Akropolis

hodnoceno 100x (Seznam vlastníků)

Město oděné v mramoru

Autor: Kew | 22.6.2023 | 12

Chtěl jsem se tu rozvášnit k popisu nějaké antické scény z pobřežního tržiště, kde se překřikují kupci a hospodyně vybírají ty nejšťavnatější kusy ovoce a zeleniny. Ale tak nějak mi to úplně nejde. Akropolis totiž není tak úplně tematická hra. V podstatě je vlastně dost abstraktní. Na druhou stranu – to však vůbec neznamená, že je špatná!

Akropolis vyšla mezinárodně pod křídly Gigamicu, což je vydavatelství, které je známo právě svými abstraktními hrami (např. Quarto!, Pylos nebo Quoridor). Jedná se o hru s mechanikou výběru dílků z nabídky, z nichž si pak každý hráč staví vlastní „město“ a sám si (v rámci možností) vybírá jeho bodovací podmínky. Při stavbě je však potřeba myslet na to, aby se město neroztahovalo pouze do šířky, ale aby rostlo i do výšky. Sice tím o pár budov přijdete, ale ty, které postavíte na jejich základech, budou ještě monumentálnější!

Komponenty a design

Komponent hra neobsahuje zas až tolik, v podstatě hlavně destičky města a kostky kamene. Kromě nich je v krabici ještě dřevěný sloupek označující prvního hráče, hráčské nápovědy, bodovací bloček a pak taky záhadný kruhový žeton, který není ani uveden v seznamu komponent v pravidlech. Nejprve jsme ho ignorovali, ale po několik partiích jsme zjistili, že když už v krabici je, mohli bychom ho používat pro označení aktivního (tzn. právě vybírajícího) hráče, abychom lépe pohlídali, v jaké fázi kola se hra nachází (ale k tomu později).

Destičky města jsou vyvedeny z kartonu poctivé tloušťky a jsou velmi příjemné v ruce. Jejich tloušťka je užitečná i v kontextu hry, protože jednak potřebujete snadno a rychle zjistit výšku konkrétních pater a jednak prostě město tyčící se do výšky na stole moc pěkně vypadá. Ilustrace na destičkách jsou veskrze funkční: každé hexové políčko (destička se vždy skládá ze tří spojených hexů) má na sobě struktury jedné z pěti barev nebo neutrální bílou (i ta má herní funkci). Struktury jsou dvou druhů – náměstí a budovy – a obojí jde od sebe hezky rozeznat (zejména díky tomu, že náměstí jsou označena poměrně výraznými hvězdami.)

Kostky kamene jsou prostě standardní šedivé MDK („malé dřevěné kostičky“), ale vzhledem k jejich funkci ve hře to bohatě stačí.

Karty nápovědy shrnují přehledně všechny důležité informace, ale upřímně – pokud nebudete chtít počítat jednotlivé dílky, asi je ani nebudete potřebovat, protože pravidla hry jsou opravdu jednoduchá a bodování jakbysmet.

Jo a abych nezapomněl – všechno je to schované v krabici s velmi prostým, ale zároveň velmi funkčním „mřížkovým“ kartonovým insertem.

Příprava hry

Jde asi o nejtěžší část hry, protože musíte roztřídit destičky podle počtu hráčů (pokud nehrajete v plném počtu – pak totiž používáte všechny) a následně z nich poskládat jednotlivé sloupečky předem definované výšky (podle počtu hráčů). Druhá část úkolu sice není vlastně tak úplně povinná, ale usnadní vám následné obnovování nabídky v průběhu hry a dopočítávání konce hry. Doprostřed stolu vyložíte počáteční nabídku dílků. Každý hráč si vezme startovní destičku města (ty mají jiný tvar než běžné destičky a jsou pro všechny hráče stejné). Pak jen vylosujete začínajícího hráče, dáte mu příslušný žeton a 1 kostku kamene. Každý další hráč v pořadí obdrží o kostku víc než ten před ním a může se začít!

