7th Continent, The

hodnoceno 89x (Seznam vlastníků)

Lachapellière, Frankenstein a chrám zkázy !!PLNÉ SPOILERŮ pro scénář Voracious Goddess!!

Autor: gwendoneth | 4 hodiny 0 minut | 30.8.2019 | 0

Hra: 7th Continent, The

Hráči: Golom, gwendoneth

 Kletba nenasytné bohyně – den druhý

 Dnešní deníkový záznam píši já, Victor Frankenstein, zatímco Lachapellière spí hlubokým a jak doufám též ozdravným spánkem. V posledních dvou dnech jsme prožili tolik, že ho v myšlenkách nazývám svým přítelem. Jen kdyby si přestal mumlat pod vousy to o „šíleném vědci“. Můj milý Lachapellière, to nevíte, jak úzká hranice je mezi šílenstvím a genialitou?

 Ráno druhého dne naší výpravy jsme se probudili u otevřené brány jakési svatyně. Ne, podle naší mapy nebyla jedním z míst vedoucích k cíli, ale oba jsme cítili silné nutkání vstoupit. Co kdybychom tam dole nalezli něco užitečného? Poté, co jsme včera na tomto zdánlivě civilizací nedotčeném místě narazili na funkční ponorku, nemůžeme vyloučit vůbec nic. Vždyť tu běhají medvědi s parohy!

 Malá místnůstka pod vstupními schody byla matně osvícena zvláštními modře fosforeskujícími houbami. Až bude trocha času, budu je muset prozkoumat. Zde ale naši pozornost okamžitě upoutala odporná kamenná rybí hlava upevněná na protější stěně. Ze zubaté tlamy jí viselo táhlo ve tvaru hada požírajícího vlastní ocas, kterému okultisté říkají uroboros. Nemyslím, že věstila cokoli dobrého. Ani Lachapellièrovi se nechtělo táhlo pokoušet, a tak jsme se vydali dveřmi hlouběji do svatyně. Zrovna, když jsme přemýšleli, jestli tady dole půjde nalézt něco k snědku, vyvalilo se na nás obrovské hejno krys. Mlátil jsem je lopatou, můj pomocník (kterého Lachapellière vytrvale nazývá „monstrem“) do nich bušil rukama, až jsme část pobili a zbytek utekl. Když jsme si pak na ohýnku ve vstupu do svatyně opékali šťavnaté maso, otázky na to, kdy už se konečně toho monstra zbavím, konečně utichly.

Takto posíleni jsme se s nadějí v srdcích vydali dále do útrob svatyně. Vpravo jsme viděli do potemnělé místnosti s řadou klecí a velkým mramorovým stolem. Snad raději ani nechci přemýšlet o tom, co se tu kdysi odehrávalo – ty klece byly plné zvířecích i lidských koster. Lachapellière trval na tom, že se podívá dovnitř. Po chvíli na mne zavolal, že by se nahoře na jedné z klecí snad dalo na okamžik zdřímnout – byl jsem po tom boji s krysami a zdolávání nástrah svatyně pekelně unavený. Samozřejmě, že pokoušet se spát na stovky let staré kleci byl špatný nápad. Sice se mi podařilo krátce zdřímnout, ale klec se pode mnou nakonec propadla a já si odnesl pěkných pár šrámů. A to jsme za následujícími dveřmi objevili měkoučkou hromadu listí! Dál tu ovšem cesta nevedla. Před námi zela obrovská propast. Na druhém konci bylo vidět mihotavé modré světlo. S myšlenkou na to, že k němu možná dojdeme z druhé strany, jsme se vydali opačným směrem.

V jedné z místností jsme objevili zvláštní jezírko ve tvaru stočeného hada – že by další narážka na magického urobora – a za ním těžkou padací mříž, která odolala všem našim pokusům ji otevřít. Trochu jsme se začali obávat, že se na nás zřítí strop, protože déšť i vegetace svatyni za ta staletí, po které stála opuštěná, značně poškodily. Ale nezbývalo, než jít dál. Před námi se nacházely katakomby.

 Už jsme začínali mít docela hlad, tak jsme se pustili do prohledávání pytlů, které ležely rozházené po zemi. Nacházeli jsme ale jen samé lidské kosti. Mně přitom jen problesklo hlavou, že zkáza svatyně možná postupuje rychleji než je obvyklé, protože na ta staletí, která jsem jí doposud připisoval, byly ty pytle v příliš dobrém stavu... Nic tady není takové, jakým se to zdá být na první pohled. Najednou jsme si povšimli zvláštních značek na jednom z kamenů uzavírajících výklenky ve zdi. No, jídlo tam asi nebude, ale... nechal jsem pomocníka, aby svou nadlidskou silou kámen odsunul, a za ním se objevil další pohřeb. Tentokrát měl ale mrtvý u sebe něco cenného – náhrdelník s modrými kameny. Vzal si ho Lachapellière, on má takové cetky zjevně rád.

