Život ve stínu

Autor: Rukavička | 25.12.2015 | 10

Zrození krále

Když vaši rodiče patří k celebritám, nesmíte se divit, že se na vás svět dívá jinak. To co se jiným promine, vám se vytkne. Tak nějak by se dal popsat osud hry Rex: Final Days of an Empire. Krátký text na zadní straně krabice hlásá, že základní herní mechaniky vychází ze hry Duna vydané firmou Avalon Hill v roce 1979. Tenhle druh reklamy je v případě Rexe spíš prokletím, protože navozuje pocit, že hra stojí ve stínu slavné Duny.

Úspěch hry Duna stál na dvou pilířích. Na jedinečné herní mechanice a na poutavém příběhu stejnojmenného románu Franka Herberta. Sehnat hru Duna v dnešní době není nic jednoduchého. Proto, když v roce 2012 firma Fantasy Flight Games přišla s nápadem vydat revidované vydání Duny, vypadalo to jako správná volba. FFG najala nejlepší genetické inženýry, aby se v jejích laboratořích pustili do klonování Duny. Jenomže věci se nevyvíjely tak, jak měly. Zatímco autorská práva na původní hru FFG získala, práva na příběh a svět Duny nikoli. FFG tím přišla o druhý pilíř. Měli perfektní hru, která ztratila tvář.

Duše matky, tvář otce

Po vzoru ctihodných matek Ben Geseritu se FFG rozhodla spojit Dunu s jiným světem. Výsledkem tohoto spojení se embryo oplodněné Duny nedostalo na Arakis, klíčovou planetu světa Duny, ale na planetu Rex, tedy místo ve vesmíru známém jako Twilight Impérium. Možná to mohl být i jiný kout vesmíru např. Warhammer 40.000 nebo úplně nový neobjevený svět. Každopádně Twilight Impérium je tváří Rexe. Pokud do této tváře nahlédne ten, kdo zná vůni koření, neubrání se pocitu, že tato tvář má v očích namodralé bělmo a z úst ji je cítit Melange. Jinými slovy má Rex v sobě něco z atmosféry Duny, ačkoli se jedná o odlišný svět. Duna od Franka Herberta je mou srdeční záležitostí, ale protože hru jsem nikdy nehrál, budu recenzovat Rexe bez ohledu na pověst a odkaz jeho slavných rodičů. Z mého pohledu je Rex celebritou, která k úspěchu slávu svých rodičů nepotřebuje.

Král, nebo bastard

Rex je hlavní planetou galaxie s obrovskou metropolí, nazývanou Mecatol Rex. Hráči se nachází v situaci, kdy tady vypukl konflikt mezi šesti hlavními rasami galaxie. Cílem hry není nic menšího, než v omezeném čase, za použití ozbrojených jednotek, diplomacie, strategie, úmluv, dobývání a získávání vlivu dosáhnout vítězství, ukončit boje a ujmout se vlády nad rozpadající se civilizací. I když cíl hry mnoho originality nepobral, způsob jak ho dosáhnout je naprosto jedinečný.

Nejčastějším způsobem jak vyhrát hru, je kontrola pevností, kterých je na herním plánu pět. Pevnost je možné kontrolovat tak, že hráč na dané pole umístí jednu nebo více svých jednotek. Pokud se mu je tam podaří udržet do konce kola, to znamená přežít případné bitvy popř. bombardování, pak tuto pevnost kontroluje. Hráči mají na dosažení tohoto cíle k dispozici osm herních kol. Pokud některý hráč v tomto čase získá kontrolu nad třemi pevnostmi, vyhrává.

Protože pravidla dovolují hrát až v tříčlenné alianci, je nutné v případě takové aliance kontrolovat všech pět pevností, ve dvoučlenné alianci pak stačí k výhře kontrola čtyř pevností.

Další možností jak vyhrát, je splnění zvláštní podmínky vítězství. Například pokud se hraje v šesti lidech, může jeden z hráčů na začátku hry tajně určit vítězné kolo a vítěznou rasu. Pokud se jeho tip potvrdí, pak tento hráč vyhrává, i kdyby to znamenalo, že tím ukradne vítězství hráči, který ho získal dobytím pevností. Ještě se mi nestalo, že by tímto způsobem někdo vyhrál, ale hře to dodává napětí až do úplného konce.

Dojmy

Vizuál a zpracování hry je perfektní, ilustrace nádherné. V krabici je rozsáhlý herní plán, na jehož pozadí jsou trosky města, ze kterých vystupuje 28 polí, zobrazujících důležité lokality metropole. Co se týče grafiky, je herní plán uměleckým kouskem. Vytknout se mu dá akorát to, že žetony jednotek s ním barevně splývají a dají se tak snadno přehlédnout.

Na herní plán se umísťuje velice pěkně vyvedená flotila pěti vesmírných bitevních plavidel. Ty se připevňují k základně z průhledného plastu. Protože je tato sestava poměrně objemná, je nutné ji před každou hrou zkompletovat. Hra je bohatě vybavená žetony, s jejichž tvarem a podobou si FFG hodně vyhrála.

Všechno co v krabici najdete je krásně, detailně, téměř umělecky provedeno, a to někdy na úkor praktické hodnoty. Otevřít Rexe je jako otevřít dveře garáže, za kterými je nablýskaný Dodge Viper. Nádherný vzhled, nádherný zvuk osmi litrového desetiválce s 500 koňskými silami pod kapotou. Na denní ježdění to není, ale když už se svezete, tak na to hned tak nezapomenete.

Přestože to není jednoduchá hra, dá se celkem jednoduše vysvětlit i pochopit, v tom je geniálně vymyšlená. Zařazuji ji na deskohraní, které pořádám jednou měsíčně pro příležitostné hráče. Hra tu sklízí zasloužené uznání.

Největším strašákem jsou jednotlivé rasy, protože každá rasa se ve hře chová odlišně. Na druhou stranu, pokud se hráč s tímhle vyrovná, vše ostatní už plyne celkem přirozeně.

Bitvy a zrádci

Asi nejnapínavější částí hry je fáze bojů. Protože bitvy jsou tu velmi specifické, pokusím se je krátce popsat.

Boj ve hře kombinuje sílu jednotek zastoupených žetony na herním plánu se silou vůdců, které má hráč u sebe. Vítězem bitvy se stává hráč, který má převahu síly. Výsledek bitvy lze navíc ovlivnit zahráním strategických karet, které mají útočný nebo obranný efekt.

Dilema každé bitvy spočívá v počtu jednotek, které hráč pošle do bitvy. Hráč se musí rozhodnout, kolik jednotek to bude. I v případě vítězství totiž přichází o všechny jednotky, které do bitvy poslal. Dané jednotky jsou v podstatě obětovány. Pokud má hráč například k dispozici deset jednotek a rozhodne se, že do bitvy pošle všech deset, tak o ně přijde, ať vyhraje nebo prohraje. Výjimkou je použití karty zrádce. Karta zrádce v podstatě říká, který vůdce pracuje pro soupeře. Pokud některý hráč během bitvy vyloží kartu zrádce s vůdcem, kterého jeho soupeř nasadil do bitvy proti němu, v podstatě mu tím odhalí, že daný vůdce svou rasu zradil. Pro hráče s kartou zrádce to znamená suverénní vítězství.

Na boj platí pořekadlo, když se dva perou, třetí se směje. I když na jednom poli může spolu svést bitvu více ras, v jeden okamžik mohou bojovat pouze dvě strany a do dalšího souboje postupuje pouze vítěz. Největší výhrou je v tomto případě přijít na řadu jako poslední, kdy je soupeř z předchozího souboje většinou oslabený. Vzácně se může stát, že než se hráč probojuje k poslednímu soupeři, nemá nic, s čím by mohl bojovat. To může vyvolat rozporuplné pocity. Je proto třeba zdůraznit, že vyhrát všechny bitvy v této hře ještě neznamená vyhrát hru. Bitvy jsou důležitou cestou k vítězství, ale ne jedinou.

Aliance a zrady

Nejočekávanější moment každé hry je karta aliance. Tyjátr, který tato karta dokáže spustit je nepopsatelný. Osobně miluji ty momenty, kdy hráči ve hře hrají sami sebe. Je spousta důvodů, proč s někým chtít nebo nechtít uzavřít alianci, ale to vám žádná pravidla neřeknou. Je to tak, jak to každý cítí a chce. Dost velkou roli tu sehrají osobní sympatie a kalkulování s výhodami, které vám do hry propůjčí váš alianční partner.

Je pravda, že někdy je nějaké spojenectví prostě výhodné. Jindy může aliance sloužit jako protiváha jiné alianci. Pokaždé ale musíte druhé přesvědčit, aby do toho s vámi šli. Způsobem, jak někoho nedobrovolně připravit o tuto zábavu je použití strategické karty Diplomatic Interference, kterou lze komukoli zakázat vstup do aliance.

Aby zrady v Rexu nebylo málo, je možné podrazit i své spoluhráče v alinaci. Toto nepovinné pravidlo do hry vnáší ještě více nejistoty a pochybností. Funguje to tak, že každý hráč na začátku hry dostane kartu s podmínkou alianční zrady. Pokud hráč tuto podmínku splňuje, tak se v případě výhry může rozhodnout alianci zradit. Jestliže ho nikdo z jeho aliančních spojenců nepřebije splněním „vyšší“ podmínky zrady, je vítězství jen jeho.

Zažil jsem obě situace. Byl jsem zrazen poté, co jsem alianci dovedl k vítězství. A sám jsem podrazil alianci, i když jsem pro výhru sám nic moc neudělal. Takové vítězství má zvláštní příchuť, protože shazujete spoluhráče, kteří bojovali po vašem boku. Někdy to chce po takové prohře trochu čerstvého vzduchu.

Rex a jeho rasy

Nejsilnější stránkou hry jsou rasy (frakce). Každá rasa má ve hře nějakou schopnost, kterou využívá ve svůj prospěch. Například výhoda rasy zastupující univerzity spočívá v tom, že se může podívat na efekt karet před tím, než některý z hráčů kartu získá nebo je daná karta hráčům odhalena. Má tak přístup k informacím, které ostatní rasy nemají. Díky tomu může dělat lepší rozhodnutí a tematicky to nádherně sedí k někomu, kdo v tomto světě zastupuje inteligenci. Je tu také zákeřný baron, který drží více karet zrádců a strategických karet. Zvlášť v bitvě pak nevíte, čím vás překvapí. Vládnoucí třída disponuje silnějšími jednotkami atd.

Rasy se navíc vzájemně ovlivňují. V této válce proti sobě stojí obyvatelé stejného světa, logicky mezi sebou musí mít nějaké vazby a nemohou vystupovat nezávisle na sobě. Tím je princip ras ještě povýšen. Když například vylodíte nějaké jednotky na mapu, zaplatíte za tuto transakci obchodní frakci. Hráč hrající za tuto rasu díky tomu získává vliv. Současně každé takové vylodění zajistí rase, jejíž zbraní je diplomacie, zdarma umístit na mapu svou jednotku. Díky těmto vzájemným vazbám jsou hráči rychle vtaženi do děje, který je neoddělitelnou součástí hry. Ideální je když se charakter hráčů potká s charakterem ras, které hrají, pak je to orchestr.

Tím, že je každá rasa jiná a jiným způsobem ovlivňuje ostatní hráče, vstupují rasy do hry postupně podle počtu hráčů. Proto není dobré hrát v menším počtu než v pěti, ideálně v šesti lidech. V menším počtu hra trpí a hráči většinou také.

Herní doba

Největší problém mám s herní dobou. Oficiální prezentace uvádí 2-3 hodiny. Moje zkušenost je 10-30 minut na jedno herní kolo, podle skladby a počtu hráčů. Dejme tomu, že v průměru se hra trvající osm kol, může dostat mezi 3-4 hodiny. Pokud však hra skončí před osmým kolem, což se stává, pak se herní doba může zkrátit na hodinu i méně. Nám se to stalo při druhé nebo třetí hře. Pokud se s tímto rozptylem hráči srovnají, tak už není moc, co hře vytknout.

Závěrečné zhodnocení

Možná jste se setkali s tím, že místo abyste vy hráli hru, hra hrála vás. Říkala vám, co máte dělat a když jste to nedělali, tak vás za to potrestala. To vás v Rexu nepotká. Tady dostáváte obrovský prostor v tom, co dělat. Jestli se zakopat a vyčkávat, nebo jít do toho po hlavě. Jestli volit přímý konflikt, nebo jít cestou diplomacie. Jestli být čestný nebo zákeřný.

Hráči mají zásadní vliv na to, jak bude každá partie vypadat, to však neznamená, že ji mají zcela pod svou kontrolou. Důležité momenty jako třeba tvorba aliancí jsou řízeny hrou. Tím se průběh hry pokaždé mění.

Odehrál jsem už řadu partií a zkusil různé rasy. Je pravda, že hra u mě navozuje určitý pocit stereotypu tím, jak se jednotlivé kroky každé fáze celkem rychle opakují. Mám rád bitvy, které mění tempo hry a okamžik, kdy se umisťují jednotky na herní plán, protože se jedná o klíčový moment každého kola.

Rex: Final Days of an Empire je krásná hra přístupná různě zkušeným hráčům. Probouzí emoce, má téma, má atmosféru a je geniálně vymyšlená. Nevyniká jedním herním žánrem. Místo toho je v ní od každého trochu. Trochu sázení a blafování, trochu odhadování a matematiky, trochu poziční strategie a herního managementu, kdy se musíte rozhodnout, do čeho právě investovat svůj vliv. Jedná se o konfliktní hru, ale v alianci je nutná spolupráce. Nic z toho není samo o sobě příliš složité, ale dohromady to má hloubku.

Rex ví, jak vám vlézt pod kůži. Když mu dáte to, co chce, dostatek hráčů a herního času, když mu dáte šanci i po druhé nebo třetí hře, odmění se vám skvělým herním zážitkem.

Sdílet s přáteli: