Začíná nelítostný souboj o vlajku!

Autor: Kew | 8.5.2023 | 5

O jakou vlajku?

No přece o vlajku! Vy jste o ní nikdy neslyšeli? Vlajkovaná je nejprestižnějším sportem v našem městě a každý, kdo nestojí na startovní čáře v místním parku, sedí aspoň na lavičce a fandí. Každý zápas v turnaji je střetnutím dvou týmů, které se oba snaží ukořistit vlajku na svou stranu. A výběr spoluhráčů je opravdu pestrý. Nominovány byly filmové hvězdy, cirkusáci, nemrtví… ve speciální kádi přivezli obyvatele Sedmi moří a když už se zdálo, že nikdo další se nedostaví, přiletěla i mimozemská loď.

Aha, a jak to vypadá?

No, základem jsou karty… hodně karet. Aby je bylo kam dávat, máme na ně tři zásobníky – to proto, že i karty se dělí na tři druhy podle síly (A, B a C). Protože tým do turnaje může vyslat až osm kapitánů, máme tu taky čtyři hřiště z neoprenu a ke každému z nich krásný velký dřevěný žeton vlajky. A protože v tomhle klání půjde jednak o trofeje a pak taky o přízeň fanoušků, jsou tu ještě i žetony trofejí a žetony fanoušků.

To všechno se schovává v insertu v klasické čtvercové krabici, na kterou jsou deskohráči zvyklí. Jedinou vadou na kráse je, že pokud si karty stejně jako já obalujete (a v téhle hře se dost míchá, takže to i dává smysl), nevejdou se vám do insertu všechny – resp. vejdou, ale krabici nedovřete úplně. Takže je potřeba si rozmyslet, jestli radši neobalené karty, nebo mírně nadzdvihnutou krabici (poslední možností by bylo vyndat insert, ale to mi přišlo škoda, takže jsem to nezkoušel).

No a jak se to teda hraje?

Každá partie hry představuje sedmikolový turnaj o trofeje se stále se zvyšující hodnotou. Po odehrání všech zápasů si hráči spočítají body za trofeje (a za případné fanoušky, které mohou získat efektem některých karet) a kdo jich má víc, stává se letošním šampionem!

Každé kolo turnaje se nejdřív musí zjistit, kdo s kým hraje – k tomu slouží kartičky rozpisů, které obdrží každý hráč. Po určení dvojic se hráči přesadí u stolu (nebo stolů) tak, aby momentální soupeři seděli naproti sobě u stejného hřiště.

Pak přichází draftovací část, kdy může každý kapitán týmu (hráč) obohatit svou soupisku o nové sportovce a ty vysloužilé poslat do sportovního důchodu: Podle rozpisu si nabere karty z některého ze zmíněných tří balíčků (A, B nebo C) obsahujících mix jednotlivých tematických frakcí (zmínění nemrtví, cirkusáci apod.), který si hráči poskládají před začátkem turnaje. Pokud mají kapitáni pocit, že někteří z jejich sportovců už nepodávají optimální výkon, mohou je natrvalo vyřadit z týmu (příslušné karty odhodit).

No a pak přichází samotný zápas (který se hraje simultánně na každém hřišti). Ten vypadá tak, že oba hráči si zamíchají svůj balíček a poté jeden z nich vyloží svou první kartu, která uzme vlajku. Každá karta má hodnotu síly a může mít i schopnost, která se aktivuje různým způsobem (o tom třeba zase později). Poté hraje druhý hráč postupně své karty, dokud jejich součtem nedorovná sílu soupeřova držitele vlajky. Jakmile se tak stane, soupeř musí odložit svého držitele vlajky na „lavičku“ a vlajku předá soupeřícímu týmu. Tu dostane do držení jeho poslední vyložená karta, zatímco všechny ostatní karty se „schovají“ pod ni. Pak je na řadě opět soupeř, který hraje zase svoje karty, sčítá jejich hodnoty a vyhodnocuje jejich schopnosti. A opět – když dorovná sílu vlajkonoše (tentokrát už ale jen jeho samotného – ostatní karty jsou schované), vlajku převezme on, zatímco všechny karty druhé strany odcházejí na lavičku.

No a takhle se hráči střídají do té doby, dokud oběma nedojdou karty v balíčku (v tom případě vyhrává hráč, který má aktuálně v držení vlajku), nebo – což je zajímavější – když některý z hráčů zaplní svou lavičku kartami různých postav. Lavička má totiž omezenou kapacitu, ale více kopií jedné karty obsadí vždy jen jedno místo.

To zní jako taková lepší vojna – to mě jako bude bavit?

No… dost pravděpodobně bude. Přes to, jak jednoduše průběh hry zní (a takový opravdu i je), se ve hrách, kterých jsem se účastnil, vždycky všichni dobře bavili.

Budete se bavit při draftu karet – pokaždé jich dostanete pět a můžete si nechat jednu až dvě z nich. Pokud se vám nabídka nelíbí, můžete je odhodit a dobrat si novou pětici (případně si nechat jednu a zbytek vyměnit). Pak si ale už musíte vybrat z těch nových. Nabízí se prostor pro kombinace (často se podporují např. karty stejné barvy nebo stejné hodnoty), na druhou stranu hra obsahuje i karty bez schopností, zato s vyšší silou.

Budete se bavit při následné stavbě balíčku – zpočátku samozřejmě chcete karet co nejvíc, ale jakmile poprvé prohrajete na plnou lavičku, začnete uvažovat, kteří z vašich borců už nejsou úplně nezbytní a začnete pročišťovat. Výhodou hry je, že na pročišťování není žádný limit – prostě se zbavíte, koho chcete. Každé rozhodnutí je ale finální (kartu odhodíte) a pořád potřebujete balíček dost velký na to, aby vám nedošly karty. Určitá míra hlavolámání je tedy zaručena i tady.

