Vykopej si cestu ven!

Autor: El Diablo | 7.6.2021 | 4

V roce 2005 vylezl seriál Útěk z vězení (Prison Break). Tenkrát mi bylo čtrnáct a hltal jsem ten seriál jako o život. Musel jsem pouštět další a další díl, abych se dozvěděl, jestli brácha zachrání bráchu před popravou. Opravdu mě bavil a maximálně se mi zažral pod kůži. Možná právě proto mě svým názvem ihned zaujala hra, která letos vylezla v české lokalizaci, právě pod jménem Útěk z vězení. Hru vydalo ADC Blackfire na základě „anglické verze“ Dig Your Way Out (takřka doslovný překlad, že?) od vydavatelství Borderline Editions. Po chvíli prohlížení dostupných materiálu na internetu mi došlo, že na seriálu hra rozhodně nestaví, ale i tak se mi zalíbila a zatoužil jsem po ní. Bazar zde na ZH mi pomohl svou troškou do mlýna, a tak se tu teď mohu rozepsat o svých zážitcích se hrou z vězeňského prostředí.

O Útěk z vězení se bude snažit minimálně dvojice hráčů a víc než šest lidí hra nedokáže zabavit. Tunel na svobodu by měl být vykopaný za třičtvrtěhodinku a vzhledem k násilí ve hře a ne příliš pohádkovému prostředí je doporučený věk hráčů minimálně šestnáct let. 

„Bacha! Bude šťára!“ Věznicí zní šepot nesoucí toto poselství. Všichni obyvatelé cel jsou v tu chvíli jako na trní a ti na druhé straně mříží jsou připraveni na zábavu. Do hlavní chodby vchází strážník Buster a za ním jeho kolegové z řad vězeňských dozorců. V nastalém tichu, ve kterém by bylo slyšet spadnout špendlík, zazní: „Vězni, připravte se na prohlídku cel! Každý z vás vystoupí před svou celu.“ Věznice nyní připomíná spíše mraveniště. Drobné, tiché brebentění a nesouhlasné brblání, doprovázené napjatými pohyby vězňů. „Dozorci, hlaste počty!“ dožaduje se pozornosti a informací strážník Buster. Z prvního patra se ozývá: „Deset, všichni na svém místě.“ Stejné odpovědi se dostane strážníkovi ze všech zbylých pater, krom toho třetího. Tamní dozorce hlásí pouze devět vězňů. Vězeň z cely číslo šest chybí. „Dozorce třetího patra zkontroluje celu číslo šest!“ zazní hlas stále jistého Bustera. Jistý si je jen do té chvíle, než se z jeho vysílačky ozve šepot onoho dozorce: „Šéfe, máme problém Luther tu není! Je tu jen díra ve zdi!“… 

…V prázdné cele, ve které dělá společnost obrovské díře ve zdi pouze postel a noční stolek, stojí muž v dobře padnoucím obleku. Vypadá klidně, ale není. Právě mu z jeho věznice utekl zločinec a on je za to jako ředitel ústavu plně zodpovědný. Přemýšlí, co si počne. Nevěří, že se to mohlo stát zrovna v jeho věznici. Přichází blíž k díře a všimne si přeloženého papíru uvnitř. Je na něm hrubým rukopisem napsáno jeho jméno. Nejdříve se zdráhá, ale pak po papíře sáhne, a začne si číst jemu věnovaný vzkaz:

Zdravím, řediteli, 

nebyl náhodou tvůj táta pekař? Určitě teď čumíš jak chleba z tašky. Asi teď v tom svým prejtu dáváš dohromady, jak sem se vocaď dostal. Nelam si s tím hlavu. Povím ti to, nebo teda napsal jsem ti to, abys to dobře pochopil. Nechal jsem ti tu svůj deník. Bude to na dlouho, tak se posaď a čti dál…