Průběh hry

Hra probíhá střídáním tahů jednotlivých hráčů, které jsou občas přerušeny doplněním nabídky. Ve svém tahu si hráč vybere jednu z destiček města, vezme si ji a přiloží ji do svého města. Pokud si bere destičku z prvního místa nabídky, má ji zdarma, jinak musí do zásoby zaplatit tolik kostek kamene, kolik pozic (destiček) při svém výběru přeskočil.

Při přikládání destičky do města má na výběr ze dvou možností – buď přiloží dílek do „přízemí“ tak, aby se dotýkal alespoň jednou hranou už existujícího dílku města, nebo jej umístí na už existující dílky, a to tak, aby všechny „podkladové“ dílky byly na stejné úrovni (nesmí tedy stavět přes prázdná pole) a zároveň musí svým dílkem překrýt alespoň dva různé dílky – nemůže tedy jednotlivé dílky jen „štosovat“ na sebe. O vše, co se nachází na překrytých hexech, hráč přijde, protože na konci hry se boduje jen to, co je ve městě vidět při pohledu shora.

Překrývání ale může být i užitečné, protože pokud překryje hráč hex s kamenolomem (dříve zmíněná „bílá struktura“), získá za každé takové políčko 1 kostku kamene. A vzhledem k tomu, že tyto kostky se jinak získat nedají a při nákupu dílků se jimi platí do zásoby, bude to něco, co budete určitě chtít ve svých partiích dělat. A to jsem ještě nezmínil, že každá kostka, která vám na konci hry zůstane, má hodnotu 1 bodu!

Jakmile si hráč vybere dílek a začne koumat, kam ho do města umístí, může si začít vybírat další hráč v pořadí. Nabídka se však průběžně nedoplňuje! K jejímu doplnění dojde až v momentě, kdy v ní některému z hráčů zůstane pouze 1 dílek. V ten moment se do nabídky doplní kompletní obsah jednoho sloupečku – tedy definovaný počet nových dílků. Proto je dobré připravit si je všechny hned na začátku.

Hra takto pokračuje až do chvíle, kdy v nabídce zbude poslední dílek a není už ji čím doplnit. V tu chvíli se jeden z hráčů chopí bodovacího bloku a vybrané psací potřeby a dojde k bodování. To závisí na tom, jak dobře jste si postavili své město. K dispozici máte totiž pět druhů budov a každá z nich se boduje jinak:

• Při bodování modrých (obytných) budov bodujete každou obytnou budovu ve své nejhodnotnější souvislé skupině budov.
• Při bodování žlutých budov (tržnic) bodujete každou tržnici, která nesousedí s jinou tržnicí.
• Při bodování červených budov (vojenských posádek) bodujete každou posádku, která alespoň jednou hranou leží na okraji města (tzn. není ze všech stran obklopena jinými dílky).
• Při bodování fialových budov (chrámů) bodujete naopak každý chrám, který je plně obestavěn jinými hexy (tedy neleží na okraji města).
• Při bodování zelených budov (parků) bodujete každý park ve svém městě – jde o nejjednodušší podmínku, ale těchto budov je málo.

No a jak zjistíte počet bodů získaných za každou konkrétní budovu? Jedná se jednoduše o 1 bod za každé její výškové patro. To celé vynásobíte počtem hvězd na náměstích stejné barvy (na patře samotného náměstí přitom nezáleží a náměstí se nepovažuje za budovu). A kdo má bodů nejvíc, stává se dvorním architektem místního nejmenovaného antického vladaře (nebo městského státu)!

Jaké to je?

Jak už jsem naznačil, hra je poměrně dost abstraktní a rozhodně pracuje s prostorovou představivostí hráčů a jejich schopností naplánovat si budoucí rozvoj města jak do šířky, tak do výšky.

To celé se kombinuje s určitou mírou náhody v tom, kdy a v jakém pořadí přijdou do hry konkrétní destičky. Hráči sice mohou počítat s tím, že vždy se ve hře objeví konkrétní počet daných dílků (resp. hexů na nich – tuto informaci najdou právě na přehledových/nápovědních kartách), ale neví, v jakou chvíli se tak stane. A samozřejmě čím později tyto dílky přijdou, tím na vyšší patro je hráči teoreticky zvládnou umístit.

Z hlediska herní strategie samozřejmě nejlépe vychází sbírat náměstí i budovy pouze cca 2–3 barev, protože dílků za hru seberete omezený počet a každá budova se bude násobit všemi hvězdami stejné barvy. Nemá tedy smysl rozmělňovat svou pozornost na všech 5 barev a je lepší mít pouze pár druhů budov (ideálně ještě i vysokých) a k nim dostatek patřičných náměstí. Ve hře vás ale tím pádem může nepříjemně zbrzdit, pokud se hráč před vámi zaměří na podobné/stejné barvy budov, protože většinu času bude vybírat před vámi. V tomto ohledu to chce svou strategii trochu přizpůsobit okolí.

Tak samo je obvykle dobré podívat se před výběrem na hráče hrajícího po mně, abych mu třeba nedopatřením nenechal destičku, která ho bodově vyšvihne do nebeských výšin – když už ale na takovou situaci dojde, většinou to znamená, že pokud mu destičku vyfouknu, sám si tím moc nepomůžete, protože málokdy mi bude pasovat do mé strategie. Rozhodování tedy ovlivňuje také to, jak dobrá je pro mě případná alternativa.

V závislosti na tom, jak moc chcete škodit, může ale fungovat i jako poměrně solitérní hra – může dokonce dojít k tomu, že ve víru přemýšlení nad svou destičkou zapomenete sledovat, kdo je zrovna na tahu. A pokud se tohle stane více lidem u stolu, průšvih je na světě. Právě proto bych doporučil po výběru destičky vždycky následujícímu hráči poslat onen „tajemný“ kulatý žeton, abyste vždy věděli, kdo má vybírat, a případně před čím tahem doplnit nabídku (což je také poměrně zásadní prvek hry).

Styl stavění vlastního plánu a bodování vám možná bude připomínat klasiky jako jsou Zámky šíleného krále Ludvíka, Between Two Cities, případně jejich nezbedné dítko Mezi dvěma zámky šíleného krále Ludvíka. Pokud jste tedy fanoušky těchto her, určitě doporučuju Akropolis vyzkoušet.

No a vzhledem k tomu, že téma je silně nekonfliktní, pravidla jsou jednoduchá a herní doba je velmi přívětivá (cca 30 minut v plném počtu), doporučil bych ji i na rodinné hraní. Pouze pozor, aby nedošlo k hádkám o to, že někdo někomu zase vyfoukl tolik potřebné náměstí. :)

Výše uvedená kombinace prvků (jednoduchost pravidel, hezký design, krátká herní doba, možnost hrát „sám na sebe“, ale i koukat k ostatním a přizpůsobovat své tahy a výběr dílků jim) za mě z téhle hry dělá rozhodně oblíbeného kandidáta na filler, případně na „hru na zasvěcení nováčků“ nebo hru, kterou bych s sebou vzal na návštěvu k nehráčské rodině/kamarádům.

Varianta hry

Pro hráče, kterým už základní pravidla přešla do krve (což trvá tak maximálně 2–3 partie) přišli autoři ještě s jednou vychytávkou – hru si můžete zpestřit přijetím speciální bodovací podmínky pro kterýkoli druh budovy (případně i více druhů najednou). Kromě toho, že se tak budete snažit plnit standardní podmínky, přibude ještě např. „nutnost“ sousedství tržnice se žlutým náměstím, nebo požadavek minimální hodnoty součtu pater ve skupině obytných budov. Pokud některý z těchto požadavků nesplníte, nic se neděje a stále dostáváte „běžné“ body – varianta vás pouze odměňuje možností zisku dvojnásobku bodů za každou budovu/skupinu, pokud splníte dodatečnou podmínku.