Do místnosti za katakombami prorostla vegetace natolik, že se zde utvořilo malé jezírko. Skrz propadlé zdi jsme viděli do chodby, na jejímž konci se mihotala tatáž modravá záře, jako za propastí. Nadšeně jsme se do chodby prodrali. Příliš nadšeně, příliš rychle, příliš nepozorně. Zvuk padajícího kamení nás donutil k obratu a rychlému skoku zpět. Neobešli jsme se beze šrámů, ale nikdo z nás nezůstal pod obrovskými balvany, které nám natrvalo zahradily cestu zpět. Udýchaně jsme seděli u jezírka, hlady okusovali popadané trámy a upadali stále hlouběji do beznaděje. Ani jeden z nás to nechtěl říct nahlas, ale byli jsme oba přesvědčeni, že se odtud živí nedostaneme.

Poražení, hladoví a unavení jsme se vydali zpět. Nezbývalo, než se pokusit překonat tu děsivou propast. Ani jsem nevnímal, že s sebou Lachapellière táhne dva trámy. Když je ale položil přes propast a zjistil, že dosahují na druhý konec, nahlas jsme se rozesmáli. Tak přece máme naději!

 Místnost, do níž jsme vstoupili, byla osvětlena několika modrými a žlutými krystaly. Zkusmo jsme je olízli, ale k jídlu nebyly. Kručení našich břich už přehlušilo všechny zvuky, které bychom snad jinak kolem sebe slyšeli. Vtom jsem v rohu objevil něco velmi zvláštního – oltář, na kterém leželo čerstvé koření. Tolik ke „staletí opuštěné svatyni“. Co nás tu ještě čeká? Nedbajíce na možné následky jsme se na koření hladově vrhli. Trochu nás zasytilo, ale z očí nám vytryskly slzy a málem jsme se oba udusili. Bylo to jako pojídat živý oheň.

 Když nám přestaly slzet oči, začali jsme se věnovat velkým uzamčeným dveřím. Visely z nich dvě táhla. Na jednom byl symbol slunce, na druhé ledového krystalu. Za jedno jsme měli zatáhnout, ale za které? A co se stane, když zatáhneme za to nesprávné. Prostudoval jsem vše, co jsme dosud našli, a z paměti vytáhl ten nejposlednější detail té svatyně. Váhavě jsem zatáhl za ledový krystal.

 Dveře se s rachotem otevřely a před námi stál oltář s alabastrovou truhličkou. Za ním byla v nízkém reliéfu vyvedena scéna, doplňující kus pergamenu, který jsme objevili dříve – sad obrazy z historie ostrova. Krvavé historie, jak se zdá. Na první pohled složitý zámek truhličky se nám podařilo bez větších problémů otevřít ... aby se na nás vyvalil jakýsi bílý prášek. Určitě jed, i když jsem kromě pálení očí nic necítil! Na dně truhličky ležel velký fialový drahokam. Zářil tak nějak zlověstně, ale přesto jsme se rozhodli vzít ho s sebou.

 A zase nás svíral hlad, pálivé koření pomohlo jen na pár okamžiků. Věděli jsme jedno: musíme ven! Ale od vstupních dveří nás dělil na jedné straně zával a na druhé propast, přes níž vedly jen dva shnilé trámy. Rozhodli jsme se hledat jinou cestu.

 Snadno jsme se dostali do malé kruhové místnosti s plošinou a třemi kamennými tlačítky, která se zdála ovládat jakýsi mechanismus. Vysoko nad plošinou pronikalo velkou dírou ve stropě denní světlo. Všichni tři jsme se postavili na plošinu. Které tlačítko zmáčknout? Je tu hvězda, měsíc a slunce. Na plošině se zase vine obraz hada. Ve všech kulturách, které znám, souvisí had se sluncem. Slunce září nad našimi hlavami. S rukou nad tlačítkem věnuji poslední pohled Lachapellièrovi. Přikyvuje. Zavírám oči a tisknu Slunce.

 Cítím, jak se plošina pode mnou pohybuj vzhůru. Otvírám oči. Obloha, slunce, povrch se přibližuje! Jakmile plošina dosáhne úrovně země, seskakujeme. Naštěstí, protože zase míří dolů. Jsme na povrchu, kolem nás je džungle, z níž jsme do chrámu vstoupili. Někde poblíž musí být jezírko, které slouží jako napajedlo pro místní faunu. Tam teď musíme jít, jinak zemřeme hlady. Ale radost z toho, že se nám podařilo svatyni opustit a nová naděje vlévají do našich údů novou sílu.

 Odhadujeme směr, když v tom na nás z hlubin džungle útočí velká černá kočka s obrovskými drápy! Adam – tam dole mi můj pomocník chraplavým hlasem řekl měl bych být tvůj Adam, tak mu tak říkám – ji jedním pohybem shodil na zem, kde jsem ji dobil lopatou. Maso, konečně máme maso! Rveme ho zuby syrové, není čas rozdělávat oheň.

 Pomalu se plížíme k jezírku. Moc zvěře tu není, ale kousek stranou hoduje sup na velké a zdá se čerstvé mršině. Na ohni se upečeme supa i použitelné kusy jeho oběda.

 Všude kolem je neproniknutelná džungle, jen na západě je slyšet rachot divoké řeky. Jdeme tím směrem a před námi se objevuje hluboké říční údolí. Vede přes ně starý a rozpadlý most. Ten budeme muset přejít, ale až zítra, protože teď zapadá slunce a my už opravdu musíme spát. Dnes bude hlídku držet Adam, naznačil mi, že spát nepotřebuje.

 Snad mu můžu věřit...

Odehráno v: neuvedeno