Z deníku vězně Luthera

Den první 

Hned jak otevřeli dveře autobusu, pěkně to na nás vybalili. Přijelo nás dvanáct, chlapi i ženský. Pro každýho z nás měli spis. V něm byla naše fotka, co všechno smíme v lochu dělat a samozřejmě nám přidělili celu. K tomu sme dostali kartu minulosti, kterou si s sebou táhne každej mukl. Tu nesmíš nikdy nikomu ukázat, jinak si tě podaj. Nejsem v tomhle prostředí žádnej nováček, a tak jsem hned začal vyzvídat, jestli tu jsou všechny potřebný věci – prej jo. Konkrétně mi jde o lžíci, nějakou čepel na obranu a proto, že odsud chci vzít roha, i lopatu a krumpáč. Než se ale k nim dostanu, musím projít kolem „náborářů“ zdejších gangů. Těch je tu celkem šest – Crew, Cartel, Bikers, Bratva, Triad a Queers. Nevím, ke komu vlezu, ale k někomu budu muset. Sem sice kousek, ale co zmůže vlk samotář proti přesile, že jo. Pak jsou tu i nějaký karty hledání. Netušim, co to má bejt, ale prej to bude třeba a hned sem tři dostal. Stejně tak třeba sou v base cíga. Cíga jsou tu univerzálním platidlem. Chutnaj všem, a to na obou stranách mříží. Nevím, čím to je. Asi to bude tím, že s každým nádechem toho lahodnýho kouře si i mukl na chvíli připadá tak trochu svobodnej. Možná prostě jen proto, že se tu stejně nic jinýho nedá dělat a půlka lidí je na nikotinu závislá. Nálada při příjezdu byla dost vyhrocená. Napětí by se dalo krájet. Všichni jsou dost na***ný a podrážděný, takže je třeba si dát pozor na nakládačku, která je cítit ve vzduchu.

Den osmý

Dnes jsem potkal dobrou kočku. Carmen se jmenuje. Jsem z ní úplně hotovej. Musím schrastit něco, co se jí bude líbit. 

Den šedesátý osmý

S Carmen to tak úplně nevyšlo. Spíš jsem dostal nakládačku než to, co jsem původně chtěl. Nechci už na to myslet. Jdu od toho. Je tu dost pevnej řád a dozorci nás furt pérujou, takže za celý den se zmůžu jen na nějaký dvě akce. Konkrétně pak můžu dělat asi tak tohle:

• Můžu najít různý věci za pomoci těch divnejch karet hledání. V každý místnosti můžu najít daný počet věciček a na konci dne jich nesmím mít víc jak deset, protože pak bych je už při šťáře nedokázal schovat. 
• Můžu se procházet po věznici. Pohyb je prej zdravej, tak proč ne. Navíc, jak jinak se dostat k věcem, který potřebuju? Můžu jít na jistotu, a jít tam kam chci, ale pak už nezvládnu svoje pravidelný dvě akce. Když chci někam jít, a ještě mít energii tam něco udělat, musím se nechat nést davem a situací. Jeden pořádně neví, kde skončí. Je to, jako si hodit kostkou. 
• Můžu se přidat k jednomu z gangů, což taky není úplně jednoduchý. Každej gang má svoje pravidla pro přijetí a chtěj ode mě něco jinýho. Je třeba se na ten jejich vstupní pohovor pořádně oháknout. Každej gang chce trochu jiný hadry. Líbí se mi Cartel, a ty ode mě chtěj kšiltovku, pevný boty a na ruce pořádný orloje. Jak to tak bývá, gang mi poskytne nemalý výhody. Hlavně si musim dát pozor, abych neseděl zadkem na dvou židlích. V tomhle jsou gangy nekompromisní a jak by na to kápli, dostal bych pěkně na budku. Asi od obou najednou.

• Tady v deníku mám vyhrazený jedno místo, kam si píšu, co se mi všechno povedlo. Říkám tomu karta akcí. Je tam, třeba, jak jsem někoho napráskal dozorcům, našel klíče od různých místností v budově, nebo měl návštěvu. Všechny tyhle akcičky mi pomůžou se odsud dostat co nejdřív.