Tato varianta přidává do hry další „puzzle“, resp. „brain-burner“ element, protože podmínek kladených na vaše město bude o to víc. Některé podmínky působí na první pohled poměrně nevyrovnané (např. nutnost postavit chrám na vyšším patře, o což se hráč stejně téměř vždy snaží, vs. nutnost alespoň 3 volných okolních míst kolem posádky). Po vyzkoušení této varianty (konkrétně tedy kombinace všech dodatečných podmínek pro všech 5 barev) ale musím uznat, že tahle varianta hru posouvá na další úroveň, a to navíc přesně tím směrem, který se mi na ní líbí: zvyšuje nutnost plánování směru růstu města. Člověk si tak láme hlavu nejen nad tím, které destičky použít jako základy a které dát „nahoru“, ale navíc řeší i to, jestli je schopný splnit i další podmínku, která jej většinou nutí přestat se v určité části města rozšiřovat a „zafixovat“ situaci, která tam panuje.

Vedlejším estetickým efektem je, že města hráčů, kteří se budou soustředit na konkrétní bodovací zvýhodnění, budou vypadat dost jinak než v základní hře (zejména se to týká červených posádek, které potřebují „vyčuhovat“ z města a zelených parků, které musí sousedit s „jezery“ – prázdnými poli uzavřenými mezi okolními budovami).

Sólová hra

Hra standardně není hratelná v jednom hráči, ale autoři už stihli publikovat na Boardgamegeeku také variantu pro jednoho (zatím je k dispozici pouze v angličtině), která nevyžaduje žádné další komponenty – tedy kromě vytisknutí dvoustrany pravidel.

V tomto případě hrajete podle pravidel pro dva hráče, ale za automatického protihráče – „významného architekta“, jak jej titulují autoři – odehráváte vy podle předem daných pokynů:

• veškeré vámi utracené kostky odevzdáváte jemu,
• v jeho tahu pro něj podle běžných pravidel (tzn. za kostky) nakoupíte nejlevnější dílek s náměstím (případně první dílek z nabídky, pokud náměstí koupit nemůže),
• architektem utracené kostky putují do zásoby.

Na závěr pak obodujete své město běžným způsobem a architektem získané dílky podle podmínek zvolené obtížnosti (architekt nestaví město, automaticky bodujete všechny jím získané dílky).

Sólu příliš neholduju, ale pro účely recenze jsem si ho vyzkoušel. Bonusem je, že hra je opravdu rychle dohraná, protože za protihráče se vlastně nijak nerozhodujete – berete první dílek, který jej zajímá a jen ho odložíte k jeho ostatním dílkům. Zkušební partii jsem tak měl odehranou i s lehkým dumáním nad svým městem za cca 15 minut.

Co se týče obtížnosti protivníka, soustředil jsem se hlavně na efektivní stavění vlastního města a na závěr jsem spočítal soupeřovy body pro všechny tři varianty obtížnosti. Výsledek? Hned napoprvé se mi povedlo porazit první i druhou obtížnost (i když tu už ne o moc), třetí obtížnost byla ale nad mé síly. Samozřejmě jsem tou dobou už měl za sebou několik her s živými hráči – pokud se u sóla budete ve hře teprve rozkoukávat, možná budou i nižší obtížnosti trochu větší výzvou. Nutno dodat, že kdybych hrál sólo znovu (a snažil se nejen uhrát sám co nejvíc bodů, což by ve hře tohoto typu za mě samo o sobě mohlo být legitimním cílem hry), určitě bych koukal na to, jaká náměstí soupeř už má, a snažil bych se mu nechávat destičky s takovými kombinacemi dílků, aby za ně příliš neskóroval.

Závěrem

Akropolis je kompaktní, pravidlově přístupná a rychlá hra rodinného typu (příp. výborný filler), která nedostatek tématu vyvažuje jednoduchými mechanismy vedoucími k vysoké variabilitě partií (a tedy i znovuhratelnosti) a příjemným designovým zpracováním komponent. Za mě se v této oblasti jedná určitě o jeden z nejlepších počinů letošního roku.