňujete jednotky). Později pak přibude možnost cestovat po mapě (v první fázi hry se vůbec nedá pohybovat!) a útočit. Útok je taky vtipný, počítá jako trošku jednodušší varianta bitvy v Liberty or Death) a může cizí jednotky odsunout nebo poslat do lágru.

Pokud se v zemí dějí zvěrstva (teror, bitvy, do země připlují Němci), objevují se o tom zprávy, které sbírají a šíří Umírnění, čímž se snaží přinutit obyvatelstvo, aby se uklidnilo (sakra!), přičemž ale při sběru zpráv je může chytit Senát/Rudí, kteří pro jejich zpravodajskou činnost nemají příliš pochopení.

To by taky asi v kostce bylo vše.

A teď už ke hře:

Na první pokus Finsko skončilo jako německá provincie (pokud nikdo do poslední propagandy ani v ní nevyhraje na kladnou vítěznou podmínku, mohou zvítězit i Německo nebo Rusko), ale bylo to v poslední chvíli, protože na další kartě by vítěznou podmínku splnil Senát.

Co se týče zážitku ze hry, nejhorší bylo asi prozření v prvních dvou kolech, jak moc bude potřeba ty dacany hecovat, aby začali být trochu aktivní a vyrazili mávat vlaječkama do ulic. Je totiž velmi málo způsobů, jak aktivizovat jednotky (Command „Activism“ a pak Command „Attack“ v druhé fázi) a pouze aktivní jednotky mohou terorizovat soupeře, pořádat politické besedy, na kterých získají cenné (politické) zdroje a ve fázi propagandy měnit náladu v provinciích/městech.

Verbování nových jednotek taky funguje trochu jinak a míru spolupráce obyvatelstva ovlivňuje jednak nálada (podpora/opozice) a dále taky teror, kterého jsou ve hře dva druhy - bílý (škodí Rudým) a rudý (škodí Senátu). Čím více negativních vlivů, tím je verbování složitější/dražší, čím více kladných, tím více jednotek se daří verbovat na jednu akci. Člověk pak vybírá, kde bude verbovat a snaží se tam rychle udělat teror, aby to tam měl soupeř těží (ale na teror jsou zase potřeba aktivní jednotky...).

Surovin je ve hře poměrně málo, což je umocněno tím, že v téměř vždy můžete hrát aspoň Limited Command (a kdo by to neudělal, když může, že?). Naštěstí mají všechny frakce možnost, jak sbírat zdroje v průběhu kampaně. Naneštěstí je to u všech formou SA (a s poměrně náročnými podmínkami minimálně ze startu), takže za to zaplatíte mimo jiné neaktivitou v dalším tahu.

Naopak dobré je, že část eventů jsou v podstatě možnosti provést Limited Command / SA zdarma (případně ještě s nějakou zvýhodňující podmínkou), takže Eventy se berou poměrně běžně a šetří se jimi zdroje.

Líbí se mi i systém, kdy v první fázi hry sbíráte pomocí událostí žetony Capabilit (vlaky, děla, podpůrné jednotky), které pak v druhé fázi nasázíte na mapu a ulehčují vám válčení, dokud o ně nepřijdete (nelze je už pak získat zpět). Akorát teda je to závislé na kartách (celkem je jich cca 8, jsou jen na Eventech a těch se ze hry vždy 6 odstraní).

Když už byly zmíněny karty, tak hra samotná se hraje na 4 kampaně po 10 kartách (9 událostí + propaganda), vyhodnocení propagandy je poměrně jednoduché: kontrola vítězství, hod kostkou, zda se schválilo nové politické téma (při úspěšném hodu jej získá ten, kdo má aktuálně v parlamentu víc politiků), nabrání zdrojů, možnost ovlivnění nálady v zemi (pokud má soupeř schválená politická témata, je to dražší, a to bolí), politiky a polarizace a pak nějaký ten refresh (nemění se ale naštěstí status otočení jednotek).

Zmínil bych, že vlivem občanské války v Rusku postupně v průběhu jednotlivých propagand upadá míra zapojení Ruska do záležitostí v Suomi, takže Rudí časem přicházejí o kamarády. To se asi ukázalo jako klíčové, protože Němci ztrátou zápalu netrpí, takže ti se vesele s enormními bonusy na útok proháněli po mapě a vypalovali klubovny mladých komsomolců. Dá se tomu bránit umělým zvyšováním vazalství (na které je vázán počet jednotek na mapě), ale zase moc velké vazalství brání výhře, takže časem i Senát musí vyhnat Němce zpátky za Balt. Jinak teda teda s Rusy tahají v rámci svých rozkazů Rudí, zatímco Němci se hýbou sami, pokud přijde karta s vlastností „German Action“ (a těch v druhé fázi chodí opravdu dost). Senát je ale pomocí své SA může občas komandovat.

Senát se snažil hlavně obsazovat města a držet je bez přítomnosti Rudých, aby nemohli terorizovat. Od začátku hry získal poměrně slušné zázemí ve Vaase i v Helsinkách a to udržel (s výjimkou malé invaze dělem ozbrojených Rudých do Helsinkek) až do konce hry. Turku naopak inklinovalo spíše k socialismu, Tampere se stalo kulturní baštou Umírněných a ve Viipuri nestíhali obyvatelé vyměňovat prapory. V provinciích byl poměrně klid. Häme se stalo baštou Rudých, odkud mlsně koukali na Tampere a snažili se expandovat do Uusimaa a Turun Iänni. Ve všech těchto provinciích založili dočasně prosperující pobočky, které ale následně neodolaly vpádu německých oddílů po rozpoutání občanské války. Umírnění pilně publikovali výsledky svých zjištění v Tampere a později začali vysílat své zvědy také po okolní krajině, kde sháněli cenné informace o průběhu střetů. Mimo mapu pak většinu času strávili politikařením s cílem uzákonit osmihodinový pracovní den, pozemkovou reformu a zavedení sociálního státu, nicméně vzhledem k tomu, že ostatní dvě strany to celkem sabotovaly a pravidelně navštěvovaly zasedání parlamentu s vidlemi v rukou, z toho vzešla pouze novela sociálního systému z pera Senátu, a ta byla navíc v průběhu hry zrušena.

Ve výsledku jsme nicméně skončili s -1 (Senát), -2 (Umírnění) a -3 (Rudí) body, což není zas tak velký rozptyl, na vítězství to ale bohužel ani jednomu nestačilo.

Hra nám zabrala i s pravidly cca 5 hodin, nicméně hodně věcí jsme dohledávali (pravidla jsou tentokrát celkem slabě napsaná) a určitě by se to dalo zkrátit (a hráli jsme teda až do poslední propagandy, po které zbyly 3 nezahrané karty).