Budete se bavit i při samotném zápase. Jednak ve hře více lidí budete potkávat různé balíčky. Některé budou spoléhat na hrubou sílu, některé na zajímavá komba schopností, jiné na zástup identických postav, které nebudou zabírat místo na lavičce. Jednak budete napjatě sledovat, zda vám vaše karty chodí ve správných posloupnostech – například budete potřebovat dostat určitou kartu na lavičku, odkud bude poskytovat bonus všem vašim následně zahraným kartám. Pokud se ale bude pravidelně krčit naspod balíčku, možná dojde i na ostřejší slova. Zároveň je vtipný i mechanismus „poslední postavy“, která následně převezme vlajku. Pokud potřebujete přebít soupeřovu „pětku“ a přijde vám „jednička“ a po ní „čtyřka“, budete hýkat blahem. Pokud bude pořadí opačné, bude se nahlas smát on…

Vzhledem k tomu, že všechny zápasy nebudou stejně dlouhé, dojde i na zapojení ostatních hráčů, kteří budou určitě škodolibě sledovat, jak se vám (ne)daří otáčet ty správné hodnoty.

No ale říkal jsi, že jde o sérii duelů, ne? Co když se nás sejde lichý počet?

Tohle je samozřejmě velké bolení duelových her. Challengers to řeší „botem“ (hrou řízeným protihráčem). Toho lze využít jak v sólo módu, tak i v módu libovolného lichého počtu hráčů. Bot má svůj balíček karet, který se sice nemění, ale síla některých jeho karet se odvíjí od toho, jaké kolo právě probíhá, a tím pádem vám bude více než důstojným soupeřem i v pozdějších částech turnaje.

Samotné ovládání bota je stejně přímočaré jako v případě živého hráče – prostě otáčíte jeho karty a vyhodnocujete je. Na rozdíl od schopností karet, které si draftují „živí“ hráči, neobsahují karty bota žádné schopnosti s rozhodováním, takže se nestane, že byste si hru schválně ulehčili nějakým „špatným“ rozhodnutím.

Pokud navíc budete mít náladu na větší výzvu, základní balíček botových karet lze obměnit – ponahrazovat konkrétní karty silnějšími verzemi.

Ani odpůrci automaticky řízených protivníků (osobně taky nejsem jejich přívržencem) se tady nemusí nijak zvlášť obávat.

No dobře, asi bych si to mohl zkusit zahrát. Máš k tomu ještě něco?

Pokud vás zajímají některé detaily, které hru zpestřují, tady je na ně prostor.

Tak zaprvé, karty mají různé druhy schopností – některé se spouštějí při zahrání (předpokládám, že tenhle typ vás asi napadl), některé až v momentě, kdy příslušná karta usedne na lavičku. Některé v momentě, kdy karta získá nebo naopak ztratí vlajku – tam bude opět záležet na štěstí v pořadí karet, protože leckdy se stane, že taková karta přijde moc brzo a na vlajku „nedosáhne“.

Pěkným detailem je také dostatek frakcí (barev karet) ve hře. Mícháte si balíček vždy ze šesti tematicky laděných barev, přičemž ve hře ji je sedm. Variabilita tedy není zase tak velká, na druhou stranu vás nikdo nebude kárat za to, když barev použijete méně, aby se vám případně karty častěji zkombinovaly.

Další zajímavostí je proměnlivost odměn za jednotlivé turnaje. Už jsem zmiňoval, že pozdější zápasy jsou bodově více hodnocené. Navíc ale i hodnota trofejí udělovaných v rámci jednotlivých kol kolísá (většinou v rozmezí 3 bodů). Body jsou do poslední chvíle skryté a nedá se tedy předem určit, kolik jich kdo má čistě na základě toho, která kola turnaje vyhrál.

A ještě k pochopitelnosti hry – pravidla zabírají celkem čtyři strany a jsou snadno vstřebatelná, byť se na pár míst překladateli opět vloudil šotek. Pokud byste si opravdu nebyli jistí tím, jak hra probíhá, obsahuje krabice i čtyřstránkový příklad průběhu celého jednoho kola hry (tedy jak draftovací fáze, tak fáze zápasu) – věřím, že po jeho přečtení už váhat nebudete.

No a co když se sejdeme jen dva?

Dobrá zpráva: je to slabší, ale rozhodně ne beznadějné. Abych to tedy uvedl na pravou míru – Challengers bych nepořizoval jako „duelovou“ hru, na to jsou tu lepší kandidáti. Ale pokud budete mít chuť zahrát si ji občas ve dvou, pořád to půjde. Nezažijete tolik překvapení v tom, jak se balíček soupeře změnil od posledního střetnutí, protože proti němu prostě budete nastupovat v každém ze sedmi kol hry, ale vzhledem k tomu, že ne vždy v zápase dojde na všechny karty, občas vás i tak jeho nové přírůstky nejspíš zaskočí. Hra je pak navíc rychlejší v tom, že nečekáte na to, až dohrají ostatní dvojice, a taky nemusíte měnit místa u stolu.

Tak teda jak?

Challengers za mě výborně fungují jako oddychová hra pro větší kolektiv hráčů, který nechce u stolu přemýšlet až moc, ale zase nechce mít pocit, že nemůže rozhodovat vůbec o ničem. Hra má poměrně vtipné téma podpořené i komiksovými ilustracemi a zvolenými skupinami jednotlivých sportovců. Pravidlově je přístupná i absolutním nehráčům a výhodou je téměř neustálé zapojení hráčů do hry. Za sebe můžu tuhle krabici s klidným svědomím doporučit.

Sdílet s přáteli: