7th Continent, The

hodnoceno 89x (Seznam vlastníků)

První setkání s Nenasytnou bohyní !!!PLNÉ SPOILERů!!!

Autor: gwendoneth | 3 hodiny 0 minut | 31.8.2019 | 1

Hra: 7th Continent, The

Hráči: Golom, gwendoneth

Kletba Nenasytné bohyně – den třetí

V deníku pokračuji já, Victor Frankenstein. Jakmile zavřu oči, vidím JI, nenasytnou bohyni, tak raději zaplňuji bílé stránky deníku.

Třetího dne ráno jsme se vzbudili u jezírka a v dobré náladě. Podařilo se nám ulovit mladého zajíce a upéct si ho k snídani, a k mostu, který jsme objevili předchozího dne, jsme se vydali rychlým a rozhodným krokem.

Pravda, cestou se nám opět podařilo probudit mladého obřího červa, ale zabili jsme jej, zpracovali na maso a před blížící se maminkou jsme se úspěšně schovali.

Nezdálo se, že by nás poničený most mohl unést všechny tři najednou, ale naštěstí se mi podařilo Adamovi vysvětlit, že nemá zůstávat se mnou, ale vydat se za Lachapellièrem na druhou stranu, takže most vydržel.

Na druhé straně údolí se ráz krajiny zcela změnil. Namísto životem oplývajícího tropického lesa jen vyprahlá poušť. Skály a písek, kam jen oko dohlédlo. Mapa nám říkala, že máme mířit k jihu. Záhy jsme narazili na podivnou prohlubeň v zemi, která se ukázala být pohřebištěm. Jen mrtvoly v mrtvé zemi. Jeden z kamenů měl na sobě vyrytý kód, po jehož rozluštění jsme objevili malou zamčenou truhličku. Odemknout se nám ji ovšem nepodařilo, a ani Adam nedokázal odlomit její víko.

Pokračovali jsme tedy dál, pouští a stále užšími průrvami ve skalách. Jeden výklenek nás překvapil: na první pohled bylo jasné, že tu někdo žil... Když jsme vstoupili dovnitř, odněkud se objevil dobře živený buldok s obojkem. Vrčel na nás, ale nevypadalo to, že zaútočí, pokud ho necháme být. Kdo je nebo byl jeho pán? A je tu někde s námi? Pro psa se možná vrátíme, pokud budeme mít nějaké maso navíc.

Po chvíli přemýšlení, kam dál, jsme se protáhli úzkou průrvou ve skále. A tam byla. Ona. Nenasytná bohyně za našich nočních můr. Obrovská kamenná postava s prázdnými očními důlky a velkým oltářem u nohou.

Opatrně jsme se vydali k oltáři. Tedy k obětnímu stolu, protože kostra ležící na něm nepřipouštěla žádné pochyby o tom, k čemu místo slouží. Sem tedy místní obyvatelé přinášeli či snad přiváděli obětiny, tady se snažili usmířit Nenasytnou bohyni. Možná je také trápila ve snech, stejně jako nás? Možná tu stále ještě jsou? A možná ji alespoň na okamžik usmíří jakákoli obětina? Zkusmo jsem vzal lupu a položil ji na oltář. Náhle se kolem nás rozpoutalo tornádo, z kostí se začala linout fialová záře a mně se zatočila hlava... Když jsem se probral, byl už klid, ale byl jsem otřesený do morku kostí. Něco tu je, nějaká prapodivná síla, kterou vědeckými metodami zatím nedokážu vysvětlit.

Ještě jednou jsem vzhlédl vzhůru k obličeji bohyně. Ten kámen, co jsme našli v rozpadlé svatyni, se přesně hodil do očního důlku. Možná ji alespoň na chvíli usmíří, když jí oko vrátíme? Lachapellière souhlasil, a tak jsem se jak šplhat po soše. Šlo to překvapivě snadno a brzy jsem vkládal kámen do pravého očního důlku. Zapadl tam dokonale. Bohužel tam dlouho nezůstal. Jako by jej sama bohyně odmítla, vylétl z očního důlku a socha se zatřásla tam mocným záchvěvem, že jsem se na ní nedokázal udržet. Musel jsem padat jen okamžik, ale ve vzduchu mi před očima prolétla prapodivná vize: Skupina postav jdoucí v řadě za sebou za sluncem. Druhá skupina ji chvíli následuje, pak míří pár dní k severu, pak se zase stočí za sluncem a v cíli se obě skupiny sejdou v jeden okamžik. Nevím, co to znamená.

Po dopadu jsem musel na čas ztratit vědomí, probral mě až Lachapellière, starostlivě se sklánějící nad mou nepřirozeně zkroucenou rukou. Ruka bolí, ale musíme jít dál. Něco mi říká, že bohyně chce obě oči. Snad i to druhé nalezneme v oné svatyni. S Lachapellièrem se shodujeme, že bude třeba vyzkoušet i táhlo v hubě té ohavné ryby. Zatím ale oba vkládáme největší naději v druhé, sluncem označené táhlo v síni s krystaly. Jedna skupina šla na sever. Druhá šla za sluncem. Obě došly svého cíle. Ryba nám možná umožní otevřít padací mříž v místnosti s hadím jezírkem?

Máme takový hlad, že zvažujeme vrátit se k buldokovi a to na pohled inteligentní stvoření ... sežrat. Ale slunce je už pod obzorem a pohybovat se v těchto skalách po tmě by byla sebevražda. Snad bez jídla a vody zvládneme přečkat noc.

Hlídám já. Jakmile zavřu oči, svým jediným fialovým okem na mě hledí Nenasytná bohyně.

Odehráno v: Praha (Okres: Praha)