• Můžu vydírat ostatní mukly. To mě baví. Možná v tom je ten háček a právě proto tu dřepím. No nic, pojďme od toho zpátky k vydírání. Musím si sehnat zbraň, bez toho to prostě nejde. Na zlý slovo v krimu nikdo neslyší. Se zbraní v ruce už můžu naběhnout na někoho ve stejný cimře, jako sem já. Musím na něj pomalu jako na malý dítě. Hezky k němu přijdu a řeknu mu co vod něj chci. Pokud bude mít rozum, tak mi tu věcičku dá a půjdeme si každý po svém. Pokud bude hloupej, jako posledně Alex, dojde na boj. Vytasí svoji zbraň a já musím vytasit další, abych měl navrch. Poslední, kdo vytasí zbraň, vyhraje souboj a ten druhý dostane nakládačku – tím teď bohužel pro něj nemyslím okurku. Na boj dojde, i když tu věcičku nemá. Proč by ne? Jak se tady taky zabavit, že jo. 
• Můžu zabít čas výrobou věcí, který mi pomůžou vykopat tunel, nebo si zjednat respekt. Musím si ale dát pozor, aby mě u toho nechytli bachaři. Proto se do výroby nemůžu pustit kdekoliv. 
• Pozor, to ale není všechno, co se tu dá dělat. Zabít čas se tu dá i jinejma věcma. Ty ale můžu dělat jen v určitý části vězení. Například kopat tunel můžu logicky jen na cele. V jídelně můžu ukrást lžíci. Lžíce už zachránila kdejakou situaci. Je to snad nejuniverzálnější nástroj. Po nakládačce můžu naběhnout do ošetřovny, kde mi pomůže ten mrzout doktorská. Na dvoře se dají prodat různý věcičky za cíga a ty sou tu víc jak zlato. Když už mám pohromadě nějaký to cígo, můžu si koupit jinou užitečnou věcičku. Třeba krumpáč se ke kopání tunelu fakt hodí. 

Den osmdesátý pátý

Už mám dost slušnej tunel. Myslím si, že budu tak v půlce cesty na svobodu. Podle mých odhadů je to ven asi dvanáct metrů a mám už šest metrů za sebou. 

Den sto devátý

Řediteli, jestli to nemůžeš přečíst, tak sorry, ale dostal jsem nakládačku a zlámali mi prsty. Naběhlo na mě nějaký francouzský duo. Jmenujou se jak nějaký dvojčata. Něco jako Dan a Dana. Ne počkej, bylo to na M. Marta a Martin? Sakra jak to jen … Už to mám! Michel a Michelle se jmenujou. Chlap jak hora a tý holce asi nikdo neřekl, že je holka. Je snad větší a silnější než já. Jsou to hrozný ranaři a bijci. Je třeba se jim vyhnout! Chodí si pořád dokola po vězení a zmlátí na koho přijdou. Ani nemusí do žádnýho gangu. Vystačí si sami a jsou tu tak trochu navíc. Jako by měli naše řady rozšířit o něco nového. 

Den sto třicátý osmý

Dneska mám na triku pěknej průšvih. Když jsem lez do svýho tunelu, zapomněl jsem pořádně srovnat prostěradlo na mříži. Bohužel tak vznikla skulinka, díky který bylo vidět dovnitř. A ještě víc bohužel šel okolo Vlad a viděl skulinkou jak lezu z tunelu. Nic neřek a zmizel. Snad to není bonzák.

Den sto třicátý devátý

Vlad je týpek. Nejenže mě nenaprášil, ale řekl, že zdrhne se mnou. Začali jsme tedy na tunelu makat spolu. Dalo by se říct, že jsme spolu v týmu. Je sice divný, že jsme každý v úplně jiným gangu, ale čert to vem. Díky tomu, že jsme v jednom týmu, si můžeme i vyměňovat různý věcičky a cíga. Mohli by jsme tak dřív dosáhnout našeho cíle – útěku. Co je taky fajn, že se mě má kdo zastat během bitky. Když na někoho naběhnu, nebo někdo na mě, může ke mě Vlad přiskočit, vytáhnout kudlu a pomoct mi. Blbý je, že když nebudeme mít v ruce dost trumfů (čti nožů) dostaneme nakládačku oba a ne jen já. O to víc si ho vážím, že mi přiběhne na pomoc. Ve dvou sice musíme vykopat větší tunel (abychom se tam oba vešli), ale zase jsme na to dva, takže to rychlejc utíká. 

Den sto šedesátý šestý

Členům Vladovo gangu se nelíbil náš kamaráčoft a tak mu dali pořádnou nakládačku. Je na tom tak špatně, že nemůže kopat. Nedá se nic dělat. Musím pokračovat sám. Čím dýl budu otálet, tím víc roste riziko, že bachaři najdou náš tunel. Věřím, že Vlad by to tak chtěl.

Den sto devadesátý první

Je to tady! Odvalil jsem poslední kámen, kterej mi stál v cestě na svobodu. Okamžitě jsem natáhnul do frňáku tu vůni svobody. Nádherná vůně! Vlade, díky za pomoc kámo a doufám, že se brzy vrátíš z marodky. Nikdy na tebe nezapomenu. A tobě řediteli chci poděkovat za to, jakej si trouba. Kdyby si byl co k čemu a pořádně šlapal po svých lidech, nikdy by se mi nepovedlo utéct. Měj se jak chceš. Já si to venku užiju! Jak by řekl Dany: „Pá pá“. 

Inventář vězeňského vybavení

Celkově tak nějak nemám rád „standies“. Figurky jsou figurky. Nicméně tato hra mi ukázala, že nemusejí být tak hrozné. Plastový stojánek je jiný, než znám z jiných her. Figurka v něm drží a nijak ji neničí. Ilustrované jsou přímo nádherně! Samozřejmě každému se líbí něco jiného, ale mě ilustrace v celé hře opravdu sedly. Za ilustracemi stojí Mihajlo Dimitrievski aka The Mico, a v jeho designerském portfoliu najdeme velkou spoustu her. Mezi ty nejznámější patří série her západního království. Zbylý karton za „standies“ nezaostává ani v nejmenším. Největším zástupcem je herní plán, který je oboustranný a má rozměry 45 × 45 cm. Jedna strana je pro hru „všichni proti všem“ a druhá strana je pro „hru v týmech“. Ilustrace na herním plánu jsou plné detailů a pomocných ilustrací, které skvěle navodí atmosféru, ale zároveň nepřitahují pozornost a nejsou rušivým elementem. Například na volnočasovém prostranství nalezneme činky a na samotce nenalezneme vůbec nic. Cigárka – kusovky – jsou dle mého velice originální a hře opravdu sluší. Co cigárka trochu kazí, je hromadný žeton, znázorňující pět cigaret. Proč nemohly být třeba v krabičce se slušivým popiskem? Takhle je to takové divné. Žeton nakládačky je fajn a líbí se mi detail s čísly a zobrazenými vyraženými zuby. Na konec jsem si nechal pro mě nejzásadnější žetony. Jsou to ty s písmeny „A“ a „B“, a jsou pro mě takovou malou záhadou. V obsahu hry vůbec nejsou nakresleny, ani popsány, natož aby bylo v pravidlech popsáno, k čemu slouží. Pravděpodobně slouží k označení příslušnosti k týmu v týmové hře. Pokud to tak je, je to úplně zbytečné ne? Asi jako desky postav. Prakticky vše, co na sobě mají, je i na herním plánu. Nemají na sobě vyznačená žádná pole, kam by se přikládaly karty – prostě nic. Neshledávám v žetonech „A“ a „B“ ani v deskách postav žádný význam. Karty jsou standardních rozměrů a kvality, na kterou je hráč zvyklý. Nakonec bych si dovolil rozebrat kvalitu pravidel. Moc se mi líbí tematické číslování stránek. Graficky jsou zvládnutá víc než dobře, jsou přehledná a jednoduchá. Sem tam příklad vysvětlí nějaké záludnější pravidlo, aby se neřeklo. Pravidlově je hra skutečně jednoduchá a naučit se ji trvalo chvilku pouhou. Zásluhu na tom jistě mají také ikonky, které jsou vyobrazeny na herních komponentech a působí skutečně intuitivně. Nicméně se pravidla neobešla bez nějakých chybek. Chybou je například špatný obrázek u karty minulosti a pár chybějících písmenek v textu pravidel. Nejedná se však o nic, co by se nedalo tvůrcům odpustit, a na hru tyto chyby nemají vliv.

Utéct, či neutéct?

Útěk z vězení se podle mě dá hrát dvěma hlavními způsoby. Prvním z nich je „vlastní píseček“. Nezajímám se o ostatní hráče, nijak je nekonfrontuji a jen si hledám své lopatičky, abych byl co nejrychleji pryč. Je to zkrátka sázka na jistotu! A taky hrozná nuda. Bez interakce a vzájemného škodění je to prostě hrozné a hra spíš hraje vás, než abyste ji hráli vy. Tah vypadá prostě tak, že si hodím kostkou, dojdu tam a udělám to co mi hra řekne. Další kolo zase, a zase, a pak zase. Když mě někdo napadne, tak se ubráním, nebo ne, a tak to jde dál a dál, dokud nevyhraju, nebo nevyhraje někdo jiný. Druhým způsobem je „škodič obecný“. To už je jiná! Maximum interakce, maximum emocí, a nejen těch dobrých. Jednu hru se mi podařilo vykopat tunel, aniž bych si pořídil jediný nástroj ke kopání jinak než z nakládačky. To byla legrace. Pro mě. Pro soupeře už ani tak ne, protože to sbíral fakt dlouho a já mu to zhatil. A právě to bude největší „síto“ v této hře. Je to prostě hra škodící a jinak je to nuda. Kdo nedokáže tento styl hry ustát, by ji raději neměl hrát, jinak sklouzne na „vlastní píseček“ a hra ho prostě nemůže bavit. Vzhledem k tomu, že ve hře je spousta interakce, bude také dost záležet na herní skupině. Nějaké tipy a triky, jak vyhrát ani nebudu vytahovat. Ve hře je obrovský podíl náhody, který zajišťují karty a částečně i kostka. Myšleno tak, že nikdy nevíte, kterou kartu si vytáhnete (a když už si ji vytáhnete, tak dostanete nakládačku). Vliv kostky se dá sice ovlivnit opatrným pohybem, ale pak už nic jiného ve svém tahu neuděláte. Hráč se musí tedy rozhodovat v průběhu hry a nějaké plánování tu není nic platné. Tím spíše, pokud hrajete ve vyšším počtu hráčů. Pak může nakládačka přijít ze všech stran. Herně jsem si Útěk nejvíce užil ve dvou, ale největší sranda u stolu byla ve hře čtyř hráčů. Co se týče pořizovací ceny, myslím si že je adekvátní. Za nějakých devět set korun dostanete krásně vypadající krabici, která něco váží, jelikož je plná kvalitních komponent. Ty navíc krásně vypadají a skvěle dotváří atmosféru. 

Co je ve vězení fajn?

• produkce
• „škodič obecný“
• časová nenáročnost
• neokoukané téma

Co je ve vězení na prd?

• „vlastní píseček“
• desky hráčů
• žetony „A“ a „B“
• znovuhratelnost

Má smysl utíkat?

Rozhodně se nejedná o strategickou, nebo složitou hru. Nemyslím si ale, že by si na to Útěk z vězení hrál. Jde prostě o jednodušší hru pro širší skupinu lidí. Myslím si, že jejím cílem je pobavit hráče u stolu zajímavým tématem, které vybízí k velkému množství hlášek a narážek. Můžete na někoho například zahrát mýdlo ve sprše, a podobných klišé je ve hře spousta. Pokud se sejde u stolu parta nadšených srandistů, kterým nevadí nějaké to škodění, hru si užijí. Pokud budete taktizovat a nebudete se navážet do ostatních, změní se hra v nudnou repetitivní záležitost, kterou už znovu nebudete chtít hrát. 

Sdílet s přáteli: